Improvizované pancéřové vlaky Slovenského národního povstání

06 Lis Improvizované pancéřové vlaky Slovenského národního povstání

Jaroslav Špitálský

V meziválečném období měla československá armáda ve výzbroji šest stálých obrněných vlaků. Menší část souprav obrněných vlaků pocházela z výzbroje bývalé rakousko-uherské armády, větší část vozů byla nově vyrobena ve škodových závodech.

V případě válečného konfliktu plánovalo Ministerstvo národní obrany postavení dvanácti improvizovaných obrněných vlaků, které měly být po jedné soupravě přiděleny velitelstvím jednotlivých hraničních oblastí. Improvizovaný obrněný vlak měl být složen z předběžného vozu, dělového vozu s jedním dělem a kulometného vozu. Pro stavbu mělo být použito běžných železničních vagónů a upravené lokomotivy řady 310.0 nebo 311.4. Podle mobilizačního plánu měly být improvizované obrněné vlaky bojeschopné již čtvrtý den od vyhlášení mobilizace. V květnu 1937 byla řešena problematika stavby improvizovaného obrněného vlaku velitelstvím 11. divize. Stavbou tohoto bojového prostředku u ní byla pověřena posádka v Košicích, jelikož dle velení právě ona mohla být ohrožena podobným zvláštním bojovým prostředkem ze strany budoucího nepřítele. Dle názoru velení nebyla stavba tohoto vlaku jednoduchou záležitostí, stavba se zdála i časově náročná. Proto bylo rozhodnuto provést cvičení, při kterém by se vyzkoušela stavba improvizovaného obrněného vlaku (impr.OV). Mělo se ověřit, jestli je možné vlak zhotovit za čtyři dni, dále budoucí velitel impr.OV se měl obeznámit s adaptací železničního materiálu pro stavbu vlaku a v případě mobilizace využít svých zkušeností při plánované stavbě obrněného vlaku. Hrubý rozpočet na stavbu impr. OV představoval:
Dřevěný materiál – fošny 5m³…………..……………. 1900,-Kč
hranoly 2m³…………..…………………………….……….. 540 ,- Kč
prkna 0.5 m³……….………………………………………… 185 ,- Kč
Železný materiál – drátěnky, svorníky apod. ……. 194 ,- Kč

Materiál použitý k cvičné stavbě impr. OV měl být ošetřen konzervačními prostředky a uložen pro případ mobilizace. Cvičná stavba improvizovaného obrněného vlaku byla plánována až na září 1938. Však v kritickém září 1938 se cvičení nekonalo a všech dvanáct obrněných vlaků bylo po vyhlášení mobilizace postaveno „na ostro“. Improvizované obrněné vlaky na rozdíl od stálých obrněných vlaků byly bojově zasazeny v roce 1938 a 1939 k zajištění klidu v pohraničí.

Také stojí za připomenutí bojové nasazení improvizovaných obrněných vlaků během bojů na jižním Slovensku v letech 1918-1919, v podstatě se jednalo o stejnou koncepci, jaká byla užitá v roce 1938. Tehdy se stálé i improvizované pancéřové vlaky staly neocenitelnou bojovou podporou československému vojsku bojujícímu proti maďarské přesile při zajišťování hranic nově vzniklé Československé republiky.

IPV SNP

Povstalecké jednotky během Slovenského národního povstání (SNP) neměly dostatek těžkých zbraní, proto bylo povstaleckým velením rozhodnuto o stavbě improvizovaných pancéřových vlaků. Právě v oblasti Banská Bystrica – Zvolen bylo centrum železniční sítě. Z něho vedly železniční tratě do dolin, směrem na Červenů Skalu, Lučenec, Krupinu, Žiár nad Hronom, Kremnicu a Harmanec.

Rozkaz ke stavbě prvního obrněného vlaku byl velitelstvím 1. československé armády na Slovensku vydán dne 4. září 1944. Vojensko-organizačním řízením stavby improvizovaných pancéřových vlaků byl velením povstalecké armády pověřen plk. Štefan Čáni, který v dřívějších dobách velel Pluku útočné vozby. Za technickou stránku a konstrukci improvizovaných pancéřových vlaků byl zodpovědný por. v záloze Ing. Hugo Weinberger (později si změnil příjmení na Velan). Ten měl zkušenosti už z první republiky se stavbou improvizovaného obrněného vlaku, který byl po 15. březnu 1939 pojmenován Bernolák.

Realizační tým se skládal z dalších důstojníků, poddůstojníků a civilních zaměstnanců. Vycházelo se z předpisu československé armády o stavbě improvizovaných obrněných vlaků. Ke stavbě se měly využít běžně používané vagóny, u kterých se měly zesílit stěny fošnami a pytli s pískem. K improvizovanému pancéřování lokomotivy měly sloužit pytle s pískem a strojvůdce s topičem měly chránit clony z řetězů. Dělový vůz byl vyzbrojen jedním dělem ráže 8 cm a dvěma kulomety vz.7/24. Kulometný vůz byl vyzbrojený pěti kulomety vz.7/24.

