Od tzv. „Rade Raupen“ k bojovému vozu KH-60

21 Dub Od tzv. „Rade Raupen“ k bojovému vozu KH-60

Jaroslav Špitálský

 

V průběhu Světové války došlo k rychlému vývoji vozidel s housenkovým pojezdovým ústrojím, poháněných spalovacími motory. Jednalo se o tzv. tanky a dělostřelecké traktory. Také byl učiněn pokrok v konstrukci dělostřeleckých traktorů s kolovým pojezdovým ústrojím. Nově vzniklá československá armáda disponovala několika traktory a B.E. vlaky k tažení těžkých děl (B.E. vlak byl tzv. „silniční vlak“ i když se mohl pohybovat i po kolejích – vedoucí motorgenerátorový vůz vyráběl energii pro elektromotory každého připojeného vozu; autor koncepce F. Porsche. V druhé polovině 30. let jsou B.E. vlaky používány k dopravě pancéřových prvků pro čs. opevnění.). Od roku 1918 byl v Republice Československé sledován světový vývoj dělostřeleckých traktorů a probíhaly snahy o zahájení výroby těchto vozidel domácími strojírnami, které z počátku vyráběly vozidla na základě licence zakoupené v zahraničí. Zanedlouho domácí konstrukční kanceláře zahájily vlastní vývoj.

Ve dvacátých letech největší problém vozidel s housenkovým pojezdovým ústrojím spočíval v nízké životnosti pojezdového ústrojí. Tento nešvar mohla tehdy odstranit jen konstrukce traktoru či tanku s kolohousenkovým pojezdovým ústrojím.

Československá vojenská správa v roce 1923 využila nabídku německé konstrukční kanceláře Arbeit – Ing. Ingemer und Ing. Vollmer, zabývající se převážně konstrukcí vozidel pro hospodářské účely. Právě v této firmě působil konstruktér Ing. Joseph Vollmer, který vypracoval projekt kombinovaného vozidla s možností jízdy jak na kolech, tak i na pásech. Tento systém dvojího podvozku si ověřil na upraveném hospodářském traktoru Hanomag WD-50, na jehož vývoji se také významně podílel.

Obr. Hanomag WD-50 s kombinovaným pojezdovým ústrojím.

 

Kdo to byl Ing. Joseph Vollmer?

   Joseph Vollmer se narodil 13. února 1871 v Báden-Bádenu, kde navštěvoval Městskou obchodní školu a po maturitě v roce 1886 odešel do Cannstattu, aby se stal mechanikem v Maschinenfabrik Esslingen. V roce 1894 ukončil inženýrské studium na Technikum Mittweida v Sachsenu. Před Světovou válkou Ing. Vollmer zahájil kariéru inženýra v automobilovém průmyslu. Během 1. světové války pracoval na německém Vrchním velení branné moci jako hlavní inženýr nejprve u Dopravně-technické zkušební komise (Verkehrstechnischen Prüfungskommission der Obersten Heeresleitung), později ve Výzkumném oddělení inspekce motorizovaného vojska (Versuchsabteilung der Inspektion der Kraftfahrtruppen), kde řídil vývoj prvních německých tanků A7V, LK-I a LK-II. Po válce se stal spoluzakladatelem firmy Arbeit – Ing. Ingemer und Ing. Vollmer. V průběhu své kariéry podal Ing. Vollmer přes čtyři sta padesát německých a zahraničních patentů. Jeho celoživotní práce byla poctěna oceněním Bundesverdienstkreuz (Spolkový záslužný kříž). Ing. Vollmer zemřel během přednášky v továrně Volkswagen v Brunswicku 9. října 1955.

 

 

KH-50

Konstrukce „dvojího podvozku“ neboli „kombinovaného podvozku“ se zdála dokonalou. Proto československé Ministerstvo národní obrany (MNO) uvolnilo 1 300 000,- Kč na nákup licence a uhrazení nákladů za vytvoření konstrukce nesoucí označení RR-50 (což znamená Rad Raupe – s výkonem motoru 50 k. s.). Český překlad názvu vozidla zněl: kolohousenka 50, zkratka KH-50. V některých spisech se i nadále objevuje původní německé označení RR-50.

V roce 1924 na základě dovezených základních dílů a příslibu tří domácích závodů uvolnilo MNO finance k výrobě dvou zkušebních vozů KH-50, které měly projít náročnými jízdně-technickými zkouškami. Celkovou montáží a výrobou hlavních součástí byla pověřena strojírna Breitfeld-Daněk sídlící v Praze – Karlíně, převodovou skříň, náhon zadních hnacích kol a housenkových pásů měla dodat automobilka Laurin & Klement z Mladé Boleslavi a Kopřivnická vozovka a.s. (Tatra) dodala řízení a přední nápravu s koly. Čtyřválcové benzinové motory typu K3 o obsahu 8 220 cm3, s vrtáním 115 a zdvihem 150 mm byly zakoupeny u firmy Hille v Drážďanech. Výkon motoru při 1 100 ot./min. činil 50 k.s. (36,8 kW), při zvýšení otáček na  1 400 pak 60 k.s. (44,2 kW).

V pondělí 17. března 1924 Ministerstvo národní obrany na Patentním úřadu přihlásilo konstrukce zakoupené od Ing. Vollmera. Konkrétně se jednalo o: Pohon automobilního vozidla s kombinovaným pohonem kolovým a housenkovým (patentový spis č. 21575), Převody automobilního vozidla s kombinovaným pohonem kolovým a housenkovým (patentový spis č, 21577), Brzda automobilního vozidla s kombinovaným pohonem kolovým a housenkovým (patentový spis č. 1578), Řízení automobilního vozidla s kombinovaným pohonem kolovým a housenkovým (patentový spis č. 22123) a Zavěšení kol automobilního vozidla s kombinovaným pohonem kolovým a housenkovým (patentní spis č. 23431).

 

obr. Patentové spisy zakoupené od Ing. Volmera přihlášené Ministerstvem národní obrany v roce 1924.

Traktory s kolohousenkovým pojezdovým ústrojím s výrobními čísly 2001 a 2002 byly dokončeny v prosinci 1924. První jízdně-technické zkoušky jsou zahájeny 7. ledna 1925. Po jejich ukončení jsou oba dělostřelecké traktory KH-50 rekonstruovány.

V pátek 6. března 1925 oba stroje přebírá auto oddělení dělostřelectva a zařazuje je do svého stavu. Vojenská správa za oba vozy včetně rekonstrukce firmám zaplatila 1 651 820,- Kč.

Obr. Raná verze KH-50 fotografovaná v roce 1925 ve Slaném.

 

Technický popis KH-50

Kolohousenka na silnici jezdila na kolech o rozměrech 140 x 770 mm, zadní hnací náprava s dvojitou montáží, přední řiditelná s jednoduchou. Rozvor náprav činil 2 030 mm, rozchod předních kol 2 000 a zadních 1 860 mm. Změna z kolového na pásový podvozek se prováděla tak, že se před kola položily dřevěné obloukové klíny, nápravy se odjistily, po nájezdu na klíny se zvedly a zajistily v horní poloze. K této činnosti bylo zapotřebí pouze dvou členů osádky. Změna pojezdového ústrojí trvala pět minut. Opačně se podložily pásy a nápravy po uvolnění sjely do spodní polohy. Housenkové pásy měly šířku 300 mm a jejich rozchod byl 1 178 mm.  Vozidla KH-50 jsou převzata bez karoserie, řidič seděl vpředu v otevřeném stanovišti, motor vzadu kryla plechová kapota.

Obr. Konstrukční řešení pojezdového ústrojí RR-50. Výkres pochází z patentového spisu č. 23431.

Vysvětlivky: 1 a 2 – řetězová kola, R – housenka (pás), L – řiditelná kola, T – hnací kola, F1 a F2 – pérování

 

obr. Ilustrační foto znázorňující snadnou změnu pojezdového ústrojí KH-50.

Okamžitě po převzetí obou vozidel jsou zahájeny další jízdně-technické zkoušky, během kterých musí vozidla ujet 3 000 km po silnici na kolech a 500 km na pásech, dále 1 000 km na kolech a 200 km na pásech se zápřeží dělového vozu 210mm hmoždíře vz. 18. Mimo to musí v terénu 200 hodin manévrovat se zapřaženým dělem.

