01 Čvn Velitelství zvláštních bojových útvarů
Jaroslav Špitálský
Po ukončení Světové války zůstaly tanky ve výzbroji vítězných mocností (USA, Francie a Velké Británie). Také sovětskému Rusku se podařilo v letech 1919 a 1920 v bojích s armádami generálů Wrangela a Děnikina ukořistit větší množství tanků anglické a francouzské provenience. I ostatní evropské státy se snažily tanky do výzbroje získat. Největší obchodní úspěch zaznamenala firma Renault s lehkými tanky M.17FT, které se vyráběly i po válce a kupodivu cena těchto bojových vozů stále stoupala. V roce 1918 činila pořizovací cena jednoho tanku 51 890 FRF, za to v roce 1922 se částka vyšplhala až na 120 000 FRF.
Československá branná moc od vzniku samostatného státu byla vyzbrojena obrněnými vlaky a pancéřovými automobily. Situace v nově vzniklé Republice Československé nebyla příliš klidná. V průběhu zajišťování hranic docházelo ke střetům s maďarskými a polskými jednotkami operujícími na území Československa. Proto počátkem června 1919 československá strana žádala francouzské ministerstvo války o pluk tanků. Požadavek měla vyřídit Francouzská vojenská misse, která objednala několik lehkých tanků, potřebné bojové vozy však dodány nebyly s odůvodněním, že: francouzská vojenská správa tyto tanky postrádati nemůže a že nelze objednávku učinit. Nepostradatelnost tanků byla odůvodněna potřebou pro Maroko. Zajímavostí je, že Francie v červnu 1919 prodala Polsku větší množství tanků Renault. Nákup tanků se znovu řešil v prosinci roku 1919, kdy náčelník Hlavního štábu čs. branné moci divizní generál Maurice C. J. Pellé, za podpory ministra národní obrany Václava Klofáče, se snažil o nákup celého praporu lehkých tanků Renault FT. Nakonec z celého obchodu sešlo a bylo předběžně rozhodnuto pouze o zakoupení 6 – 12 tanků ke studijním účelům.
Do roku 1920 spadala veškerá obrněná vozidla pod různé útvary čs. branné moci, na podzim tohoto roku byly osádky obrněných vlaků a automobilů demobilizovány. V říjnu 1920 byla pod správou V. odboru Ministerstva národní obrany ustanovena 3. sekce speciálních jednotek, která 29. října dostala za úkol zřídit v Milovicích Velitelství zvláštních bojových útvarů (V.Z.B.Ú.).
Velitelem V.Z.B.Ú. se stal kpt. Karel Eichmann, který vydal první rozkaz v sobotu 20. listopadu 1920. Úkolem velitelství bylo zajistit výcvik osádek obrněných vozidel, součinnost zvláštních bojových útvarů s ostatními jednotkami armády, zásobování a údržbu bojových vozidel a v neposlední řadě vybudovat výcvikové středisko pro osádky a mechaniky v Milovicích. Jednotky V.Z.B.Ú. v té době zůstaly roztroušeny po Slezsku, Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde byly připraveny k případnému bojovému nasazení. Milovice tak pro zvláštní bojové útvary představovaly pouze týlovou základnu. Prozatímně se zde nacházelo velitelství, cvičná rota, náhradní rota a augmentační sklad. K zajištění výcviku byly do Milovic přiděleny dva pancéřové automobily Fiat-Torino, mimo to se zde započalo s výstavbou garáží, dílen, skladišť a železniční vlečky.
V roce 1921 zvláštním bojovým útvarům citelně chyběl moderní bojový prostředek – tank. Problematika tanků se tehdy řešila pouze na teoretické úrovni. V roce 1921 publikoval mjr. gšt. Rudolf Hanák článek Útočná vozba (tanky). Je pravděpodobné, že označení útočná vozba se tehdy v odborném tisku objevilo prvně. Mjr. Hanáka můžeme označit jako jednoho z prvních odborníků na útočnou vozbu, dne 30. prosince 1919 v Paříži o svých zkušenostech s tanky napsal: Na vysoké válečné škole naskytla se mi vhodná příležitost, poznati a studovati organisaci v létě 1918 francouzskou armádou velikým úspěchem použitých lehkých tanků (Chars légers). Tato nová zbraň dle výroků nejvyššího vojenského velení přispěla rozhodujícím způsobem k vydobytí konečného vítězství nad německou armádou a bude dle úsudku mnohých vojenských znalců v příštích válkách zajisté hráti důležitou roli. ……..
Útočná vozba (tanky)
Major gen. štábu Rudolf Hanák
Slovo tank jest všeobecně známo. Každý ví, že znamená nejnovější bojový prostředek, který se objevil za světové války a který zejména při rozhodující protiofensivě dohody v roce 1918 rychle dobyl skvělých úspěchů. V naší odborné literatuře vojenské bylo dosud velmi málo o tankách pojednáno. Proto účelem tohoto článku jest seznámiti čtenáře podrobněji s vlastnostmi tanků, s jejich taktickým použitím a vzbuditi zájem pro tuto novou zbraň, s níž se v budoucí válce zcela jistě setkáme.
Vznik a vývoj útočné vozby.