Povstalecká armáda měla k dispozici řadu nepojízdných tanků. Na základě zkušeností z východní fronty se nabízela možnost využít nepojízdných tanků do výzbroje IPV.

Po dohodě s plk. Čánim byl odsouhlasen projekt improvizovaného pancéřového vlaku. Souprava měla být složena z předběžného vozu, dělového vozu, tankového vozu, lokomotivy, druhého tankového vozu, kulometného vozu a zadního plošinového vozu.

Stavba vlaku se rozeběhla okamžitě v železničních dílnách ve Zvolenu. Dílovedoucím v lokomotivce byl jmenován Ondrej Trnka a ve vozovce Ondrej Mozola.

Lokomotivka zajišťovala jen přípravu lokomotiv. Pro IPV byly určené lokomotivy řady R-320 proti původně plánovaným malým posunovacím lokomotivám R-310. Pro práci byly vytvořeny dvě pracovní čety po patnácti pracovnících. Na úpravách lokomotiv pracovali zaměstnanci lokomotivky bez jakéhokoli projektu. Úpravy a zhotovení pancéřování řídil v podstatě sám O. Trnka, který pracoval po celou dobu na dvě směny. Na pancéřování lokomotiv byl použit kotlový plech. Ochrana tvořená z pytlů a řetězů byla Trnkou zavržena. Při stavbě posledního vlaku vypomáhal O.Trnkovi dílovedoucí Josef Dubaj.

Ve vozovce byly stavěny všechny vozy bojových souprav. Dále zde probíhaly úpravy vozů ubytovacích souprav, které měly být přiděleny ke každému bojovému vlaku. Z počátku bylo pro stavbu pancéřových vlaků vyčleněno několik pracovních čet, ale rozsah prací byl tak značný, že v pozdější době na pancéřových vlacích pracovali téměř všichni zaměstnanci.

Času bylo málo, na pořizování výkresové dokumentace nebyl čas, problémy při stavbě se řešily na místě. Dne 5. září se rozeběhly práce na dělovém a kulometném voze. Zde byla jasná představa, jak mají vozy vypadat díky zkušenostem z předmnichovského Československa. Problém byl s materiálem na pancéřování vozů. Železárny v Podbrezovej nedokázaly rychle dodat plech vyšší tvrdosti. A tak pancéřování prvých dvou vlaků bylo zhotoveno z obyčejného kotlového plechu. Až na třetí IPV byl dodán plech síly 10 a 15 mm o pevnosti 70 kp/mm².

Na stavbě pancéřových vlaků se pracovalo bez ohledu na čas, snaha byla předat vlaky bojujícím vojákům co nejdřív. Postup stavby byl pozorně sledován i velitelstvím povstalecké armády. Dne 10. září železniční dílny navštívil osobně velitel povstalecké armády generál Ján Golian, s kvalitou práce byl spokojený a vydal ústní příkaz ke stavbě dalších vlaků, až bude první IPV dokončen.

Stavba IPV

Stavba prvého improvizovaného obrněného vlaku (IPV) trvala čtrnáct dní. Souprava byla pojmenována IPV I „M.R.Štefánik“. Po dokončení byla s vlakem provedená zkušební jízda na trati Zvolen-Kriváň, při které se měly ověřit jízdní vlastnosti a schopnost manévrování. První jízdy se účastnili Ing. Štefan Višňovský, ředitel železnic Ing. Ivan Viest, členové štábu 1. čs. armády na Slovensku plk. Štefan Čáni, mjr. Július Hanus, technický vedoucí Ing. Hugo Weinberger a zástupce železničních dílen O. Trnka a další. Při zkušební jízdě bylo rozhodnuto z důvodu lepší manévrovatelnosti zrušit zadní plošinový vůz. Dne 20. září na trati Zvolen-Krupina za účasti vojenských odborníků konaly se ostré střelby. Před střelbami byly na vlaku provedené úpravy. Například byl přestavěn dělový vůz. Po střelbách byl vlak předán armádě. Dne 24. září obdrželi pracovníci železničních dílen ve Zvolenu pochvalné uznání od velitelství 1. čs. armády na Slovensku.

obr. Ing. Hugo Weinberger (Velan).

Druhý (technicky lepší) pancéřový vlak dostal jméno IPV II „J.M. Hurban“. Dokončen byl za jedenáct dní, práce probíhaly ve zhoršených podmínkách, protože hrozilo nebezpečí náletů na zvolenské železniční dílny. Po dokončení byl vlak ověřen na trati Zvolen-Krupina, kde proběhly také ostré střelby.

