14 Srp TOBRUCKÉ KRYSY
Před 75 let se vojáci Československého pěšího praporu 11 – Východního zapojili do legendární obrany obleženého libyjského přístavu Tobruk. Čechoslováci připluli do Tobruku v rámci polské samostatné brigády Karpatských střelců, vystřídat jednotky australské 9. pěší divize. Australané se v Tobruku bránili od 11. dubna 1941 před jednotkami italsko-německého Afrikakorpsu pod velením slavného generála Erwina Rommela. Pro způsob života, který museli v obležené Tobruku snášet, si z rozhlasové propagandy od britského nacisty Williama Joyce alias „Lorda Haw-Haw“ vysloužili přezdívku „Tobrucké krysy“. Původní nadávku však s hrdostí přijali za svou. Stejně tak i později Čechoslováci.
obr. Příjezd vojáků československého praporu do obklíčeného libyjského přístavu Tobruk. (foto Archiv ČsOL)
Československý pěší prapor 11 – Východní pod velením pplk. Karla Klapálka se do obklíčeného Tobruku dostal jedinou možnou cestou. Po moři. Českoslovenští vojáci připluli na palubách tří britských lodí. Nejprve se 12. října 1941 na torpédoborci HMS Hero vydal předsunutý oddíl pod velením pplk. Střelky, který měl připravit zázemí pro příjezd hlavních částí praporu. Ty se přepravovaly na torpédoborcích HMS Hasty a HMS Napier dne 21. října 1941. Jednalo se o součást operace CULTIVATE, tedy vystřídání většiny jednotek tobrucké pevnosti.
V době, kdy československý prapor připlul do Tobruku, žila posádka města již šest měsíců v obležení. Obránci Tobruku byli zástupci mnoha národů – Britové, Australané, Novozélanďané, Jihoafričané, Poláci a Čechoslováci. Obrannou linii tvořily dva perimetry – Red Line a Blue Line. Využívaly pevnůstek, které kolem přístavu postavili Italové na konci 30. let 20. století. Jednotlivé pevnůstky pojaly šest až třicet mužů. Mezi objekty byly zhruba osmisetmetrové odstupy, které vyplňovaly spojovací zákopy, překážky z ostnatého drátu a rozsáhlá minová pole. Ta se nacházela i v „zemi nikoho“ před postaveními spojeneckých vojáků. Každá noční výprava k pozicím nepřítele tedy znamenala nejprve opatrné proplétání se neviditelným minovým polem.
obr. Čechoslováci se u Tobruku rozmístili do bývalých italských pevnůstek, které jim měly poskytnout úkryt před nepřátelskými letouny a dělostřeleckými granáty. (foto Archiv ČsOL)
Československý prapor zaujal k 25. říjnu 1941 svá postavení na západní straně tobrucké Red Line, po obou stranách hlavní silnice spojující Tobruk s dalším přístavem Derna. Na svém úseku, dlouhém necelých šest kilometrů, mohli Čechoslováci využít třinácti pevnůstek, největší z nich nesla označení S 19, ovšem posádka ji přejmenovala na „Honzu“. Nejseverněji bylo postavení 4. roty praporu, podél hájené silnice se nacházela 3. rota a na jižním postavení praporu byla 2. rota. Velitelství praporu se spolu s 1. rotou a dalšími jednotkami nacházelo tři kilometry od přední linie. Sousedy Čechoslováků byly symbolicky Poláci i Australané. Přímo proti československému praporu stáli italští vojáci z divize Brescia a Trento doplnění o některé německé oddíly. Právě na západě tobruckého perimetru si byly obránci i oblehatelé nejblíže – místy pouhých 80 metrů od sebe.
obr. Českoslovenští vojáci na obranném perimetru obleženého Tobruku. (foto Archiv ČsOL)
Blízkost nepřítele znamenala i život pod neustálou palbou. Pozice praporu byly denně vystaveny dělostřeleckému i leteckému bombardování. Zásobování bylo možné pouze během noci za přísných zatemňovacích pravidel. Avšak nejvyšší silou zůstávala příroda. Veškerou činnost spolehlivě ukončila písečná bouře rozpoutaná horkým jižním větrem, tzv. chamsínem.