Kolohousenkové traktory KH-50 při hmotnosti 6 800 kg dosahovaly na kolech rychlosti 21 km/hod. s výkonem 50 k.s., na pásech pak 14 km/hod. Po zvýšení výkonu na 60 k.s. to bylo 27 km/hod., respektive 18 km/hod.

Vzhledem k častým poruchám zaviněných nevyzrálou konstrukcí bylo nutno oba stroje velmi často opravovat, což zkoušky prodloužilo až do roku 1926.

Obr. Zkoušky v roce 1925 v okolí Českých Budějovic. První KH-50 táhne „ložišťový vůz“, druhý KH-50 hlavňový vůz 210mm hmoždíře vz. 18.

Obr. Soubor fotografií z jízdně-technických zkoušek z let 1925 až 1926

 

Vojenská správa předpokládala, že objedná minimálně sto kolohousenek, k čemuž se v květnu 1925 vyjádřily firmy Tatra a Laurin & Klement, že jsou schopny dodat veškeré komponenty do tří měsíců.

V červnu 1926 MNO povoluje nabízet vozy KH-50 zahraničním zájemcům za předpokladu, že výrobci Ministerstvu národní obrany zaplatí 30 % zisku jako náhradu za licenci a vývoj.

Ve čtvrtek 24. června 1926 předkládá Vojenský technický ústav návrh na rekonstrukci jednoho KH-50 z důvodu provádění dalších jízdně technických zkoušek. V této době se oba vozy KH-50 nachází ve Čtyřech Dvorech v Českých Budějovicích.

V roce 1929 je jeden KH-50 zrušen, ve Čtyřech Dvorech se nachází z vozidla jen díly, o které má Automobilní oddíl dělostřelectva zájem. V pátek 20. prosince 1929 velitel Automobilního oddílu dělostřelectva pplk. Karel Plíšek žádá MNO o ponechání součástek z KH-50 co by učebních pomůcek. Z dochovaného dopisu se dozvídáme: Hlásím, že u automobilního oddílu dělostřelectva ve skladu automobilního materiálu nachází se různé součástky ze zrušeného kombinovaného vozidla KH 50 a sice: 1 převodová skříň přední, 1 převodová skříň zadní (náhon na kola a housenky). 1 úplné řízení na kola, 16 různých litinových pístů pro různé kompresní poměry a 16 různých hliníkových pístů pro různé kompresní poměry. Prosím, by shora uvedené součástky byly ponechány automobilnímu oddílu dělostřelectva jako učební pomůcky, motor též jako demonstrační a zkušební motor pro brzdící stanici, poněvadž brzdící stanice nemá žádný motor k dispozici. Při různých demonstracích a srovnávacích zkouškách bylo by dosud nutno motor vymontovati z některého z vozidel stavu automobilního oddílu dělostřelectva a tím bylo vozidlo vyřazeno z provozu po dobu zkoušení motoru na brzdící stanici. 

V sobotu 11. ledna 1930 obdržel Automobilní oddíl dělostřelectva kladnou odpověď, a tím veškerý žádaný materiál zůstal útvaru jako učební pomůcky. V pozdější době motor skončil na brdské tankové střelnici, kde sloužil k tažení terčů.

Ve středu 26. března 1930 Škodovy závody nabízí Ministerstvu národní obrany možnost odkoupení náhradních součástí pro kombinované vozidlo RR 50. Konkrétně se jedná o: 2 spojky do převod. hřídele, 2 převod. hřídely a 2 chladiče.  Odpověď MNO na tuto nabídku byla strohá: K vašemu dopisu ze dne 26./3. 1930 čís. D 16/10659 sdělujeme, že nereflektujeme na součásti komb. vozidla RR-50, poněvadž toto nebude zavedeno do výzbroje. Odlišná situace nastala v případě ČKD, kdy strojírna nabídla modely a výrobní pomůcky kombinovaného traktoru KH 50 a vzorky součástek přívěsného vozu děl. vlaku BE. Mezi tzv. modely KH-50 patřila karoserie z tenkého plechu z bojového útočného vozu KH-60. Celková hmotnost modelů a dílů i s obaly činila cca 1 800 kg. V září 1933 byl v ČKD Slaný tento materiál převzat a následně zařazen do majetku Památníku osvobození s tím, že v případě potřeby bude poskytnut Vojenskému technickému a leteckému ústavu (VTLÚ).

KH-60

V roce 1927 strojírna ČKD realizuje společně s dalšími dodavateli (Škoda a Tatra) výrobu dvou vozů s kombinovaným pojezdovým ústrojím, avšak se silnějším motorem označených jako KH-60. Oba traktory jsou po dokončení dodány Svazu sovětských socialistických republik. Zkušenosti s exportními vozy KH-60 vedou k tomu, že je jedna kolohousenka převezena z Českých Budějovic do ČKD Slaný k provedení rekonstrukce. Druhý KH-50 zůstává ve Čtyřech Dvorech, kde s největší pravděpodobností slouží k výcviku až do jeho zrušení v roce 1929.

 

   Kdy vznikla strojírna ČKD?

V roce 1854 založil Čeněk Daněk v Karlíně společnost Daněk a spol., která se v roce 1872 sloučila se společností Breitfeld & Evans a tak vznikla Akciová společnost strojírny, dříve Breitfeld, Daněk a spol. V roce 1871 byla založena akciová společnost První Českomoravská továrna na stroje v Praze, která v roce 1907 spolu se společností Ringhoffer založila automobilku Praga. V roce 1896 založil ve Vysočanech Ing. Emil Kolben společnost Kolben a spol., ta v roce 1898 fúzovala se společností Pražská a.s., čímž vznikla Elektrotechnická a.s. V roce 1921 se První Českomoravská továrna na stroje v Praze sloučila s Elektrotechnickou a.s. a tím vznikla Českomoravská-Kolben. V roce 1927 se Akciová společnost Strojírny, dříve Breitfeld, Daněk a spol. spojila s Českomoravskou-Kolben a tak se zrodila firma Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD).

Rekonstruovaný tažný vůz KH-60 prošel přejímacími zkouškami ve dnech 17. až 19. ledna 1928. O jízdních vlastnostech a úpravách nejvíce vypovídá protokol o přejímání rekonstruovaného vozidla KH-50. Z něhož se dozvídáme:

   Protokol sepsaný u automobilního oddílu dělostřelectva o přejímání rekonstruovaného vozidla KH-50 ve smyslu objednávky MNO čj. 32.650-V/3odděl.1927.

   Přítomni: štábní kpt. Křivský Josef (VTÚ), kpt. Berger František (VTÚ), kpt. Coufal Josef (automob. odděl. děl.), npor. Schorm František (děl. pl. 305), Wik Alois (ČKD).

 

   Předmět: Vozidlo bylo vyzkoušeno s těmito výsledky:

 

   Tažné síly:

   Na housenkách s drapáky na silně blátivém rozmoklém cvičišti ve Čtyřech Dvorech:

  1. rychlost redukovaná – 5500 kg trvale na háku, rychlost 1.65 km/hod.
  2. rychlost redukovaná – 4500 kg trvale na háku, rychlost 2.65 km/hod.

III. rychlost redukovaná – 2500 kg trvale na háku, rychlost 3.42 km/hod.

 

Na kolech na silnici:

  1. rychlost redukovaná – 3000 kg trvale na háku, rychlost 3.9 km/hod.
  2. rychlost bez redukce – 1500 trvale na háku, rychlost 7.4 km/hod.

 

Rychlost vozidla bez přívěsu:

Na cvičišti jak u tažných zkoušek na housenkách:

III. rychlost redukovaná – 6.6 km/hod.

  1. rychlost redukovaná – 10.9 km/hod.

Vyšší rychlostí na housenkách v terénu nebylo možno jeti.

 

Na silnici na housence:

  1. rychlost redukovaná – 10.3 km/hod.
  2. rychlost bez redukce – 12 km/hod.