Zajímavým zvláště pro nás jest, že Žižka užíval vozů jako bojového prostředku, ovšem hlavně k účelům obranným. Jeho vozba kryla pěchotu před útokem obrněných rytířů. Narychlo sestavenou vozovou hradbou byl nejprve mocný náraz obrněnců zlomen a pak ve vhodném okamžiku a na vhodném místě ochranná hráz otevřena a z ní vyřítila se pěchota rychle se pohybující, která, zaskočivší z boku nebo ze zadu v chumáč sražené rytíře v řeži je ubíjela.
Tank naproti tomu jest zbraní útočnou. Jeho účelem jest přiblížiti rychlopalná děla a kulomety za ochrany pancéře přes všechny umělé překážky a okopy na nejbližší vzdálenost k protivníkovi, zlomiti přímou palbou zblízka jeho odpor a usnadniti takto pěchotě postup a opanování silně opevněných posic.
Tank jest podle všeho asi anglickým vynálezem. Slovo „tank“ značí nádržku na vodu (petrolej, benzin apod.) a sloužilo původně jako skrývačka k zachování úplné tajnosti o nové zbrani až do prvého jejího upotřebení na frontě. Poněvadž se rychle vžilo, bylo později ponecháno jako název pro tento nový bojový prostředek. Francouzové, jakmile sami začali tanky vyráběti, změnili název tento na „Char d´assaut“ neb „Artillerie d´assaut“, což znamená „ztečný vůz“ neb „ztečné dělostřelectvo“. Francouzského jména tohoto dostalo se k tankům asi pravděpodobně proto, že jich bylo nejdříve užíváno přímo ke „zteči“ silných nepřátelských opevnění, a to bez dělostřelecké průpravy. Tento název se udržel až dosud, ačkoliv se jich později, v bojích roku 1918, užívalo i v pohyblivé válce, tedy za postupu ve volném prostranství ke zdolání jistých hnízd odporu (na př. dobře krytých kulometů). V tomto pojednání budeme užívati pro tanky a chars d´assauts (artillerie d´assaut) výrazu „útočná vozba“. Podle našeho názoru nejlépe charakterizuje výraz takovýto tuto novou zbraň, jíž se užívá vždy v útoku, ať již ke zteči nebo proražení opevněných posic, ať již za postupu ve volném prostranství ke zničení silných středisk odporu.
Poprvé vyskytla se útočná vozba roku 1916 v bitvě na Sommě, v níž bylo použito celkem 35 obrněných vozů. Příznivé výsledky, jichž bylo dosaženo, byly příčinou, že bylo pokračováno usilovně ve výrobě tohoto nového prostředku, s nímž se nadále v bojích tak často setkáváme. V dubnu a v červnu téhož roku v bitvě u Messine dokonce již 72.
Dosud šlo však pouze o ojedinělé případy. Teprve v listopadu roku 1917 v bitvě u Cambrai bylo útočné vozby poprvé použito plánovitě v masách. Zde bylo totiž na frontě asi 10 km neočekávaně vrženo v boj 432 tanků. Angličané vykonali přípravy skrytě a využitkovali ku provedení útoku mlhavého počasí a to bez obvyklé dělostřelecké průpravy, takže překvapení bylo úplné. Že veliký úspěch prvého dne nebyl dále rozšířen, možno přičítati té okolnosti, že Angličané sami byli překvapeni neočekávaným výsledkem tanků a že nebyli k využití úspěchu ještě náležitě připraveni. Též jejich pěchota nebyla vycvičena a obeznámena ve společném boji s tanky. I o taktickém použití nové zbraně panovala ještě nejistota. Této okolnosti mají Němci děkovati, že bitva u Cambrai neskončila pro ně katastrofou.
Zdá se také, že Angličané se v použití této nové, dosud neznámé zbraně trochu ukvapili. Kdyby byli vyčkali, až výroba tanků ve velkém bude zajištěna, až bude stanovena přesná taktika jich použití a až v ní bude pěchota řádně vycvičena, pak mohlo hromadné zasáhnutí tanků v boj dopadnout zcela jinak. Jest otázkou, zda by Němci byli bývali s to zabrániti průlomu, kdyby na příklad za stejných okolností byl býval plánovitě upotřeben na frontě 40 km čtyřnásobný počet tanků a kdyby strategické využitkování průlomu bylo dohodou již předem bývalo připraveno.
Nicméně poskytla bitva u Cambrai pro použití útočné vozby v boji cenné zkušenosti. Ukázalo se hlavně vedle jiných poznatků, že použitý vzor tanků neodpovídá úplně požadavkům tehdejšího boje, že jest totiž málo pohyblivým, těžkopádným a že poskytuje veliký cíl nepřátelskému dělostřelectvu, že jest zkrátka velmi zranitelným. Těchto zkušeností použili Francouzové při konstrukci nových typů obrněnců a tak u nich vznikl „lehký útočný vůz“ (Char légér) vzoru „Rénault“, u něhož výše uvedené vady byly částečně již odstraněny. Jest to onen proslulý malý tank, který roku 1918 přispěl velikou měrou ke konečnému vítězství dohody. …………………………..