Třetí pancéřový vlak byl technicky nejdokonalejší, protože při stavbě byly využity zkušenosti z IPV I a IPV II. Při stavbě byl kladen důraz i na vnější vzhled. Tento vlak byl označen jako IPV III „T.G. Masaryk“. Zkušební jízda spojená s ostrými střelbami proběhla na trati Sása-Pliešovce.

obr. Jedna z prvních jízd IPV I „M.R.Štefánik“

Popis jednotlivých vozů soupravy IPV

Předběžný vůz – ve slovenštině byl též nazýván tykadlovým vozem. Sloužil k ochraně vlaku při zaminování trati. V podstatě se jednalo o upravený plošinový vůz, který byl tlačen před vlakem na oji, která byla dlouhá 3-4 metry. Účelem tohoto vozu bylo aktivovat miny a nástrahy, které by protivník položil na koleje. Na plošinovém voze byl vezen materiál a nářadí určený k opravě trati. Velitel IPV I František Adam ve svých vzpomínkách uvedl, že měl na plošinovém vozu uložen i motocykl s přívěsem.

Dělový vůz – byl postaven na voze řady U s brzdovou budkou, bočnice byly nastaveny a celý vagón byl zastřešen. Hlavní výzbrojí byl Lehký kanón vzor 5, ráže 8 cm pro čelní palbu a dvojice těžkých kulometů, které se nacházely v bočnicích vozu. Kola děla byla připevněna ke kovové točnici, která snižovala třecí odpor při horizontálním zaměřování děla. Proti posunu při výstřelu bylo dělo zajištěno pražcem, který byl později odpružený. Vedle každé střílny těžkého kulometu byly na stěně zavěšeny ploché nádoby z perforovaného plechu, ve kterých se nacházelo vápno. To mělo absorbovat zplodiny vznikající při střelbě.

Dělový vůz byl zároveň vozem velitelským, stanoviště velitele bylo vybaveno jednoduchým zrcátkovým periskopem, který zkonstruoval Ing. Weinberger. Do bojového prostoru vozu se vstupovalo přes brzdovou budku.

Tankový vůz – tvořil plošinový vůz, na který byl umístěn nepojízdný tank. K tomuto tanku byly přivařeny plechy, které vytvořily korbu obrněného vozu. Nezakrytý zůstal jen horní pancíř tanku, na kterém se nacházela otočná věž a dvoukřídlá dvířka vstupu řidiče do tanku. Dále byl v korbě tankového vozu vypálen otvor pro držák antény. Věže všech tankových vozů po bojích u Čremošné byly zesíleny přídavným pancéřováním. Každá bojová souprava byla vybavená dvojicí tankových vozů. Tankový vůz za lokomotivou měl pošinu, která sloužila jako zásobník uhlí. Výzbroj tankového vozu tvořil kanón vzor 34 ÚV ráže 3.7 cm a jeden kulomet vzor 35 v otočné věži. Při studiu dobových fotografií se nepovedlo zjistit, jestli byla některá z věží vyzbrojena kulometem vzor 37. Další výzbroj tvořil jeden až dva kulomety, které byly umístěny na plošinách tankových vozů. Tyto kulomety byly určeny k protivzdušné obraně vlaku. Při stavbě tankových vozů byl upraven i samotný interiér tanků, aby bylo možné vézt větší množství munice a dalšího materiálu i poskytnout osádce méně stísněný prostor. Proto byly veškeré nepotřebné prvky z původní výbavy tanku demontovány. Osádka do tankového vozu vstupovala poklopem v pozorovací vížce nebo dvířky nad prostorem řidiče tanku.

obr. Tankový vůz IPV I „M.R.Štefánik“.

Lokomotiva – na lokomotivách proběhla řada úprav, musely být například zesíleny listová péra z důvodu vyšší váhy stroje po částečném opancéřování. Pro IPV I „Štefánik“ byla upravena lokomotiva 320.213, pro IPV II „Hurban“ 320.217 a pro IPV III „Masaryk“ byla upravena lokomotiva 320.220.

obr. Lokomotiva IPV I „M.R.Štefánik“.

Kulometný vůz – byl také stavěn na vagónu řady U s brzdovou budkou. Vůz byl vyzbrojen pěticí těžkých kulometů. Podobně jako u dělového vozu byly vedle každé střílny nádoby na absorbování zplodin ze střelby. Na střeše vagónu se nacházela pozorovací vížka, která byla opatřena v horní části otevíracím poklopem.

obr. Bojový prostor kulometného vozu.

Zadní plošinový vůz – byl stejné konstrukce jako předběžný vůz. Po prvních zkušebních jízdách bylo rozhodnuto tento vůz ze soupravy improvizovaných pancéřových vlaků vyřadit.

Všechny bojové vozy byly opatřeny nouzovými výlezy v podlaze vagónů. Také každý bojový vůz byl opatřen ruční brzdou. Funkce brzd se neustále kontrolovala, z důvodu nasazení vlaků v horském terénu.

Ochrana osádek dělových a kulometných vozů proti zásahům pěchotní municí a střepinami byla vytvořena dvojitou stěnou z fošen a trámů, mezi kterou byla nasypána štěrková výplň. Z venku byla ochrana bojových vozů zesílena kotlovým plechem.

Podvozky bojových vozů byly chráněny plechy. Tyto plechy chránily kola před přímým zásahem a také kryly osádku při opouštění vozu nouzovým výlezem. Tyto krycí plechy byly zpočátku posuzovány kriticky, ale nakonec v boji prokázaly dobrou službu. U prvního pancéřového vlaku „Štefánik“ byla nejprve zakryta jen kola, v pozdější době byly instalovány krycí plechy podvozku po celé délce vozu.

