15 Srp Zavedení tančíků do výzbroje
Jaroslav Špitálský
V říjnu 1929 navštívil přednosta III. odboru Vojenského technického ústavu (VTÚ) plk. Bedřich Albrecht anglickou firmu Vickers-Armstrong Ltd., kde mu byl předveden bojový vůz Carden-Loyd Mk.VI. Po návratu plk. Albrecht vypracoval zprávu, v níž Carden-Loyd Mk.VI nadšeně doporučil zařadit do výzbroje. Přestože Ministerstvo národní obrany (MNO) se zavedením tančíků do výzbroje nepočítalo, začalo se na hlavním štábu uvažovat o uskutečnění zkoušek těchto vozů. Nebylo však jasné, kdo by měl malá pásová vozidla zkoušet. Zvažovalo se, zda budou pozváni zástupci britské firmy, kteří vozidla předvedou, nebo jestli předvedení zprostředkuje některý domácí zbrojařský podnik.
MNO proto zahájilo jednání s pražskou firmou Českomoravská-Kolben-Daněk a.s. (ČKD), jejíž ředitel Frankenberger měl zájem tento přece jen do určité míry finančně riskantní podnik realizovat s nadějí na pevné a trvalejší prosazení ČKD ve zbrojní výrobě. V pondělí 14. října 1929 firma nabídla hlavnímu štábu MNO možnost získat licenci k výrobě Carden-Loyd Mk.VI a předvedení vozidel. Vojenská správa měla zaplatit za licenci 3 600 000,- Kč a předem se zavázat, že zakoupí od ČKD tři sta tančíků vyrobených v ČSR podle britského modelu. V pátek 8. listopadu 1929 hlavní štáb MNO nabídku ČKD, bez ohledu na kladné doporučení plk. Albrechta, označil za nepřijatelnou. Nakonec se souhlasem hlavního štábu MNO a ministra národní obrany zakoupilo ČKD tři vozidla Carden-Loyd Mk.VI, jeden přívěsný vozík pro dopravu munice a jeden odpružený podvozek pro přepravu vozidla Carden-Loyd Mk. VI. Pořizovací cena jednoho tančíku činila 150 002,- Kč, přívěsný vozík pro přepravu munice stál 21 525,- Kč a odpružený podvozek pro přepravu tančíku přišel na 17 220,- Kč.
Opusťme nyní MNO i ČKD a zaměřme pozornost na milovický PÚV, kde dne 11. února 1930 prapor opustil pplk. František Valenta a dočasným velitelem se nakrátko stal pplk. Josef Hranáč. V úterý 4. března 1930 nastoupil k PÚV nový velitel Antonín Pavlík. S příchodem nového velitele se očekávala reorganizace praporu na pluk, nasvědčovaly tomu i dodávky nových obrněných automobilů PA-III (OA vz. 27) a příslibem dalšího rozvoje se staly terénní obrněné automobily továrny Tatra.
V pátek 21. února 1930 rozhodlo MNO o odkoupení tančíků Carden-Loyd spolu s oběma vozíky od ČKD za 1 150 000,- Kč. Kuriózní je, že zakoupené tančíky nikdo z MNO neviděl, protože se stále nacházely ve Velké Británii. V částce 1 150 000,- Kč byla zakalkulována i první třetina licenčních poplatků (12 000 liber). Pořizovací cena vozidel se ale zástupcům MNO zdála příliš vysoká. Ještě před zakoupením všech vozidel byl dne 13. února 1930 vypracován program zkoušek nových tančíků. Zkoušet se mělo použití zbraní a jejich uspořádání, aby se tančíky mohly využít jako průzkumné vozy jezdectva, lehké tanky pěchoty, rychlé vozy proti nepřátelským obrněným vozidlům, nosiče zbraní pěchoty či jako traktory k dopravě střeliva na bojišti. Aby se nová vozidla co nejlépe využila, byl pro potřebu MNO přeložen anglický výcvikový předpis a zpracovány poznatky z použití těchto vozidel britskou útočnou vozbou. Anglické ministerstvo války dle zkoušek, které se konaly v roce 1929, dospělo k těmto závěrům: U pěchoty se osvědčila vozidla Carden-Loyd (CL) jako nosiče kulometů, dále sloužila jako mechanizované nosiče protitankového děla pěchoty 0.8 Oerlikon. U dělostřelectva byly konány pokusy s mechanizovanými bateriemi 3.7“ houfnic a 3“ baterií moždířů. Houfnicová baterie spolupracovala hlavně s jízdou. Při zkouškách se ukázalo, že CL nemají dostatek motorické síly, aby mohly baterie za všech okolností stačit jezdectvu. U jezdectva sloužily CL jako nosiče kulometů. Vlečné vozy se již v roce 1929 nepoužívaly. U tankových formací probíhaly úspěšně pokusy s použitím lehkých a středních tanků společně v jednom tankovém praporu. Ukázalo se, že lehké a střední tanky se vhodně doplňují. Dle plánu se všechny tankové prapory měly organizovat tak, že každý měl mít dvě roty středních a jednu rotu lehkých tanků, ve které by byly zastoupeny tančíky Carden-Loyd.
