„Svobodovecké broněviky“

Obsah této krátké práce se v podstatě omezuje na jediné téma, kterým je označování obrněných automobilů BA-64, sloužících v československých zahraničních jednotkách, zorganizovaných za 2. světové války na území Sovětského svazu a později i na Slovensku. Tento na první pohled nenápadný typ vozidla si takovouto zvláštní pozornost nepochybně zaslouží, protože ačkoli to zatím nebylo nikde výslovně uvedeno, jednalo se o kvantitativně nejrozšířenější obrněnec „Svobodovy armády“. V československé východní zahraniční armádě sloužilo celkem 67 kusů, teprve druhým nejrozšířenějším typem je všeobecně známý střední tank T-34/85 v počtu 55 exemplářů. Pomyslné třetí místo zaujímá jeho starší předchůdce T-34/76 se 32 vozidly.

První „československé“ BA-64 obdržel tankový prapor 1. čs. samostatné brigády v červenci 1943. V počtu deseti kusů zde tvořily rotu obrněných automobilů pod velením ppor. Josefa Churavého. Jednalo se o stroje vyrobené do června 1943, tedy základní provedení BA-64 s rozchodem přední nápravy 1293 mm, přičemž některá vozidla měla i starší provedení pancéřové korby bez bočních řidičských průzorů. Vozidla roty nenesla žádná číselná označení či rozlišovací znaky, a pokud se týká jejich zbarvení, to bylo velmi jednoduché, protože všechny plochy pokrývala klasická „zeleň 4BO“ tak, jak i všechny ostatní obrněná vozidla, vyráběná tou dobou v sovětských továrnách.

Rota obrněných automobilů se zúčastnila celého zimního tažení československé brigády, tedy postupu od Kyjeva přes Žaškov a Bílou Cerkev až k řece Horní Tikič. Během operací u Bílé Cerkve bylo v pouličním boji těžce poškozeno vozidlo velitele roty a odevzdáno technickým jednotkám Rudé armády. V březnu 1944 Čechoslováci předali další čtyři opotřebovaná obrněná auta sovětským technikům, zbylých pět kusů zůstalo načas zařazeno ve stavu 1. čs. samostatné brigády. Po vzniku sboru zůstal u štábní roty 1. brigády jediný BA-64, na podzim označený ČS-2049, ostatní čtyři stroje v té době už podléhaly sborovým automobilním jednotkám.

Druhá československá rota obrněných automobilů vznikla při předzvědném oddílu 2. čs. samostatné paradesantní brigády na jaře roku 1944. Tentokrát už k jednotce dorazily BA-64B s rozchodem přední nápravy 1446 mm. „Broněviky“ i zde sloužily bez označení, alespoň zpočátku. Teprve v létě 1944 se na čelním pancíři motorového prostoru objevilo označení typu Я-3-13-60 až Я-3-13-69. Parabrigáda svou rotu obrněných aut epizodně použila ve dnech, kdy se účastnila karpatsko-dukelské operace v prostoru polského města Besko. V bojích zde přišla o jeden BA-64 B, jenž najel na minu. (podle některých indicií možná i o dva). Když se na počátku října se vojáci parabrigády i s většinou výzbroje přepravili letecky na pomoc Slovenskému národnímu povstání, zbylých osm obrněných vozidel roty zůstalo k dispozici automobilním jednotkám 1. čs. sboru.

Třetím a zcela jistě největším československým uživatelem „broněviků“ se staly právě několikrát výše zmíněné sborové automobilové jednotky (sborový autopark, sborová autorota, později autoprapor), které na konci září 1944 ke čtyřem automobilům poděděným po 1. brigádě obdržely dalších 47 strojů, takže vedly v evidenci 51 automobilů BA-64 B, resp. BA-64. Všechna tato vozidla nesla sérii čísel ČS-2000 až ČS-2048, poslední dva stroje byly označeny poněkud atypicky 2-P-5371 a 2-P-6467. Celkem tedy v říjnu 1944 u československých jednotek zůstalo 55 vozidel typu BA-64 a 5 BA-64.

V rámci karpatsko-dukelské však nebylo mnoho úkolů, k jejichž plnění by mohla být obrněná auta používána, situace se však změnila od února roku 1945, kdy tato vozidla začala být od sboru v menších počtech přidělována jednotlivým brigádám. Zde „broněviky“ často vyrážely na průzkum silnic před postupující pěchotou, sloužily jako tažné vozidlo polních kuchyní, v kterých se dopravovala teplá strava vojákům do postavení, ohrožených palbou nepřátelských pěchotních zbraní, někdy za podobných podmínek fungovaly v roli vozidel styčných důstojníků, kurýrních a poštovních automobilů. V memoárové literatuře jsou popsány i případy použití „broněviku“ jako eskorty přes území v přífrontovém pásmu, kde se pohybovaly zbytky rozprášených nepřátelských útvarů.

