Rota Nazdar | Pták, který koná vojenskou službu

13 Led Pták, který koná vojenskou službu

Posted at 15:32h Články, Odborné historické články by Dušan Klavík

Jaroslav Špitálský

Nejprve si dovolím citovat dobovou definici: „Pojítko jest prostředek (zařízení), kterým můžeme spojiti dvě nebo více míst tak, že se mohou navzájem dorozuměti. Tím vzniká spojení. Spojení potřebuje v armádě každý velitel (aby mohl dávati rozkazy), každá podřízená jednotka (aby mohla dostávati rozkazy a podávati hlášení), každá zbraň a každá služba.

Pojítka rozdělujeme takto:

1. Elektrická: telegraf, radiotelegraf, telefon a telegraf zemní.

2. Optická: optický telegraf, terče, rakety a ohňostroje, paže, praporky.

3. Akustická: píšťaly, trubky, zvony, sirény atd.

4. Balistická: vzdušná torpéda, pouzdra pro vrhání zpráv z letadel.

5. Spojky: běžec, cyklista, jezdec, motocyklista atd.

6. Poštovní holubi.

7. Psi pro donášení zpráv.

Použití pojítek závisí na tom, kolik je jich k disposici, na situaci, na času a na možnostech použití. Žádné pojítko není na-prosto jisté, a proto k dokonalému spojeni dvou míst musíme použiti několika pojítek.“

Ve snaze dohledat informace o radiostanicích určených pro útočnou vozbu, nalezl jsem v archivech mnoho spisů týkající se chovu poštovních holubů. Nedalo mi to a část spisů jsem nafotil. Nyní nastal čas, abych se o informace podělil. Prosím, nečekejte odbornou a vyčerpávající studii, ale článek, který přiblíží jen část zapomenuté historie. Trochu mi při psaní pomůže dokumentární film „Pták, který koná vojenskou službu“, jenž vznikl před druhou světovou válkou. Na jeho vzniku se podílel tehdejší největší odborník na chov poštovních holubů mjr. Brada. Hned úvodní slova tohoto filmu dokážou vyčarovat úsměv na mé tváři: „Poštovní holubi vynikají rychlostí, vytrvalostí, orientační schopností a láskou k domovu. Těchto jejich vlastností bylo využito sportovně a hlavně vojensky. O poštovních holubech máme velmi málo odborné literatury. Jediným skutečným vynikajícím dílem je kniha majora Brady Poštovní holub, vysoce oceněná i v zahraničí. Poštovní holubice snáší dvě vajíčka, na kterých ona i její manžel sedí s příkladnou svědomitostí. Za sedmnáct dní se hlásí malí ptačí tvorečkové k životu. Proklubávají se z vajíček na světlo boží, ačkoli sami ještě nevidí. … Již šestý den po vylíhnutí jim chovatel navlékne na nohu kroužky s evidenčním číslem.“

Obr: V armádním holubníku dochází ke kroužkování mláděte holuba, „tím jsou mláďata pojata oficiálně do spořádané obce poštovních holubů, evidenční kroužek zůstane každému holubu na noze po celý život, je jeho odznakem i legitimací, evidence poštovních holubů je velmi přísná a podléhá dozoru státních úřadů“.

Kroužkování poštovních holubů řešilo vládní nařízení ze dne 21. února 1924. Další změna přišla o osm let později, kdy bylo nařízeno, že každý holub musí mít dva druhy kroužků, jeden vcelku (uzavřený) a druhý kroužek plombovaný (který se spojil až na noze ptáka. Poté co vyšel zákon v platnost, bylo naléhavě nutné opatřit ptactvo předepsanými kroužky. Zpočátku domácí výroba narážela nepřekonatelné obtíže, proto bylo nutné „kroužky uzavřené“ objednat v zahraničí. Naproti tomu výrobu strojků na plombovací kroužky zadalo Ministerstvo národní obrany pražské firmě Pichl, která je dodala v dostatečném množství nejen pro potřebu armády, ale i pro všechny holubářské svazy. Strojek na plombovací kroužky byl jednoduchý, razil ČS a pořadové číslo.

