18 Srp Co předcházelo zahájení sériové výroby prvých lehkých tanků?
Jaroslav Špitálský
Již jsem se zmínil o úpravách konstrukce vozů CL-P, kdy jednotlivé rekonstrukce se označovaly P-I a P-II. V pozdější době se stalo toto označení základem k dělení bojových vozů do „skupin“. „Skupina“ P-I zahrnovala tančíky, P-II malé bojové vozy později označované jako lehké tanky a „skupina“ P-III byla určena pro bojová vozidla s kombinovaným pojezdovým ústrojím. Trochu zmatek nastal s označováním samotných bojových vozů, kdy například stroje vyrobené Škodovými závody spadající do jednotlivých skupin se označovaly Š-I, Š-II, Š-IIa nebo Š-III. Bojové vozy ČKD nesly označení P-I, P-II či P-IIa. Tank konstruovaný továrnou Tatra se označoval T-III. A tak se například stalo, že do „skupiny“ P-II spadaly stroje P-II, P-IIa, Š-IIa.
Na základě stanovených kritérií pro přestavbu CL-P v rámci II. rekonstrukce začala v roce 1931 strojírna ČKD konstruovat malý bojový vůz P-II. MNO s firmou podepsalo smlouvu na zhotovení vzorového vozu a pro stavbu uvolnilo částku 418 000,- Kč. Ve stejném období se i v konstrukčních kancelářích Škodových závodů začalo pracovat na projetu lehkého tanku H.Ú.S.
Rok 1932 přinesl prvé výsledky. Ve středu 23. listopadu předala ČKD zástupcům vojenské správy prototyp lehkého tanku Praga P-II. Hodnocení vypracované VTÚ konstatovalo, že: vozidlo P-II je alternativou tančíku s otočnou věží představující malý tank, který armáda potřebuje neprodleně zavést do své výzbroje. Ačkoli tento vůz nese některé prvky převzaté z anglických vozů Carden-Loyd, jako je např. pojezdové ústrojí, dá se říci, že se jedná o první tank domácí konstrukce. Hlavní výzbroj uloženou v otočné věži tvořil kanon Vickers ráže 60/44 (ČKD zakoupilo licenci k výrově) a kulomet. Druhý kulomet měl své místo v čelní desce karoserie. Prototyp P-II obdržel evidenční číslo 13.363 a byl zařazen do kmenového stavu VTÚ, který ho měl prostřednictvím příslušníků milovického praporu útočné vozby všestranně zkoušet. V této době se zkoušky P-I pomalu chýlily ke konci. Pokud by zkoušky dopadly dobře, mohl by PÚV v nadcházejícím roce obdržet nová housenková vozidla, jež by při výcviku nahradila dosluhující tanky Renault.
Počátkem roku 1933 se rozeběhla série jednání o zavedení nových tanků do výzbroje PÚV. V pátek 17. února si ministr národní obrany předvolal přednostu VTLÚ (Vojenského technického a leteckého ústavu), aby mu referoval o stavu útočné vozby. Ten hlásil, že P-I je technicky vyzkoušen a může za něj přijmout odpovědnost po technické stránce. Dále referoval, že s prototypem P-II bylo ujeto 3 400 km, aniž by se objevily podstatné závady. Na základě tohoto hlášení rozhodl ministr národní obrany Bohumír Bradáč o objednávce útočných vozů P-I a P-II u firmy Českomoravská-Kolben-Daněk a.s. Předběžná cena jednoho vozidla P-I měla činit 175 000,- Kč a P-II asi 475 000,- Kč. Vzhledem k vysoké ceně se zvažovala objednávka pouze 15 vozů P-I a 10 až 15 vozů P-II.
V březnu 1933 se rozeběhla jednání mezi MNO a ČKD o konečné ceně vozidel P-I a P-II. Počátkem měsíce firma ČKD stanovila tyto ceny:
P-I:
při objednávce 50 kusů za jeden vůz …146 000,- Kč
„ 30 „ …165 000,- Kč
„ 20 „ …170 000,- Kč
„ 15 „ …179 180,- Kč
P-II:
při objednávce 30 kusů za jeden vůz …378 000,- Kč
„ 20 „ …415 000,- Kč
„ 15 „ …456 500,- Kč
„ 10 „ …479 325,- Kč
Zástupcům vojenské správy se zdály tyto ceny značně vysoké. Dle vyjádření 1. oddělení Hlavního štábu z 11. března 1933, byly tyto ceny nepřijatelné. Objednávka 70 vozů P-I a 50 vozů P-II byla tehdy možná jen v případě, že by cena P-I nepřevyšovala částku 100 000,- Kč a P-II částku 300 000,- Kč za jedno vozidlo. Z důvodu vysokých cen nových obrněných vozů byl VTLÚ pověřen propočítáním výrobních nákladů na jedno vozidlo P-I a P-II. Ačkoliv důstojníci neměli dostatek kalkulačních podkladů, stanovili výrobní cenu P-I na 114 806,-Kč a cenu P-II na 338 239,-Kč. Dále ve své odpovědi uvedli, že jediná možnost k dosažení přijatelné částky je snížení cen pancéřových plechů, které jsou vzhledem k množství dosti vysoké.
Na poradě zástupců MNO a VTLÚ, jež se konala 16. března 1933, plk. techn. zbroj. Ing. Bedřich Albrech oznámil, že prototyp malého tanku P-I je technicky vyzkoušen a VTLÚ za něj bere plnou odpovědnost. K tomuto datu vozidlo P-II ujelo přes 4 000 km, po technické stránce bylo také odzkoušeno, s objednávkou větší série se však čekalo z důvodu nedořešené výzbroje. Pplk. gšt. Oleg Procházka informoval, že Hlavní štáb trvá na tom, aby cena P-I nepřevyšovala 100 000,- Kč a P-II 300 000,-Kč. Poté byl přednesen výpočet nákladů, které zpracoval VTLÚ. Po delší diskuzi bylo rozhodnuto objednat 70 vozidel P-I a 6 zkušebních tanků P-II, za předpokladu, že částka nepřekročí u P-I 130 000,-Kč a u P-II 330 000,- Kč.
Další problém nastal s výzbrojí, kdy vojenská správa navrhovala pro prvních šest vozů P-II provizorně použít zbraně, které byly okamžitě k dispozici, jednalo se o 10 hrubých kulometů Seemag, 1 kanon Vickers ráže 60/44 (druhý kanon namontován v prototypu P-II), 1 kanon ráže 37 mm starý rakouský vzor, 1 kanon ráže 37 mm francouzský Puteaux a 1 kanon ráže 37 mm americký vzor Macklin.
Zástupci vojenské správy se domnívali, že nejvhodnější hlavní zbraní pro tanky P-II a obrněné automobily je kanon shodný s protitankovou zbraní, kterou budou vyzbrojeny i ostatní armádní složky. Což se zdálo výhodné z hlediska výroby a zásobováním střelivem. Další problém vyvstal s kulometnou výzbrojí. V pondělí 27. března žádal div. gen. Jan Netík o urychlené rozhodnutí ohledně kulometné výzbroje, na které závisela objednávka nových vozů. Rozhodnutí mělo padnout nejpozději 6. dubna 1933.
Během jednání o podmínkách dodání tanků P-II firma ČKD informovala vojenskou správu, že uvažuje o zrušení svého provozu ve Slaném a hromadném propuštění dělníků. Možná se tak firma snažila řešit odbytovou krizi, ale s největší pravděpodobností to byl promyšlený záměr pro rychlé získání zakázky. Na tuto informaci reagoval ministr národní obrany příkazem k okamžitému objednání nových tanků. Toto rozhodnutí komentoval pplk. gšt. Drgač na poradě konající se dne 30. března takto: K urychlené objednávce byl dán rozkaz, aby bylo zamezeno nepokojům z propouštění dělnictva. Nikdo se neodvážil jíti k panu ministrovi a prosaditi odsunutí objednávky. Plk. Albrecht měl odvahu, že se zaručil za vozidla, která mají býti objednána, a tím umožnil splnění rozkazu p. ministra.
