13 Lis Prapor lehkých tanků 7
Počátkem roku 1938 se stávala situace v pohraničí čím dál tím nebezpečnější. Bylo zřejmé, že pro udržení klidu v těchto oblastech bude nutná pomoc armády. Ministerstvo obrany 25. července 1938 nařídilo zformování pohotovostních jednotek útočné vozby. V noci 12. září 1938 na podporu požadavku připojení Sudet ke Třetí říši zorganizovali sudetští Němci demonstrace a protestní pochody.
Dne 13. září bylo vyhlášeno stanné právo v jedenácti hraničních oblastech, policejní a pohotovostní armádní jednotky nestačily k udržení pořádku. Proto byly vyslány do ohrožených oblastí i rychlé divize (dále jen RD). RD byly formálně zřízeny v říjnu 1937, velitelství RD1 bylo v Praze, RD2 v Brně, RD3 v Bratislavě a RD4 v Pardubicích. Každá z těchto divizí se měla dělit na dvě brigády – jezdeckou a motomechanizovanou. Motomechanizovaná brigáda měla být složena ze dvou praporů motorizované pěchoty, motorizovaného dělostřeleckého oddílu a dvou tankových praporů. Mužstvo i vojenskou techniku těmto motomechanizovaným brigádám měly za povinnost poskytnout pluky útočné vozby.
Válečný stav jednoho praporu lehkých tanků by zhruba představoval 34 důstojníků, 15 rotmistrů, 537 mužů, dále 49 tanků, 18 motocyklů, 22 osobních a 60 nákladních automobilů, pojízdnou dílnu, dvě cisterny, tři radiovozy a devět vyprošťovacích souprav. Však v září 1938 nemohly pluky útočné vozby takovéto množství materiálu i mužstva praporům lehkých tanků poskytnout, a tak se improvizovalo jak se mohlo. Stavy praporů proto byly zredukovány na takzvané „nouzové počty“. Při vyhlášení pohotovosti, byly prapory lehkých tanků bojeschopné a připravené vyrazit na místa určení během několika hodin.
Prapor lehkých tanků 7 (dále jen Lt.7) byl zařazen spolu s Praporem lehkých tanků 8 ke Rychlé divizi 4. Lt.7 se skládal z velitelství praporu a pomocné roty s označením A-9, dále pak z první tankové roty s označením A-12, z druhé tankové roty označené A-4 a třetí tankové roty označené A-16. Důstojníci, poddůstojníci a mužstvo rot A-9, A-12 a A-16 byli většinou příslušníci Pluk útočné vozby 3(dále jen PÚV3), resp. PÚV4. Jen rota A-4 byla složena většinou z mužstva PÚV1. (označení rot např. A-12 znamená rozdělení do čtyř kategorií A,B,C a D. Do kategorie A obecně patřily organizační prvky mírové armády, které zaujímaly kryt hranic, celky kategorie B byly pověřeny vytvářením pohyblivého sledu za obranou státních hranic, což nevylučovalo zapojení do krytu hranic. Do kategorie C a D náležely zápolní a nepohotové celky, které měly bojovou techniku obdržet až z válečných dodávek, poté se připojit k A a B nebo doplnit ztráty útvarů v poli.)
Velitelství praporu a pomocné roty bylo složeno ze čtyř důstojníků, čtyř rotmistrů a čtyřiatřiceti mužů. K dispozici měli jeden šestisedadlový štábní automobil, jeden malý osobní automobil, dva motocykly a šest nákladních automobilů. Velitelství do nouzového počtu chyběli čtyři důstojníci, dva malé automobily a tři motocykly. Pomocné rotě chyběla značná část mužstva a také vybavení. Například radiovozy, vyprošťovací materiál, kulomety na obranu proti letectvu (OPL aktivní), atd.
První tanková rota čítala pět důstojníků a devadesát čtyři mužů. Rota měla patnáct lehkých tanků LT vz. 35, dva štábní automobily a jednu polní kuchyni.