Počátkem března 1930 přepravu tančíků z Velké Británie zajistilo zasilatelství Blothner & Grafe, aby se ve středu 14. května 1930 v 10.00 h. konalo předvedení nových bojových vozů na volném prostranství v pražském Hloubětíně. Technickým výkladem a řízením předváděcích zkoušek byl pověřen plk. Albrecht. Jízdy bojových vozů probíhaly až do 12.00 h., týž den se ještě konala v 15.00 h. porada zástupců ČKD a MNO. Na ní bylo třeba stanovit další postup při zkouškách a licenční výrobě nových tančíků. Ještě téhož dne byla ČKD pověřena stavbou čtyř CL. Vozy vyrobené v ČKD nesly označení CL-P (Carden-Loyd-Praga), ale velmi často se označovaly jen zkratkou „P“. Tančíky CL-P měla firma dodat v srpnu 1930, ale kvůli poruchám byly naší vojenskou správou převzaty koncem září. Strojírna si za jeden vůz CL-P účtoval 221 325,- Kč. Celkem ČKD předala armádě tři vozidla CL-P, čtvrtý si firma ponechala.
Mezitím v květnu 1930 započaly technické zkoušky s anglickými tančíky. Neuspokojivé výsledky zkoušek potvrdily hlášení z armádních cvičení, kterých se trojice CL účastnila. Podzimního závěrečného cvičení se spolu s CL již účastnila i trojice CL-P. Četě velel npor. Ladislav Hrubeš. Z každého cvičení byla sepsána relace, která posuzovala technické parametry vozidel a způsob bojového nasazení. V závěrečném hodnocení pak došlo ke srovnání tančíků s obrněnými automobily Tatra (OA vz. 30). Obrněné automobily tehdy byly ve většině případů hodnoceny lépe. Například ve dvacetistránkovém hlášení z 29. října 1930 byly bojové vozy Carden – Loyd posuzovány takto: Četa Carden-Loyd se dá s úspěchem použíti ve spojení s pěchotou nebo s jezdeckými většími silami pro podporu útoku na neorganizované nepřátelské postavení a to na cíle málo vzdálené. Dále npor. Hrubeš ohodnotil podmínky pro práci osádky CL následovně: Únava mužstva je veliká, neboť osádka vozu trpí: hlukem motoru tak, že se ani mezi sebou ve voze nedorozumí, také trpí neustálými otřesy, stálými poruchami je osádka znechucena, tím je i morální schopnost zmenšena (nedůvěra k vozu) a dále osádka trpí fysickou bolestí způsobenou častými nárazy na ničím nechráněné brnění. Při závěrečném cvičení byly v noci prováděny opravy vozidel, doplňovány pohonné hmoty a také nařizován přesun vozidel. Tím fysický stav mužstva značně trpěl. Stravování a zásobení po dobu závěrečného cvičení mužstva nebylo i přes zakročení velitele čety nikdy dobré. Normální strava a stravné vůbec nevyhovuje a nestačí.