První postavený IPV „Štefánik“ byl maskován podle vzoru prvorepublikové obrněné techniky tříbarevnou kamufláží. Během bojů se zjistilo, že tato kamufláž není vhodná. Vlak byl dobře viditelný z letadel. Proto byla souprava později přebarvena na zeleno a obložena chvojím. Další improvizované vlaky měly už jen celozelený nátěr.

Komunikace mezi bojovými vozy se zajišťovala pomocí polních telefonů, elektrickým zvonkovým zařízením a zařízením pro ovládání parní píšťaly. Ovládací prvky těchto komunikačních zařízení se nacházely v každém voze.

Interiér bojových vozů byl elektricky osvětlen 24V rozvodem, který byl napájen z akumulátorů.

Ubytovací – pomocná souprava

Ke každému improvizovanému pancéřovému vlaku náležela jedna ubytovací nebo též pomocná souprava. Ta byla sestavena z vozů řady Z. Skládala se z vozu kancelářského, ve kterém se nacházela i ubikace důstojníků a dvou ubytovacích vozů pro mužstvo. Vojáci zde spali na patrových lůžkách, prostor ubytovacího vagónu byl vybaven také stolem s lavicí. Další součástí soupravy byl kuchyňský vůz se skladem potravin, sanitní vagón a muniční vůz. Pomocná souprava měla vlastní neopancéřovanou lokomotivu. Součástí pomocné soupravy byl i záložní tankový vůz, u IPV III byly tyto záložní vagóny dva.

Osádky improvizovaných pancéřových vlaků

Osádka improvizovaného pancéřového vlaku byla složena z vojáků a železničářů. Veliteli IPV I byl kpt. František Adam, IPV II kpt. Martin Ďuriš a IPV III kpt. Ján Kukliš. Všichni tři byli příslušníky pluku útočné vozby a důstojníky z povolání s bohatými zkušenostmi. Velitelem obrněných vlaků se stal kpt. František Ploskuňák.

Kpt. František Adam byl velitel Praporu KPÚV, v počáteční fázi povstání velel tankům a samohybným dělům při bojích u Hermanovců.

Kpt. Martin Ďuriš byl velitelem 1. tankové roty a bylo o něm obecně známo, že není zastáncem klerofašistického režimu. Při nasazení na východní frontě se pokoušel o přechod celé své jednotky k Rudé armádě. Po návratu z fronty působil jako velitel Štábní roty PÚV a školy PÚV ve Vranove nad Teplou.

Kpt. Ján Kukliš velel četě tanků na východní frontě v prostoru Zaluž – Sanok při útoku na sovětská opevnění. Po návratu z fronty se stal u PÚV velitelem roty KPÚV 7.5 cm. Po vyhlášení povstání byl velitelem ÚV při bojových akcích v Turci. Dále se podílel na opevňovacích pracích povstaleckého území. Koncem září velel bojové skupině, která se skládala z 25 důstojníků, 387 vojáků a 137 partyzánů při ústupových bojích. Od této skupiny byl 2. října Kukliš převelen k IPV III.

Osádky pancéřových vlaků tvořili příslušníci různých druhů zbraní, ale jejich jádrem byli příslušníci pluku útočné vozby z Martina. Většinou se jednalo o záložníky, kteří byli povolaní do aktivní služby během povstání.

Věk osádek pancéřových vlaků se pohyboval od 19 do 40 let. Osádka předtím než odjela na frontu, prodělala krátký výcvik, který zahrnoval pořadovou přípravu, seznámení s osobními zbraněmi a taktické cvičení.

Druhou skupinu osádky pancéřového vlaku tvořili železničáři. Osádka železničářů v bojové soupravě se skládala z vlakvedoucího, průvodčích, strojvedoucího a topiče. Pro každý vlak byly vytvořeny dvě směny, které se střídaly. Směna, která nebyla ve službě odpočívala v ubytovací soupravě. Příslušníci této železniční čety byli dobrovolníci. Museli však předložit vojenskou knížku a byli vedeni jako vojáci, dostali uniformu a osobní zbraň.

Bojová souprava:
Dělový vůz – velitel vlaku, velitel vozu, 4 muži obsluha děla, 4 muži obsluha dvou těžkých kulometů a vlakvedoucí
Tankový vůz – velitel vozu, střelec a nabíječ
Kulometný vůz – velitel, 10 mužů obsluhující zbraně
Lokomotiva – strojvůdce a topič
Další členové osádky – lékař, ženijní družstvo (3 muži), zbrojíř a průvodčí. Ten se nacházel v brzdové budce kulometného nebo dělového vozu

Ubytovací souprava:
Ubytovací vozy – velitel soupravy, spojka s motocyklem, vlakvedoucí, průvodčí, odpočívající strojvůdci a topiči
Sanitní vůz – zdravotnický poddůstojník a dva nosiči raněných
Kuchyňský vůz – účetní a dva kuchaři
Nepancéřovaná lokomotiva – strojvedoucí a topič

Bojové nasazení

IPV I „M.R.Štefánik“
Osádku vlaku včetně ubytovací soupravy tvořilo 70 mužů.