Chovu poštovních holubů se věnovaly jak české, tak i německé spolky. V pátek 18. srpna 1933 se uskutečnil v Teplicích sjezd německých spolků. Před zahájením schůze se konalo hromadné vypuštění poštovních holubů na hřišti u evangelického kostela. Kromě německých spolků zúčastnily se tohoto vypuštění i dva české spolky, a sice z Kladna a Libušína. Vypouštění se dělo za účasti dvou až třech tisíc diváků. Při tom došlo k nemilé příhodě, kterou zavinil pořádající spolek v Teplicích. Problém nastal v tom, že okresní úřad v Teplicích – Šanově zakázal, aby holubům byly dávány depešní pouzdra a depeše. Spolek v Kraslicích pravděpodobně z neznalosti tohoto zákazu chtěl poslat několik depeší s obsahem nezávadným např. „Grüsse Mama komme abends.“. Přítomní četníci tyto depeše zabavili. Policejní zásah vzbudil určitý neklid mezi přítomnými chovateli a diváky, poněvadž byli mylného názoru, že běží o neoprávněný zákrok četnické stanice. Zvykání civilních holubů na nošení depešních pouzder mělo pro vojenskou správu nepopíratelný význam. Proto byl velký zájem, aby Ministerstvo vnitra bylo požádáno o povolení zasílání depeší při podobných příležitostech, přičemž depeše měly být cenzurovány. Jenže o měsíc později se názor vojenské správy změnil. Z dochovaného spisu se dozvídáme: „Hl.št.2/odd. jest názoru, že z hlediska

obrany státu nutno trvati na zákazu dopravy zpráv poštovními holuby. Dále má 2. odd. hl. št. za to, že z hlediska obrany státu nelze souhlasit s tím, aby vedle Svazu chovatelů poštovních holubů byly zakládány jakékoliv další úřední instituce.“

Na Ministerstvu národní obrany (MNO) způsobila rozruch žádost spolku chovatelů poštovních holubů o poskytnutí pouzder pro zasílání depeší a ještě ke všemu tato pouzdra měla být použita pro vojenské zátiší Pěšího pluku č. 1. Na žádost okamžitě reagovalo 2. odd. hl. št. takto: „Hlavní štáb, 2. oddělení vyslovilo požadavek, že z hlediska obrany státu jest nutno trvati na zákazu dopravy zpráv poštovními holuby civilních chovatelů. Některé spolky chovatelů poštovních holubů sdružené v Ústředním svazu spolků chovatelů poštovních holubů chtějíce využívati cvičných letů poštovních holubů svých členů také k výcviku holubů v přenášení zpráv, požádaly MNO o odprodej depešních pouzder, které vyrábí vojenská správa. Vzhledem ke shora uvedenému požadavku hl. št. 2. oddělení nemohlo těmto žádostem vyhověti. MNO pokládá za nutné definitivně vyřešit otázku výcviku v přenášení zpráv pošt. holubů civilních chovatelů jak po stránce holubářské tak i technické, proto uvádí: Jako v jiných státech počítá i u nás voj. správa s použitím pošt. holubů civ. chovatelů pro potřeby armády za války. V době míru dává nyní každoročně celá řada chovatelských spolků vojenské správě možnost použití civilních poštovních holubů v různých místech pro cvičení vojenských jednotek. Pro účely vojenské nepostačí však, aby pošt. holubi civilních chovatelů byli cvičeni jen v létání, nýbrž i v nošení zpráv. Poštovní holub necvičený a nezvyklý létati s depešním pouzdrem (břemenem) nebude, jak ukazuje zkušenost spolehlivý v přenášení zpráv. 2. oddělení jest toho názoru, že by chovatelům nemělo býti zabraňováno cvičiti poštovní holuby v nošení zpráv. Pokud se týká možnosti užívání poštovních holubů k protizákonným účelům, nezdá se býti zákaz cvičení civilních poštovních holubů v nošení zpráv nejspolehlivějším opatřením. Nejúčinnějším prostředkem bylo by úplné znemožnění civilního chovu poštovních holubů v celých určitých pohraničních pásmech; jedině tímto opatřením znemožnilo by se téměř přenášení zpráv pomocí poštovních holubů z ciziny (a také z našich vnitřně položených krajů) do zmíněných pohraničních pásem, kde by se znesnadnila i přeprava, přechování, ukrývání a nenápadné vypouštění poštovních holubů zahraničního původu, určených k tajné dopravě zpráv do ciziny.“

Obr: O počtu holubů v armádě a stavu holubníků nejlépe vypovídá hlášení z ledna 1934. Kdy branná moc disponovala několika typy holubníků, byly to holubníky tzv. mateřské umístěné v budovách, převozné (tažené koňmi nebo automobily, ale ty se teprve zaváděly do výzbroje) a přenosné. Informace o tom kde se holubníky nacházely a o počtu holubů naleznete v přiložené tabulce.

Zdravotní stav všech armádních holubů byl v roce 1934 označen jako dobrý. V nejlepším stavu se nacházel brněnský Vojenský mateřský holubník II. Dokonce i právě zkoušený přenosný holubník plně vyhovoval. Problémy nastaly jen se zkoušeným „Vojenským převozným holubníkem automobilním 3“, ze kterého odprýskával lak, a obnažovala se překližka. Proto byl vyklizen a odstaven do garáže s tím, že bude vrácen firmě k opravě.