Velmi dobře vystihl technický stav tančíků plk. Hromádka, zástupce velitele Pěšího pluku 11 „Františka Palackého“ : Nízký podvozek způsobuje, že vozy se pohybují po polních cestách s hluboce vyjetými kolejemi jen velmi ztěžka. Úvozovými cestami se pohybovat nemohou pro svoje značné šířkové rozměry. Proto se musí pohybovat terénem, což je na závadu rychlosti. Větší vyčnívající kameny jsou rovněž překážkou, neboť značně poškozují motorovou skříň, která je nízko položena. Jízda po svahu podélně ve směru vrstevnic je skoro vyloučena nebo možná jen s velkými obtížemi. Skoro pravidelně spadává pás z níže položeného kola a někdy i z obou kol. Oprava je možná jen vystoupením osádky, která se tím vystavuje nepřátelské palbě. Vozy jen ztěžka zdolávají byť i malé terénní překážky. Tak se například stalo, že při jednom cvičení v terénu, který byl skoro prost překážek, vykonaly vozy přesun daleko pomaleji, než by vykonal vojín s těžkým kulometem. Důvod: Za přesunu při sjíždění z polní cesty na pole byl u jednoho vozu vytlačen pás z gumových kol. Odstranění poruchy trvalo 20 minut. Druhý vůz najel do hluboce vyjetých kolejí polní cesty, dosedl na motorovou skříň. Odstranění poruchy trvalo 10 minut. Nízkost vozu je na úkor pozorování předpolí – následek – snadno vůz najede na nepřekonatelnou překážku. Umístění kulometu je takové, že při odstraňování poruch, výměně pásu a atd. v boji je bezpečí střelce téměř vyloučeno. Otvory vpředu, pro svoje značné rozměry, vydávají šoféra i střelce značnému nebezpečí. Umístění kulometu připouští malou úhlovou pohyblivost. Nejvýhodnější by bylo umístění kulometu v otáčivé věži, čímž by se zmenšila i zranitelnost obsluhy kulometu. Veliké otřesy během jízdy mají za následek uvolnění nábojů v pásu. Důsledek – mnoho poruch. Střelba za pohybu je pro zmíněné otřesy nepřesná.
Z dalších relací je patrné, že zkoušené tančíky nevyhovovaly ani jako průzkumné vozy. Roli tanků nezvládaly a bojové nasazení proti obrněným vozidlům vůbec nepřicházelo v úvahu.
V září 1931 hlavní štáb MNO po předchozím návrhu VTÚ rozhodl rekonstruovat dva vozy Carden-Loyd tak, aby u jednoho vozidla byly co nejvíce zachovány původní rozměry a jízdní pohyblivost. Při rekonstrukci tohoto vozu bylo třeba změnit uložení zbraní, ochranu osádky, zlepšit možnosti pozorování do stran a vzad, zajistit uložení střeliva v bojovém prostoru a zlepšit vedení kolejových pásů, aby nedocházelo k vykolejování pojezdných koleček. U druhého vozu se měla provést úplná rekonstrukce, při které MNO požadovalo zamontování otáčivé věže při zvětšených rozměrech vozidla, aby překonstruováním vozidla CL vznikl úplně nový malý útočný vůz. Právě na základě této objednávky se zrodilo označení vozů P-I a P-II, kdy písmeno P značí výrobce (Praga) a číslice odlišuje I. a II. rekonstrukci.
Úpravou tančíku v ČKD byla pověřena konstrukční kancelář SPE. Pro I. rekonstrukci, byl vybrán vůz CL-P evidenčního čísla NIX-225.
Raná verze prototypu byla vyzbrojena jedním lehkým kulometem ZB vz. 26, uloženým v kulometné lafetce upevněné ve stranově posuvné cloně. Takové to uložení umožňovalo zbrani dostatečně veliké ostřelovatelné pole. Pro kulomet bylo v bojovém prostoru vezeno 2 400 nábojů. Ty se nacházely v zásobnících po dvaceti nábojích, zásobníky se ukládaly do specielních schránek.