V budově Vojenského technického a leteckého ústavu v Praze – Dejvicích se sešla dne 5. dubna 1933 výzbrojní komise, jejímž úkolem bylo schválit vozidlo P-I do výzbroje. Plukovník Albrecht zdůraznil, že vůz P-I je vyzkoušen jen po stránce technické a že zkoušky taktické a střelecké provedeny nebyly. Plk. Pavlík zmínil, že dle posledních studií Angličané považují vozidla CL za traktor vezoucí zbraň, nikoli za útočný vůz. Předseda komise gen. Netík informoval, za jakých okolností došlo k nákupu P-I a P-II a žádal, aby výzbrojní komise jednala ve smyslu rozhodnutí pana ministra. Přesto se rozpoutala bouřlivá diskuze, během které se plk. Pavlík stal hlavním odpůrcem zavedení vozidla P-I do výzbroje. Výzbrojní komise přesto odsouhlasila nákup 70 vozů P-I a navrhla, aby toto vozidlo bylo prozatímně pojmenováno tančík P-I a definitivní pojmenování později stanovil Hlavní štáb v dohodě s názvoslovnou komisí MNO.
Ve středu 19. dubna 1933 byla podepsána smlouva mezi MNO a firmou ČKD na dodávku 70 vozidel P-I, cena jednoho vozu byla stanovena na 131 200,- Kč. Dále bylo objednáno 50 tanků P-II, kdy cena jednoho vozu činila 346 750,- Kč. Prvních šest vozidel mělo být dodáno do 30. září 1933, dalších 24 vozů do 30. září 1934 a posledních 20 tanků do konce června 1935.
V pátek 21. dubna 1933 byl prototyp P-II převezen do slánského závodu ČKD z důvodu provedení demontáže a prohlídky všech důležitých agregátů. Po vyhodnocení opotřebení součástek bylo jasné, že se musí přepracovat převodová a redukční skříň, chladič a výfuk. Na podzim se rozeběhla v ČKD v Praze – Libni výroba první série P-I.
Dne 30. června 1933 byl typ P-I zařazen do výzbroje pod označením Tančík vz. 33. Na podzim byla ve Slaném zahájena i výroba prvních šesti tanků P-II. Bojové vozy P-II se v této době předběžně označovaly jako Lehký útočný vůz vz. 33. Výrobu zpomalila dodávka pancéřových plechů z Poldiny huti. Při zkušebním nastřelování většina plechů při zásahu praskla. Testy se musely opakovat dvakrát. Pancéřové plechy byly předány až v prosinci. Podobné problémy nastaly i s dodávkou pancéřových plechů pro Tančíky vz. 33.
V roce 1933 plzeňská Škodovka změnila název projektu tanku H.Ú.S. na S.Ú.V. (Střední útočný vůz). Později byl název zkrácen na SU.
Během zasedání výzbrojní komise dne 5. dubna 1933 zástupci MNO i PÚV žádali o vypracování směrnice pro používání tančíku P-I. Tankaři se dozajista nemohli dočkat (po mnoha letech) nových strojů a chtěli s nimi co nejdříve zahájit výcvik. V srpnu 1933 směrnici vypracovalo 3. oddělení Hlavního štábu. Původní verze byla úzce zaměřena na oba nové vzory bojových vozů (Tančík vz. 33 a P-II) a zanechávala stranou širší problematiku ÚV. Vozy P-I a P-II oproti úředně stanovenému názvu Tančík vz. 33 a Lehký útočný vůz vz. 33 se označovaly jako lehký a střední obrněný vůz. Ve čtvrtek 12. října 1933 bylo vše připraveno ke schválení. Prvé znění rozšířené směrnice neslo název Zatimní směrnice pro užití útočné vozby (ÚV) a pro obranu proti ní (OPÚV). Základem této směrnice se staly předpisy: Cvičební řád pro obrněné automobily – návrh,K-I-2 Cvičební řád pro jezdectvo a P-IV-1 Instrukce pro tanky.
V části věnované užití útočné vozby byla po připomínkovém řízení vypuštěna pasáž o zvláštních úkolech, ve které se pravilo: Zvláštní úkoly, k nimž možno použít jak lehkých, tak i středních OV jest zadýmování (zamlžení) a zaplynování terénu. Nádrž s plynem anebo dýmotvornou látkou jest u každého vozu – buď uvnitř nebo vně. Stejně tak možno použít vozů obojího druhu k desinfekci zaplynovaných prostorů. Dále byly plánovány lehké roty a čety, kdy lehká četa (četa L) se skládala ze tří LOV (lehkých obrněných vozů – Tančíky vz. 33) a dvou SOV (středních obrněných vozů – P-II). Lehká rota se měla skládat ze tří čet a pomocného družstva. Mimo to byly plánovány i střední roty, které by byly složeny ze tří čet po pěti SOV a pomocného družstva. Prapor ÚV mělo tvořit velitelství, tři roty, pomocná četa a trén. Spojení se mělo řešit následovně: U útočné vozby je spojení jednak mezi vozidly a jednak velitelské. Spojení mezi vozidly má za účel umožniti korespondenci mezi všemi vozidly určité jednotky. Může býti uskutečněno opticky, praporky, telemechanicky. Spojení velitelské má za účel spojiti velitele jednotky útočné vozby s velitelem, jemuž je podřízena. Uskutečněno může být radiotelefonicky nebo radiotelegraficky od čety počínaje. Doplňovacím pojítkem jsou: poštovní holubi, motocykl a podle okolností obrněný vůz sám.
V rámci připomínek se objevují i poznámky k problematice obrany proti útočné vozbě, například: Přitom dlužno podotknouti, že podle předběžných ústních zpráv od VTLÚ účinek našeho polního dělostřelectva proti ÚV je malý. VTLÚ byl vyzván našim čj.1852 Dův./33, aby zaslal diagram těchto účinků. Potvrdí-li se ony ústní zprávy, bude třeba rozhodnuto o tom, má-li býti sestrojeno zvláštní průbojné dělové střelivo proti ÚV. Dále třeba poukázati na to, že nemáme vůbec min proti OV. Tato otázka byla před třemi léty odsunuta (čj.1301 a 1449 Dův.1930) a spokojili jsme se sledováním vývoje v zahraničí.
Po dvou kolech připomínkových řízení provedl pplk. Procházka úpravu třetího znění směrnice, která byla pojmenovaná Zatimní směrnice pro použití a činnost OV P-I a P-II. Po těchto úpravách byla dne 15. února 1934 směrnice schválena pod názvem Pokyny pro užití útočné vozby (ÚV) a pro obranu proti ní (OPÚV).
Pokyny pro užití útočné vozby (ÚV) a pro obranu proti ní (OPÚV) vyšly v platnost počátkem roku 1934; názorně vypovídají o převzatých názorech, jež nevycházely z praktických zkušeností s novými obrněnými vozidly. Jako příklad uvádím: Vlastnosti tančíků (Tč) jsou tyto: Tč. jsou malá pásová vozidla, slučující v sobě značnou mohutnost palby se značnou rychlostí, pohyblivostí a pro jejich malé rozměry i pozorovatelností. Proto jsou málo zranitelná. Úplná odolnost brnění proti obyčejné střele z pušek a kulometů a částečná odolnost i proti průbojnému střelivu těchto zbraní poskytuje osádce vozu účinnou ochranu proti palbě těchto nepřátelských zbraní. Malé rozměry těchto obrněných vozů, jejich značná pohyblivost a rychlost při jízdě polem – průměrně 12 km/h – umožňuje jim co nejvíce využíti terénu. Tím a častou změnou místa se chrání proti nepřátelskému dělostřelectvu. Značná rychlost na silnici dovoluje jim rychle se přemisťovat z místa na místo. Housenkový pás vydrží však jen asi 3 000 km. Malé rozměry vozu nepřipouštějí umístění otáčivé věže a dovolují střelbu jen ve směru jízdy: tento nedostatek je vyvážen snadností, s kterou Tč. sám snadno změní směr, třeba i na místě.