Obr. „Ve vzorném holubníku je čisto a pořádek. Holubi zde žijí jako velká rodina ve spořádané domácnosti. Každý párek má svůj číslovaný budník.“

Obr. „Na fotografii je zachycen vzorný mateřský holubník. Odborné a přesné krmení je k chovu poštovních holubů velmi důležitou okolností.“

Obr. „Každý holubář dbá o to, aby tělesná forma jeho chovanců byla co možná nejlepší.“

Obr. „Bazény pro holuby jsou různě zařízeny. Nejčastěji se používá plechových nádob. Holubi, jak vidíte, se koupou velmi rádi.“

Obr. Vojenský převozný holubník.

V březnu 1934 předložil Vojenský chemický ústav návrh plynotěsné přenosné klece pro poštovní holuby. Ta se skládala z několika oddělení se samostatnými dvířky, do kterých se pomocí měchu přes filtr vz. 27 vháněl vzduch. Prototypy klece

vyrobily dílny Vojenského chemického ústavu a přes olomoucký Cvičný holubník 1 je distribuoval k útvarům na vyzkoušení. V této době se předpokládalo, že v následujícím válečném konfliktu dojde k masivnímu použití bojových otravných látek. Proto se vyvíjely ochranné prostředky pro lidi, koně, psi a také pro holuby.

Obr. filtr vz. 27

Počátkem března 1934 se rozeběhla pěkná kauza, týkající se pašování poštovních holubů z Československa do Království Jugoslávie. Na žádost Ústředního sdružení chovatelů poštovních holubů v Brně a po schválení Ministerstvem obrany Království Jugoslávie byl v červenci 1933 uskutečněn dovoz holubů, jež měli být vypuštěni za účelem výcviku a tréninku letu na dlouhé vzdálenosti. Ptactvo bylo do Bělehradu převezeno po železnici ve dvou vagónech, ve kterých mělo být uloženo padesát šest velkých proutěných košů, určených k jejich dopravě. Jenže bělehradští celníci ve vagonech napočítali šedesát tři košů. V neděli 15. července bylo vypuštěno osm set devadesát pět holubů a následující den čtyři sta sedmdesát. Posléze započalo vyšetřování týkající se dovozu většího množství proutěných košů, než bylo v průvodních dokumentech uvedeno. Vyšetřovatelé vypátrali jistého Ferdu Vlčka z Nového Sadu, který se přiznal, že od Čechů získal (koupil), ihned po vykonaném vypouštění ptáků v Bělehradu, jisté množství holubů. Při domovní prohlídce byla zajištěna korespondence, ze které vyšlo najevo, že p. Vlček s holuby obchoduje dlouhodobě a že poštovní holuby pro něj v Československu obstarával kpt. Josef Brada (později povýšen do hodnosti mjr.). Stejný kapitán Brada řídil dovoz holubů do Jugoslávie za účelem výcviku a tuto akci zneužil k prodeji holubů do zahraničí. Po několika měsíčním vyšetřování byla kauza tzv. zametena pod koberec. Ptáci, které získal p. Vlček, připadli „jugoslávskému ministerstvu války“ a kpt. Brada dodatečně předložil smlouvu o dodání poštovních holubů pro tamější ministerstvo obrany.

Aby se vyzkoušela individuální schopnost každého poštovního holuba, pořádaly jednotlivé okrsky holubářů pravidelné holubí závody, což byla cvičení průpravná pro závody zahraniční, které se konaly vždy pod vojenským dozorem.

Někteří poštovní holubi dosahují v dálkových letech průměrné rychlosti až 80 km/hod., dovedou se vždy orientovat a vracejí se do svých holubníků přímo a bezpečně i z několika set kilometrové vzdálenosti.

Při mezinárodních závodech byla komise vždy složena z delegátů civilních spolků chovatelů poštovních holubů a ze zástupců armády. K zaznamenání letu se užívaly tzv. konstatovací hodiny, nebo též holubářské hodiny, které byly důmyslně sestrojeny a zaznamenávaly odlet a přílet až třiceti holubů. Komise před zahájením závodu prohlédla veškeré hodiny a natáhla je. Následně komise od holubářů začala přijímat holuby přihlášené do soutěže, aby ptáky opatřila gumovými kroužky. Každý gumový kroužek měl dvě čísla, jedno vrchní a druhé spodní tajné. O každém holubu byl sepsán podrobný protokol. Následně bylo křídlo holuba orazítkované dalším tajným číslem. Pak byl holub uložen do proutěného koše. Když byli všichni holubi přihlášeni, zaplomboval komisař všechny hodiny. Závodů se účastnilo až „několik tisíc ptáků“. Následně proutěné koše s holuby prohlédl důstojník, který namátkově kontroloval čísla a počet holubů, aby se „žádný nepovolaný holub nevezl za hranice jako černý pasažér, což byla ochrana zneužití holubů k vyzvědačství“. Když vše bylo v pořádku, tak koše s holuby byly zaplombovány, rovněž pod přísným dohledem vojenského činitele. Pak byly naloženy na vůz a dovezeny na nádraží, odkud byly ve zvláštním vagónu dopraveny za hranice na místo startu, obyčejně do Bukurešti, Bělehradu, Niše nebo Brašova. Tam byly koše postaveny na vhodné místo a na znamení otevřeny a tím závod začal. Holubi společně z košů vyletěli a zamířili domů, kde na ně čekali chovatelé. Když se holub dostal domů, chovatel mu sundal gumový kroužek, který vložil do hodin a otočil na nich kličkou, čímž se zaznamenal čas příletu. Po ukončení závodu přinesli holubáři hodiny komisi k revizi. Komise přistupovala k vyhodnocení velmi zodpovědně, jeden člen zjišťoval počet do hodin vhozených gumových kroužků, na nichž byla zaznamenána čísla holubů, kteří se šťastně vrátili z ciziny, zato druhý člen z hodin vyjmul papírovou pásku, na které byly zaznamenány časy příletu. Po propočítání doby letů proběhlo vyhodnocení a předání cen vítězům.