Nákup nových bojových vozidel se stal pro PÚV nutností, protože početní stav vozidel praporu útočné vozby ke konci roku 1930 nebyl nijak zvlášť oslnivý. Prapor měl k dispozici: 3 obrněné lokomotivy, 25 železničních vozů, 1 obrněnou dresínu motorovou, 2 obrněné automobily „Lancia“, 2 obrněné automobily „P.A.I.“, 9 obrněných automobilů „P.A.II.“, 15 obrněných automobilů „P.A.III.“, 7 tanků Renault, 14 nákladních automobilů, 1 osobní automobil velitelský, 10 automobilů cvičných (v tom 2 pásové „Praga MT“), 18 motocyklů (v tom 1 sólo), 1 sanitní automobil (pro zdravotní službu v táboře), 2 vlečné benzinové cisterny a 1 vlečný nákladní vůz. V počtu byly zahrnuty i vozidla eskadrony OA.
Ke stejnému datu Vojenský technický ústav měl ve stavu tato vozidla: 12 šestikolových podvozků Tatra (4válcové) určené k opancéřování, 6 bojových vozidel CL a P, 1 obrněný automobil P.A.II. se 7.5 cm dělem, 1 KH-60 (kolo-housenka), 1 pásové vozidlo „Votruba-Věchet“, 1 šestikolový 6 válcový obrněný automobil Tatra, 1 podvozek „Z“ s redukcí a 1 spojovací automobil „Aero“.
 |
 |
 |
 |
|
 |
obr. Porovnání vzhledu tančíku CL-P a prvního prototypu P-I
Rekonstruovaný bojový vůz CL-P po převzetí vojenskou správou dostal prozatímní označení Tančík P-I a okamžitě s ním byly zahájeny jízdně technické zkoušky, aby se prověřila vhodnost konstrukce, trvanlivost, provozní spolehlivost pojezdového ústrojí a ovladatelnost vozidla. Tančík P-I najel bez problémů během zkoušek přes 4 000 km. Poruchy, které se vyskytly, byly běžného rázu.
U P-I se konstrukčně zlepšilo dorozumívání osádky oproti vozům CL a CL-P. Střelec i řidič seděli v jednom prostoru, ačkoliv za jízdy ve vozidle panoval značný hluk, mohli se dorozumívat alespoň posunky.
Při konstruování P-I došlo oproti vozidlům CL a CL-P ke změně stanoviště řidiče. U vozidel CL a CL-P seděl řidič na levé straně ve směru jízdy. Ve vozidle P-I se nacházelo stanoviště řidiče na pravé straně ve směru jízdy. Veškeré ovládací prvky vozidla CL-P při přestavbě zůstaly zachovány a k nim byly na pravou stranu paralelně přidány pedály a řídicí páka pro řidiče. Při takto provedeném řídicím ústrojí mohl střelec v případě potřeby převzít řízení vozidla. Také se velmi zlepšila možnost pozorování, oproti vozům CL a CL-P měla osádka P-I možnost pozorování okolí z vozidla v rozsahu 360o díky průzorům.
obr. Znázornění možností výhledu z jednotlivých pozorovacích průzorů tančíku P-I
Hlavní zbraní byl zpočátku jen jeden lehký kulomet ZB vz. 26. Pomocí této zbraně se dalo ostřelovat pole v rozsahu 60o 20‘ při míření pravým okem a 82o při střídavém míření pravým i levým okem. Postřelovaný úsek znázorňuje výkres ostřelovaného prostoru za klidu vozidla na rovině. Z něj je patrné, že průstřel horizontální základny je vzdálen cca 2,5 metru od vozidla, takže mrtvý prostor pole postřelovaného kulometem byl zcela nepatrný.
 |
 |
obr. Ostřelovaný a mrtvý prostor za klidu vozidla na rovině
Při porovnávacích zkouškách tančíků bylo kladně hodnoceno zvětšení pojezdných koleček u P-I. Díky jejich zvětšení došlo k zvýšení volného prostoru mezi zemí a nejnižší částí spodku vozidla na 230 mm, kdežto u vozidel CL tato výška činila jen 200 mm. Zvýšení spodku vozu bylo dle hlášení VTÚ výhodné při přejíždění kamenů, pařezů a jiných překážek, které vyčnívaly nad rovinu země.