Zcela zřejmé je, že při zpracování došlo především k opisu starých cvičebních řádů a instrukcí. Naopak bez povšimnutí zůstaly povely a komunikace mezi tanky v rámci čety, způsoby nastupování, pohyb čety atd. Při výcviku příslušníků ÚV se tak i v roce 1933 stále vycházelo z instrukcí vypracovaných v roce 1925.
Důležitým mezníkem se stalo 15. září 1933, kdy byl Prapor útočné vozby reorganizován na Pluk útočné vozby (PÚV). Velitelem Pluku útočné vozby byl ustanoven plk. Antonín Pavlík, jeho zástupcem pplk. Josef Morávek. I. pobočníkem velitele pluku útočné vozby se stal mjr. Josef Sovadina, II. pobočníkem kpt. Ladislav Zelenka. Technickým pobočníkem byl jmenován Theodor Rosol, funkci technického hospodáře vykonával kpt. správ. zbroj. Rudolf Mattausche a hospodářem pluku se stal kpt. hosp. Bohuslav Fencl. Pomocné rotě velel škpt. František Bachna, náhradní rotě škpt. František Benák a rotě obrněných vlaků škpt. Stanislav Ullrich. Mjr. Bohuslav Přibyl se stal velitelem praporu tanků, který se skládal z 1. roty tančíků pod velením škpt. Bohdana Plichty, 2. roty tančíků, u které byl zatímním velitelem kpt. Štefan Čáni a 3. roty lehkých tanků, které velel škpt. Ladislav Vodička. Mjr. František Šnejdárek se stal velitelem školy útočné vozby, která zahájila vyučování až 3. ledna 1934, ale od října 1933 byl pro ni obstaráván učební materiál.
Situace s dodáním prvních šesti tanků P-II se stále více komplikovala. Ačkoliv měly být firmou dle smlouvy předány koncem září, první vůz tohoto typu opustil výrobní halu ČKD ve Slaném až 23. listopadu 1933. Během devadesátiminutové jízdy se však projevily závady, které vynutily další úpravy.
I přes příslib ČKD, pokud obdrží zakázku na výrobu tanků, nedojde k hromadnému propouštění dělníků z provozu ve Slaném, již 28. prosince 1933 bylo MNO informováno, že v důsledku všeobecné odbytové tísně a nedostatku zaměstnanosti v pobočném závodě ve Slaném nelze udržovat plný provoz. Proto se výroba lehkých tanků P-II přemístila do Prahy – Libně. Firma však ujišťovala vojenskou správu, že tímto opatřením neutrpí výrobní kapacita.
Počátkem roku 1934 (konkrétně 19. ledna) byla znovu otevřena otázka výzbroje vozidel P-I. Prvních třicet vozů bylo vyzbrojeno dvojicí lehkých kulometů ZB vz. 26. Druhá série čítající čtyřicet P-I se měla vyzbrojit těžkými kulomety. Z tohoto důvodu byly pancéřové clony pro upevnění hlavní zbraně vyrobeny provizorně z obyčejného plechu. Po určení hlavní výzbroje se tyto clony měly nahradit za pancéřové. Problémy nastaly také s první sériovou šesticí P-II, neboť Poldina huť dodala vadné pancéřové plechy. Firma ČKD se zavázala, že dodá tanky do konce února, ale vozidla nebyla kompletní. Hodnocení stávajícího stavu výroby znělo: Vozidla budou zatím bez věží a vadné pancéřové plechy budou provisorně nahrazeny obyčejnými plechy, které budou natřeny červeně. Dosud dodané věže vykazují všechny stejnou závadu, tj. špatně vyvrtané otvory. O eventuální úpravě či opravě této závady jsme s Poldinou hutí nejednali.
Koncem února 1934 během jednání zástupců MNO a ČKD bylo domluveno, že z důvodu nevyřešené kulometné výzbroje první šestice P-II zhotoví se provizorně přední šikmý plech před stanovištěm řidiče a radisty z obyčejného plechu. Dále se řešily periskopické dalekohledy Busch. Dle projektu jeden periskopický dalekohled měl být umístěn na stanovišti řidiče a druhý v otočné věži. Komise nedoporučila umístění tohoto dalekohledu u řidiče, protože byl na závadu v otáčení věže. Celkem ČKD měla provést dvacet dva konstrukčních změn a úprav. V zápisu z jednání je velmi zajímavý bod 16, ve kterém se praví: Spojení mezi řidičem a střelcem zavazuje se závod provésti třemi žárovkami, dvěma tlačítky a 1 páčkovým vypínačem. To by znamenalo, že způsob komunikace uvnitř vozu se řešil již počátkem roku 1934. Zařízení k předávání povelů světelnou signalizací bylo realizováno i u všech pozdějších československých tanků.
Počátkem dubna 1934 3. oddělení Hlavního štábu začalo řešit urychlené zahájení zkoušek vozů P-I a P-II, protože P-I sice byly zavedeny do výzbroje, ale zkoušely se jen po stránce technické, nikoli taktické. P-II zavedeny nebyly, ani se nekonaly technické a taktické zkoušky. Přesto došlo k objednání 50 kusů a byly již vydány pokyny o užití PÚV (čj. 211/taj.33) aniž byly P-I a P-II předem vyzkoušeny z hlediska taktického.
V úterý 17. dubna proběhly jízdní zkoušky prvních šesti útočných vozů P-II evidenčních čísel 13.490 – 13.495 na trase: Slaný – Velvary – Klíčany – Líbezníce – Měšice – Brandýs n/L – Předměřice – Stará Lysá – Milovice. Následující den se tanky zkoušely na vojenském cvičišti v Milovicích, kde zdolávaly různé překážky. Dále zde proběhly i nastřelovací zkoušky všech šesti vozů. Kterým přihlížel arm. gen. Ludvík Krejčí společně s brig. gen. Karlem Husárkem. Členy zkušební komise byli: škpt. pěch. Karel Janoušek (MNO), kpt. pěch. Evžen Breiský (MNO), kpt. pěch. Karel Dvořák (PÚV), kpt. pěch. Josef Jirgl (vojenský dozorčí orgán u ČKD Slaný) a Ing. Alexej Surin (konstrukční kancelář ČKD). Přesto, že se u zkoušených vozidel vyskytly závady, neměla komise námitek k okamžitému převzetí. Spolu se zkoušenými vozidly byl do Milovic přesunut i prototyp P-II. Přejímací protokoly byly podepsány až 27. dubna 1934 v Milovicích.
V pondělí 14. května 1934 2. oddělení MNO informovalo VTLÚ, že velitel PÚV předložil následující návrh: Jelikož tanky P-II, které převzal pluk útočné vozby od firmy ČKD, nebudou v dohledné době vyzbrojeny definičními zbraněmi, hlavně dělem, prosím o povolení provisorního vyzbrojení šesti tanků P-II a sice 3 dělem Puteaux a 3 kulometem Š z tanků Renault. Provedení adaptace je velmi nutné, poněvadž tanky Renault jsou již velmi často nepojízdné a tím by vázl střelecký výcvik mužstva. Adaptace by se provedla tím způsobem, že v provisorní železné desce ve věži by se vyřízl příslušný otvor pro závěsy Renault. Prosím o povolení, aby adaptaci provedla firma ČKD v Praze, jejíž zástupce je v tomto směru informován a může podati v krátké době rozpočet na provedení této práce. Vzhledem k nařízeným zkouškám hlavním štábem v měsíci květnu a vzhledem na přehlídku pluku útočné vozby při příležitosti předání standarty „Národní radou československou“ prosím o rychlé povolení. Tato žádost nebyla vyřízena kladně, k přezbrojení nedošlo a tanky Renault byly dále používány ke střeleckému výcviku.