Obr. Aby se vyzkoušela individuální schopnost každého poštovního holuba, pořádají jednotlivé okrsky holubářů pravidelné závody.

Obr. Holubářské neboli konstatovací hodiny.

Obr. Před zahájením závodu se musí hodinový strojek natáhnout.

Obr. Po prohlédnutí jsou veškeré konstatovací hodiny zaplombovány.

Obr. Klece s ptáky jsou naloženy na vůz a převezeny na nádraží.

Obr. V zahraničí jsou ve stejný okamžik ptáci z klecí vypuštěni.

Obr. Po příletu holuba do mateřského holubníku, sejmul holubář z jeho nohy gumový kroužek, který vložil do kovového pouzdra, které vložil do hodin a následně na hodinách zatočil kličkou, čímž se zaznamenal čas příletu.

Obr. Po návratu všech holubů ze závodu zasedla opět závodní komise, které přinesli holubáři hodiny k revizi.

Obr. Členové komise veškeré hodiny odplombovali, hodiny otevřeli a rozebrali. Zatímco jeden člen komise zjišťoval počet do hodin vhozených kroužků, na nichž byla zaznamenána čísla holubů, kteří se šťastně vrátili z ciziny, vyjmul druhý člen komise z hodin pásku, na které byly zaznamenány časy příletů.

Obr. Po propočítání doby letů byli vítězi odměněni cenami.

Obr. Předání cen mělo slavnostní ráz.

Obr. Jedna z „krásných“ cen.

V sobotu 16. června 1934 holubářský svaz hlásil, že v tomto roce bylo vydáno kolem 80 000 uzavřených kroužků, oproti tomu kroužků plombovacích jen 7 000 kusů.

Nyní pozornost zaměříme na chov armádních holubů, protože ve stejném období Vojenská holubářská škola předložila situační hlášení, z něhož se dozvídáme, že stavy v jednotlivých holubnících v důsledku líhně a zalétnutí cizích holubů jsou vyšší a že budou během cvičebního období přirozenou cestou (cvičení) sníženy. Dále že se z opravy vrátil prototyp autoholubníku. Jisté problémy byly zaznamenány u přenosného holubníku, kde holubi nepravidelně a neklidně hnízdili. Proto byl osazen novými holoubaty a situace pozorně sledována. Také se prováděly zkoušky pokusné klece pro dopravu jezdcem, jež byla konstruována podle francouzského vzoru. Ta se však neosvědčila. Také se zkoušela schránka pro dopravu holubů padákem. Ano, ačkoli je to dnes neuvěřitelné, poštovní holubi byli k jednotkám shazováni z letadel pomocí padáků. Také byli transportováni pomocí psů, což je neméně zajímavé.

Obr. Schránka se dvěma holuby vyhozená z letadla.

Obr. Okamžitě po přistání vojín zjišťuje, zdali jsou oba ptáci v pořádku.

Obr. Po přistání byli oba ptáci vloženi do přenosné klece, jež byla mužstvem nošena na zádech.

Obr. Poštovní holubi byli dopravováni i pomocí psů.

Obr. Pes měl na zádech tři schránky, v každé se nacházel jeden holub.