Velitel vlaku: kpt. František Adam
Zástupce velitele: npr. Anton Tököly

Vlaková četa:
vlakvedoucí – Ján Marguš
průvodčí – Augustín Hrčka, Florián Skala, Pavel Trebula, Pavel Paška a Ján Baran

Obsluha lokomotiv:
strojvůdci – Vojtěch Háčik, Dezider Jung, Anton Kováčik a Ján Makovník
topiči – Pavel Šimo, Ján Uhliar, Šovčík a Štefan Kapec

František Adam

Anton Tököly (Tekel).

	obr. Osádka tankového vozu

Pancéřový vlak byl vyzbrojen třemi tankovými vozy, z nichž jeden byl záložní. Nám se podařilo dohledat čísla těchto vozů, č. Vl 4696, Vd 47211 a Vl 44760. Velitelem tankových vozů byl por. Rudolf Mošať. Koncem září a začátkem října probíhaly těžké boje u Svatého Kříže nad Hronom a Staré Kremničky, kde němci útočili s podporou těžké bojové techniky. Na tomto úseku byl poprvé nasazený „Štefánik“ do boje. Dne 27. září podnikl na trati Hronská Dúbrava dělostřelecký přepad a podporoval protiútok povstaleckých jednotek. Vlak se však dostal do silné palby a musel se ukrýt v tunelu. Potom se stáhl do stanice Hronská Dúbrava. Zde došlo k náletu německých letadel, vlak byl ostřelován z kulometů a byl bombardován. Osádka vlak rozpojila na dvě části, aby v případě zásahu nebyla zničená celá souprava. Jedna bomba zasáhla předběžný vůz, který byl poškozen. Po náletu vlak odjel do Zvolena k opravě.

Po opravě byl vlak znovu použit při bojích u Žiaru nad Hronom, Jalnej a Hronské Dúbrave. Dne 18. října byl pancéřový vlak přesunut na trať Zvolen – Krupina. Zde byl několikrát napadený německým letectvem.

Směrem od Krupiny na Zvolen útočila německá skupina vojsk SS – Schill. IPV I byl nasazen do bojů o Dobrú Nivu. Dne 20. října v dopoledních hodinách v prostoru kóty 463 (Sv. Anna) ostřeloval obrněný vlak německá kulometná hnízda. Postup němců byl zastaven. Povstalecká armáda se neúspěšně za pomocí obrněného vlaku pokusila o protiútok. Němci si vyžádali podporu letectva, které značně poškodilo trať, pancéřovému vlaku hrozilo nebezpečí. Na pomoc mu vyrazila pohotovostní skupina Gustava Pástora, která trať opravila, a pancéřový vlak se mohl dostat do bezpečí. Druhý den boje pokračovaly, němci nasadili většinu svých leteckých sil, šest letadel Ju 87 podniklo útok na pancéřový vlak v Dobrej Nive, několikrát byla zasažena trať. Pak dvojice Me 109 ostřelovala panc. vlak, ten se musel stáhnout do tunelu, vzápětí tři letadla Si 204 zaútočila na severní a jižní portál tunelu, aby znemožnily vlaku výjezd. Povstaleckým jednotkám se povedlo Dobrů Nivu udržet. Nejúspěšnější bojovou akcí obrněného vlaku „Generál Štefánik“ byla u Starej Kremničky a u Žiaru nad Hronom. Zde osádka vlaku úspěšně podporovala útok pěšího praporu a čety „výsadkářů“ proti Němcům, kteří se tlačili od západu do údolí směrem na Zvolen. Pěchota byla podporována také četou tanků, které velel poručík Ruman. Vlak měl tehdy výhodné postavení v zářezu tratě u tunelu ve Starej Kremničke. Vydatnou palbou umožnil proniknout vlastním jednotkám do bezprostřední blízkosti nepřítele. Tato úspěšná akce měla dobrý vliv na morálku osádky vlaku.

Dne 22. října byl „Štefánik“ převelen ke Zvolenu, aby kryl ústup povstalecké armády. Ráno 28. října byl vydán rozkaz ke znehodnocení vlaku. U obce Ulmanka byly veškeré zbraně a důležité součásti vlaku zničeny, aby byl vlak pro nepřítele nepoužitelný. Osádka přešla na partizánský způsob boje.

IPV I byl ze všech pancéřových vlaků nejslaběji pancéřován a nejhůř technicky vybaven, přesto měl v průběhu bojů největší štěstí. Přesto, že byl vlak neustále pronásledován letadly, nebyl vážně poškozen.

IPV II „J.M.Hurban“
Osádku vlaku včetně ubytovací soupravy tvořilo 70 mužů.