V květnu 1934 se konalo v Milovicích cvičení armádního Jezdeckého učiliště společně s vozy P-I a P-II. Četa útočné vozby tehdy byla složena ze dvou bojových vozů P-II a tří vozů P-I. Ze zprávy se dozvídáme: Vozy P blížili se po ose k lesu v pořadí P-II a za nimi P-I se vzdálenostmi asi 100 metrů. Hlavní síly vyrážely v proudu ze Strak. V tom okamžiku vyrazily nepřátelské obrněné automobily (OA) po neudržované cestě od Božího Daru ku Strakám. Osádka vozů P je nezpozorovala, OA najely z boku a nejen tak splnily svůj zpravodajský úkol, ale zničily i větší část hlavních sil aniž by bývaly obtěžovány palbou P-II. Zde se naplno ukázala nepřipravenost příslušníků útočné vozby po stránce taktické, což se dá přisuzovat nedostatečnému výcviku dle zastaralých směrnic. Během jarních cvičení se také začala projevovat nevyzrálá konstrukce P-II, kdy nastaly problémy s karburátory a s uložením motoru. Výhrady byly také k vypínání hlavní spojky a řízení, to údajně řidiče unavovalo více než při řízení tanků Renault. Ale největším nedostatkem se zdála hlučnost motoru a ventilátoru, která tanky prozrazovala na značnou vzdálenost. Odstraněním závady byla pověřena pobočka ČKD v Blansku. V průvodním dopise, ve kterém je závada popsána, se doslova píše: Při stoupnutí otáček nad 1450 – 1500/min. začne kolo ventilátoru silně houkati (zvuk sirény).
V letních měsících roku 1934 proběhla řada cvičení, během kterých se sledovaly vlastnosti nových obrněných vozidel. Plk. Pavlík 18. července 1934 v relaci o taktických a technických zkouškách s vozidly píše:
1) Možnost samostatného průzkumu eventuelně i boje čety P-I o 5 vozech: Velmi omezená možnost vidění z vozidla – velmi omezený výkon palby – značná zranitelnost průbojnou střelou pušečnou normální ráže – velmi pomyslná pohyblivost v terénu – velmi obtížné velení a vedení čety v bojovém tvaru (šiku, s poločetami v proudu) – velmi klesající fysická a tím i duševní kondice osádky. Nyní po úpravě nejsou tato vozidla ničím jiným než motorisovaným kulometem, kterého mohou použíti jednotky pověřené přezvědy nebo zajištěním k řešení konkrétních situací, v nichž každému vozidlu nutno dáti směr a cíle. Použití v rotě jest naprosto vyloučeno.
2)Možnost kombinace P-I a P-II v četě: Tato nemá žádného významu a to proto, že P-I při jejich větší rychlosti na silnici nejsou nikterak pohyblivější než P-II v terénu. „Pokyny pro užití útočné vozby“ vozy P-I velmi přeceňují, když uvádí, že svojí pohyblivostí vyváží nedostatek překračování překážek, omezenost v pozorování a palbě. P-I jsou pro velitele čety, který by se nacházel v P-II neužitečnou a nepříjemnou přítěží.
3)Vlastnost P-II jako lehký tank pro doprovod pěchoty: Aby P-II bylo tímto vozidlem, jest nutno jej zkoumati. Stránka velení, pozorování a střelba může býti posouzena teprve po definitivním stanovení zbraní a jejich zamontování.
Dále v relaci plk. Pavlík uvedl výčet úprav, které by se měly na vozidle P-II provést. Například úpravy příklopu pozorovací vížky, kterou bylo nutné více zakulatit, aby bylo možné provádět pozorování episkopy i v přilbě. Osazení věže periskopem a případně zadní část věže opatřit výstupním otvorem obdobné konstrukce jaká je u tanku Renault. Další návrhy se týkaly motoru, řízení, startovacího zařízení uvnitř tanku a převodové skříně. Připomínky byly i k zhotovení karoserie, kdy ostré hrany patek dvířek motoru způsobovaly osádce zranění. Nevhodně byl řešen opěrný řemen sedadla řidiče, u kterého velmi často docházelo k přetržení. Skla manometrů a nástěnné lampy nechtěně poškozovala osádka při manipulaci uvnitř vozidla. Proto plk. Pavlík navrhl všechny tyto prvky chránit mřížkovím.
V další relaci o průběhu zkoušek P-I a P-II, tentokrát ze dne 13. srpna 1934, se plně potvrzují názory plk. Pavlíka, jako například: Je-li terén porostlý (křoviska, vysoké obilí, kukuřice, atd.) není z P-I výhled vůbec žádný. To má za následek nejen malou hodnotu vozidla pro průzkum, ale i potíže ve vedení a spojení uvnitř jednotky. Dnešní tančík je „slepý“ a v důsledku toho se pro průzkum nehodí. Pro boj s nepřátelskými obrněnými vozidly jsou tančíky pro svoji výzbroj a odolnost brnění málo vhodné. Proto nelze jim úkoly ochrany proti nepřátelské útočné vozbě svěřovati. Srazí-li se s nepřátelskou útočnou vozbou neočekávaně, musí uniknout střílejíce průbojným střelivem. Kombinace v četě se vozidla P-I a P-II neosvědčila. Během akce dojde vždy k roztržení čety na dvě části a to v důsledku různé schopnosti překonávati překážky a jak se během cvičení ukázalo, i v důsledku různé rychlosti (vozidla P-II jsou rychlejší, zvláště v terénu). Vozidel P-I v dnešním provedení mohlo by býti výhodně použito jako pohyblivé palebné základny. Vozy P-II jsou s to splniti všechny úkoly připadajícím lehkým tankům. Jsou vhodné pro spolupráci s pěchotou (jezdectvem) ve volném terénu i v útocích na upravené postavení, nejsou-li tato opatřena speciálními tankovými překážkami (příkopy přes 2 m široké, tankové pasti, atd.).
Souběžně se zkouškami první sériové šestice P-II probíhaly i další zkoušky prototypu P-II, jež si vedl poměrně dobře. Dokonce obstál i při neplánované srážce s vlakem na železničním přejezdu u Straškova (cca 4 km od Roudnice n Labem), „odnesl“ to pouze utržený blatník a hnací kolo.
Během zkoušek sériových vozů P-II se projevovala nevyzrálost konstrukce, problémy nastaly s motory, převodovou a redukční skříní, docházelo k úniku maziva. Všechny tyto závady byly konstrukční kanceláří SPE (Oddělení: Speciální stroje) firmy ČKD řešeny tak, aby u tanků druhé a třetí série k technickým problémům již nedocházelo.
Poměrně dlouho trvalo, než pro P-II byla schválena hlavní výzbroj. Protože Škodovy závody prosazovaly svůj názor, že na základě dohody s vojenskou správou musí být dělo i s věží a jejím zařízením dodáno jako komplet výhradně Škodovými závody, protože věž je součástí zbraně. Při jednáních mezi plzeňským závodem a MNO se podařilo dospět k určitému kompromisnímu řešení. „Škodovka“ ustoupila a uznala, že pro lehké tanky P-II byla původně předpokládaná pouze kulometná výzbroj, přesto získala na vývoji protitankové zbraně zásadní podíl. Závěr z jednání vyzněl pro Škodovy závody takto: … nebude se výjimečně trvati na výše interpretovaném výkladu smluvního ujednání v celém rozsahu, když MNO zadá úpravu již stávajících, resp. již objednaných útočných vozů pro výzbroj tankovým dělem a dodání těchto děl s příslušenstvím Škodovým závodům. „Škodovka“ zároveň jen znovu zdůraznila, že při zadání příštích objednávek útočných vozů s dělovou výzbrojí ve smyslu článku XXII smlouvy mezi společností a MNO je pokládána kompletní otočná věž za nedílnou součást tankového děla a celý komplet bude zadán výhradně Škodovým závodům.