Také na silnici nebylo možno jeti vyšší rychlostí. Maximální rychlost na kolech na silnici 36 km/hod. Na cvičišti byly dále provedeny zkoušky v dopravě jednotky 30.5 cm moždíře vz. 11 ve váze 9 t; vozidlo jede po rovině s uvedenou jednotkou III. rychlostí redukovanou, v pískové jámě vyjelo stoupání až 54o při zabořených kolech jednotky až 30 cm. Na silnici provedena se samotným vozidlem na kolech zkušební jízda na trati Čtyři Dvory – Vodňany a zpět v délce 56.4 km průměrnou rychlostí 34.5 km/hod.; silnice státní, rovinná umrzlá, suchá. Komise se přesvědčila, že řízení na housenkách spojkami a brzdami je mnohem lepší, nežli před rekonstrukcí diferenciální brzdy. Totéž platí o řazení rychlosti; v důsledku prodloužení rozvoru vozidla a zvýšené rychlosti je také řízení vozidla na kolech mnohem snazší. Oproti původní konstrukci jeví se zlepšení provozu v důsledku tří od sebe neodvislých brzd, (oproti dřívějším dvěma) které jsou velmi účinné. Opětovanou brzdící zkouškou zjištěno, že ruční brzda brzdící hnací hřídele kol, zastaví vozidlo z plné rychlosti 36 km/hod. na suché rovné silnici na vzdálenost 20 metrů. Řízení náhonu housenek a kol jest oproti dřívějšímu systému značně zjednodušeno.

 

Váha vozu byla zjištěna:

7830 kg, z toho na zadní ose 5100 kg.

                          na přední ose 2730 kg.

 

Motor vozidla byl vyzkoušen na brzdě dne 13. a 14. XII. 1927 v továrně v Karlíně. Výsledky zkoušek jsou vidny z přiložených dvou diagramů. Motor má kompresi 1:5.56, v diagramu jsou pro porovnání nakresleny také křivky téhož motoru s kompresí 1:4.7. Vysoký výkon nového motoru 80 HP při 1200 otáčkách min. zvyšuje značně trakční a jízdní schopnosti vozidla oproti původní konstrukci. Při všech zkouškách nebylo na vozidle žádných závad, a proto jej komise prohlašuje za převzatý vojenskou správou. Komise se přesvědčila, že firmou byly provedeny opravy, které se ukázaly nutnými po demontáži vozidla a které nejsou zahrnuty v objednávce, jelikož nemohly býti předvídány. ….

Rekonstrukce kombinovaného vozidla KH-50 byla strojírně ČKD zadána na základě výnosu MNO č.j. 32650-V/3.odd.1927. Během přejímání (v lednu 1928) komise zjistila, že firma provedla opravy, které se ukázaly nutnými až při demontáži a které nebyly zahrnuty do výše uvedené objednávky. Z tohoto důvodu byla v únoru 1928 vypracována objednávka dodatečných úprav k rekonstrukci komb. vozidla KH 60. Za tyto úpravy si firma účtovala 9 936,- Kč. Následně Vojenský technický ústav zahájil jízdně technické zkoušky, po jejichž ukončení bylo rozhodnuto o přestavbě kombinovaného vozu KH-60 na bojový útočný vůz.

Obr. Kombinované vozidlo KH-60.

 

KH-70

V odborné literatuře lze dohledat tuto informaci: Jedno kombinované vozidlo, které bylo označené jako KH-70, ČKD prodala, pravděpodobně v roce 1930, Itálii. Při procházení archivních spisů v podnikovém archivu ČKD a ani ve fondech VHA se mi nepodařilo tuto informaci dohledat. Stejně tak jsem nezaznamenal užití označení KH-70. Proto tuto informaci nedokážu potvrdit ani vyvrátit.

 

KH-100

Na jaře roku 1929 Vojenský technický ústav vyzval Závody Tatra k přeložení nabídky vozidla s kolohousenovým pojezdovým ústrojím osazeným motorem o výkonu 100 HP. Cca v březnu 1929 konstrukční kancelář akciové společnosti Tatra předložila technický popis kombinovaného traktoru KH s motorem a poháněcím ústrojím Tatra. V technickém popisu se uvádí:

  • Všeobecně: Traktor je konstruován tak, že poháněcí ústrojí jak pro kola, tak pro housenky je spojeno s motorem a převodovou skříní v tuhý celek. Housenkové štíty jsou připevněny vpředu na motoru a na rychlostní skříni, vzadu na skříni pohonného ústrojí kol a housenek. Pera vozidla jsou položena mezi štíty housenek, takže při normálním rozchodu je docíleno rejdu na větší průměr nejmenší otáčky 12 m. Délka celého vozidla je as 4800 mm, rozchod vpředu 1720 mm, největší výška s boudou pro řidiče as 2840 mm. Motor, rychlostní skříň, ozubená kolečka pohonu a diferenciálu, hlavní součásti řízení a naviják jsou provedeny jak při šestikolovém nákladním automobilu typu 24, neb šestikolovém traktoru 25.
  • Motor: je šestiválcový, vrtání 115, zdvihu 180 mm o výkonnosti 100 HP při 1200 otáčkách za minutu se spojkou a převodovou skříní jak u šestikolového traktoru již dodaného.
  • Redukční soukolí: se 2 stupni k dosažení všech rychlostí od 2 do 40 km/h.
  • Zadní náprava: pro pohony kol je nahrazena 2 dvouramennými pákami, takže kola při jízdě vykyvují kolem otočného bodu této páky, kde soustředěně je umístěn naháněcí pastorek, zabírající do věnce s vnitřním ozubením upevněném na kole. Druhé rameno opírá se o pružnici. Kuželová kola a kola diferenciálu jsou úplně totožná s koly dělového automobilu a šestikolového traktoru, pouze skříně jsou odlišné. Přestavování kol je popsáno pod bodem 7).
  • Pohon housenek: je proveden zase s těmitéž součástkami, jako pohon kol a vyveden pak na pastorek, který zabírá zase do věnce s vnitřním ozubením, upevněného na housenkovém kole. K řízení a brždění vozidla slouží spojky a brzdy.
  • Řízení pro jízdu na kolech: je provedeno v hlavních součástkách jako u dělového auta, neb u traktoru šestikolového.
  • Pružiny vozu: jsou položeny do štítu housenek. Pro zadní a přední kola je na každé straně vozidla pouze jedno pero v provedení jak na přiloženém výkrese naznačeno. Pero uprostřed zapnuté je otáčivé kol hřídele pomocí ozubeného segmentu se šnekovým převodem ručním kolem od řidiče. Tímto otočením je pero vpředu zdviženo a vzadu spuštěno, takže protiramena, upevněná na hřídeli pera tak, že vpředu se podpírají pod nápravu, vzadu pak přenáší pohyb závěsem na část dvouramenné páky kola, která se podpírá na pružinu. Tímto zařízením možno zvednouti kola t. j. spustiti vozidlo na housenky tak, že kola ve zvednutém stavu jsou zdvižena 240 mm nad spodní hranu housenek. Zároveň je dána možnost přestaviti vozidlo od řidiče z housenky na kola.
  • Brzdy: jsou čtyři a to 2 brzdy pro housenky a 2 na zadních kolech. Brzdové čelisti a bubny všech čtyř brzd jsou stejně dimensovány.
  • Naviják: je v podstatě téhož provedení jak u šestikolového traktoru se všemi dosavadními zkušenostmi, danými zlepšeními.
  • Tažný hák: 650 mm nad zemí při jízdě na housence bude proveden dle vzoru na traktoru KH.50 na trvalou tažnou sílu 8500 kg, vpředu i vzadu budou připevněny vždy dva pomocné háky, každý na trvalou tažnou sílu 4000 kg.
  • Karoserie: je plošinová se sklápěcími postranicemi a zadní sklopnou stěnou, sedadlo řidiče je koží polštářováno, místo pro řidiče opatřeno pevnou střechou vpředu s chránícím sklem, po stranách svinutelnými záclonami. Zadní část vozu je kryta snímatelnou plachtou, drženou dostatečným počtem železných oblouků normalisovaného profilu.
  • Osvětlení: je elektrické. Dynamo domácí výroby 12voltové.
  • Armaturní deska: na níž je umístěna skříňka pro magnetku a světlo s knoflíkem pro spouštěč, tachometr a kontrolní přístroj mazání motoru a obrátkoměr motoru.
  • Protiklouzací prostředky: Budou dodány řetězy pro kola a drapáky pro housenky.
  • Váha vozidla: je as 7500 kg, nosnost 2000 kg.
  • Materiál: bude v celku i v částech zpracován podle čsl. norem dosud vydaných.