Velitel vlaku: kpt. Martin Ďuriš – Rubanský
Zástupce velitele: npor. Dominik Miartuš

Vlaková četa:
vlakvedoucí – Ján Halaj, Ján Chovanec, Štefan Andráši, Štefan Líška a Ondrej Gonda
průvodčí – Ján Belička, Juraj Trnavský a Josef Ungvarský

Obsluha lokomotiv:
strojvůdci – Pavel Maťaš, Mikuláš Jablonský, Ondrej Kúdelka a Josef Novák
topiči – Juraj Šouc, Mikuláš Fekiač, Juraj Gaššo, Ján Oláh, Juraj Knapko a Ján Šarkán

obr. Hlavní zbraní dělového vozu IPV II byl Lehký kanón vzor 5

Dne 4. října zahájila německá pěchota za podpory tanků a dělostřelectva útok na pozice povstalecké armády u Čremošné. K odražení nepřátelského útoku byl nasazen IPV II, který byl posílen třetím tankovým vozem. Německý útok se povedlo zastavit, pancéřový vlak však byl značně poškozen. Zasaženy byly první dva tankové vozy. U jednoho byla věž úplně zničená a u druhého poškozená. Boj si vyžádal i oběti na životech, dva vojáci byli mrtví a čtyři ranění. Kromě vojáků byli zranění dva vlakvedoucí a jeden strojvůdce. Zničeno bylo telefonní a zvonkové zařízení. Vlak byl odeslán do Zvolena k opravě.

Po opravě byl „Hurban“ přidělen na úsek Banská Bystrica-Čremošné. Dne 21. října došlo k poškození IPV III v Červenej Skale, proto na tento úsek byl převelen „Hurban“. Dne 23. října podnikl IPV II s povstaleckými jednotkami protiútok na Červenú Skalu.

Ve dnech 25. – 26. října byl „Hurban“ nasazen v úseku Banská Bystrica – Brezno, kde kryl ústup povstaleckých jednotek k Banskej Bystrici. Chránil přitom železniční transporty s vojenským materiálem a municí. Při evakuaci došlo ke srážce dvou nákladních vlaků, trať mezi Dubovou a Predajnou byla zatarasena a ještě ke všemu ostřelována německými jednotkami. Železničáři se snažili rychle trať zprůchodnit. Při tom aktivně pomáhala i osádka IPV II. Trať po namáhavé práci, kterou životem zaplatil Alexander Varjů se povedlo opravit. Pancéřový vlak postupoval dál do Slovenskej Lupče. Německé jednotky se blížily ze všech stran. Vlak se proto přemístil do Horného Harmanca, kde se setkal s IPV III „Masaryk“. Byl vydán rozkaz k znehodnocení zbraní a pak byly vlaky ukryty v tunelu. Osádky se rozešli do blízkých hor.

IPV III „T.G.Masaryk“

Osádku vlaku včetně ubytovací soupravy tvořilo 71 mužů.

Velitel vlaku: kpt. Ján Kukliš
Zástupce velitele: por. Ján Arpád Belko

Vlaková četa:
vlakvedoucí – Ján Pavlík, Vojtěch Vágner a Josef Kysler
průvodčí – Josef Murgaš a Ján Puškár

Obsluha lokomotiv:
strojvůdci – Ján Garaj, Vojtěch Ćermák, Štefan Sýkora a Josef Matejek
topiči – Juraj Krkoška, Josef Záchenský a Vendelín Barla

Při generální ofenzívě německé armády proti Slovenskému národnímu povstání ve dnech 18. – 22. října útočily německé jednotky ve směrech Jelšava-Muráň-Červená Skala, Muráň-Tisovec-Brezno, Poprad-Vernár-Telgárt (Švermovo). IPV III podporoval povstalecké jednotky při ústupovém boji.

Při německém útoku zůstal odříznut v Telgártu muniční vlak, který bylo potřeba dostat na povstalecké území. K záchraně muničního vlaku byl určen IPV III. „Masaryk“, který 21. října vnikl do Červenej Skaly, kde zničil kulometné hnízdo ve staniční budově a probíjel se dál. Německému dělostřelectvu se podařilo zasáhnout podvozek dělového vozu a kola lokomotivy. Vlak nebyl schopný dalšího boje, musel se vrátit do Zvolena k opravě.

Po opravě vlak zasáhl při obraných bojích v Novej Maši. Osudný boj byl sveden dne 24. října, tehdy lokomotiva dostala dva přímé zásahy. Stříkající vařící voda zranila celou obsluhu lokomotivy. Ján Pavlík a Juraj Krkoška byli těžce ranění. Ján Garaj, který byl opařen na obličeji, zádech a rukách dokázal protiparou uvést vlak do pohybu a se strojem ustoupit. Ján Garaj jediný z osádky lokomotivy zranění přežil. Souprava pak byla odtažena náhradní lokomotivou za silného ostřelování do Helpy. Do příjezdu náhradní lokomotivy se osádka statečně bránila, byla vystřílena veškerá munice.

