05 Lis Renault FT
Jaroslav Špitálský
Obrněné vlaky a pancéřové automobily tvořily jedinou obrněnou techniku československé branné moci od vzniku samostatného státu. Proto se od roku 1919 se zástupci naší armády pokoušeli o nákup prvních tanků ve Francii. Zpočátku neúspěšně, až v roce 1921 konečně došlo k objednávce jediného tanku Renault FT s dělovou výzbrojí.
První tank dorazil 14. ledna 1922 do Milovic, kde zatím sloužil k základnímu seznámení s tímto novým bojovým prostředkem. Aby mohl být započat širší výcvik příslušníků útočné vozby a aby mohl probíhat výcvik v tankové četě, byly objednány v lednu 1923 další čtyři tanky Renault FT. Ty byly dovezeny do Milovic 30. června 1923, přičemž dva byly vyzbrojeny kulomety a zbylé dva děly. K poslední dodávce tanků došlo 30. června 1924, kdy prapor útočné vozby doplnily další dva tanky Renault FT. Jedním z nich byl radiový tank Renault TSF, který nenesl žádnou výzbroj a byl vybaven jen radiostanicí.
Strojům byla následně přidělena evidenční bílá čísla 51 až 57, umístěná vždy v zadní části boku korby.
(foto archiv Difrologického klubu)
Zajímavostí je, že ačkoliv nově zakoupené tanky byly nejmodernější výzbrojí československé armády, nikdy se s nimi nepočítalo jako s bojovými prostředky. Nebyly zařazeny ani do mobilizačních válečných stavů.
Aby mohl být s tanky zahájen řádný a pravidelný výcvik, bylo zpracováno v letech 1923 až 1924 několik směrnic a předpisů. Jedním z prvých materiálů zabývajících se podrobně konstrukcí tanku FT, způsoby využití, řízením a údržbou stroje je předpis vydaný pátým oddělením (školské a výcvikové oddělení) Výchovného odboru při hlav. štábu MNO. Způsob bojového nasazení tanků byl podrobně zpracován v předpisu „P-IV-1 Instrukce pro tanky“.
Tehdy byla četa tanků složena z pěti strojů. Dělila se na velitelský tank a dvě poločety. Velitelský tank čety byl vždy dělový. Každá poločeta se skládala ze dvou strojů, tanku kulometného a tanku dělového, který byl v rámci poločety vždy velitelský.
Úkolem kulometných tanků bylo chránit boky tankové čety, dále kryly všechny stroje v tankové četě. V boji mohly kulometné tanky postoupit před útočný šik 10 až 20 metrů za podmínky, že nesmí překážet při útoku tankům dělovým. Dělové tanky byly nejdůležitějším bojovým prostředkem, svojí palbou měly likvidovat nepřátelské dělostřelectvo a kulometná hnízda protivníka. Tanky se v četě vzájemně kryly, dělové tanky kryly palbou kartáči sousední stroje.
Komunikace:
Tanky Renault FT nebyly s výjimkou stroje TSF vybaveny radiostanicemi a ani žádným zařízením pro komunikaci uvnitř stroje mezi velitelem (střelcem) a řidičem. Proto byl způsob dorozumívání řešen předpisem, který jednoznačně stanovil dorozumívání v četě, ale i uvnitř stroje.
Komunikace mezi stroji v četě se prováděla pomocí barevných praporků, nebo pomocí píšťalky. Velitelský tank měl praporek barvy modrobílé, dělový tank modrý a kulometný červený praporek. Dále každý tank měl jeden praporek žlutý, kterým byla signalizována porucha či zásah stroje.
Signály a znamení:
Pozor! Dělejte to co já ! – praporek kolmo vztyčen
Proud !……………………. – rychlé pohyby praporkem nahoru a dolů
Palebný šik ! …………..– pomalé mávání praporkem na obě strany
Porucha !…………………- vztyčen žlutý praporek
Nastoupit! Vystoupit!..- jedno zapísknutí
Nasedat!…………………..- dvakrát zapískat
Zastavit motory!……….- třikrát zapískat
Stát!…………………… ….- krátké zapísknutí
Každý povel daný velitelem musel být veliteli strojů opakován na znamení, že povelu rozumí.
Dorozumívání uvnitř tanku bylo ztíženo značným hlukem, proto velitel dával rozkazy řidiči soustavou úderů a hmatů.