 

Obr. Raný projekt tzv. KH-100.

Objednání kolohousenkového vozidla u firmy Tatra bylo odůvodněno potřebou vozidla se silnějším motorem. Ve svém zdůvodnění objednávky VTÚ uvádí: Jak u kombinovaného vozidla, tak u nových kolových traktorů spokojili jsme se dosud s motory 60 – 70 HP jedině z důvodu hospodárnosti, aby firmy mohly použíti motorů běžných nákladních automobilů a tím co nejvíce částí z těchto vozidel a nemuseli konstruovati a vyráběti jen pro naše vozidla drahé speciální motory a tím i všechny ostatní části vozu. Bez ohledu na tuto okolnost byl plně odůvodněn požadavek na motory 100 HP, aby výkonnost vozidla, zvláště průměrná pochodová rychlost byla přiměřená. Nyní se situace změnila tím, že Tatra vyrábí železniční vozy motorové a autobusy s již výkonnými motory 110 HP. Je to šestiválcový motor, který má vyjma klikového, vačkového hřídele, rozvodů, zapalování a potrubí všechny části stejné s dosavadním motorem čtyřválcovým 75 HP a má s tímto stejnou specifickou spotřebu paliviny. Motor 110 HP možno zamontovati do nynějšího šestikolového traktoru nebo dělového automobilu, aniž by bylo třeba na transmisi a vozu cokoli měniti, tudíž se nemění ani váha vozidla, ani spotřeba paliviny, tím technický a taktický požadavek výkonnosti a rychlosti může býti s tímto motorem uskutečněn v každém směru hospodárně a není žádných důvodů proti použití tohoto motoru. V důsledku o 48 % více sil motoru bude zvýšení ceny traktoru asi o 10 %, což je poměrně malé. Potřeba silnějšího motoru u kombinovaného traktoru jako pomocného vozidla v počtu 1 – 2 u baterie pro 4 – 8 děl je nutný pro práci při zájezdu do palebných postavení. Nabídka kombinovaného traktoru po technické stránce úplně vyhovuje naším požadavkům, všechna žádaná zlepšení proti KH-50 jsou dosažena.

Ve středu 15. května 1929 podepsala firma objednávku na jeden kus kombinovaného traktoru, jehož cena činila 458 000,- Kč, s tím, že vozidlo má být dodáno do 15. prosince 1929 k dělostřeleckému pluku 305 v Českých Budějovicích. Následně po podepsání objednávky, konkrétně 22. června 1929 přednosta všeobecného oddělení voj. tech. ústavu plk. Albrecht sepsal toto prohlášení: Prohlašuji, že zadání výroby kombinovaného traktoru závodům Tatra nejsou v žádném směru dotčena práva firmy ČKD, kteréžto firmě byla podle smlouvy čj. 444 dův./37.odděl. MNO z roku 1926 povolena výroba a zužitkování původního kombin. vozidla v některých cizích státech.

Obchodní oddělení Závodů Tatra přecenilo schopnosti firmy při podepisování objednávky, z velké části za to mohla i nedostatečná zkušenost s výrobou pásových vozidel a tak 10. července 1930 je na MNO odeslána již druhá žádost o prodloužení dodací lhůty ve znění: Při výrobě shora uvedeného vozidla vyskytly se některé nepředvídané okolnosti, které vyžadují rekonstrukci některých detailů v provedení, čímž práce byla značně zdržována. Mimo to bylo shledáno teprve při opracování, že některé ocelolitinové součástky musí býti nahraženy novými, ježto byly zmetkové. Žádáme proto zdvořile, aby nám titl. ministerstvo blahovolně prodloužilo dodací lhůtu, která byla stanovena na 31. července 1930 do 31. října 1930. Pokud by ministerstvo prodloužení neschválilo, hrozilo firmě penále v částce 500 000,- Kč. Ale tato situace nenastala a firma měla možnost v klidu pokračovat ve výrobě prototypu.

S největší pravděpodobností je kombinovaný traktor Tatra firmou předán před koncem roku 1930. V letech 1931 – 1932 byl traktor zkoušen ve strojní zkušebně VTLÚ, za účelem seznání technických vlastností a schopností, odstranění prvotních závad a odborného vycvičení řidičů. Po ukončení této fáze je komb. traktor přidělen v listopadu 1932 děl. pluku 305 k seznámení. V této době je vozidlo označováno jako KTT, což znamená Kombinovaný traktor Tatra. Po ukončení zkoušek u těžkého dělostřelectva traktor zůstává v Českých Budějovicích. V roce 1933 se uvažuje o využití KH-100 (KTT) u útočné vozby jako základu pro stavbu bojového útočného vozu či jako vyprošťovacího vozidla pro odsun poškozených bojových vozů. Tatra následně očekávala větší objednávku, ke které však nedošlo. Vyroben byl pouze prototyp.

Obr. Kombinovaný traktor Tatra během jízdně-technických zkoušek v letech 1931 – 1932.

 

Obr. Kombinovaný traktor KTT.

 

Bojový útočný vůz KH-60

Čtenáři obdivující práci Ivo Pejčocha budou mít možná podezření, že píšu nesmysly, ale opak je pravdou. V knize Obrněná technika 6 – STŘEDNÍ EVROPA 1914 – 1945 (II. část) se duo Pejčoch – Pejs pustilo do smělé teorie týkající se historie bojových útočných vozů KH-60. Já s jejich výkladem zásadně nesouhlasím a dovoluji si předložit svojí teorii podloženou studiem archivních spisů a denních rozkazů Praporu útočné vozby.

 

 Snaha o nákup tanků

Snahy o získání tanků do výzbroje čs. branné moci existují od vzniku republiky. Již 20. prosince 1918 prostřednictvím čsl. vojenské mise v Paříži nabízí kapitán Vaněk koupi 12 tanků od francouzské vlády za přibližnou cenu 80. 000 franků za jeden tank systém „Renauld“ (správně Renault FT). Počátkem ledna 1919 řeší zbrojní odbor MNO s organisačním oddělením MNO, kolik tanků je třeba objednat. Koncem roku 1919 mjr. gšt. Rudolf Hanák (frekventant válečné školy v Paříži) předkládá náčrt organisace útočných vozů, kde zdůrazňuje, že pro naše potřeby se nejlépe hodí bojové vozy Renault, protože nejlépe vyhovují podmínkám lehké útočné vozby.

V květnu 1920 se začal osobně angažovat v nákupu tanků z Francie generál Maurice C. J. Pellé, šéf franc. voj. misse u Č.S.R. V listu zaslaném 4. června 1920 na MNO gen. Pellé uvedl: Dopisem ze dne 22. května bylo mi sděleno ministerstvem války, že nová výroba lehkých útočných vozů (tanků) dostala se do příznivého rozřešení. Mám tudíž čest zeptat se Vás, zda-li byste považovali za nutné zaslati mi pevnou objednávku týkající se uvedeného materiálu. Dodávka těchto vozů předpokládá bezprostřední započetí s prací a z tohoto důvodu mohlo by se s dodávkou souhlasiti pouze při zajištění placení na účet buď valutou, nebo výměnou výrobků (kompensací). Cena jest nyní okolo 100.000 franků za jeden vůz nový s úplnou výstrojí a okolo 80.000 franků za vůz již použitý za týž podmínek.

Následně na MNO vypukla diskuse o tom, kolik tanků je nutné objednat. Dokonce se uvažovalo zakoupit více bojových vozů (75 tanků) k postavení jednoho praporu. Nakonec bylo rozhodnuto o koupi šesti tanků typu Renault, z čehož dva měly být vyzbrojeny děly a čtyři kulomety. Pro nákup bylo třeba uvolnit 3 400 000,-Kč. Jenže nastal problém s nedostatkem potřebných financí.

První zakoupený tank

Důležitým mezníkem pro budování naší útočné vozby se stala sobota 14. ledna 1922, kdy je do Milovic dopraven první tank. Jedná se o Renault FT vyzbrojený dělem, který z počátku sloužil k základnímu seznámení s tímto pro na naše vojáky novým bojovým prostředkem.