Druhá tanková rota byla složena ze tří důstojníků, sto dvanácti mužů, třinácti tanků LT vz.35, dvou štábních vozidel, jednoho motocyklu, deseti nákladních automobilů, cisterny s přívěsem a polní kuchyně.
Třetí tanková rota byla složena ze dvou důstojníků, jednoho rotmistra, šestadevadesáti mužů, deseti tanků LT vz.35, jednoho štábního vozidla, motocyklu, devíti nákladních automobilů a jedné polní kuchyně.
Prapor lehkých tanků 7 byl postaven 18. září 1938 v 17.00 hodin, velitelství s pomocnou rotou a první tankovou rotou byli připraveny k odjezdu za pět hodin od obdržení rozkazu. V Lysé nad Labem však nebyl dostatek připravených vagónů pro nakládku rot, proto nakládání probíhalo ještě 19. září. Poté transport odcestoval do prostoru Vodice-Malešín nedaleko Pacova. Druhá rota A-4, ve Falknově a v Chebu částí svých vozů zasáhla proti ordnerům, účinně podpořila pěchotu i ozbrojené složky ministerstva vnitra. Pak byla převelena k doplnění stavu, poté odeslána k Pacovu, kde se spojila s první tankovou rotou. Třetí tanková rota přijela železničním transportem do Vodice až 23. září.
Prapor lehkých tanků 7 nebyl jako celek bojově nasazen, provedl pouze jediný bojový přesun, a to z prostoru Vodice-Malešín, do prostoru “O“ sestavy Rychlá divise 4. Tento přesun nařídilo velitelství RD4, proti zásadě, že tankové přesuny se mají vždy provádět v noci, bylo nařízeno přesun provést 23. září ráno v 7.00 hod. Trasa přesunu byla stanovena přes Nedvědice, Rybovou Lhotu do Bedrníku, který leží severně od Soběslavi. V okolí Soběslavi se nacházeli i další tankové prapory, Lt.2, Lt.3 a Lt.8, jejichž úkolem by bylo v případě napadení zastavit, popřípadě zpomalit postup německé 10. a 12. armády.
Dne 1. října 1938 prapor částečně doplnilo na válečný stav pět důstojníků, osm rotmistrů, sto pět mužů, jeden tank LT vz. 35, osm malých automobilů, tři motocykly, jedna motorová cisterna s přívěsem a jedna polní kuchyně. Dle hlášení mjr.pěch.Jana Čápa přesto praporu k úplnému válečnému stavu chybělo patnáct důstojníků, šest rotmistrů, sto osmnáct mužů, deset tanků, devět osobních automobilů, sedm motocyklů a třináct nákladních automobilů. Na druhou stranu přebývaly dva štábní automobily.
Mužstvo po celou dobu pobytu „v poli“ každodenně provádělo taktický výcvik v četě, rotě, spolupráce osádek tanků v četě a rotě. Kvůli šetření pohonných hmot pouze teoreticky, bez použití vozidel.
Velitel Praporu lehkých tanků 7 mjr.pěch. Jan Čáp – shledával i po částečném doplnění praporu nedostatky ve výzbroji tankových rot. V tancích scházela neprůstřelná skla. Ani jedna rota neměla asanační výstroj a chlórové vápno pro asanační hlídky. Pomocné rotě scházely dvě radiostanice do radiovozů, pouze jeden radiovůz byl kompletní i s radiostanicí vz. 26. Dále této rotě chyběla výzbroj lehkých kulometů na obranu proti letectvu (OPL aktivní), na což bylo několikrát velitelství PÚV3 upozorňováno. Dále praporu znatelně chyběl vyprošťovací materiál a pojízdná dílna, při opravě automobilů a dokonce i tanku se muselo jezdit do civilní opravny, která byla vzdálená 40 km. Při bojovém nasazení československých tanků by závada na vozidle, či uvíznutí v terénu znamenalo ztrátu stroje. Také praporní obvaziště bylo nedostatečně vybaveno.