Koncem srpna a v průběhu září roku 1934 se uskutečnilo několik cvičení, jichž se účastnily i osádky převozných holubníků. Z ankety sepsané bezprostředně po cvičení se dozvídáme, že: „… převozné holubníky, které byly použity v závěrečných cvičení modrou armádou, byly přemístěny do manévrového prostoru 14 dní před zahájením nepřátelství. Během závěrečného cvičení byly některé holubníky v manévrovém prostoru přemístěny. Vzdálenost, na kterou byly přemístěny, činila 20 – 25 km. Doba usazování holubů na těchto holubnících byla 3 – 5 hodin. Při předběžném nácviku (před zahájením operací) byly ztráty, které nepřesahovaly normální rámec. Během cvičení byly ztráty nepatrné. Holubů nebylo tentokráte

intensivně využito. Pokud byli použiti, vyskytly se některé nedostatky. Tak na příklad: převozné holubníky, které nebyly přemístěny, zůstaly pro ostatní manévry příliš vzadu. Tím znesnadněn byl značně přísun holubů z těchto holubníků. Holubi, pokud nebyli prvý den použiti, zůstávali v klecích až 2 dny, než byli vypuštěni. Mužstvo, které bylo dáno k převozným holubníkům k dispozici jako pomocní holubáři, muselo býti narychlo v manévrovém prostoru vycvičeno. Přes to však dosažené výsledky byly velmi dobré, ač holubi létali v prostorech, kde je hodně dravců. …“ V průběhu cvičení se zkoušely i dva holubníky pro autodopravu, z nichž jeden prošel rekonstrukcí. Stav holubníků nebyl však dobrý, lak z nich odprýskával a stěny z překližky se bortily. Proto bylo navrženo, aby tyto holubníky byly pobity plechem. Také se zkoušelo vyhazování holubů z letadla. Při prvních zkouškách se zjistilo, že péro, jež má po dopadu zajistit oddělení padáku od schránky, v níž se nacházeli dva ptáci, je slabé. To mělo za následek okamžité oddělení schránky od padáku bezprostředně po rozevření padáku. Tuto konstrukční chybu zaplatilo životem sedm holubů. Následně došlo k vyřazení pružiny a tím nedocházelo ke ztrátám na životech poštovního ptactva.

Obr. Skládací klec na dopravu holubů mužstvem.

Obr. Po vyjmutí z klece bylo holubovi na nohu upevněno „alumíniové depešní pouzdro“ pro zprávu.

Obr. Zpráva se pak vložila do dnešního pouzdra, které bylo i vodotěsné.

Obr. „S důležitou zprávou se posílali buď dva samečkové, nebo dvě holubice. To proto, aby se na cestě do sebe nezamilovali a nezdržovali se případným cukrováním. Oba nesou stejnou zprávu. Kdyby jeden zahynul v bubnové palbě, může ještě druhý šťastně doletět. Stává se ovšem, že padnou oba. Pokud nepřichází pomoc a má-li jednotka dostatek holubů je vyslán další pár“.

Obr. Holubi s depeší jsou očekáváni v převozném holubníku. Na fotografii je zachycen Vojenský školní převozný holubník 2.

Obr. „Hrdina dbalý povinnosti se zprávou na noze vchází do převozného holubníku“.

Obr. „Opatrovník, který sleduje co se v holubníku děje, přilétnuvšího holuby polapí a z nohy mu sundá depešní pouzdro a holuba odmění srdečným pohlazením“.

Obr. Následně opatrovník holubů donese pouzdro s depeší veliteli do stanu. Velitelem holubníku býval obyčejně poddůstojník. Ten z pouzdra zprávu vyjmul, zaznamenal ji do služební knihy a zprávu zaslal spojkou na příslušné velitelství.

V průběhu roku 1935 se řešila objednávka nových převozných holubníků. MNO oslovilo několik firem. Konkrétně se jednalo o firmy: O. Vobořil, Závody „Tatra“, Motor – Company, „Bohemia“ Česká lípa, Pražský A. Fross-Bussingův závod, Moravsko-slezská vozovka a Jan Jindráček Hořovice. Vojenský technický a letecký ústav vypracoval konstrukční řešení, jež měly firmy při zpracování projektu dodržet. O tom jak měl převozný holubník vypadat, vypovídá technický popis, který nebudu uvádět celý, jen z něj vyberu a formou citace uvedu podstatné informace: „Podvozek slouží k dopravě různého materiálu, v tomto případě pro karoserii pojízdného holubníku, na silnicích a v nerovném terénu v závěsu za motorovými vozidly; je též upraven pro tažení koňmi. Podvozek nese karoserii s užitečným nákladem s příslušným výstrojem jakož i výstroj vozidla; celkem 700 kg, kterážto váha nesmí býti překročena. Při vleku automobilním je podvozek tažen na dobré silnici rychlostí nejméně 50 km/h. aniž by trpěl jak podvozek sám, tak i náklad. … Karoserie slouží k ubytování a přepravě poštovních holubů a k uskladnění potřeb holubníku. V karoserii je ubytováno 25 párů holubů v budníkách; je v ní uložen výstroj holubníku a výstroj vozíku; mimo to slouží pro dopravu jednoho muže obsluhy. Karoserie je úplně uzavřená, jednoduchého, skříňového tvaru. Její vnější rozměry jsou: délka 3100 mm, šířka 1800 mm, výška ve středu klenuté střechy 1850 mm. Vnitřek karoserie je rozdělen příčnou stěnou na vlastní holubník a na prostor pro obsluhujícího vojína t. zv. závětří. Karoserie má vstupní dveře v čelní stěně. Dvéře se otevírají ven a mají závěs po pravé straně ve směru jízdy, aby byl pohodlný vstup z levé strany vozidla. Jsou