Obr. Tank Renault FT byl před světem ukryt v dřevěné kůlně a mezi vojáky se nadneseně říkalo, že klíče od ní nosí kpt. Eichmann na krku. Kpt. Eichmann byl velitelem VZBÚ (Velitelství zvláštních bojových útvarů), později Praporu útočné vozby.

Další tanky

V lednu 1923 jsou objednány další čtyři tanky Renault FT (dva stroje vyzbrojené kulomety, dva děly). Prapor útočné vozby čtveřici tanků převzal 30. června 1923 v Milovicích. Dva dělové tanky byly dodány bez výzbroje, obdržely evidenční čísla 53 a 54. Evidenční čísla 52 a 55 dostaly tanky s kulometnou výzbrojí. Tím mohl začít širší výcvik osádek tanků a probíhat výcvik v tankové četě.

K poslední objednávce francouzských tanků dochází 30. června 1924, díky které prapor útočné vozby získal radiový Renault TSF a další dělový Renault FT. Zajímavostí je, že ačkoliv všechny zakoupené stroje byly nejmodernějšími bojovými vozidly československé branné moci, nepočítá se s nimi jako s bojovými prostředky a proto nejsou ani zařazeny do mobilizačních válečných stavů.

Obr. Tanky Renault fotografovány v Milovicích.

 

Snaha o zakoupení tanků od domácích výrobců

MNO samozřejmě plánovalo nákup dalších bojových vozů s housenkovým pojezdovým ústrojím. Nákup bojových vozů v zahraničí se jevil jako drahý a v případě válečného konfliktu i nevýhodný z důvodu nesnadných dodávek náhradních dílů. Československo muselo být v tomto směru nezávislé, proto při vývoji a při následné výrobě se proto počítalo s domácími výrobci.

MNO v roce 1924 vypisuje soutěž na konstrukci housenkových traktorů pro dělostřelectvo. Akciová společnost strojírny, dříve Breitfeld, Daněk a spol. vyrobila dvě pokusná vozidla nazvaná Praga MT (Malý tank). Tyto vozy se konstrukcí nápadně podobaly tankům Renault FT. V průběhu zkoušek vozidla nesplní armádní požadavky, i přesto jsou odkoupena a zařazena k Praporu útočné vozby, kde sporadicky slouží k výcviku řidičů.

Obr. Praga MT.

 

Kuriozitou, kterou MNO začátkem ledna 1925 zakoupilo do výzbroje, se stalo vozidlo z počátku označované jako specielní vozidlo gen. Votruba-Věchet. Tvůrcem konstrukce se stal generál ve výslužbě Jan Votruba a Vojmír Věchet. Stroj vyrobený firmou Vozovka a strojírna Jan Synek Chlumec nad Cidlinou poháněný dvouválcovým motorem měl sloužit k přepravě šesti mužů na bojišti. Při zkouškách prototyp naprosto zklamal.

Obr. Speciální vozidlo gen. Votruba – Věchet.

 

Ačkoliv se plánoval vývoj a výroba tanků domácí konstrukce, do května 1925 nebyly viditelné žádné výsledky. Tuto situaci kritizoval např. mjr. gšt. Rudolf Vyčítal v referátu nazvaném Tanky – zavedení v armádě, z něhož uvádím několik podstatných citací: Technické vybavení armády – díky našemu vyspělému průmyslu – možno nazvati všeobecně velice dobrým a u srovnání s okolními a spřátelenými státy jest dokonce vynikající (Polsko, Rumunsko, SHS (Království Srbů, Chorvatů a Slovinců), Maďarsko, Rakousko). Jest proto pozoruhodné, že na poli výroby a zavedení tanků v armádě nebylo učiněno takřka nic a že tento moderní bojový prostředek jest u nás úplně zanedbáván. Na tuto okolnost bylo již dokonce poukazováno v něm. a rak. voj. časopisech, kde však naše otálení bylo určitou formou schvalováno a předpokládáno, že patrně nechceme slepě přijímati vzory francouzské, nýbrž že pravděpodobně pracujeme na konstrukcích vlastních. … Hlavní štáb pouze doporučil (děl. zbroj. odboru), aby věc byla studována a sledována a aby konstruktoři byli vyzváni k podání návrhu. Při jednání s továrnami, které byly bez zkušeností, se však ukázalo, že ani jediná bez závazné objednávky věc sledovat nebude. … Když v r. 1923 bylo nařízeno zakoupení dalších 2 tanků, navrhoval děl. zbroj. odbor hlav. štábu, aby místo nákupu tanků ve Francii bylo peněz použito k objednávce u domácích závodů. Které by tímto způsobem získaly zkušenosti a pracovníky v tomto oboru a voj. správa určitý počet modelů, abychom alespoň mohli počítati s výrobou ihned v případě potřeby (v době pol. napětí, za mobilizace neb na počátku války), když v míru nemohl býti věnován na zakoupení většího počtu potřebný obnos. Návrh děl. a zbroj. odboru nebyl však přijat a od té doby jest tato otázka otevřena. Z uvedeného vyplývá dosti pravděpodobný předpoklad, že vinu na neřešení této otázky nese hlavní štáb jako celek. Jest úplně přirozeno, že zájem franc. misse byl, abychom nakupovali tanky ve Francii a když tento názor nebyl prosazen, nebylo věnováno otázce tanků dosti pozornosti, aby byla sledována a studována našimi průmyslovými závody, které by zajisté byly s to tuto věc řešiti a vhodné modely přinésti. … Možno říci dále, že děl. a zbroj. odbor (28. oddělení = všeob. odd. V.T.Ú.) tuto otázku sledoval neustále, avšak nemohl přirozeně docíliti úspěchu, když na tanky – v žádném rozpočtu a v žádné položce – nebyl věnován i sebemenší obnos. VTÚ získal přesto v otázce tanků určitých zkušeností při řešení traktorů pro motorizované dělostřelectvo, které přizpůsobil alespoň částečně pro užití jako tank. … Navrhuje se:

1) Vyzvati VTÚ a zprav. odd., aby podal všeobecný přehled o stavu této otázky v sousedních státech a cílech, které se sledují a úkolech, které se od jednotlivých typů tanků požadují.

2) Rozhodnout se pro určitý typ, který má býti pro účely vlastní armády sledován (lehký, střední, těžký tank).

3) Dáti VTÚ z letošního rozpočtu k dispozici pro konstrukci tanků alespoň 500.000 – 1,000.000 Kč.“

   O deset dní později pplk. gšt. Basl reagoval na referát Tanky – zavedení v armádě, přesněji řečeno na finanční potřebu pro konstrukci a výrobu bojových útočných vozů těmito slovy: „Pokládá-li 3. oddělení za nezbytně nutné, aby již letos byly získány modely tanků, mohla by se úhrada potřebné sumy 500.000,- Kč najíti ve výdajích na nákup a krmivo koní (§11 a 5), kde se dají očekávati jisté úspory, poněvadž bude letos zakoupen a živen menší počet koní, než předvídáno v rozpočtu pro tento rok. V první řadě nutno však hledati úhradu v rozpočtu VTÚ. Jest možno, že VTÚ ve svých položkách §29 a 30 nalezne úhradu zmíněné částky, jak se dá souditi podle zkušeností minulého roku, kdy v § 29 zůstalo koncem roku 1925 nevyčerpáno okrouhle 1,300.000,- Kč.

V druhé polovině července 1926 zpravodajské oddělení hl. št. MNO zpracovalo informace o zahraniční útočné vozbě, spis podává hlášení o situaci v Rumunsku, Maďarsku, Rakousku a Itálii. Koncem září 1926 tyto informace doplňuje obsáhlý spis zpracovaný Vojenským technickým ústavem (VTÚ), jež podrobně pojednává o konstrukci jednotlivých typů tanků, jejich taktickém použití, počtu a zařazení u jednotek útočné vozby Francie, Itálie, Anglie, USA a Ruska. VTÚ se ve studii nezabývá jen zahraničními bojovými vozy s housenkovým pojezdovým ústrojím, ale předkládá i konstrukční řešení pojezdových ústrojí, motorů, rychlostních skříní, řízení atd. Následně se problematika tanků řeší na teoretické úrovni, žádný výrazný pokrok však nenastal až do června, kdy měl VTÚ k dispozici úvěr 5 760 000,- Kč na praktické a pokusné práce s vynálezy a novými zařízeními. A z tohoto úvěru se mělo hradit studium konstrukce lehkého útočného vozu.