Ze zápisu z porady uspořádané ve středu 6. března 1935 u VTLÚ vyplývá, že otočná věž byla konstruována ve vzájemné spolupráci ČKD a Škodových závodů. Během jednání byla zástupci vojenské správy učiněna následující rozhodnutí: Řešení otáčivé věže a lafetace zbraní u útočného vozu P-II. K jednání ve smyslu ze zápisu z 5. února t.r. předložili zástupci Škodových závodů a ČKD k technickému schválení definiční výkres otáčivé věže pro útočný vůz P-II. Škodovy závody předložily definiční výkres, v němž jsou úpravy požadované zápisem ze dne 5.II.1935. Zástupci III. odboru VTLÚ projevili po stránce technické souhlas s tímto:
1) s návrhem otáčivé věže podle tužkového výkresu firmy ČKD včetně pozorovací vížky. Příklop bude schválen po předložení výkresu.
2) se zařízením pro otáčení věže, opatřeným jedním převodem, umožňujícím otočení věže o 3o jedním pootočením ručního kolečka. Navržený způsob uvolňování věže pro volné otáčení pevnou rukojetí a se způsobem provedení aretace věže.
3) s lafetováním zbraní v otáčivé věži podle výkresu – Zb 5348 s, jakož i s jiným příslušenství kanonu. Detaily provedení dříve uvedených součástí útočného vozu P-II provedou Škodovy závody a ČKD v naprosté spolupráci. Uložení střeliva v zásobnících bude schváleno po vyzkoušení vzorků, které dodá ČKD.
Otočné věže konstruované ve Škodových závodech a ČKD měly mít shodnost kuličkových drah a hlavních vnějších dimenzí otočných věží, aby byla zajištěna vzájemná vyměnitelnost věží na vozidle P-II. Při konstrukci otočné věže vzájemně spolupracovali konstruktéři Ing. Alexej Surin za ČKD a Ing. Bohumil Nekoksa za Škodovy závody.
Dne 3. prosince 1934 bylo schváleno zahájení výroby 2. série vozů P-II čítající 24 vozů. Ačkoliv rozhodnutí o uvolnění výroby dalších vozů P-II (2. série) bylo učiněno již 1. října 1934.
Koncem roku 1934 PÚV disponoval šesti Renaulty FT, šesti tanky P-II, 73 Tančíky vz. 33, třemi tančíky Carden-Loyd Mk.VI, zhruba osmdesáti obrněnými automobily, šesti soupravami obrněných vlaků a více než desítkou prototypových bojových vozidel. Na přelomu let 1935 – 1936 konečně jednotky útočné vozby obdržely své tanky P-II, které podle rozhodnutí ze 13. června 1935 obdržely oficiální označení Lehký tank vzor 34 (LT vz. 34). Zde cestu k prvému sériovému tanku naší branné moci přestaneme sledovat. V pozdější době došlo k zavedení dalších typů, konkrétně se jednalo o Lehký tank vz. 35 a Lehký tank vz. 38. Nyní se zaměříme na studii Škpt. Hrubeše uveřejněnou v odborném tisku v květnu 1938, ve které se zabývá konstrukcí „nových“ tanků.
Úvahy o nových konstrukcích tanků.
Škpt. gšt. Ladislav Hrubeš
Ohlas posledních zkušeností z válek vedených již moderními zbraněmi ve Španělsku, v Číně i v Habeši nás nutí, abychom bedlivě studovali vše, co nám může přinést určité závěry hlavně po stránce technické pro příští války.
Přes rozdílný ráz těchto tří válek (můžeme sem počítat i boje v Bolivii), jeví se nám již dnes od světové války velký rozdíl v použití moderních prostředků, a to zvláště letectva a tanků. Vývoj těchto zbraní prošel po stránce taktické i technické několika vývojovými etapami, které byly vždy odrazem současného celkového pojetí moderního válčení.
V těchto úvahách chceme se obírat zhruba technickou stránkou vývoje tanků a vlivu konstrukce na jich taktické použití.
Uvádíme hned, že poslední názor na použití útočné vozby je asi tento: „Zdá se, že rychlý vývoj tanků začíná být s úspěchem předbíhán vývojem obrany proti útočné vozbě. Ta se zdokonaluje stále rychleji a má už úspěchy proti větším tankům se silnějším pancířem. Zesilování pancíře nemůže však jít do nekonečna. Určitou ochranu dává tankům zvyšování rychlosti, ale i to bude mít svou mez. Zdá se, že zápas vyhraje střela, a to tím snadněji, když se tanky podaří zbavit rychlosti. Zdá se tedy, že OPÚV bude mít plný úspěch tehdy, až budou překážky a zbraně proti tankům těsně spolupracovat a spolupráce bude plánovitě řízena z jednoho místa.“ (Simandl)
Můžeme si dnes tedy vzít základ, že jsme se dostali do jakési krise taktického použití tanků.
Čím byla tato krise způsobena? Je třeba trochu se podívat do historie.
Celkem se průběhem času vytvořily tyto možnosti použití tanků: buď se řídí útok tanků podle pěchoty a spolupracujících zbraní nebo útok pěchoty podle tanků.
V posledních šesti letech uvažujeme o samostatných akcích tanků v rámci motomechanisovaných jednotek.
Překvapující výpad tanků do celé hloubky obranného postavení nepřítele, proražení fronty a umožnění vlastní pěchotě provedení útoku (lépe řečeno volného postupu) byl posledním theoretickým závěrem taktického použití tanků.
Tedy postupný vývoj taktického nazírání na tanky byl získán theoretickými úvahami na základě technického pokroku konstrukce tanků.
Podíváme-li se zpět na vývoj konstrukce, vidíme, že roku 1928 a 1929 nastává přerod v konstrukci tanků. Do té doby byly tanky těžkopádné, bez velkých rychlostí a byly převáženy na nákladních autech i na krátké vzdálenosti. To byly tanky schopné jen doprovodu pěchoty. Zavedením krátce článkovaných pásů a použitím gumy u nosných kol, k čemuž došli Angličané po dlouhých a nákladných zkouškách, zvýšila se pojednou rychlost tanků až skoro desateronásobně. Bylo to v době, kdy gen. F. C. Fuller psal svou „Mechanizovanou armádu“, v které již technicky zvládl další vývoj tanků a vytvořil si závěry odpovídající předpokladům vývoje.
Snad vlivem těchto rychlostí s překotným využíváním této konstrukční výhody, současně studiem názorů generála Fullera a jiných odborníků anglických, převzatých theorií německých i ruských, vlivem zdařilých technických zkoušek různých typů tanků, dále taktickým přezkoušením různých svazků motomechanizovaných jednotek (nebo jednotek jezdeckých zesílených MM útvary), vytvořil se jakýsi nimbus zázračnosti a záruky úspěchu tanku.
Do roku 1928 až 1930 postupoval tank 50 až 100 m před pěchotou a za úplné a dobře připravené podpory dělostřelectva, vyřízen vpravo i vlevo; nebylo známo celkem nic jiného než tanky doprovodné tak, jak nám je zanechala válečná zkušenost a jak udávaly technické možnosti tanků; tank postupoval podle pěchoty, kterou chránil.
Po roce 1930, tedy v době prvních ukázek rozvoje rychlosti tanků, už jsme rozšiřovali studium použití útočné vozby, měli jsme tanky v průzkumu, při nájezdech a konečně při průlomech a vpádech s dalekými cíli. To bylo tenkrát, když tanky dosáhly rychlosti přes 50 km/hod.
Celé období od roku 1929 až po rok 1937 bylo ve znamení studií průlomů, raidů a působení v týlu buď samostatných jednotek tanků, nebo spolu s motorizovanou pěchotou a dělostřelectvem.
Byla to doba pokusů i prudké výměny názorů a předstihování v odhadech možného vývoje tankové zbraně a motomechanizace.
Pojednou přišlo roku 1936 vystřízlivění. Při studiu třeba skrovných zpráv z italské kampaně v Habeši dalo se soudit, že slibovaná všemohoucnost tanků v příštích válkách není již tím, čím ji chtěli mít vojenští teoretikové.
V Habeši se dá věc vysvětlit neschůdným terénem, ale přece zůstává faktem, že Addis Abeby dosáhla první pěchota vezená na nákladních autech, a to bez podpory tanků, tedy pěchota nechráněná pancířem.
Ztroskotání tanků před Madridem je ještě v živé paměti a tento první velký a neočekávaný neúspěch zavdal již zjevnou příčinu k teoretickým úvahám pro a proti.