v horní polovině opatřeny okénkem dostatečně velikým k osvětlení celého závětří i stolní desky. Vstup do vozu je vhodně upraven podle potřeby pevnými neb sklopnými stupátky. V mezistěně jsou upraveny posuvné dveře, pro dohled nad holuby, v horní polovině zasklené s ochrannými mřížkami s obou stran. Dvéře se otevírají k pravé straně vzhledem ke směru jízdy. Kostra karoserie je ze dřeva jasanového; podlaha ze dřeva smrkového. Střecha je klenutá, z překližky, pobitá plechem. V levé stěně karoserie uprostřed délky vlastního holubníku jsou nahoře u střechy otvory pro vlet a výlet. Po obou stranách těchto otvorů je po jednom okénku zaujímajícím zbývající délku holubníku. Okénka se otevírají ven a jsou opatřena uvnitř vozu pevnou mřížkou, aby při otevřených oknech holubi nemohli ven. … Veškerý použitý materiál je takový, aby nejenom snad zápachem, ale ani po případě vůní neodpuzoval holuby. … V prostoru vlastního holubníku, jenž zaujímá větší díl karoserie, jsou podél obou bočních stěn postaveny budníky. Každá z obou skupin sestává ze 14 budníků provedených jako celek, který lze při čištění z karoserie vystěhovati; upevnění jeho v karoserii je jednoduché, avšak spolehlivé a pevné, aby se budníky neotřásaly při jízdě a ovšem aby se neuvolnily. Každá skupina sestává ze čtyř řad nad sebou, vždy po čtyřech budníkách; v nejspodnější řadě as dva odpadnou kvůli podběhům kol. Ve volném prostoru, který nad oběma podběhy zbývá, jsou upraveny zásuvky celkem na 50 kg krmiva, vyložené pozinkovaným plechem. … Budníky jsou provedeny buď ze dřeva smrkového anebo i z jiného stejně dobře vyhovujícího materiálu; je nutno, aby měl malou tepelnou vodivost, aby netrpěl působením holubího trusu, aby se snadno a dobře dal čistiti a aby celek byl co nejlehčí. … Před každou řadou budníků je upevněno ve výši vchodu do budníků hranaté dřevěné bidélko rozměrů 20 x 20 mm. Bidélko lze za účelem čištění snadno sejmouti. Aby se holubi navzájem neobtěžovali, je ohraničen prostor na bidélku pro každý pár svislými prkénky tvaru a rozměrů dle náčrtku. Bidélka jsou ve vzdálenosti 155 mm před vchody do budníků. … V levé boční stěně karoserie, uprostřed délky vlastního holubníku, je nad stropní deskou nejhořejších budníků upraven výlet a vlet s lapadlem. Jsou to otvory, každý o rozměrech as 520 mm světlé šířky a 280 mm světlé výšky, uzavřené pohyblivou stěnou. Pohyblivou stěnu tvoří řada svislých dřevěných tyčinek (běhaček) upevněných na horním konci tak, aby se lehce pohybovaly; vždy dvě sousední tyčinky jsou spojeny příčkou nahoře a uprostřed. Na dolním konci narážejí na vodorovnou příčku tak, že se mohou vychylovati jen jedním směrem, dovnitř nebo ven. Průchod pohyblivou stěnou výletu možno holubům uzavříti tím, že se zamezí vychylování tyčinek příčkou umístěnou na jich dolním konci jejím pootočením a pojištěním. … Lapadlo jest umístěno za vletem. Je to klec stejné šířky jako otvor vletu a hloubky 40 cm. Může sahat až ke střeše. Má dřevěnou kostru vyplněnou drátěnou mřížkou. Podlahu tvoří stropní deska horní řady budníků. Stěna lapadla nalézající se proti otvoru vletu je oklopná kol horní své hrany za účelem čištění lapadla. Ve svislé poloze lze ji pojistiti. Je opatřena stejnými běhačkami jako vlet sám; tyto běhačky lze uzavříti způsobem, o němž byla již dříve zmínka. Každá skupina běhaček je vždy na společném drátu a lze ji jako celek vyjmouti. Za vnitřní pohyblivou stěnou lapadla je na závěsech vodorovně upevněno prkénko téže délky jako lapadlo a šířky 20 cm, aby holub po projití pohyblivou stěnou měl z čeho odlétnouti. Toto prkénko je sklopné a lze je ve zdvižené poloze pojistiti, aby nepřekáželo při odstraňování budníků. … Závětří se nachází na přením konci karoserie; má šířku nejméně 630 mm. Hlavní vstupní dveře jsou 630 mm široké a tak vysoké, jak to dovoluje pevnost kostry karoserie, aby vstup byl co nejpohodlnější. Totéž platí o posuvných v příčné stěně; u těchto dveří je šířka otvoru po otevření alespoň 550 mm. V uzavřené poloze jsou bezpečně zajištěny proti otevření a jejich vedení je takové, aby za jízdy nehlučely. V levé polovině závětří ve směru jízdy je samočinně sklopné polštářové sedadlo pro doprovázejícího holubáře se sklopnou deskou stolní před ním. Sedátko i stolní deska jsou upraveny tak, že osoba sedí bokem ke směru jízdy a má okénkem v zasouvacích dveřích výhled dovnitř vlastního holubníku. Z předepsaného výstroje je v závětří umístěno: 10 košíků a 4 torby pro dopravu holubů, skříňka na léky pro holuby, lovecká puška 16 mm a skříňka na kancelářské potřeby. Vnější úprava karoserie – Před otvory pro vlet a výlet jsou upraveny desky pro přílet a odlet holubů v délce příslušných otvorů. Jsou otočné na závěsech a tak široké, že jich zvednutím a přiklopením na oba otvory lze holubník uzavříti proti vniknutí škodlivé zvěře. Jsou opatřeny zařízením pro pojištění v poloze vodorovné i v poloze úplně sklopené. Na střeše holubníku je upravena skládací síť orientační. Uzavírá prostor v celé šířce karoserie od zadní stěny až po přední okraj otvoru pro vlet; její stropní rám je 240 mm nad nejvyšším místem střechy holubníku. Přístup pod síť na střeše z vnitřku holubníku je holubům umožněn tím, že též prostor nad oběma náletnými deskami je obklopen sítí a spojen volně s prostorem pod sítí na střeše. Část sítě před otvory pro vlet a výlet je zvlášť odnímatelná, takže lze holubům umožnit volný odlet i když je celá síť postavena. Provedení náletných desek a obklopující sítě je takové, že lze holubník uzavříti zdvižením desek, aniž by bylo třeba síť sejmouti. Horní díly skládací sítě střešní jsou upevněny poněkud dále od okapu, aby bylo lze po případě i přistaviti žebřík aniž by při své šikmé poloze narážel na síť. Síť se skládá z dílů napjatých v kovových rámcích lehkých, ale pevných a zůstává i ve stavu složeném upevněna na střeše. Je z pozinkovaného drátu o světlosti otvorů 30 x 30 až 40 x 40 mm. Spojení jednotlivých dílů sítě je provedeno způsobem spolehlivým, ale jednoduchým, aby postavení sítě bylo lze provésti rychle a pohodlně. Za tímto účelem jsou v zadní části karoserie upraveny na obou bočních stěnách stupačky a držadla umožňující výstup ku střeše. Stěny pod stupačkami jsou zesíleny tak, aby se stupačky nevylomily. Zadní část střechy je prohloubena, takže tvoří koupadlo rozměrů 400 x 500 mm o hloubce 100 mm se šikmými boky skloněnými o 30 stupňů od roviny rovné. Koupadlo je opatřeno náležitě velikým uzavíratelným odtokem s vyústěním v zadní stěně. … Nátěr vozidla je proveden v barvě khaki předepsaného odstínu. Vnitřek vozu je natřen barvou světle šedou. Budníky jsou nenatřeny.“