Postup německých jednotek byl tak rychlý, že pancéřový vlak nebyl již opraven. Nakonec byl „Masaryk“ přesunut do tunelu v Hornom Harmanci, kde byly znehodnoceny zbraně. Svojí cestu zde skončila i mobilní opravna pancéřových vlaků, tu tvořilo 60 dělníků pod vedením Ing. Weinbergera, jehož zástupcem byl O. Trnka. Osádky pancéřových vlaků a mobilní dílny zde zanechali vlaky a odešli do hor.

Německá kořist
Němci poškozené vagóny z improvizovaných obrněných vlaků stáhli do Zvolena, kde byly s největší pravděpodobností tankové vozy opraveny. Je známá fotografie, kdy dva tankové vozy s namalovanými trámovými kříži stojí pod zvolenským zámkem.

Současnost
Do dnešní doby se z improvizovaných obrněných vlaků Slovenského národního povstání zachovaly dva vozy, vůz kulometný a tankový. Kulometný vůz byl mnoho let vystaven v areálu muzea SNP v Banskej Bysrici. Tankový vůz se nacházel v areálu železničních dílen ve Zvolenu. Oba vozy byly koncem šedesátých let u příležitosti patnáctého výročí SNP rekonstruovány. Další rekonstrukce obou vagónů proběhla v roce 2010, kdy u příležitosti oslav Slovenského národního povstání byl postaven „Obrněný vlak Štefánik“. Součástí tohoto vlaku se staly i oba historické vozy. K této soupravě byly vyrobeny repliky předběžného a dělostřeleckého vozu. Mimo obrněného vlaku byla postavena i ubytovací souprava z historických nákladních vagónů. V ubytovací soupravě byla instalována výstava o průběhu SNP a historii pancéřových vlaků během povstání.

U příležitosti oslav se historický vlak vydal na cestu po Slovensku. Lituji toho, že jsem si nebyl schopen najít čas jet na Slovensko a vidět tento obrněný vlak v plné kráse.

Příležitost k prohlídce pancéřového vlaku se mi naskytla až v prosinci 2010, kdy jsem s přáteli navštívil železniční dílny ve Zvolenu, kde je celá souprava v současné době odstavena. Měli jsme dost času k podrobné prohlídce kulometného a tankového vozu.

Dochovaný kulometný vůz byl postaven na vagónu U 71822. Jak již bylo napsáno, do vozu se vstupovalo přes brzdovou budku, vstupní dvířka do bojového prostoru jsou poměrně malá. Odhaduji šířku na 70 cm, výšku 150 cm. Ani v bojovém prostoru nebylo moc místa, strop v bojovém prostoru nebyl o moc vyšší než dvířka. Jediným prostorem, kde se mohl člověk narovnat, byla pozorovací vížka. Kulometný vůz byl vyzbrojen pěticí těžkých kulometů. Pro ně se zde nacházely dvě střílny v bočnicích a jedna střílna byla v zadní části vozu. Střílny bylo možné uzavřít í dvojitým posuvným uzávěrem, který se pomocí západky dal zajistit v několika polohách. Pod střílnou byla podélně upevněna trubka, na které se pohyboval úchyt pro lafetaci kulometu. Na podlaze u jedné z bočních stěn mezi střílnami se nacházel poklop nouzového výstupu. Abych pravdu řekl, myslím si, že se osádka kulometného vozu musela cítit poměrně stísněně, když si představím v tomto vagónu jedenáct mužů s výstrojí, osobními zbraněmi a dále pět těžkých kulometů se zásobou střeliva, náhradními díly ke zbraním, čištěním atd. Během boje, pokud střílely všechny zbraně, dle mého názoru nebylo možné účinně bojový prostor odvětrat. Větrání by bylo možné jen otevřením poklopu pozorovací vížky nebo dvířek do brzdové budky.

Více než o kulometný vůz jsme se zajímali o tankový vagón. Základem pro stavbu se stal plošinový vagón 72088, který byl vyroben Ringhofferovou továrnou (pozdější ČKD) v Praze na Smíchově. Na tomto plošinovém voze byl uložen lehký tank LT vz. 35. Tento tank byl vyroben v dubnu 1937 ve Škodových závodech v Plzni a měl přiděleno evidenční číslo 13. 826. Po předání do výzbroje, byl tento stroj zařazen k Pluku útočné vozby 3 v Martině. Tank 13.826 se neúčastnil bojového nasazení na východní frontě. Z rozkazu Velitelství pozemního vojska v Banskej Bystrici dne 1. března 1941 byl spolu s dalšími devíti tanky stejného typu uložen v augmentačním skladu. V roce 1942 je tento tank veden jako jeden ze sedmi tanků LT vz. 35, které se nachází na území Slovenska v pojízdném stavu. Více informací se mi o tomto stroji nepodařilo dohledat.

obr. Štítky z podvozku tankového vagónu

obr. Rekonstruovaný tankový vůz.