Velitelství RD4 pro ubytování Lt.4 přidělilo jako ubytovací prostory tři vesnice, z nichž byly využity pouze dvě. Pomocná rota byla ubytována v Nedvědicích odděleně od zbytku praporu z důvodu utajení. Dle hlášení: „vozy neustále frekventovaly pro odběry, které chybně většinou byly stanoveny na hodiny denní, takže pohyb těchto vozů jistě by nepřispěl k utajení dislokace v sestavě před bojem započalo-li by bývalo nepřátelství letecké“. Velitelství bylo ubytováno v Debrníku. Z důvodu chybějící OPL a také kvůli naprostému utajení byly tankové roty skryty v lesích.
Lt.7 byl z počátku zásobován z místních zdrojů, později částečně z místních zdrojů a částečně od RD4.
Dle velitele mjr.pěch.Jana Čápa bylo mužstvo velmi dobře vycvičeno a ukázněno. „Četaři asp. se velmi dobře osvědčili jako velitelé. Nálada mužstva i přes hrozivé zprávy o postupu německé vlády vůči našemu státu byla skvělá, plná víry ve vítězství spravedlivé věci a velmi bojově ukázněná. S nadšením bylo přijato 23. září vyhlášení mobilizace. Rozhodnutí mnichovské konference působilo velmi bolestně na mysl důstojníků i vojáků, ale nezviklalo kázeň ani důvěru podřízených i představených. Všichni příslušníci praporu nesli mužně tuto ztrátu.“
Prvního října 1938 byla přidělena první tanková rota velitelství Pěšího pluku MJH 1 v Českých Budějovicích. Druhého října na rozkaz velitele Pěšího pluku MJH. 1, plukovníka Michálka byla odeslána 1. tanková četa pod velením por.jezd. Němečka do Českého Krumlova jako ochrana ženistů, jejím úkolem bylo zajištění mostu. Četa tanků se v Kamenném Újezdu připojila ke dvěma pěším četám a jedné ženijní, které byly převáženy na nákladních automobilech. Bojovou činnost čety tanků popisuje takto velitel vozu čet.d.sl. Karel Miksa : „Z Kamenného Újezdu vyjela jedna četa lehkých tanků se dvěma tanky v čele proudu a s jedním vozem za proudem. V Rajině byl podminovaný most, a proto tanky přejely Vltavu brodem, který byl asi tři čtvrtě metru hluboký. Před Českým Krumlovem zůstaly tanky stát u Německé brány, neboť jsem viděl, že je brána zabarikádovaná dvěma vozy s kamením.
Vozy byly střeženy ordnéry s puškami a přilbami, takže jsem měl pocit, že se jedná o říšskoněmecké vojáky. Ordneři se při našem přiblížení skryli. Tanky se otočily a jely pro ženisty zpět asi 300m. Pak se vrátily k bráně i s ženisty, kteří ručně odtáhli první vůz a když šli pro druhý, byla na ně zahájena palba z pušek z oken věže a ze dvou oken domu, který souvisel vpravo s branou. Ženisté se ukryli za tanky, a tu jsem zahájil palbu z děla na věž ze vzdálenosti 10m. První rána pancéřovým granátem zasáhla věž, štít s hákovým křížem se zřítil. Střela pronikla zdivem do místnosti nad branou, pak odtud střelba umlkla. Věž byla zahalena kouřem a v průčelí zela velká díra. Řidič svobodník Břemek mě upozornil, že z pravé budovy se střílí na druhý tank. Stočil jsem věž vpravo a pancéřovým granátem střelil do pravého okna domu. Pak jsem ještě vypálil jeden pancéřový a tři nárazové granáty, poté palba z domu utichla. Z ulice za branou – z hotelu byla na nás zahájena palba z pušek a kulometů. Výstřely bylo slyšet, ale nárazy na pancíř ne. Dal jsem rozkaz řidiči vpřed, tank dvakrát najel na vůz a po druhém najetí se vůz rozsypal, takže jsem projel branou a úzkou ulicí dále. Proti nám 300-400 m byl hotel, z něhož se střílelo. Za jízdy jsem zahájil palbu z děla pancéřovými granáty a první ranou jsem zasáhl zeď mezi dvěma okny, kde byla žerď s praporem s hákovým křížem. Zeď se sesypala. Dal jsem do různých oken ještě pět ran a palba umlkla. Druhý tank mě kryl. Zaslechl jsem palbu z kanónů, která byla silnější než z tanků. Měl jsem dojem, že to je německé vojsko, protože v Kaplicích byly již jejich tanky. Dal jsem řidiči rozkaz, aby se otočil, ale on nemohl, protože mu ucházel vzduch z brzdicího válce. Tank stál napříč ulice. Řidič vystoupil a já jsem byl připraven k palbě. Řidič otevřel kryt motoru, zavřel kohout na brzdovém válci, a když se vracel do tanku, bylo na něj stříleno z pušek směrem od hotelu a od domu v ulici. Radiotelegrafista desátník Hora zahájil palbu z kulometu a já z kanónu do domu. Řidič střílel z pistole do sklepního okna a pak skočil do tanku. Ženisté kryti naší akcí provedli svou práci a také zjistili, že ve věži po zásahu jednoho panc. granátu se nachází osm mrtvých Němců.
