10 Lis MOTORISOVANÉ PŘEZVĚDNÉ ODDÍLY v roce 1938 a 1939
Martin Říha
Nedílnou součástí mobilisované čs. branné moci se staly také motorisované přezvědné oddíly (MPO). Ty měly být schopné ve stavu čtyř rychlých divisí provádět průzkum operačního prostoru, podpořit rozvinutí při střetných bojích, případně zajišťovat jejich ústup. Předpokládaná motorizace jim pak měla zajistit především tolik potřebnou rychlost, manévrovost a schopnost vedení soustředěné palby. Podle tehdejších zásad bojové činnosti měl oddíl vyhledávat zprávy na vzdálenost svého jednodenního pochodu před čelními jednotkami rychlé divise, spojení udržovat pomocí radiostanic, motospojek nebo přiděleným zpravodajským letounem, ve střetném boji a obraně měl být schopen vést samostatně boj na zdrženou.
Struktura oddílů byla inspirována francouzskou armádou, pro naše poměry však nově doplněna tankovou jednotkou pro zesílení úderu a obrany proti útočné vozbě. Každý oddíl měl být složen z roty motocyklistů, roty obrněných automobilů, roty lehkých tanků a pomocné roty. Materiál i personál v případě mobilisace zajišťovaly pluky útočné vozby, které se již v míru pečlivě připravovaly na nové úkoly, stanovené jim od reorganizace roku 1936. Každý oddíl měl mít při plném válečném stavu 23 důstojníků, 8 rotmistrů a 486 poddůstojníků a vojínů, celkem tedy 517 osob. Ve výzbroji se mělo nacházet 16 lehkých tanků, 12 obrněných automobilů, přes 60 motocyklů (solo i s přívěsem) a dvě desítky nákladních automobilů.
Po vyhlášení mobilisace v září 1938 postavila velitelství pluků útočné vozby (PÚV) čtyři motorisované přezvědné oddíly. Oproti plánu však jejich roty lehkých tanků byly zcela bez materiálu. Nedostávalo se potřebných strojů ani vycvičeného mužstva, kterých bylo využito u praporů lehkých tanků ve svazcích rychlých divisí. Také obrněné automobily a motocykly nebyly na plných válečných počtech. Společně s osádkami byla jejich část již před mobilisací přidělena k různým asistenčním a pohotovostním oddílům. Ty v neklidném pohraničí plnily neocenitelnou službu při zásazích proti bojůvkám teroristů. Po vyhlášení mobilisace však nebylo možné odeslat techniku k nově formovaným MPO tak rychle jak bylo potřeba, jinde to pro kritickou situaci nebylo možné vůbec. A tak se namnoze podařilo přidělit vyšší počty obrněných automobilů až po odstoupení pohraničí Německu v říjnu 1938.
Pravděpodobně nejlépe popisuje situaci u oddílů velitel MPO 1 pplk. jezd. Josef Reischl. Oddíl stavěný milovickým Plukem útočné vozby 1 odjel z posádky do pole 27. září 1938. Většina vozů i motocyklů byla rekvírována od civilních osob, mnohdy ve špatném stavu, k 2. říjnu disponoval 28 osobními, 25 nákladními, a 50 motocykly. Teprve téhož dne dosáhla oddílu první a jediná četa 4 obrněných automobilů. Ve stavu Rychlé divise 1 útvar působil v západních, jižních a středních Čechách do 21. října, kdy se vrátil do Milovic. Zde následujícího dne provedl demobilisaci části mužstva, v pohotovosti však zůstal do 15. listopadu 1938.