Zde jsme právě na počátku krise. Tanky při nájezdu byly lehce odraženy improvisovanou obranou nevycvičených miličníků a od té doby se dostavil v každé samostatné akci tanků a rychlých částí neúspěch za neúspěchem (Guadalajara).
Nakonec po desítiletém theoretisování jsme tam, kde jsme byli v letech 1918 až 1928, že se tanků dnes používá jako nezbytného doplňku pěchoty, zase jako tanků doprovodných. Japonské podniky v Číně toto použití potvrzují. Není větších podniků pěchoty, kde by nebylo použito současně tanků jakožto palebného a průrazného prvku v útoku pěchoty, ale není již samostatného útoku tanků bez pěchoty, jak jsme to znali z úvah anglických, německých a hlavně ruských odborníků před rokem 1936! A – což je ještě závažnější – útok se neřídí rychlostí tanků, nýbrž zase postupem pomalé pěchoty.
Nelze upřít, že je zde mnoho příčin neúspěchu tanků. Uvedeme hlavní: malý počet zasazených tanků, který nepřekročil nikde počet 100 tanků v jednom útoku; obava o ztrátu drahocenného materiálu a hlavně vycvičené osádky; špatná volba terénu; celková nevhodná příprava útoku, a nakonec – v tom však vidím hlavní nedostatek a příčinu krise – technické nedostatky použitých typů.
Těchto technických nedostatků je mnoho. Při tom ponechávám stranou otázku, zda materiál dodaný do Španělska jednotlivými státy byl skutečně k modernímu boji způsobilý.
Předně ve všech posledních válečných podnicích bylo použito tanků lehkých, t. j. pětitunových až desetitunových, vyzbrojených jen kulomety nebo malorážovým dělem. O tancích (ruský tank T-28) bylo málo zpráv a zdá se, že jich nebylo mimo místní akce použito. Pancíř všech tanků nepřesahoval 20 mm, při čemž není jisté, zda šlo o moderně zpracovaný kvalitní pancíř; bylo použito asi pancíře, který zdaleka nevyhovuje požadavkům ochrany ani proti střelám velkých kulometů na dálku 300 m.
K těmto technickým nedostatkům tanků přistoupil rychlý, improvisovaný a povrchní výcvik obsluhy tanků, který pak jen zvětšil nevýhody tanků proti pozemní obraně.
To by však nebyly stále všechny důvody, proč tank pozbyl pojednou své průraznosti a očekávaného účinku.
Pro vysvětlení je třeba vrátit se znovu do historie tanků.
Myšlenka použití tanků dále než k dobytí hlavního obranného postavení a použití jich k pronásledování bez pěchoty nebo k podnikům na křídle a k raidům, tedy jako samostatné zbraně vznikla, jak již bylo dříve uvedeno, teprve když byl zkonstruován rychlý, pohyblivý tank, který měl převahu (rychlost a mohutnost palby) nad současnými zbraněmi pěchoty.
Tedy teprve s technickým pokrokem v stavbě tanků nastala změna názoru na použití tanků. Z doprovodných a na přímou podporu pěchoty odkázaných tanků se tvoří zbraň samostatně bojující a rozhodující svou mohutností a rychlostí náporu bitvu.
Zároveň však s vývojem tanků pokračoval i vývoj zbraní proti ÚV, a to hlavně malorážových lehkých kanonů, s jejichž účinností se však celkem v theoretických úvahách nepočítalo. Bylo přehlédnuto, a to nám právě ukázala poslední praxe, že poměrně snadná výroba kanonů proti ÚV, min, lehký výcvik obsluhy, který se dá improvisovat v několika málo nedělích a rychlé přizpůsobení i nevycvičené pěchoty k terénu, jsou stále prvky obrany, které jsou plně s to zastavit podniky tankových jednotek.
Nepočítalo se s účinností improvisované obrany proti tankům.
Co to znamená? Tank je znovu bezmocný a je odkázán na podporu pěchoty a celého systému podpory všech zbraní, zvláště dělostřelectva.
Dnes vypadá věc zase tak, že nebude již samostatné akce tanků, nýbrž budou jen akce za součinnosti všech zbraní a hlavně pěchoty.
Je jasně vidět, že tank není úplně soběstačný, nýbrž že zase potřebuje ochrany proti palebným prostředkům obrany proti ÚV.
Dokud bojoval tank proti nemotornému polnímu dělu postavenému v předních zákopech hlavního obranného postavení (Cambrai), dotud vítězil. Dnes lehce ovladatelný malý a účinný kanon proti ÚV, který vyžaduje jednoduchého a krátkého výcviku obsluhy a při tom dosahuje přesných výsledků, je hlavním nepřítelem i mnohonásobné přesily tanků.
Zdá se, že tanky zůstaly v svém vývoji pozadu při veškeré dokonalosti motorů, a to ve střelecké stránce konstrukce. Zapomnělo se, či snad lépe neřešilo se, že tank musí být zdrojem palby, a nikoli jen pohyblivým prostředkem střelecky bezmocné osádky.
Boj mezi pancířem a střelou se nerozhodne jen pancířem, nýbrž přesnou palbou dobře chráněné osádky, neboť nevozíme do řad nepřítele obsluhu motoru nebo pancíře, nýbrž obsluhu výkonného palebného zdroje.
A pro tuto zásadu musíme udělat vše, neboť je třeba, aby tanky znovu nabyly převahy nad obranou, a toho nedosáhneme jen počtem tanků soustředěných v určité šířce a hloubce, ale postavením hodnotných a modernímu boji vyhovujících tanků. Je třeba donutit obsluhu zbraní OPÚV, aby se skryla za pancířem a ne jen kdekoli v terénu, donutit ji, aby se stala méně pohyblivou, lépe viditelnou a tím i méně nebezpečnou. V každém případě je nutno donutit obranu proti ÚV, aby zahajovala palbu na velké vzdálenosti. To však se stane jen přesnou a na velkou dálku působící palbou tanků a ne jen zvětšováním síly pancíře. Boj mezi pancířem a střelou rozhodne střela (stará zásada), my však musíme tuto zásadu doplnit: o vítězství mezi dvěma zbraněmi rozhoduje přesnost a mohutnost jejich palby.
Úvahy o zlepšení konstrukce tanku vzhledem ke střelbě za pohybu.
Předně je nutno si uvědomit, že střelba z jedoucích tanků je potřebou nyní již všeobecně uznávanou a že bez splnění této podmínky (t. j. umožnění účinné střelby z jedoucího vozu v terénu) není možno si představit budoucnost tanků.
Z tohoto je nutno vyjít při dalších úvahách o zlepšení střelby z tanků.
Palebná hodnota to bude, která bude vždycky pro použití tanků rozhodující. Palebnou hodnotou však je nutno rozumět nikoli počet zbraní, ale jejich účinnost.
Účinnost zbraní tanku, t. j. jeho palebná hodnota, závisí nejen na střelecko-technických vlastnostech zbraně samé (otázka konstrukce palebného zdroje), ale, hlavně, na způsobilosti vozidla jako podstavce zbraně.
Nejlepších zbraní nemůže být plně využito, když vozidlo bude mít špatné střelecko-technické vlastnosti. Jde tu hlavně o přemíru nepravidelných výkyvů, které nejsou způsobeny střelcem ani činností palebného zdroje.
Je zde nutno stejně postupovat jako při konstrukci pozemních anebo námořních zbraní.
Pro každou hodnotnou zbraň je třeba vyřešit odpovídající podstavec, který je ještě nutno stále přizpůsobovat vzhledem k úkolům zbraně, pro které je určena.
Požadavky kladené na zbraň nám neustále mění nejen konstrukci zbraně samé, ale i celkovou lafetaci, způsob uchycení a podmínky dopravy.
Chceme se proto pokusit o vyřešení závislosti velkého nepřiměřeného rozptylu tankových zbraní na tanku samém jako podstavci zbraně a pokusit se o studii vedoucí k zlepšení těchto nedostatků.