V chod! ……………– Velitel udeří řidiče jednou do zad
Zastavit! ………….– Velitel stiskne obě řidičova ramena
Pomaleji! …………– Velitel zatáhne řidiče za límec
Rychleji! ………….– Velitel tlačí na řidičovu šíji
Zpětný běh! ……..- Dvě rány do řidičových zad
Zatočit! ………… ..–Velitel tiskne rameno řidiči po celou dobu zatáčení
obr. Četa tanků, na věžích prvního, třetího a pátého stroje jsou signalizační praporky (archiv Difrologického klubu)
Pohyb tankové čety
Na delší vzdálenosti měly být tanky dopravovány po železnici nebo na nákladních automobilech. Po vlastní ose se tanky přepravovaly jen na kratší vzdálenosti. Aby se zamezilo opotřebení strojů, tanky vždy jely vedle silnice. Jízdou po měkké půdě měla být uchráněna listová pera a články pásů.
Dle dobové terminologie se tento pohyb tanků nazýval „přibližovacím pochodem“ nebo častěji užívanějším názvem „pochodový proud“. Aby nepřítel nemohl zpozorovat stopy pásů, „pochodovaly“ tanky v proudu (v zástupu) a stopy od pásů byly v zápětí zakryty. Při společném postupu s pěchotou, šli vždy střelci (velitelé) vedle svých strojů a tak řídili jejich rychlost.
Ve dne, při postupu v proudu jely jednotlivé tanky čety za sebou s odstupem deseti metrů. Prvý vždy jel velitelský dělový tank, za ním dělový prvé poločety, jako třetí postupoval kulometný tank prvé poločety. Další byl velitelský dělový druhé poločety a na konci kulometný tank druhé poločety. Při zastavení se rozestup mezi jednotlivými tanky čety zmenšil na tři metry. V noci při postupu se dodržovala dvojnásobná vzdálenost.
Před útokem se musela tanková četa přeskupit do takzvaného „palebného šiku“. Uprostřed šiku se nacházel velitelský tank, po jeho pravici byla první poločeta a po levici druhá poločeta. Rozestupy mezi jednotlivými tanky měly být padesát metrů. Zmenšením této šířky by hrozilo nebezpečí soustředěné palby nepřátelských děl. Rozestupy mezi tanky nesměly být větší než padesát metrů, neboť by střelci mohli přehlédnout nepřátelské kulomety a také dělové tanky by nemohly svou palbou chránit sousední stroje, protože kartáče děla 37 mm nejsou na větší vzdálenost účinné. Aby se snížilo nebezpečí zásahu tanku, musel stroj postupovat takzvaně lomenou čarou – klikatě. Dělové tanky střílely jen ze zastávek, kulometné směly pálit i za jízdy. Dalším zajímavým nařízením bylo, že nepřátelské zbraně musely být přejety, aby se učinily nepotřebnými. Dle tehdejších předpisů, tanky nesměly být bojově nasazeny v noci.
Součinnost pěchoty s útočnou vozbou
Útok tanků a pěchoty byla kombinovaná operace. Tanky chránily pěchotu před palbou kulometů a pěchota palbou z pušek a kulometů tanky před děly. Pěchota, která by postupovala za tanky, se nesměla přiblížit více než na dvacet pět metrů ke strojům, aby náhodou nebyla zachycena dráty z překážek, které by tanky mohly táhnout za sebou. Řízení tanků se považovalo za velmi náročné. Proto bylo nařízeno, že oddíl, který se účastnil útočné operace, nesmí být během dne vícekrát bojově nasazen.
Předpis P-IV-1 obsahoval například instrukce, jak se má nasedat a vystupovat z tanku. Také kde který člen osádky musí stát. Například: před každým cvičením měla četa tanků nastoupit v proudu. Střelci se museli postavit na pravou přední stranu tanku asi jeden krok od začátku pásu, řidiči měli zaujmout stejné místo na druhé straně vozu. Dále je hezky popsán způsob startování: na rozkaz „Roztočit!“ přistoupil střelec k ostruze, odstranil z ní řetězy a uchopil závěsník ostruhy. Řidič uchopil roztáčecí kliku a přistoupil k ostruze. Střelec vytáhl závěsník a řidič pomalu spustil ostruhu na zem. Pak pomocí kliky roztočil motor, pak zvedl ostruhu, kterou střelec zajistil závěsníkem. Střelec položí řetězy na ostruhu a řidič uloží kliku zpět na své místo. Poté oba měli zaujmout svá místa vedle tanku a střelec zvednout pravou ruku na znamení, že motor je připraven k odjezdu.