Na základě příznivého průběhu zkoušek považovala technická komise VTÚ toto vozidlo z technického hlediska za velmi vhodné pro bojové využití. Zkoušky však nebyly ještě u konce, k úplnému vyhodnocení vlastností bylo třeba provést i zkoušky taktické. To znamenalo vyzkoušet tančík při bojovém nasazení v četě, při součinnosti s pěchotou a jízdou.
MNO mělo původně zaplatit za přestavbu CL-P na P-I firmě ČKD 115 363,- Kč. ČKD však nabídla, že provede úpravy zbylé dvojce bojových vozů CL-P za cenu 95 000,- Kč. V případě podepsání smlouvy se měla částka za rekonstrukci prvého vozu snížit na 95 000,-Kč. V závěru cenové nabídky ředitel Frankenberger píše: Prosíme, aby tento dopis považován byl za nabídku, kterou činíme z důvodu slabé zaměstnanosti svého speciálního oddělení v nynějším zimním období, neboť velmi neradi bychom byli nuceni propustiti své zapracované odborné síly. MNO na návrh ČKD přistoupilo z důvodu potřeby zřízení čety P-I k provedení taktických zkoušek.
I v této době příslušníci PÚV cvičili dle předpisu P-IV-1, tanková četa se tehdy skládala z pěti bojových vozů, vojenští odborníci se však začali zabývat myšlenkou složení tankové čety ze třech nebo čtyř bojových vozů. Dále byly sledovány poznatky z využití vozidel stejné kategorie v zahraničí. Při studiu archivních materiálů mě zaujala zpráva o zkušenostech s kulometnými vozidly Carden-Loyd v Kanadské armádě z roku 1931, kde se uvádí: Úplná jednotka pozůstává z kulometného vozidla a přívěsného vozu. Přívěsný vůz na pásech nemá brnění a slouží k dopravě 4 mužů a součástí výzbroje. K dopravě kulometného vozidla na velké vzdálenosti slouží vlečný vůz na kolech, který se přivěsí na nákladní automobil. Obrněné pásové vozidlo Carden-Loyd všeobecně vyhovuje úloze, pro kterou bylo určeno, t.j. pro dopravu těžkých kulometů pěchoty. Normálně se kulomet pro střelbu sejme z vozidla a umístí se v bojovém stanovišti na zemi. Možno však stříleti též z vozidla. V takovém případě zvolí se vždy skryté stanoviště (za terénní vlnou nebo v porostu). Je proto třeba cvičiti a prováděti průzkum stanovišť. Ve většině případů bylo nutno, aby řidič i střelec sesedli, postoupili dopředu a poznali cíl, na to se vrátili a zajeli s vozidlem do zvoleného stanoviště. Střelba z vozidla a z místa byla většinou dobrá. Střelba za pohybu v terénu je následkem otřesů velmi nesnadná. Účinek palby, kromě na malé vzdálenosti, byl nulový.
Závěr:
1/ Tohoto způsobu se použije jen tehdy, kdy situace nedovolí jiných způsobů střelby.
2/ Na vzdálenosti přes 300 m je účinek palby nepatrný.
3/ Čím rovnější půda nebo silnice, tím větší přesnost střelby.
Kanaďané pro výcvik taktiky postavili rotu tančíků o dvou četách po pěti vozidlech. Skladba čety byla stejná jako v naší armádě, kdy jedno vozidlo bylo velitelské a zbylá rozdělena do dvou poločet po dvou vozidlech. Provedená cvičení měla za účel studium použití kulometných vozů při útoku a za ústupu, se zvláštním zřetelem k řízení palby v boji a spolupráci s pěšími rotami. Kanaďané při taktických cvičení dospěli k následujícím poznatkům: Použití vozidel k úderu jako prostředku k ražení cesty pěchotě je nesprávné, poněvadž to nejsou tanky. Možno však toho docíliti palbou. Poněvadž vozidla jsou pohyblivá a poměrně nezranitelná, možno se posunouti dopředu nebo do boků nepřátelských pozic, které zdržují postup pěchoty. Při ústupu je dobré nechat část vozidel tak dlouho v pozici, až pěší čety ustoupí. Ukázalo se výhodné poslati zpět mužstvo, které normálně je dopravováno na přívěsném voze. Z letounu lze vozidla pozorovati jen v otevřeném terénu. V křoví a mezi stromy se snadno skryjí. Zato je možnost ze vzduchu sledovati jejich stopy.