Ve svém hlášení pplk. Reischl kritikou rozhodně nešetřil. Potíže působilo téměř vše. Aktivní mužstvo a důstojníci pluku byli již v pohraničí a reorganisace nařízená krátce před mobilisací nebyla dokončena. Nedostatečnou kvalitu výcviku mužstva ovlivnila skutečnost, kdy při mírové organisaci pluku útočné vozby nebylo možné oddíl MPO sestavit. Oddílu chyběly všechny systemisované radiostanice. Nákladní vozidla byla většinou v ubohém stavu a způsobovala téměř denně obtíže při jejich odsunu. Motocykly převážně značky Jawa 175 neměly záložní nádrž a při objemu stávajících nedosahovaly v míru předpokládané působnosti, výstroj motocyklistů musela být vezena na nákladních vozech. Také osobní a pohotovostní auta byla většinou nahrazena civilními, ze kterých nebyl při případném boji žádný přehled, „nebyly to pohotovostní vozy, nýbrž kukaně“. Odlišnou konstrukční rychlostí jednotlivých druhů vozidel také docházelo k časovým prodlevám při přesunech. S přihlédnutím k faktu, že tanky oddíl neobdržel vůbec žádné a obrněnými automobily disponoval jen v síle jediné čety, musel velitel útvaru nechtíc dospět k přesvědčení, že: „Takto vybavené MPO… bylo pro boj absolutně nezpůsobilé“. Celkový obraz svého oddílu popsal prostě: „MPO byl ve větších proudech jako předpokládaná nejrychlejší jednotka zařazován vždy v čele proudu, ale právě tato jednotka zdržovala proud nejvíce a to ne nepořádkem, nýbrž tím, že skutečně tou nejrychlejší jednotkou nebyla… Pohled na takovou nejrychlejší jednotku armády byl přímo trapný.“
Podobná situace a problémy provázely i zbylé tři MPO, jejichž velitelé se s nimi potýkali s většími či menšími obtížemi. A tak zůstávala zásadní hodnotou morálka. Tu, co by jednu z mála nesporně kladných hodnot, uváděli ve svých hlášeních mnozí velitelé a výjimkou nebyl ani pplk. Reischl: „Při mobilisaci byla nálada všech uvědomělá a odhodlaná. Všichni důstojníci i mužstvo nastupovali do zbraně s plným vědomím vážnosti situace a odhodlaně. Každý věřil, že nezůstaneme osamoceni.“
Shodou okolností se nejvíce proslavil MPO 2. Jeho roty se setkaly teprve 29. září 1938 v Jackově u Moravských Budějovic a v říjnu se pohybovaly v prostoru Vyškova. Po zhoršení politické situace na východním Slovensku byl Hlavním štábem převelen do Sečovců. Zde po vídeňské arbitráži nejprve počátkem listopadu udržoval klid v Košicích do jejich předání Maďarsku, po 10. listopadu definitivně přesídlil na Podkarpatskou Rus do Svalavy a podřízen velitelství 12. divise. Jednotlivé setniny oddílu se do března 1939 účastnily většiny střetů s podkarpatoruskými „Sičovci“, horthyovskými teroristy a v konečné fázi také proti maďarské armádě.
Velení převzal od pplk. jezd. Bohumila Kaprála nově mjr. pěch. Josef Sadil, mužstvo jednotlivých rot bylo průběžně obměňováno, přesto ani zde nebylo nikdy dosaženo předepsaných stavů. K výraznému zlepšení však došlo s přidělením čety tanků LT vz. 35 ppor. Aloise Nečase. Velmi platnou byla v sestavě oddílu také „motorota“ pod velením kpt. jezd. Vilém Arbeita a později škpt. Vodičky.
Z pohledu MPO se jistě se stal velmi významný incident, ke kterému došlo mezi čs. brannou mocí a maďarskou armádou 6. ledna 1939 v hraniční obci Rozvegovo, kterou po vídeňské arbitráži obsadila maďarská armáda. Názor československé strany byl však odlišný a bylo jen otázkou času, kdy zde dojde k ozbrojenému incidentu. Ten vyvolal 5. ledna 1939 maďarský přepad hlídky Stráže obrany státu (StOS). Reakce čs. strany byla velmi rychlá.