Nejenom z výcviku řízení a střelby, ale i z takovýchto úkonů se skládal výcvik osádek prvních tanků.
Výcvik
Od roku 1923 se rozeběhl intenzivní výcvik budoucích „tankařů“. Dne 1. srpna 1923 se uskutečnilo první společné cvičení s pěchotou v Milovicích. Dne 4. srpna téhož roku se ještě četa tanků účastnila závěrečného armádního cvičení v Březové u Poličky.
Od jara 1924 se rozeběhly kurzy výcviku řidičů a mimo to byla snaha seznámit i příslušníky jiných útvarů s novou moderní zbraní jakou byl tank. Při jednom seznamovacím kurzu došlo i k neštěstí. Průběh událostí se dá částečně zjistit z výpovědi nadporučíka Ullricha a také z vyšetřovacích spisů.:
Dne 24. července 1924 se měla konat na milovickém cvičišti přednáška o obrněných vozidlech pro příslušníky Pěšího pluku č. 9. Výcviková četa tanků byla tvořena jedním dělovým tankem č. 51 a čtyřmi plátěnými cvičnými tanky, pod velením rotmistra Václava Příborského. Cvičnou četu tanků doplnil ještě jeden obrněný automobil PA-II, pod velením nadporučíka Kopeckého. Přednáška se měla konat v prostoru označeném jako „U lípy“, zde již byly připraveny cvičné tanky a pancéřový automobil PA-II, v půl jedenácté na místo dorazil i tank č. 51 řízený vojínem Ladislavem Kubíkem. Přednášku měl vést nadporučík Ullrich, který na místo přednášky nedorazil včas. Dle jeho výpovědi, kvůli výcviku jiných jednotek na milovickém cvičišti byla silnice v Milovicích uzavřena, cesta na Skálu přehrazena. Aby přijel včas na přednášku, zvolil cestu lesním průsekem, kde s vozidlem zapadl.
Vojín Kubík hned po příjezdu na místo určení otevřel veškeré příklopy a dvířka, aby ochladil tankový motor, poté se odebral na silnici k cvičným tankům. Zhruba v jedenáct hodin přišlo mužstvo Pěšího pluku č.9, pod velením kapitána Krautstegela a dvou rotmistrů k obrněným vozidlům. Vojáci byli velmi zvědaví. Lezli po tanku, který byl ponechán bez dozoru. Mužstvo bylo od tanku odveleno až po četných vyzváních kapitána Krautstegela, který pak vyzval četaře Jaroslava Milta, aby začal s přednáškou. Mezitím mužstvo utvořilo kolem tanku kruh a Milt začal s přednáškou. Aby ho bylo dobře slyšet i vidět stál na levém pásu stroje. Asi po pěti minutách byl vyrušen výstřelem z děla. Ohlédl se a uviděl na pravém pásu vojína Viléma Lehrla, hledícího do dvířek věže, ihned mu došlo, že to byl on, kdo vystřelil. Lehrl byl okamžitě zadržen. Výstřel jednoho vojína zabil a další dva zranil.
Nadporučík Ullrich po té co dorazil na místo neštěstí a zahájil výslech. V zápisu, který se do dnešních dnů dochoval stálo: „Tank stál po levé straně, směrem k Milovicím. Veškerá dvířka prostoru řidiče i střelce byla otevřena. Věž byla otočena dopředu. Dělo Puteaux bylo v depresi opřeno o příklop výhledu řidiče, který byl otevřen a podepřen vzpěrou. Závěr děla byl zavřen, úderné kladívko nataženo. V hlavni, která čpěla po výstřelu byla patrná nábojnice. Ve věži se nacházely čtyři cvičné granáty. Před tankem ležel na zádech obličejem k tanku zabitý vojín, přikrytý plachtou zapůjčenou od kulometných soumarů. V blízkosti se nacházeli sanitní vojíni a dva vojíni v bezvědomí. Na dotaz, kdo natáhl úderné kladívko, nikdo neodpověděl. Řidič Ladislav Kubík tvrdil s určitostí, že dělo nenabíjel a po předchozím cvičení se přesvědčil, že je závěr otevřen.“
Nešťastná událost byla zapříčiněna nedbalostí a neukázněností. Z celého incidentu byly vyvozeny důsledky pro důstojníky. Vojín Kubík a Lehrl stanuli před soudem.