Oproti nadbytku pouštního písku, který se dokázal dostat naprosto všude, trpěli vojáci naopak nedostatkem vody. Omezené dávky znamenaly, že denní příděl vody na člověka byla jedna polní láhev (slané) vody. S ní mohl voják naložit zcela podle libosti – vypít, využít na vaření, na praní, na holení či čištění zubů, nebo střádat na koupel. I po koupeli se však voda (v tu chvíli spíše bahno) nevylévala, ale využívala na ohřev konzerv.
obr. Denním přídělem vody pro jednoho vojáka byla jedna polní láhev plná slané mořské vody. S přídělem mohl voják naložit podle vlastního uvážení. Na fotografii pózuje pro fotografa Stanislav Hnělička (foto Archiv ČsOL)
obr. Na holení nebylo mnoho příležitostí, a tak se jednalo o příjemné osvěžení. (foto Archiv ČsOL)
obr. Z několika přídělů si mohl voják nastřádat na „koupel“. Nikdy to však nebyla koupel ve vaně. I použitá voda pak našla své další využití. (foto Archiv ČsOL)
Ač na poušti, žili vojáci československého praporu u Tobruku především v šeru betonových pevnůstek o svíčkách, lucernách a svítilnách, a v hrubých skalních slujích v týlu. Proto také nenosili lehké tropické stejnokroje, ale standardní britské vlněné uniformy (Battledress). Ostatně s ohledem na roční dobu, ve které se obránci Tobruku Čechoslováci stali, se noční teploty pohybovaly okolo nuly. K dobru tak přišly i kabáty. Jelikož nebylo příliš radno bunkry opouštět, sahali při volnu vojáci po kartách nebo po knize. Četlo se všechno, co jen bylo po ruce, i několikrát. Vedle nemnoha ohmataných knih kolovaly mezi vojáky také informační letáky vydávané v přístavu, které seznamovaly s děním ve světě.
Čechoslováci však u Tobruku neseděli jen v pevnostech. Podobně jako předtím Australané, podnikali noční průzkumné hlídky k nepřátelským pozicím. Přitom sledovali dění na druhé straně fronty. První průzkumná hlídka Čechoslováků se do k italským pozicím vydala již v noci z 25. na 26. října 1941. V průzkumné činnosti se každou noc střídali vojáci jednotlivých rot praporu. Hlídky vedli vždy důstojníci. K nelibosti československých vojáků jim nebylo povoleno více průzkumů bojem k získávání zajatců. Tuto aktivitu museli přenechávat svým polským kolegům. Přesto se i Čechoslováci někdy vraceli s „jazyky“, tedy se zajatými italskými nebo německými vojáky, kteří měli vypovídat. Průzkum se neprováděl pouze za noci a nejen v rámci pěších hlídek. Budovaly se také předsunuté pozorovatelny, tzv. sangary. I když se jednalo o hlídkovou činnost, při které se měli hlídky vyhýbat střetům s nepřítelem, ne vždy se to obešlo bez boje a bez raněných i padlých.
obr. Předsunuté pozorovatelské stanoviště, tzv. sangar. (foto Archiv ČsOL)
obr. Českoslovenští vojáci chodili na pravidelné noční průzkumné hlídky do země nikoho a k pozicím nepřítele. Noční pohyb přes pole min a ostnatých drátů vyžadovalo maximální ostražitost a opatrnost. (foto Archiv ČsOL)
obr. I když se měly hlídky vyhýbat kontaktu s nepřítelem, ke střetů s nepřátelskými hlídkami přesto docházelo. (foto Archiv ČsOL)
Dne 18. listopadu 1941 zahájila vojska britské Osmé armády ofenzivní operaci CRUSADER, kterou 26. listopadu 1941 doplnil výpad obránců Tobruku. Po 244 dnech, 10. prosince 1941, byl Tobruk zbaven obklíčení a začalo pronásledování italsko-německého Afrikakorpsu. Do výpadu z pevnosti se na krátko zapojili i vojáci 2. roty československého praporu.
V době nasazení Československého pěšího praporu 11 – Východního v obleženém Tobruku, mezi 21. říjnem a 10. prosincem 1941, padlo pět příslušníků praporu. Tři další v téže době utonuli při potopení lodi, která je měla evakuovat z Tobruku. Jeden v nemoci spáchal sebevraždu.
Po osvobození strávili Čechoslováci v Tobruku další čtyři měsíce. Na konci března byl československý prapor vystřídán praporem jihoafrickým. Čechoslováci pak odjeli 7. dubna 1942 do Palestiny, kde proběhla reorganizace a přecvičení na protiletadlovou jednotku. Celkově tak za dobu strávenou v libyjském Tobruku, zemřelo 14 československých vojáků, 26 jich bylo zraněno těžce a 55 lehce. V době odjezdu z Tobruku tvořilo prapor 40 důstojníků a 745 poddůstojníků a mužstva. Všichni si z tohoto působení odnesli legendární přezdívku „tobrucké krysy“.
obr. Během obrany tobrucké pevnosti padlo v boji pět příslušníků československého praporu. Jejich ostatky leží v horké africké půdě dodnes. (foto Archiv ČsOL)
Mapa: Situace Československého pěšího praporu 11 – Východního v postavení na tobruckém perimetru na podzim 1941.
text: Petr Tolar
foto: Archiv ČsOL
Čs. vojáky na Středním východě si připomeneme 19. srpna na akci ve Vojenském muzeu Lichkov.