Vítězně z armádní soutěže vyšla firma B. Vobořil, s níž 6. října 1935 Ministerstvo národní obrany podepsalo smlouvu na dodání jednapadesáti převozných holubníků, které vojenské správě měly být předány v období od března do května 1937. Dohledem nad výrobou a převzetím holubníků byla pověřena Automobilní zbrojovka 1, jejíž komise se nacházela u fy ČKD. Dle zkoušek prvých kusů byla konstrukce dalších převozních holubníků upravena.

Obr. Konstrukční řešení převozního holubníku předložené v roce 1935 firmou Tatra

Počátkem ledna 1936 se rozeběhla jednání o vypouštění poštovních holubů ve Francii. Po korespondenční smršti se dospělo k závěru, že přelet závodících holubů přes Německo je riskantní a zároveň doprava ptáků přes Německo nepřicházelo v úvahu a transport přes Rakousko a Švýcarsko se zdál příliš nákladným.

V únoru 1936 došlo k postavení tel. praporů 6 a 7, s tím vyvstala potřeba změn v přidělení vojenských převozných holubníků a současně s tím byl předložen návrh na jejich označení. Proto se uvažovalo označit převozné holubníky takto: 1/2, 2/2, 3/2 atd. Přičemž číslo v čitateli označovalo číslo holubníku a číslo ve jmenovateli udávalo příslušnost k tel. praporu.