(foto – sbírka Radana Láška)
Cvičné tanky
Protože branná moc Republiky československé měla v dvacátých letech minulého století ve výzbroji pouze sedm tanků, vázl výcvik součinnosti jednotek útočné vozby s pěšími útvary. Proto velitelé těchto jednotek rozhodli o provizoriu a zadali útvarovým dílnám výrobu výcvikových pomůcek – maket tanku Renault FT. Plukovní dílny k výrobě použily dostupný materiál: dřevo a plátno. Vyrobené výcvikové makety byly rozdílného vzhledu, protože k výrobě nebyl použit jednotný technologický postup. Jediné v čem se nelišily, bylo použití fyzické síly k přenášení a k imitaci bojové činnosti při výcviku.
(foto Forgeg)
Novodobá historie cvičných tanků
Někdy v roce 2005 jsem hovořil s Martinem Říhou o problematice útočné vozby. Během rozhovoru mi Říha začal popisovat vzhled výcvikového tanku, já byl nadšen. O existenci tohoto výcvikového prostředku jsem neměl ani tušení. Slovo dalo slovo, naplánovala se akce v Lichkově a dvě skupiny nadšenců se nezávisle pustily do výroby plátěných tanků. Jeden vyrobila společnost ForteG a druhý Rota Nazdar.
Sám jsem se aktivně podílel na výrobě jednoho cvičného tanku. Protože jsme měli k dispozici pouze dvě fotografie cvičného tanku, rozhodli jsme se, že rozměry našich „pláťáků“ budou shodné s rozměry skutečného tanku Renault FT. Kostra cvičného tanku byla zhotovena ze střešních latí, které byly spojeny vruty a šrouby. Stavba „stroje“ nám zabrala několik víkendů. Zhotovit rám nebylo tak složité, problém nastal s ušitím potahu. Nikdo z nás neovládá práci se šicím strojem. Nakonec přijela kamarádka Renata, která nám ušila „karosérii“ z plachtoviny. K zvýraznění podoby se skutečným tankem byl potah natřen khaki barvou.
Stavba repliky členy společnosti ForteG:
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Základní technická data výcvikového tanku FT 17:
Hmotnost: cca 60 kg
Dosažená rychlost:
– 4 km/hod na rovině
– 6 km/hod z kopce
Osádka: 2 osoby
– přední nosič/velitel tanku/střelec
– zadní nosič
Tyto tanky byly předvedené na akci Čechoslováci v Lichkově – a měly úspěch. Ukázku shlédl i pan Aleš Knížek (ředitel VHU) a projevil zájem o předvedení našich cvičných tanků na Tankovém dni v Lešanech. Po akci našel jeden cvičný tank důstojné místo v expozici muzea v Lešanech mezi vojenskou z let 1920-1938.
 |
 |
V průběhu dalších let se nám podařilo shromáždit fotky různých typů výcvikových tanků. A tak jsme naplánovali další akci, pod názvem „Pokračujte ve výcviku“, na kterou byly vyrobeny Rotou Nazdar jednomužné tanky a další jiný typ – kolový – začal vyrábět Jan Střešovský (Streso). „Stresotanku“ se slangově říká Tygr, vyroben byl také dle dobové fotografie. Výzbroj tohoto stroje tvořil kulomet vz. 24. Akce Pokračujte ve výcviku, proběhla úspěšně v srpnu 2008 v areálu Vojenského muzea Lichkov.
 |
 |
 |
Poslední akce, které se účastnil „Stresův“ tank, bylo Fortexpo, konkrétně ukázky výcviku, která se konala u pěchotního srubu N-S 82 Březinka. Kde se zapojil do „boje“ po boku LT vz. 38 a OA vz. 30. I tento cvičný tank po akci putoval z Březinky do expozice muzea v Lešanech.
 |
 |
Prameny:
Vojenský ústřední archiv
Vladimír Francev – Francouzské tanky Renault FT v československé armádě (HPM 9 2003)
Archiv Difrologického klubu
Poděkování:
Panu Jiřímu Tintěrovi, Vladimíru Francevovi, Tomáši Kykalovi, Janu Žabkovi, Janu Střešovskému, Martinu Říhovi, Vilému Fenclovi, Radanu Láškovi, Lukáši Mikulincovi (Mikinovi), Karolině Leiblové, členům společnosti ForteG a ing. Milanu Kolařikovi za rady a pomoc.