Je na škodu, že si z kanadské zprávy nikdo nevzal ponaučení během zavádění tančíku do výzbroje naší branné moci.
V pondělí 16. listopadu 1931 byl tančík P-I v Praze na Vypichu předveden zástupcům hlavního štábu MNO. V této době výzbroj vozu tvořil pouze jeden lehký kulomet ZB vz. 26. Zástupcům MNO se zdálo nepřijatelné, aby stroj, jehož cena dosahovala zhruba 100 000,- Kč, měl tak malou mohutnost palby. Při této příležitosti zástupci VTÚ předvedli model zařízení, jímž by se umožnila střelba i řidiči, z druhého kulometu, který by byl uložen po pravé straně řidiče. Řidič by střelbu prováděl z lehkého kulometu ZB vz. 26 obdobným zařízením, jaké bylo zkonstruováno pro piloty letadel. Dále zástupci VTÚ informovali o požadavku PÚV, aby stanoviště řidiče bylo opatřeno stejně uloženým kulometem, jak je řešeno stanoviště střelce. Tento návrh byl z praktického hlediska nerealizovatelný. Řidič by byl případnou střelbou tak neprázdněn, že by se nedokázal věnovat řízení. Proto na základě návrhu VTÚ byla zkonstruována kulová lafeta určená k uložení pomocného kulometu na straně řidiče. Kulové uložení v předním pancíři umožňovalo snadnější manipulaci při vkládání zbraně do lafety ve stísněném bojovém prostoru tančíku. Pažba zbraně se ukládala do pevné botky, která zajišťovala přesné nastavení zbraně. Řidič mohl spustit palbu pomocí tlačítkové spouště, kterou měl umístěnou před sebou. Spoušť byla spojena se spouštěcím zařízením na kulometu bowdenem. Zaměřování prováděl řidič pevným hledím instalovaným ve spodní hraně pozorovacího „okénka“. Muška se nacházela na předním pancíři. Nastavení mířidel se provádělo tak, aby byla střelba zaměřena 250 metrů před vozidlo.
Lehký kulomet jako hlavní zbraň nebyl ideálním řešením. Zesílení palby se nedalo provést jinak, než vůz osadit mohutnějším vzduchem chlazeným kulometem. Už v roce 1929 probíhaly zkoušky vyzbrojení OA vz. 30 leteckým kulometem vz. 30. Ten však nevyhověl, protože ochlazování hlavně bylo nedostatečné. Po vystřelení 400 – 500 ran nastávalo samovznícení palné slože v nábojích a kulomet střílel sám, i když nebyla sepnuta spoušť.
V březnu 1932 bylo rozhodnuto o přestavbě dvojice bojových vozů CL-P (evidenčních čísel NIX223 a NIX224) na typ P-I. Dále se schválilo provedení nových zkoušek s leteckým kulometem, který měl být pro vozidla útočné vozby upraven. Úprava nebyla složitá, spočívala v osazení nového typu hlavně. V tomto období brněnská „Zbrojovka“ představila nový typ vzduchem chlazeného kulometu, nesoucí označení ZB 32. Na přestavbu pásových vozidel CL-P, na úpravu leteckého kulometu (1 000,- Kč) a nákup těžkého kulometu ZB 32 první oddělení hlavního štábu MNO vyčlenilo 290 000,- Kč. Po předání obou rekonstruovaných tančíků se předpokládalo, že vozidlo evidenčního čísla NIX225 bude vyzbrojeno dvojicí lehkých kulometů ZB vz. 26. Vůz NIX223 měl být na straně řidiče vyzbrojen lehkým kulometem ZB vz. 26 a hlavní výzbroj měl tvořit letecký kulomet vz. 30. Poslední tančík NIX224 měl mít také na straně řidiče lehký kulomet ZB vz. 26 a stanoviště střelce se mělo osadit těžkým kulometem ZB 32.