 

V roce 1926 náčelník hl. št. stanovil pro konstrukci lehkého útočného vozu tyto podmínky:

1) Váha ne větší než 10 t; váha 6 – 8 t byla žádoucí.

 2) Rychlost 15 – 25 km v hodině na dobré půdě.

 3) Pancéřování musí zajistit ochranu osádky proti průbojným střelám z normálních pušek a kulometů a střepinám střel leh. dělostřelectva.

 4) Útočný vůz musí překonávati překážky nejméně 2 m široké.

 5) Stoupání 45o.

 6) Překonávání vodních překážek 80 cm hlubokých.

 7) Výzbroj: 1 dělo 7.5 cm a 1 kulomet, obé s okruhem působnosti 360o , nebo 2 kulomety.

 8) Osádka: 3 muži.

 9) Akční rádius 6 – 8 hod.

10) Motor zařízen pokud možno také na používání směsi (líh – benzin – benzol).

 

Po ukončení zkoušek v roce 1928 je dělostřelecký traktor KH-60 upraven v ČKD Slaný pro účely útočné vozby. Zhotovení karoserie bojového útočného vozu  KH-60 probíhá na základě objednávky Vojenského technického ústavu čj. 17731/III.odděl. VTÚ.  Stroj dostává brnění z poměrně slabého plechu. Výzbroj je umístěna v malé otočné věži. Z důvodu nízké hmotnosti karoserie a absence výstroje jsou ve vozidle uložena ocelová a olověná závaží. Vozidlo je stále v majetku Automobilního oddílu dělostřelectva. Dá se předpokládat, že karoserie byla vyrobena dle návrhu VTÚ. Za pozornost stojí přední světlomety, jež jsou obdobné konstrukce jako u pancéřových automobilů PA-II. Oproti tomu věž KH-60 se podobá věžím tanků Renault FT.

Obr. Návrh konstrukčního řešení bojového vozu KH-60.

Obr. Zkušební karoserie bojového útočného vozu KH-60 byla po zkouškách demontována a uložena v ČKD Slaný, kde jí evidovali pod názvem maketa KH-50. Za povšimnutí stojí světlomety, jež byly ke karoserii přivařeny. Plechy karoserie jsou připevněny šrouby s půlkulatou hlavou ke kostře zhotovené z ocelových úhelníků.

Obr. Umístění kanonu v malé otočné věži bylo nevyhovující. V pozadí je vidět traktor Hanomag WD-50.

 

Obr. Chlazení motoru zajišťoval radiální ventilátor. Obdobný způsob větrání motorového prostoru bude použit u tanků LT vz. 34 a všech typů tanků TNH (LT vz. 38, LTP, LTH atd.).

 

Obr. Ani při zkouškách si dělostřelci nedali pokoj a zapřáhli za bojové vozidlo ložišťový vůz 210mm moždíře vz. 18.

 

Počátkem roku 1929 se KH-60 nachází v Milovicích, což dokládá praporní rozkaz č. 14 ze dne 17. ledna 1929, z něhož se dozvídáme: Rota obrněných automobilů komanduje dnešním dnem 3 vojíny do technických dílen praporu, kteří budou pracovati na rekonstrukci specielního vozidla K-H-60.

Začátkem února 1929 MNO vyzve VTÚ k předložení projektu bojového útočného vozu, ten na dotaz odpovídá následovně: … prostudovali jsme podle směrnic náčelníka hlavního štábu lehký tank na podkladě dvou typů motorových vozidel a to: podle kombinovaného tažného vozidla KH 50 a podle řetězového (pásového) vozidla MT. Konstrukce tanku na podkladě vozidla KH 50 nejen že splňuje vlastnosti požadované náčelníkem hl. št., nýbrž je ještě přesahuje, neboť VTÚ se podařilo uspokojivě řešiti pohyb tanku na kolech i na housence, následkem čehož budou moci tankové jednotky konati i operativní přesuny bez pomocných autovozidel.

   Úprava tanku na podkladě vozidla MT není úplně skončena, nebude však asi ani potom vyhovovati všem podmínkám kladeným náčelníkem hl. št., zejména z ohledu na rozměry (nemožnost umístění žádané osádky a výzbroje).

   Poněvadž potřeba vybavení armády lehkým rychlým tankem je nesporná, bylo by záhodno, aby VTÚ pokračoval v praktických zkouškách s tankem na podkladě KH 50 tak, aby vyřešil různá detailní zlepšení a tank mohl býti přidělen některému útvaru na cvičení nebo se mohl účastniti letošních závěrečných cvičení, kde by se mohl prakticky vyzkoušeti jednak v rámci čety tanků, jednak v rámci čety obrněných aut. Po příznivých výsledcích zkoušek by se zakoupila četa těchto tanků o 5 vozech, která by se přidělila praporu útočné vozby a účastnila by se závěrečných cvičení v roce 1931.

   Protože typ tanku, vyhovující požadavkům náčelníka hl. št., je v podstatě vyřešen a konstruován a v blízké době může dojíti k objednání organických jednotek, bude třeba stanoviti výzbroj základní taktické jednotky, t. j. čety.

   Nezdá se nutným, aby na lehkém tanku byly umístěny současně dělo i kulomet, neboť tank jednak zásadně nebojuje nikdy jednotlivě, jednak by umístění 7.5 cm děla a kulometu představovalo pro omezený prostor značné obtíže. Mohou se tedy zbraně – dělo a kulomet – umístiti na různých vozech čety, aniž by to znamenalo závažných nevýhod.

  1. odd. navrhuje tuto výzbroj 1 čety tanků: dva vozy (křídelní v rozvinutém tvaru) vyzbrojený každý dvěma těžkými kulomety, dva vozy (vnitřní v rozvinutém tvaru) vyzbrojeny každý jedním velkokaliberním kulometem, jeden vůz (velitelský, v rozvinutém tvaru uprostřed) vyzbrojen jedním malokaliberním dělem.

   Konstrukční řešení bojového vozu KH-60

Počátkem března 1929 VTÚ předkládá hlášení, dle kterého je stav bojového vozu následovný: Podvozek tažného vozidla KH60, s motorem na zádi, je opatřen zatímním brněním z obyčejného plechu. Na zevní formě brnění se stále pracuje, což je zřejmé z přiloženého náčrtu. Na vozidle je zamontováno zařízení, sloužící ku získání přetlaku v prostoru pro osádku a tím chrání osádku proti otravným plynům. Pomocné orgány vozidla jsou uloženy tak, aby vyhověly úlohám kladeným na strojní zařízení tanku. Pracujeme na úpravě chlazení, které je v principu vyřešeno.

Hlavní technická data této konstrukce jsou ve smyslu podmínek čj. 1715/dův. hl.št. 3.odděl 1927 tato:

ad 1) Váha vozidla v definitivní úpravě bude se pohybovati kolem 10 tun, případně 10 tun nedosáhne.

ad 2) Rychlost vozidla na silnici činí 35 km/hod. max. (na kolech) a v dobrém terénu přes 15 km/hod. max. (na housence).

ad 3) Pancéřování prostoru osádky a vitálních částí tanku bude provedeno v pancíři, odolném proti průbojným střelám na vzdálenost 100 m a proti střepinám střel lehkého dělostřelectva. Síla pancíře ca 14 mm tomuto požadavku úplně vyhoví. Konečné zkoušky odolnosti pancíře budou provedeny do konce měsíce června t.r.

ad 4) Schopnost zdolávání příkopů o kolmých stěnách a ostrých hranách až do šíře příkopu 2 m.

ad 5) Schopnost zdolávání na svazích až do 100 % (45o).

ad 6) Překonávání vodních překážek až do hloubky 950 mm na kolech a 840 mm na housenkách.

ad 7) Výzbroj: dva kulomety paralelně uložené v otočné věži o 360o (Konstrukce snese i umístění děla v otočné věži a počítáme s umístěním příštího doprovodného děla pěchoty). Dotace střeliva pro kulomet: 1250 – 1500 nábojů.

ad 8) Osádka: 3 muži: 1 řidič a 2 střelci.

ad 9) Akční radius nad 6 hodin.

ad 10) Motor zařízen na používání benzinu a směsí lihobenzolových (dynalkolu).