Od sborových jednotek bylo takto odveleno například šest obrněnců k 1. čs. samostatné tankové brigádě (ev. č. ČS-2001 až ČS-2005 a ČS-2007), velitelská rota 3. čs. samostatné brigády pak měla k dispozici dva stroje tohoto typu, přesný počet „broněviků“ u 1. a 4. čs. brigády se autorovi nepodařilo zjistit, ale velmi pravděpodobně činil také dva kusy u každé jednotky.

Další, a to velmi podstatnou část, převzal od sboru ve třetí dekádě dubna 1945 v Turčianském Sv. Martině nově zřízený sborový prapor obrněných automobilů 1, který měl mít tabulkově ve své sestavě tři roty obrněných aut po jedenácti BA-64B a další tři vozidla tohoto typu, zařazená k velitelství jednotky, celkem tedy 36 obrněných automobilů. Čtvrtá rota byla vybavena pouze motocykly. Ve skutečnosti se v krátkém čase zbývajícím do konce války podařilo vybudovat jen dvě ze tří rot obrněných aut, takže prapor vedl ve stavu pouze 23 kusů BA-64 B. Praporu velel zpočátku škpt. Luboš Novák, později npor. Eduard Jirák, rotám „broněviků“ por. Jozef Zorvan a por. Ján Keskeň. Pro zajímavost budiž uvedeno, že motocykly praporu nepatřily k typům, vyráběným v SSSR, ale jednalo je o americké stroje typu Harley-Davidson 1942 WLA v počtu 37 kusů, byť převážná většina z nich prodělala úpravu spočívající v doplnění postranního vozíku, běžně používaného u sovětského motocyklu M-72.

Vozidla sborového praporu obrněných automobilů 1 si neuchovala původní označení, ale obdržela novou kombinaci písmen a číslic: ČS-90-XXX, kde za tři „neznámé“ byla použita tato trojčíslí: 005, 007 až 009, 014 až 019, 022 až 025,  027, 029, 032 až 035, 037 a 038 (jedno trojčíslí se bohužel v záznamech nedochovalo).

Sborový prapor obrněných automobilů byl na počátku května 1945 zařazen do zvláštní motorizované skupiny 1. čs. armádního sboru pod velením pplk. Antonína Matla, zorganizované taktéž v Turčianském Sv. Martině. Skupinu tvořil společně s velitelstvím skupiny, motorizovaným praporem samopalníků, zvláštním oddílem sboru, spojovací, dělostřeleckou (PT kanóny ráže 76 mm), ženijní, zdravotní a hospodářskou četou. Skupina vyjela 5. května odpoledne směrem na Prahu po trase Žilina – Trenčín – Trnava – Hodonín – Brno – Jihlava – Kutná Hora. Na Hradčanské náměstí dorazila společně s čelními tanky 1. čs. samostatné tankové brigády v dopoledních hodinách 10. května jako první formace vojáků čs. zahraniční armády a následně pak zajistila budovy Pražského hradu pro potřebu prezidenta a vlády.

Prapor obrněných automobilů se ještě zúčastnil slavnostního defilé Prahou 17. května. V červnu a na začátku července byl po necelých třech měsících existence postupně rozpuštěn. Většinu jeho obrněných vozidel převzaly právě vznikající 1., 3., 12., 13. a 14. pěší divize obnovované Československé armády. Zbytek připadl 1. tankovému praporu 1. čs. tankové brigády. Válečná cesta všech šedesáti válku dokončivších „svobodoveckých broněviků“ definitivně skončila. Po určité době pak všechna „béáčka“ opustila armádu a dosloužila v řadách tehdejšího Sboru národní bezpečnosti. Do dnešních dnů se z oné šedesátky dochoval pouze jediný nekompletní kus, který si můžeme prohlédnout v expozici sbírek VTM v Lešanech u Prahy.

Článek s dalšími fotografiemi byl uveřejněn v časopise Modelář 7/2010.

Dokonalou repliku postavenou na Slovensku členy KVH Polom uvidíte v rámci ukázek 23. srpna na akci Přezvědy v Lichkově.