Je to jenom část mnoha řešení, která potřebují ještě důkladného studia a postupného zlepšování, abychom z tanku měli takové vozidlo, jakého je třeba k úkolům v budoucnosti.
Nebudeme se již zabývat způsobem uložení zbraně v tanku (karoserii), neboť tato otázka byla tu svého času mnou řešena, nýbrž celkovým pojetím tanku (vozidla) jakožto podstavce palebného zdroje.
Je nutno si uvědomit, že výkyvy zbraně v tanku (mluvíme stále o tanku za pohybu), jsou svislé, bočné a příčné. Výkyvy svislé jsou největší a mají největší vliv na výškový rozsev zbraně.
Pokusíme se nyní vysvětlit si tyto zjevy, které jsou závislé na různých příčinách.
- Délka vozidla.
Podle délky vozidla, vlastně podle délky ložné plochy pásů překonává tank překážky a vyrovnává nerovnosti půdy. Tato způsobilost je přímo úměrná; čím je delší ložná plocha pásů, tím lépe překonává tank překážky – příkopy.
Na příklad tank o délce ložné plochy pásů (t. j. délky pásů ležících přímo na zemi) 4 m, překoná lehce příkop 1.50 m široký, nejede tedy dovnitř dolů a nahoru, nýbrž přesune se přes překážku. Způsobilost překonávat příkopy, t. j. překážky a nerovnosti hloubkové, je dána asi poloviční délkou ložné plochy pásů. (Obr. 1)
Je-li ložná plocha pásů kratší, je tím způsobilost překonávat hloubkové překážky menší, např. vůz typu Garden Loyd (správně Carden-Loyd). (Obr. 2a, 2b.)
Každá nerovnost půdy znamená mnohdy velmi značný a častý výkyv vozidla. Již jízda v tomto vozidle vyžaduje velké námahy pro velké a stálé otřesy.
Z tohoto důvodu je třeba pohlížet na malé krátké vozy jako na bojový prostředek malé palební účinnosti, neboť i při dokonalém výcviku není možno odstranit neúměrný rozptyl způsobený nerovností půdy.
Je tedy samozřejmý požadavek, že pro zmenšení rozptylu způsobeného kolmými výkyvy vozu je třeba zkonstruovat dlouhé vozidlo, lépe říkajíc vozidlo s dlouhou ložnou plochou pásů. Tím dosáhneme plynulosti pohybu vozidla a odstraníme vliv velkých nerovností půdy na udržení zbraně v záměrné.
- Dalším zmenšením výkyvů hlavně, t. j. zbraně vůbec, a tím zlepšením udržení záměrné v cíli je umístění zbraně ve středu délky vozidla a co možno nejníže. Snad by se dalo říci, že má být zbraň umístěna přímo v těžišti, ale tento požadavek neodpovídá plně podmínkám zlepšení střelby.
Požadavek zní, jak doleji z obrazu vysvítá, umístit zbraň asi do středu ložné plochy pásu. (Obr. 3)
Nízká poloha zbraně, na př. přímo v rovině pásů, vyžadovala by zvláště obtížné konstrukce a měla by stálou nevýhodu v omezeném otáčení celé věže, takže by zbraň mohla střílet jen před sebe (nebo vzad) vzhledem k převýšení pásů předních vodících kol.
Přes to však bude nutno přikročit k řešení zbraně nezávislé na pohybu vozidla a při jejím umístění bude nutno dbáti právě výše uvedených zásad. Nezávislost zbraně (a s ní i nezávislost střelce) na pohybu vozidla je možno řešit buďto kulovým závěsem nebo kardanovým zachycením horní části věže. Ideálně to vyjadřuje další náčrt. (Obr. 4.)
Hlavním problémem tohoto zachycení věže je ovšem dokonalé vyvážení všech částí věže a zbraně, neboť nelze si představit, že by střelec jen svou vahou a silou zmohl váhu nakloněných částí věže tak, aby udržel při výkyvu vozidla záměrnou v cíli.
Pravděpodobně se tato věc musí řešit buď mechanickým zařízením na ulehčení ovládání věže, nebo zařízením strojovým (elektricky, pneumatické odlehčení), což by zase vedlo k zvětšení váhy a ke komplikovanosti konstrukce.
Rovněž tak umístění střelecké věže do stran tanku (k levé straně), jak je to na lehkých typech tanků, je pro střelbu nevýhodné.
Zbraň má být co možná přesně nad středem tanku v podélném směru.
Tyto zásady je ovšem nutno zachovat pro hlavní zbraň, t. j. dělo, a u ostatních stačí vyhovět zhruba požadavku zmenšit aspoň kolmý rozsev, který je největší.
Hleďme proto, abychom zůstali s umístěním zbraně co možná blíže těžiště, neboť každé vzdálení zbraně od těžiště znamená zvětšení výkyvu. Proto je nutno vyvarovat se konstrukce tanků s věžemi posunutými vpřed nebo vzad, ač nám někdy tato konstrukce umožní lepší celkové vyvážení vozů a usnadnění překonávání překážek. Nevýhody střelecké, t. j. zvětšení rozptylu a nejistého zamíření, nejsou však těmito výhodami plně vyváženy.
- Umístění zbraní ve věži tanku.
Další důležitou věcí při konstrukci věže tanku je umístění zbraní ve věži tanku.
Nezáleží nám celkem v této studii na tom, jak se nyní uložení zbraní ve věži tanku provádí. Chceme jen upozornit, že dalším požadavkem zmenšení rozptylu je umístění zbraně ve středu věže.
Tento požadavek však naráží na obtíže vzhledem k malému prostoru uvnitř věže, kterému lépe vyhovuje stranové umístění zbraně (většinou vpravo).
Nepříznivý vliv chvění zbraně při střelbě, zvláště zpětné nárazy na volnou, neupevněnou věž při stranovém umístění zbraně (ve věži), je dosti velký zvláště u zbraní velké výkonnosti (dělo přes 37 mm ráže) anebo při automatické střelbě větší kadence a váhy kulometu, na př. kulometu 20 mm.
Vyloučení těchto vlivů, t. j. pohybu zbraně vzad a tím i otáčení věže vzad (viz schema obr. 5a), dá se provést jen upevněním věže v tanku, což je požadavek vzhledem k umožnění střelby s volnou zbraní (a to stále zdůrazňujeme!) velmi těžko splnitelný. Vyžadoval by totiž neustále obsluhy upevňovacích šroubů změny náměrových a odměrových řididel při střelbě a zase stálého uvolňování při změně směru, což znamená vždy ztrátu času a nepohotovost zbraně a střelce.
Střední umístění zbraně vyhovuje proto požadavku volné střelby, získání místa je proto nutno řešit i případným zvětšením věže mimo ložiskový otočný kruh věže. (Obr. 5b.)
- Konstrukce podvozku.
Dalšího zmenšení výkyvů vozidla a tím i zbraně dosáhneme perováním vozu a volným zachycením celého pohybového ústrojí pásů. Je třeba dospět k dokonalosti volných nosných kol a pružného pásu. Tato zkušenost je dávno přijata v stavbě osobních vozů (výkyvné polonápravy) a můžeme říci, že je i článkem úspěchu ve zvyšování průměrné rychlosti auta. Ovšem u osobních a nákladních aut je celkové zachycení výkyvných polonáprav nebo zachycení jednotlivých kol poměrně technicky jednoduché. U tanku však vzhledem ke konstrukci, která zůstala od světové války poměrně na stejné výši, je to složité a nesnadnější.
Chceme jen krátce poukázat na konstrukci tanku podle dosavadní praxe. (Obr. 6a, 6b.)
Pohybové ústrojí se skládá z pásů, z rámů, z nosníku, z nosných kol (koleček) a z perování. Nosníky a perování jsou zachyceny u většiny konstrukcí na rámu a rám pak je pevně spojen se skříní vlastním tělesem tanku. Abychom přesně rozlišovali zachycení skříně na vlastním pohybovém ústrojí tanku, je možno mluvit o zachycení (držení) s pomocí rámu a zachycení skříně bezrámové.