   K řešení tanku na principu kombinovaného vozidla byli jsme vedeni skutečností, že dnešní housenkové řetězy stále ještě nejsou na té výši konstrukce, aby delšími pochody na silnici jednak netrpěl nadměrně celý mechanismus vozidla, jednak nebyl podstatně poškozován svršek silnice. Při rychlosti jízdy 20 km/hod. na silnici bylo by poškození svršku dosti značné.“

   Nové konstrukční řešení KH-60 plně splňuje podmínky, jež před necelými třemi lety stanovil náčelník hl. št. L. Krejčí. Na hlášení VTÚ z března 1929 (viz konstrukční řešení bojového vozu KH-60) reaguje 3. oddělení hl. št. MNO referátem, ze kterého uvádím: … Pro boj proti nepř. vozidlům je nutno, aby střely děla a hr. kulometů (velkorážných) mohly proniknouti pancířem, příp. ochranným štítem. Tomuto požadavku by úplně vyhovovalo dělo s vlastnostmi švédského děla Bofors a hrubý kulomet. Pokud nebudeme míti definitivního vlastního doprovodného děla, mohl by býti dělový vůz vyzbrojen pěchotním dělem Wickers nebo Škoda. Jako hrubých kulometů by se zatím obdobně mohlo užíti kulometu „Seemag“. (Podle informace VTÚ. rozřešila Brněnská zbrojovka hrubý kulomet docela uspokojivě.) Po zkušenostech na cvičeních a polních střelnicích by se výzbroj tankové čety stanovila definitivně.

Nyní trochu odbočím od tématu, protože se mi zdá důležité sdělit informaci o tom, že na jaře 1929 přichází požadavek na vypracování konstrukčního řešení bojového vozu s housenkovým pojezdovým ústrojím. V červnu 1929 hl. št. pověřuje VTÚ vypsáním soutěže pro dodání lehkého útočného vozu s čistě housenkovým pojezdovým ústrojím. Osloveny jsou dvě největší strojírny, Škodovy závody a Českomoravská–Kolben–Daněk. Vedení strojírny ČKD cítí šanci na velkou zakázku, proto zřizuje konstrukční kancelář pro specielní stroje, která zpočátku spadá pod Odbor letecký, který se dále dělí na tři oddělení: Letadlové, Motorové a Speciální stroje. Ředitelem leteckého odboru je v této době Alfréd Frankenberger. Konstruktérům z oddělení Speciální stroje z počátku chyběly zkušenosti, proto inspiraci hledají v zahraničí a zároveň úzce spolupracují s VTÚ.

    Během roku 1929 je bojový vůz KH-60 podroben zkouškám, které jsou ukončeny v listopadu. Někdy v průběhu roku 1929 vzniká návrh nové karoserie bojového vozu KH-60 jíž autorem je III. odbor  VTÚ.

Obr. Návrh brnění bojového vozu KH-60 z roku 1929.

 

V pondělí 16. prosince 1929 je z vozidla vymontováno dělo Vickers a odevzdáno milovickému Instrukčnímu praporu. Následující den rtm. Jan Neckář dopraví K.H.60 po vlastní ose do továrny ČKD v Karlíně k montáži nové karoserie zhotovené z pancéřových plechů o síle 6 až 14 mm.

Obr. Bojový vůz KH-60 s novou karoserií vyrobenou z plechů tloušťky 6 až 14 mm. Fotografie pochází z roku 1930, kdy je vozidlo fotografováno v ČKD v Karlíně.

 

Obr. Fotografie KH-60 zhotovená v roce 1930, zde bych odhadoval, že byla zhotovena v ČKD Slaný. Za povšimnutí stojí provizorní válcová věž vyrobená ze slabých plechů (odhadem tloušťky max. 5 mm) elektricky svařených.

 

Obr. Za povšimnutí stojí značně opotřebené gumové obruče pojezdných kol bojového vozu KH-60.

V pondělí 27. ledna 1930 konstruktér ČKD Josef Netrefa předkládá výkres Útočného vozu, jehož tvar korby a věže částečně připomíná konstrukční řešení vozu KH-60. Je velmi pravděpodobné, že by projekt J. Netrefy byl schválen a že by došlo k výrobě prototypu, ale na scéně se objevila malá pásová vozidla anglické konstrukce, která na chvíli udají jiný směr v konstrukci a následně i ve výrobě útočných vozů s housenkovým pojezdovým ústrojím.

 

   Útočný vůz  – projekt J. Netrefy

Tento válečný stroj měl být vyzbrojen kanonem Vickers lafetovaným v otočné věži. Pozoruhodné je zešikmení pancéřových plechů zvyšující odolnost brnění proti pěchotnímu průbojnému střelivu nebo zdařilé řešení pojezdového ústrojí. Housenkový pás o šířce 280 mm je veden přes dvě dvojice pojezdných kol, opatřených gumovými obručemi o průměru 480 mm. Pojezdná kola jsou uložena na otočných ramenech, odpružených svazkem listových per, stejně jako dvě dvojice opěrných kovových kladek o průměru 230 mm.

 Od prosince 1929 až do května 1930 se bojový vůz nachází v ČKD, kde VTÚ v součinnosti s firmou provádí jízdně-technické zkoušky a dokonce i ostřelovací zkoušky pancéřové karoserie. Ve středu 21. května 1930 odjel škpt. Sovadina a rtm. Neckář z Milovic do ČKD v Praze, k převzetí kombinovaného vozidla K-H-60, které ještě téhož dne dopravili po vlastní ose do Milovic.

Ve středu 16. července 1930 je dodatečně vystavena objednávka na úpravy brnění út. vozu K.H.60. Za zhotovení pancéřové karoserie MNO strojírně zaplatilo pouhých 35 338,- Kč. Otázkou je, zdali je v této ceně zahrnuta výroba nové pancéřové věže a jestli byla tato věž někdy osazena zbraní. Bojový vůz KH-60 nacházející se v Milovicích je až do října 1930 stále v majetku Automobilního oddílu dělostřelectva, který vozidlo formálně předává 11. října 1930 do majetku Pluku útočné vozby.

V Milovicích je bojový vůz KH-60 přidělen 2. rotě obrněných automobilů, která jej skoro vůbec nevyužívá. Na stroji, který stál v garáži bez užitku, probíhala pravidelná údržba. Na jaře roku 1931 se konaly dlouhodobé zkoušky tančíků Carden-Loyd. Při této příležitosti bylo nařízeno provést porovnání tančíků s tanky Renault a KH-60. A tak 25. března 1931 kombinovaný vůz K.H.60 opustil garáž a spolu s tankem Renault vyrazil na milovické tankové cvičiště, kde zdolával stejné překážky jako dva tančíky Carden-Loyd. Následně je kombinované vozidlo opět odstaveno do garáže. O tom, že by někam vyjelo, není v  denních rozkazech Pluku útočné vozby zmínka. Další informace pochází až z prosince 1932, kdy je KH-60 přiděleno policejní číslo 13.362 a pak opět „ticho po pěšině“. Až 28. března 1933 je stroj vytažen z garáže a předveden spolu s tankem Renault a tančíkem Carden-Loyd frekventantům válečné školy.  V úterý 2. května 1933 nařídil velitel Praporu útočné vozby rtm. Štipčákovi zhotovit fotografie K.H.60 a Garden-Lloyd (správně Carden-Loyd), s tím, že rtm. Štipčák si má určit místo, den a denní dobu, kdy mají být vozidla k fotografování přistavena. Kdy se tak stalo, není uvedeno, ale do dnešní doby se dochovala fotografie KH-60 stojícího před přenosnými garážemi.

 

Obr. KH-60 fotografovaný v Milovicích před tzv. přenosnými garážemi (montovanými). Autorem snímku je rtm. Štipčák. Na dveřích je patrný důlek pocházející z ostřelovacích zkoušek karoserie.