Po schválení úsporných opatřeních v dubnu 1932 byl nákup kulometů odvolán. MNO pověřilo VTÚ, aby požádalo „Zbrojovku“ o bezplatné zapůjčení těžkého kulometu ZB 32 k provedení zkoušek funkčnosti v bojových vozidlech. Výsledky zkoušek dopadly neuspokojivě. U upraveného leteckého kulometu opět docházelo k samozápalům po vystřelení 800 ran. Ani kulomet ZB 32 nevyhověl.
Ještě před předáním rekonstruovaných tančíků firmou ČKD Vojenskému technickému a leteckému ústavu bylo na základě rozhovoru mistra národní obrany Bohumíra Bradáče s přednostou VTLÚ rozhodnuto o zařazení tančíku P-I do výzbroje.
Dne 19. dubna 1933 byla podepsána smlouva mezi MNO a firmou Českomoravská-Kolben-Daněk a.s. na dodávku 70 vozidel P-I. Cena jednoho vozu činila 131 200,- Kč. Firma se zavázala, že 40 vozidel dodá do konce prosince 1933 a zbývajících 30 do 30. září 1934.
Až v říjnu 1933 byly oba rekonstruované tančíky (CL-P na P-I) předány Pluku útočné vozby. V této době již běžela sériová výroba tančíků P-I. Ani u sériových vozů se nepodařilo výzbroj vyřešit. Proto bylo rozhodnuto, že prvá série bude provizorně vyzbrojena lehkými kulomety. A tak u prvních třiceti vozů byla kulová lafeta, původně konstruována pro zbraň pomocnou, provizorně vsazena do posuvné clony určené pro těžký kulomet. Ani pro druhou sérii se nepodařilo výzbroj vyřešit a tak všech 70 P-I bylo vyzbrojeno pouze lehkými kulomety.
Na úspěch ČKD reagovaly konstrukční kanceláře Škodových závodů tím, že konstruktéři začali pracovat na projektech malých útočných vozů nápadně připomínajících vozidla Carden – Loyd. Již v dubnu 1930 zaslala „Škodovka“ na 1. oddělení hlavního štábu MNO dopis ve znění: Dovolujeme si vás zdvořile upozorniti, že máme prokonstruováno tankové vozidlo podobných vlastností jako Carden – Loyd, proti němuž vykazuje naše konstrukce určité přednosti …..
Jednalo se o prototyp vozidla označované jako MU 2, jehož pojezdové ústrojí nápadně připomínalo konstrukci CL. Tančík byl vyzbrojen těžkým kulometem umístěným v částečně otočné věži. Plnému otáčení věže zabraňovala nástavba s pozorovacími otvory nad stanovištěm řidiče. Firma zdůrazňovala, že tato konstrukce je ryze domácí a počítá s tuzemskými terénními poměry.
O tom, kdy se rozeběhly konstrukční práce na dalším „škodováckém“ tančíku, nesoucím označení MU 4, je možné pouze spekulovat. Jisté je, že od ledna do září 1932 konstruktéři pracovali na vývoji bojového vozu, který je již označován jako MU 4/IV. Počátkem roku 1933 je pro tento stroj připraven nový vzduchem chlazený motor. V létě 1933 byl prototyp malého útočného vozu dokončen, stroj dostává nové označení Š I a je Vojenským technickým a leteckým ústavem (VTLÚ) zkoušen v Milovicích. V porovnání s P-I je Š-I hodnocen lépe, přesto armáda již nemá zájem zavést nový typ tančíku do výzbroje. Zraky vojáků se však upírají k lehkým tankům, takovouto konstrukci představoval větší typ bojového vozu vyvíjeného součastně s MU 4, který byl konstrukční kanceláří označen jako MU 6/III, ani tento typ do výzbroje zaveden nebyl.
Již v listopadu 1934 vznikl koncept nesoucí název Útočná vozba a zbraně proti ÚV – organisace a program budování, v němž se uvádí, že vozy skupiny P-I, tudíž tančíky lze použíti jen v OK, pro účely policejní, spojovací a jen event. bojové.
V roce 1937 publikoval kpt. děl. Karel Gruncl v odborném tisku krátký článek o maďarském názoru na použití tančíků, s níž se nyní seznámíme:
Maďarský názor na použití tančíků.