Toto, zdá se, počíná zvolna pronikat do nových řešení tanků a je třeba podrobněji se o něm zmínit.
V zásadě se bezrámové zachycení nosných kol tanků projevuje nyní jako samostatné perování jednotlivých kol anebo nosných vozíků.
Již samostatné perování nosných vozíků skýtá mnoho výhod pro tlumení nárazů na pásy a tím na skříň tanku.
Možno zde přímo mluvit o pohlcování nárazů volně zachycenými nosnými vozíky, jak nám ukazují obr. 7a a 7b.
Při perování nosných kol je hlavně nutno přihlížet k dokonalému, stejnoměrnému rozložení váhy vozu na celý pás, k dostatečné volnosti pásu a tím dosažení náležité poddajnosti pásu k terénu. Ideálem pro pohyb tanku v terénu je vlnitý, bezúrazový „plavný“ pohyb tanku.
Řekli jsme zde již, že podmínkou tohoto pohybu je volné zachycení a dokonalé perování nosných vozíků nebo i samostatných nosných kol. Nosná kola jsou vlastně rovněž samostatnou částí konstrukce. Původní nosná kolečka byla litinová a měla průměr několik centimetrů. Přínosem gumy do konstrukce těchto kol se zvětšil i jejich průměr na 2 – 3 decimetry a můžeme konstatovat, že tendence v konstrukci nosných kol vede k neustálému zvětšování průměru, což je jen k dobru věci a je nutno se plně za ně postavit.
Zavedení nosných kol s větším průměrem nám umožní zvýšení rychlosti tanků. Budeme nuceni vyřešit zachycení těchto velkých nosných kol s pomocí kloubového zařízení. Jsme tedy v konstrukci tam, kde chceme být: u volného nezávislého pásu, který tlumí nárazy, a toho dosáhneme jedině volným posazením skříně tanku na samostatně perovaná nosná kola.
Nejdále v tom pokročila konstrukce amerického tanku „Christie“, která je již po více než pět let v různých obměnách zkoušena.
Jeho rychlost na rovině asi 90 km/hod je známa a nebude překvapením ani vyšší rychlost, neboť způsobilost tohoto tanku pohltit nárazy a jeho jakási pružnost v překonávání běžných výstupků a nerovnosti půdy (kamenů, mezí, klád, příkopů) je veliká. Jeho nosná kola jsou právě kloubově upevněna na skříni tanku a dosahují průměru přes 1 m. V anglické armádě jest podobný typ podvozku zaváděn a studován a tím směrem půjde asi další vývoj. (Obr. 8).
Tímto způsobem je vyřešena především rychlost vozu v terénu a pak bezúrazový vlnitý pohyb a tím klidné vedení zbraně.
Zdá se, že vše, co tu uvedeno, nesouvisí tak velkou měrou se střelbou a přesností palby z tanku, ale nemůžeme než opět zdůraznit, že je třeba řešit celý tank vzhledem k jeho použití, t. j. ke střelbě, a ne střelbu přizpůsobovat nedokonalostem tanku.
Jsme již 20 let od světové války, a proto musíme žádat od tanku více než na počátku jeho vývoje.
- Na místě ne posledním působí na rozptyl zbraně i chvění motoru v chodu. I toto chvění, zvláště silných motorů a turbogenerátorů (dynam), je třeba zmírnit na jeho nejmenší míru, poněvadž i u stojícího vozu s motorem v chodu je možno pozorovat zhoršení zamíření a rozptylu.
- Nepřesnost střelby je ještě dále způsobena mrtvými chody kloubů a koulí, v kterých jsou zbraně upevněny a vloženy do věží, případně i mrtvými chody zaměřovačů. To je však věc, o které se zde již mluvilo a která se ostatně řeší u všech konstrukcí tanků vždy podle solidnosti výroby továren určitého státu.
Nám zde zbývá ještě zmínit se všeobecně o zlepšení pozorování a hlavně o vyřešení lepšího odhadu dálky.
- K pozorování se užívá dosud dalekohledů s různými zornými poli, řídí se podle zvětšení, které má dalekohled, neprůstřelnými skly a zaměřovači. Odhad dálky je ponechán na střelci, jeho zručnosti a výcviku. Dálka do 300 m snad nemá tak velkou důležitost v přesnosti střelby, ale dnes se touto dálkou v moderním boji tanků proti pěchotním účinným zbraním nemůžeme spokojit. Požadavek střelby i z jedoucího vozu na dálky přes 1000 m je pro moderní tank, chce-li obstát v souboji s děly proti ÚV, základní podmínkou.
A tu je třeba vyřešit pozorování současně s odhadem dálky a se zamířením.
Je nutno, aby střelec, který pozoruje jedním přístrojem, nepřenášel v okamžiku nalezení vhodného cíle oko na druhý přístroj, t. j. na př. na zaměřovač, neboť při rychlosti pohybu a výkyvu tanku je nesnadné znovu cíl najít. Je proto základním požadavkem, aby tím přístrojem, kterým pozoruje, měl možnost také zamířit, aniž by byl nucen odchýlit oko od cíle.
Druhým požadavkem, který je však spojen s dlouhým výcvikem, je střelba s pomocí pozorování a zamíření oběma očima.
Je nesporné, že střelec pozorující z tanku terén i po několik hodin, bude používat obou očí, i když přístroj, kterým pozoruje (neprůstřelné sklo, dalekohled, periskop a p.), dovoluje pozorování jedním okem. Je přirozené, že použití obou očí k pozorování dává i dobrý a rozhodující dojem o plastice krajiny a umožňuje hloubkové pozorování.
Tuto vlastnost očí není možno soustavně zavrhovat konstrukcí pozorovacích a zaměřovacích přístrojů jen pro jedno oko.
Právě tam, kde střelec nemá pozorovatele, je nutno vyřešit zamíření a pozorování střelce tak, aby umožnil pozorování oběma očima a současně i zamíření jednoduchým dělostřeleckým křížem, je podmínkou rychlosti zamíření a odpovídá všeobecné praxi střelců při střelbě z vozu.
Při tomto řešení je možno zvětšit základnu pro pozorování, použít zkušeností z dálkoměru a upravit pozorování třeba i upevněním přístroje mimo věž a vyvedením pozorovacích čoček ven po stranách věže. (Obr. 9.)
Tím zvětšíme základnu dálkoměru a získáme i přesnou dálku důležitou právě při střelbě z tanku. Nevýhodou tohoto řešení je ovšem značná zranitelnost přístroje, zvláště při boji zblízka.
I ve střelbě z tanku musí být dbány zásady, že chceme umožnit dobré výsledky na velké dálky, k tomuto účelu zhotovit přístroje a zbraně a upravit výcvik tak, aby byly nejlepší podmínky přesné palby v pohybu i na střední a velké dálky.
K tomu směřuje celkový vývoj všech moderních zbraní.
V závěru shrnuji: Střeleckých výsledků při střelbě z tanku se nedosáhne jen konstrukcí zbraní v tanku, nýbrž celkovým přizpůsobením konstrukce tanku k umožnění maximálního výkonu palebného zdroje i za pohybu. To bude tenkrát, bude-li celý tank řešen s hlediska dobrého podstavce zbraně.
Toho dosáhneme:
- délkou vozu, t. j. hlavně délkou ložné plochy pásů, což v celku znamená zvětšení rozměrů tanků,
- dobrým perováním vozu,
- příznivým umístěním zbraní vzhledem k těžišti (středu) tanku,
- zmenšením vibrace,
- vyloučením chodů naprázdno,
- vyřešením otázky současného pozorování, zamíření, změření dálky a kontroly zásahu bez ztráty času a přesnosti palby.
Je třeba nakonec zdůraznit, že tanky potřebují stále ještě dalšího vývoje jak po stránce technické, tak i v taktickém použití, stálého zdokonalování, jak tomu bylo vždy u všech zbraní; to právě je účelem tohoto článku. *)
*) K zpracování článku bylo použito částečně domácí a zahraniční literatury.