 

Od jara 1931 uvažoval hl. št. MNO o reorganizaci praporu útočné vozby, neboť pouhé rozdělení dosavadní roty obrněných automobilů na dvě v říjnu 1930 zjevně nepostačovalo. Nárůst stavu obrněných automobilů plánovaný na rok 1936 ve výši 105 vozů i podřízenost jejich větší části jezdeckým brigádám vyžadoval alespoň přiblížení mobilizačního materiálu k místům jejich posádky. Navíc brzy přibyly starosti s rozmístěním tančíků a lehkých tanků, s výcvikem, dílenskou základnou atd. Očividně bylo jasné, že při dosavadní organizaci praporu útočné vozby s pouhými třemi stovkami vojáků a důstojníků není možné dostát požadavkům kladeným na novou zbraň v nejbližší době.

Jako obvykle změna nastala k začátku nového výcvikového období. Od 15. září 1933 milovický prapor útočné vozby povýšil na pluk, jehož velitelství se přímo podřizovaly pomocná rota, rota obrněných vlaků, náhradní rota a škola útočné vozby. Pásová vozidla se soustředila v tankovém praporu s 1. a 2. rotou tančíků a 3. rotou lehkých tanků. Obrněné automobily přešly do podřízenosti korouhve obrněných aut se šesti eskadronami, z čehož čtyři byly dislokovány mimo Milovice a to v Přelouči, Brně, Bratislavě a Košicích.

Nyní opět odbočím od tématu, protože jsem se rozhodl, že udělám radost zájemcům o naši útočnou vozbu, tím že uvedu seznam rozdělení vozidel včetně policejních čísel. Plukovní rozkaz č. 7 ze dne 22. září 1933 oznámil přidělení vozidel setninám PÚV a K.O.A.:

  1. rota tančíků:

– 1 kolo Stadion, ev. č. 5399

– 3 motocykly s přívěsem H.D., ev. č. 64, 66 a 67

– 1 nákladní motocykl Premier, ev. č. 278

– 1 osobní automobil Z, ev. č. 2259

– 3 nákladní automobily Praga R, ev. č. 4247, 4254 a 4259

– 3 tančíky G. L. (správně Carden-Loyd, nesprávně tehdy označované Garden-Lloyd), ev. č. 13.355, 13.356 a 13.357

 

  1. rota tančíků:

– 1 kolo Stadion ev. č. 55542

– 3 motocykly s přívěsem Itar, ev. č. 209, 210 a 211

– 1 osobní automobil Tatra, ev. č. 2229

– 3 nákladní automobily Praga R, ev. č. 4260, 4569 a 4570

 

  1. rota lehkých tanků:

– 1 kolo Stadion, ev. č. 5405

– 3 motocykly s přívěsem: Premier, ev. č. 276, 277, Itar, ev. č. 2??

– 1 nákladní motocykl s přívěsem Premier, ev. č. 275

– 1 osobní automobil Citroen, ev. č. 2094

– 3 nákladní automobily: Praga N, ev. č. 4265,4268 a Tatra tříosá, ev. č. 4800

– 7 tanků Renault, ev. č. 13.006 – 13.012

 

Rota obrněných vlaků:

– 1 kolo Stadion, ev. č. 5446

– 1 motocykl s přívěsem Premier ev. č. 231

 

Pomocná rota:

– 1 motocykl s přívěsem Premier, ev. č. – pro velitelství pluku

– 1 osobní automobil Praga-Alfa, ev. č. 2308 – pro velitelství pluku

– 3 nákladní automobily Praga R, ev. č. 4258, 4365 a Praga V, ev. č. 4327 – pro posádkové doprav. oddělení

– 1 přívěsný vůz Praga, ev. č. V-83– pro posádkové doprav. oddělení

– 1 autobus Tatra, ev. č. 2316– pro posádkové doprav. oddělení

– 1 zdrav. automobil Walter, ev. č. 10082– pro posádkové doprav. oddělení

– 1 kolohousenka K.H.60, ev. č. 13.362

– 1 dopravní automobil Praga L, ev. č. 2158

– 1 závodní motocykl solo A.J.S, ev. č. 46

 

Velitelství praporu tanků:

– 1 kolo Stadion, tov. čís. 13.546

– 2 motocykly s přívěsem H.D., ev. č. 63 a 65

– 2 nákladní automobily: Praga R, ev. č. 4552 a „Praga L“, ev. č. 4499

– 2 přívěsné cisterny Pavesi, Cv.11 a Cv. 12

 

Eskadrona obrněných automobilů:

  1. eskadrona O.A. – 2 obrněné automobily vz. 27, ev. č. 13.351 a 13.352
  2. eskadrona O.A. – 4 obrněné automobily vz. 27, ev. č. 13.338 – 13.350
  3. eskadrona O.A. – 2 obrněné automobily vz. 27, ev. č. 13.345 a 13.346
  4. eskadrona O.A. – 4 obrněné automobily vz. 27, ev. č. 13.341 – 13.344

 

  1. cvičná eskadrona O.A.:

– 3 obrněné automobily vz. 27, sv. č. 13.347 – 13.349

– 9 obrněných automobilů P-A-II, ev. č. 13.267 – 13275

– 2 obrněné automobily P-A-I, ev. č. 13.240 a 13.239

– 1 cvič. podvozek P-A-II, ev. č. 13.276

– 1 cvič. O.A. vz. 27, ev. č. 13.353

– 1 zkušební O.A. P-A-II, dělový, ev. č. 13.358

– 1 cvič. nákladní podvozek Fiat-Torino od 1. roty tančíků

– 2 nákladní automobily Praga R, ev. č. 4366 a 467

– 3 motocykly s přívěsem B.S.A., ev. č. 85 – 87

 

  1. cvičná eskadrona O.A.:

– 1 obrněný automobil Tatra vz. 30, ev. č. 13.323

– 2 zkušební O.A. vz. 30. ev. č. 13.321 a 13.322

– 1 obrněný automobil Tatra, šestiválcový, ev. č. 13.354 (u V.T.L.Ú.)

– 1 nákladní automobil Praga R, ev. č. 4368

 

Jak z předchozího seznamu vyplývá, bojové vozidlo KH-60 bylo zařazeno do stavu pomocné roty, kde se však „dlouho neohřálo“ a již 5. října 1933 je převedeno ke Škole útočné vozby. V neděli 15. září 1935 vzniklo Učiliště útočné vozby přejmenováním a doplněním Školy útočné vozby, současně je utvořena instrukční rota, jakožto jednotka výcviková a hospodářská. Při tvoření učiliště a instrukční roty přidělil Pluk útočné vozby 1 nejnutnější kádr z úplně vycvičeného mužstva odvodního ročníku 1934. V této době u nově vzniklého učiliště stále „straší“ nepotřebné vozidlo KH-60. Zanedlouho je rozhodnuto o jeho vyřazení, následně je jeho policejní číslo vyškrtnuté ze seznamu speciálních vozidel, načež dochází k demontáži brnění, které je uloženo na pohřebiště pancéřových karoserií vedle pancířů z obrněných automobilů Škoda-Fiat-Torino či Praga L. Podvozek však sešrotován není, nýbrž je evidován jako školní pomůcka. V září 1937 se Učiliště útočné vozby stěhuje z Milovic do Vyškova a s ním i podvozek KH-60, který se ve stavu učiliště nachází až do okupace. O tom jak německá branná moc naložila s podvozkem KH-60 není známo, ale je více než pravděpodobné, že byl záhy sešrotován.

Obr. Díky tomu, že tento Germán se rád fotografoval, zachoval se do dnešní doby cenný soubor fotografií, zachycují vozidla shromážděná ve Vyškově.

 

Poděkování autora za rady a pomoc náleží především Martinu Říhovi, Jiřímu Tintěrovi, Vladimíru Francevovi a Ing. Janu Peleškovi, Ph.D.

Prameny:

VHA Praha

Podnikový archiv Škodových závodů

Podnikový archiv ČKD

Archiv Difrologického klubu

Vladimír Francev – Československá obrněná vozidla 1918 – 1948

Vladimír Francev – Exportní činnost Škodových závodů v oboru obrněných bojových vozidel – rukopis – 1986

Vladimír Francev – Tanky a tančíky ŠZ – rukopis – 1983

Vladimír Francev – Československé tanky, obrněná auta, obrněné vlaky a drezíny 1918-1939

Josef Sovadina – Útočná vozba

Ota Holub – Bojový vůz KH-60 – rukopis 1957