Na žádost velitele nejbližšího I. praporu Pěšího pluku 36 poskytlo nadřízené velitelství 12. divise útvaru odloučenou četu obrněných automobilů ze stavu Roty obrněných automobilů 2. Tři obrněné automobily (OA) vz. 30 a pod velením čet. asp. Jiřího Častalovice ještě týž večer dojely k pěšákům do Kolčína. Zde nejprve obdržely všeobecné instrukce k útoku, jehož vedení převzal velitel 2./36. roty npor. pěch. Jaroslav Říha. Ten s kombinovaným oddílem pěchoty, několika družstev StOS a 5. baterie Dělostřeleckého pluku 12 zahájil ještě za časných ranních hodin 6. ledna postup na Rozvegovo. Po zahájení palby se četa OA přemístila ke klášteru v Podmonastýru, kde bylo zřízeno stanoviště velitele (SV). Zde čet. Častalovic od npor. Říhy obdržel konečný rozkaz: „Jeďte kupředu, umlčte palbu a postupujte tak daleko, jak palba sahá“. Současně mu bylo řečeno, aby působil více morálně než palbou. Oba velitelé si jistě velmi jasně uvědomovali největší slabinu OA vz. 30 – nedostatečné pancéřování.
Četa OA byla seřazena v proudu těsně za sebou, víc ani úzká silnice neumožňovala. Proto čet. Častalovic vydal rozkaz k zahájení palby pouze v případě napadení a nebo osobní sebeobrany. Za tmy vjely vozy do Rozvegova, kde se rozdělily. Při průzkumu byly všechny vozy napadeny hustou palbou z maďarské strany, navíc byl zjištěn příchod dalších nepřátelských posil.
Při ústupu byl velitelský vůz zasažen svazkem ručních granátů a čet. Častalovic zraněn. Předal proto velení čet. asp. Vaňkovi a vrátil se s automobilem na SV. I Vaňkův vůz byl pod ostrou palbou. V nejhorší situaci se však ocitl třetí automobil des. Tolara. Jeho „obrněnec“ ve snaze o otočení na kluzké silnici sjel do příkopu, kde uvázl a nemohl se vlastní silou vyprostit. Oba kulomety nebylo možné pro obranu využít a navíc se nepřátelští vojáci nebezpečně přiblížili na vzdálenost, kdy již pancéřování vozu nebylo schopné poskytnout ochranu osádce. Ta proto vůz v poslední chvíli opustila a za silné palby ustoupila. Řidič vozu doběhl k vozu čet. Vaňka, kde mu hlásil situaci. Ten se okamžitě vydal k uvízlému vozu.
Když se k němu přiblížil okamžitě zahájil palbu na hloučky nepřítele, které pálily na jeho Tatru i na uvízlou v domnění, že tam ještě stále je osádka. Situace se vyostřila, když bylo Vaňkovým směrem hozeno větší množství ručních granátů. V krátké době se na poslední automobil soustředila veškerá palba z kulometů i automatických pistolí. Věžový kulomet byl zasažen a vyřazen, dolní poškozen. Velitel se proto rozhodl najet přímo do hloučku nepřítele a tím jej rozehnat. Po několika metrech jízdy však vůz zasáhl svazek granátů a další explodoval před věží. To čet. Vaňka přimělo ke konečnému rozhodnutí, ustoupit zpět.
Tím skončilo také nasazení čety obrněných automobilů. Boje pěchoty i dělostřelců pokračovaly až do odpoledních hodin, kdy se styčným důstojníkům obou stran podařilo dojednat příměří. Maďarská strana přiznala smrt 4 důstojníků a 5 vojáků, na československé straně si boj vyžádal 5 mrtvých a 5 zraněných od I. praporu Pěšího pluku 36 a StOS. O několik dnů později se také přímo na místě sešla vyšetřovací komise, která za původce incidentu shodně určila maďarskou stranu. I když byla část Rozvegova dobyta československými vojáky, po jednáních se vrátila zpět do maďarských rukou. Bezvýsledně také dopadla snaha o vydání uvízlého OA vz. 30, které bylo po vyproštění a opravě zařazeno do stavu maďarské armády. Po prohlášení samostatnosti Slovenska a okupaci českých zemí 15. března 1939 oddíl ustoupil před postupující maďarskou armádou na slovenské území, kde odevzdal veškerou výzbroj a personál byl odeslán do okupované vlasti.
Skončila tak jedna krátká, ale významná kapitola vývoje československých motorisovaných přezvědných oddílů. V roce 1940 na ní opět úspěšně navázala zahraniční československá branná moc při boji o nabytí ztracené svobody.
ZDROJE:
Jiří Fidler: Moderní průzkumné těleso branné moci; 2007, http://www.valka.cz/clanek_12113.html
VHA Praha