Pak jsme se vraceli z Krumlova a já jel na konci jako zajištění celého proudu. Po příjezdu jsem zjistil, že tank byl zasažen dokonce průbojnou střelou, vznikl tak dolík o velikosti malíku. Jinými střelami vznikly jen rýhy a jedna střela prostřelila blatník.
V Českých Budějovicích jsem slyšel, že kolem Krumlova objížděl náš pancéřový vlak, jehož palbu jsem slyšel.“
Hlášení velitele čety por.pěch. Němečka bylo poměrně strohé:
„Když první tank dojel k městské bráně do Č.Krumlova, zjistil velitel vozu, že je brána zabarikádovaná kameny na voze. Velitel pěší jednotky nařídil odstranit barikádu. Jakmile pěchota přicházela k bráně, byla překvapena palbou dvou lehkých kulometů, umístěných ve věži brány. Nato četa lehkých tanků zahájila palbu z děl na městskou bránu a palbu umlčela.
Po odstranění barikády, projela četa LT branou a pokračovala v jízdě ve směru k hotelu U města Vídně, odkud bylo stříleno na pěchotu. Po umlčení tohoto odporu byla provedena desadjustace mostu a četa se pak vrátila zpět do Českých Budějovic. Při akci nebyl u čety LT nikdo zraněn. U pěchoty a ženistů byli tři lehce ranění.“
Ota Holub se ve své knize Československé tanky a tankisté zmiňuje o statečnosti řidiče tanku svobodníka Leopolda Břemka, který v nejprudší palbě uviděl na zemi ležícího ženistu – vojína Píšu, bez zaváhání vyskočil ze svého stroje a raněného odnesl do bezpečí. Dále píše, že do boje o Český Krumlov byl nasazen i obrněný vlak, který ostřeloval kulomety zámek i věž. Kanón vlaku ostřeloval statek nad městem, odkud se ozývala kulometná palba. Také, že pro útok na město se nepovedlo shromáždit větší počet pěchoty, která by podporovala tanky, ale i přesto se povedlo osvobodit obyvatelé české národnosti, kteří byli drženi jako rukojmí Freikorpsu.
První fáze demobilizace nastala až v půlce října. Dne 21. října velitelství RD4 poslalo své dva prapory Lt.7 a Lt.8 k navagonování do Soběslavi. A odtud do Milovic. Však už 20. listopadu byl Lt.7 převelen na Podkarpatskou Rus. Po měsíční službě v poli se tanky vrátily „domů“ do Milovic, kde setrvaly až do okupace.
Prameny:
Vojenský ústřední archiv
Ota Holub – Československé tanky a tankisté
Vladimír Francev – Československé tanky, obrněná auta, obrněné vlaky a drezíny
Vladimír Francev – Československá obrněná vozidla
Karel Straka – Československá armáda, pilíř obrany státu z let 1932-1939
Poděkování:
Panu Jiřímu Tintěrovi, Janu Střešovskému, Frantovi Říhovi a Danovi Minárovi za rady a pomoc.