Kpt. děl. Karel Gruncl
Maďarský vojenský časopis „Maďar katonai szemle“ (duben 1937) má pozoruhodný článek o použití tančíků s praktickými příklady.
Nejprve jsou vylíčeny vlastnosti tančíků, při čemž je přihlíženo k známému italskému vzoru „Ansaldo“, který se osvědčil ve válce italsko-habešské. Tančík je nazýván „pojízdným obrněným kulometem“. Autor přiznává tančíkům veliký taktický význam, ale zároveň uznává, že pro boj s dobře organisovanými odpory se tančík nehodí. Tančíky nejsou schopny řešit samostatné bojové úkoly a slouží spíše k podpoře pěchoty. Pěchotu však nemohou nikdy nahradit, nýbrž jen doplňovat její činnost. Z toho ovšem plyne požadavek těsné spolupráce tančíků s pěchotou.
Tančíky jsou vlastně bojovým prostředkem nižších velitelů a při tom lze jich použít k úkolům blízkého (bojového) průzkumu, k boji s jednotlivými nepřátelskými kulomety, k přepadům (využití překvapení), k pronásledování ustupujícího nepřítele a ke spojovacím úkolům.
Hlavním nepřítelem tančíků jsou nepřátelské protitankové zbraně a terén. Lehký pancíř tančíků není dostatečnou ochranou ani proti průrazným střelám normální ráže a účinek kulometů, jimiž jsou tančíky vyzbrojeny, je příliš malý. Tančíky budou při akci odkázány na podporu ostatních zbraní, hlavně pěchoty a dělostřelectva. Proti leteckým náletům je veliká pohyblivost tančíků dostatečnou zárukou ochrany.
Nebezpečí terénu musí být zmenšeno nebo úplně odstraněno pečlivým průzkumem. Lesy a osady mohou být často zkázou tančíků. Obsazení lesů a osad nebude nikdy jejich úkolem. Tma znamená úplné ochromení činnosti tančíků i ve volném terénu.
Taktické použití si představuje autor takto: Útok tančíků je pokračováním jejich postupu. Úspěch útoku je třeba hledat ve snaze o proniknutí do značné hloubky v útočné sestavě nepřítele. Po splnění úkolu se tančíky shromáždí, jakmile za nimi postoupí jednotka, kterou podporovaly.
V zajištěném pochodu se mohou jednotky tančíků včlenit mezi jednotlivé pochodující proudy, nebo je zařadíme do předvoje hned za pěchotu. Postupují pak skoky po pochodové cestě nebo podél ní. Ve střetnutí předvoje zasadíme tančíky proti nepříteli s překvapením.
Aby byl zaručen nerušený a stálý postup předvoje, může být použito tančíků též k blízkému zajištění. Vzhledem k omezenému pozorování z tančíků je nutno, aby byly zařazeny vždy v čelo pochodujících zajišťovacích jednotek.
Při blízkém (bojovém) průzkumu pomáhají tančíky k pronikání průzkumných oddílů, jimiž jsou přiděleny, nebo pro místní úkoly může jich být použito též samostatně. Pro daleký průzkum se tančíky nehodí. S výhodou lze tančíků použít k „pohyblivému“ střežení mezer vzniklých za postupu ve frontě.
Tančíky mohou být vhodným pojítkem v boji hlavně na ohroženém úseku fronty, kde vznikla mezera mezi jednotkami.
Pro čelní útok na dobře organisované obranné postavení nepřítele se tančíky nehodí. Zato se mohou dobře uplatnit při obchvatu jednotlivých odporů a při útoku do zajištěných mezer, vždy však za spolupráce pěchoty.
V obraně se omezí použití tančíků na podporu protiútoku pěchoty. Spolu tvoříme z nich pohyblivé zálohy.
Při pronásledování může být tančíků použito s výhodou ke spolupráci s rychlými jednotkami. Budou hlavně rozptylovat a ničit nepřátelské zadní voje a snažit se útočit na ustupující hlavní voje.
V ústupovém boji podporují tančíky zadní voje tím, že náhlými výpady zdržují postupujícího nepřítele.
Tančíky po dobu jejich úkolu je třeba zásadně podřídit veliteli jednotky, kterou mají podporovat.