Nyní zpět k historickému tankovému vozu. Tank stojí přímo na plošinovém vozu, v přední i zadní části pásu na obou stranách je zajištěn dřevěnými klíny. Při podrobné prohlídce bylo zjištěno, že pancíř tanku nenese žádné stopy po poškození. Ačkoliv pohyb v prostoru mezi tankem a pancířem tankového vozu nebyl snadný, dostali jsme se i k motorovému prostoru. Poklop motorového prostoru je zarezlý, přesto se škvírkou dá podívat dovnitř. Vypadá to, že motorový prostor je kompletní. Na zadním pancíři je dosud dobře patrné evidenční číslo 13.826, vedle kterého se nachází držák světla, které toto číslo osvětlovalo.

Při prohlídce spodku vany tanku, jsme zjistili, že jsou v pancíři zachovány zátky kryjící vypouštěcí otvory pro provozní kapaliny.

Na obou stranách, nad předními pevnými kladkami jsou velmi dobře zachovány schránky pro přídavné drapáky, které bylo možné instalovat na pásy pro zvýšení průchodnosti terénem.

obr. Pohled na přední část tanku, který je ukrytý pod pancířem tankového vagónu.

Přední část tanku je také v poměrně dobrém stavu, na předním pancíři je také dobře viditelné evidenční číslo. Na stroji jsou zachovány kryty průzorů řidiče a radiotelegrafisty, mezi průzory se nachází držák přední svítilny. V průzoru řidiče je nepoškozeno hledí pro zaměřování předního kulometu a na předním rovném pancíři se nachází muška. Takto byl přední kulomet zaměřen pro střelbu 250 metrů před tank. Mimo radiotelegrafisty mohl kulomet ovládat i řidič pomocí bovdenového lanka. Přední blatníky jsou místy prorezlé. Zajímavé je, že se do současnosti na nich zachovaly nepoškozené kožené zástěrky mající tlumit odlétávání bahna od pásů.

Bojový prostor tanku je prázdný, dochovaly se jen fragmenty z původní výbavy. V prostoru řidiče se nachází držák s pedály spojky a plynu. Na levé straně zůstala zachovaná ruční brzda. Zachováno zůstalo i otevírání průzorů u řidiče a radiotelegrafisty. Nalevo od řidičova průzoru je torzo signalizačního panelu, na kterém se byly tři barevné kontrolky, jejichž rozsvěcením dával velitel povely řidiči. Pod otvory po kontrolkách je zbytek tlačítka pro spínání klaksonu.

V bojovém prostoru zůstal zachován i středový sloupek, k němuž byly připnuty řemeny od opěradel řidičovi a radiotelegrafistovi sedačky. Na tomto sloupku byl i uchycen hasicí přístroj. V horní části sloupku byla umístěna tlačítka pro předávání povelů řidiči.

V zadní části bojového prostoru zůstala zachována protipožární přepážka, ve které byl výřez pro přední část motoru a chladiče. Přední část motoru je zachována, jen jsou demontovány oba kompresory a řemenice. Vlevo od motoru se nachází chladič, který je částečně poškozen. Chybí část hřídele k ventilátoru, na které byla umístěna řemenice a také jsou uražena dutá ramena, ve kterých měl být chlazen převodový a motorový olej.

Co se věže týče, tak zde je zachována původní lafeta kanónu s kolébkou a brzdovratným zařízením. Hlaveň ani závěr nepochází z LT vz. 35. Do lafety je vložen kanón Škoda A7, jehož výrobní číslo R 1396 a byl vyroben v roce 1942. Těmito kanóny byly vyzbrojeny tanky LT vz. 38 a LT vz. 40. V nástavku věže zůstaly zachovány držáky zásobníků pro dělostřeleckou munici. Mezi zásobníky je zachován zbytek schránky pro dělostřelecký výstroj. Také zde zůstal držák pohotovostní dělostřelecké munice na stropu věže. V pozorovací vížce chybí episkopy a výbava signalizačního světla, které se nacházelo v poklopu vížky.

obr. Pohled na závěr kanónu a část brzdovratného zařízení

Pod věží se v podlaze nalézá nouzový výlez, vedle kterého je umístěna ruční brzda. Výstup tímto otvorem není jednoduchý. V případě nouze by se musela osádka prosoukat tímto otvorem pod tank na plošinový vůz a pak se plazit zhruba půl metru k otvoru v plošinovém voze, odkud by se dostala mezi nápravy tankového vagónu. Já to zkoušel, neúspěšně!

obr. Pokus o výstup nouzovým výlezem.

Na závěr chci říci, že jsem rád, že se tyto vagóny dochovaly do dnešních dnů. A doufám, že budou stále připomínat hrdinství i oběti osádek všech pancéřových vlaků během Slovenského národního povstání.

Velmi děkuji Jiřímu Tintěrovi, Ing. Milanu Kolaříkovi, Janu Žabkovi a Frantovi Říhovi za pomoc při přípravě materiálu k sepsání tohoto článku.

Prameny:
Archiv Difrologického klubu
Ing. Ladislav Kmeť – Povstalecké pancéřové vlaky
Vzpomínky Františka Adama
Ivan Bajtoš – Slovenský pluk útočné vozby (rukopis)

Foto:
Archiv Difrologického klubu, Jaroslav Špitálský a Jan Žabka