Během února 1936 se na MNO řešila žádost svazu chovatelů o souhlas k vypouštění poštovních holubů u příležitosti zahájení olympijských her v Berlíně. MNO se k žádosti vyjádřilo kladně a následně byl svaz srozuměn s tím, že holuby pro olympiádu dodá ústřední svaz spolků chovatelů pošt. holubů v Brně. Také svaz chovatelů žádal o změnu místa pro vypouštění holubů při závodech v Rumunsku. Ptáci měli závod zahájit v Constanci, ale chovatelé se obávali velkých zrát vzhledem k vzdálenosti, proto žádali o změnu místa. Nejvhodnější se jevila Bukurešť. MNO žádost vyřídilo kladně ke spokojenosti chovatelů.

V červnu 1936 došlo ke schválení nové mírové organizace telefonního vojska, která se dotkla i stálých a převozných holubníků. Branná moc měla v budoucnu disponovat sedmasedmdesáti holubníky převoznými a jedním mateřským. Z tohoto důvodu byla nařízena i výroba nových kroužků pro holuby, na kterých měla být zaznamenána příslušnost k jednotlivým holubníkům. Od 1. ledna 1937 měly být převozné holubníky označeny takto:

V červnu 1936 předložila Vojenská holubářská škola návrh stanu pro převozné holubníky, jež by poskytl zázemí třem mužům i s výstrojí a výzbrojí. Tento návrh schválen nebyl s odůvodněním, že je příliš drahý. Jako levnější a trvanlivější se zdály skládací dřevěné budky, jež by plnily stejnou funkci jako stan, jehož cena se odhadovala na 220,- Kč. Dřevěné strážní budky se již vyskytovaly u starších převozných holubníků tažených koňmi. Tyto strážní budky byly často v havarijním stavu.

Obr. Návrh holubářského stanu.

V polovině července 1936 byl firmou B. Vobořil dokončen prototyp převozného holubníku, se kterým se ve dnech 22. a 24. července uskutečnily jízdní zkoušky. Dne 22. června byl holubník zapřažený za nákladní automobil a vyrazil do Brna, kde proběhla technická prohlídka. Během technické prohlídky i při jízdní zkoušce se vyskytlo značné množství závad. Jednalo se o hlučnost klecí během jízdy, nedostatečnou pevnost nástavby, nevhodné provedení vybavení převozného holubníku a špatné použité materiály. Firma musela v nejkratší době odstranit veškeré nedostatky a předat prototyp k novým zkouškám.

Obr. Záznam z přejímky převozných holubníků vyrobených firmou B. Vobořil.

V srpnu 1936 se řešila objednávka deseti přenosných holubníků, které navrhly a jeden prototyp vyrobily Vojenské telegrafní dílny. Jak takovýto přenosný holubník vypadal, nám nejlépe přiblíží tehdejší technický popis: „Holubník jest vyroben přesně a odborně podle příslušných výkresů VTD (Vojenských telegrafních dílen). V podlaze holubníku jest nutno přesně dodržeti rozteče čtyř otvorů pro šrouby, připevňující holubník na kozy, neb do auta, případně vozu.

Holubník jest sešroubován ze sedmi samostatných dílů (mimo vnitřních přepážek). Ke každému holubníku patří dvě podpěrné kozy a dvě tyče k přenášení holubníku. Kozy, tyče, rozhledová síť (která je na holubníku kloubově připevněna) vkládají se při transportu do vnitřku holubníka.

Části, ze kterých je holubník sestaven nejsou z výrobních důvodů vyměnitelné se stejnými částmi jiných holubníků a proto musí býti jednotlivé díly každého holubníku označeny číslem holubníku na dobře přístupném a viditelném místě svého vnějšího povrchu. Holubník jest zhotoven z palubovek šíře as 11 cm vypracovaných z měkkého řeziva. K výrobě použije se dřeva předepsaného na výkresech. Dřevo musí býti dobře proschlé, rovně rostlé, smí míti pouze drobné zarostlé suky a nesmí míti trhlin. Přípustné drobné suky nesmí nikde přijíti do krajů neb hrany. Dřevo musí jinak vyhovovati předpisu čsl. branné moci D XV-9. Kování holubníku musí býti provedeno odborně, pečlivě a musí býti zinkováno. Hliníkové části jsou pískovány a smaltovány barvou khaki podle předpisu č. 702.

Nosné tyče, kozy a holubník (vyjma střechy) jest lakován barvou khaki předepsaného odstínu podle předpisu VTD 702, jednou před kováním a po druhé s kováním.

Vnitřek holubníku jest čistě vybílen vápnem. Po přibití dehtového papíru musí býti střecha znovu napuštěna dehtem a posypána hrubozrnným pískem.

Před zahájením sériové výroby zašle výrobce ústavu, který MNO určí alespoň jeden vzorek holubníku nelakovaného a jeden vzorek lakovaný ke kontrole materiálu, rozměrů, lakování a celkového provedení. Teprve po schválení může býti započato s výrobou série. Převzaty budou jen ty holubníky, které plně vyhoví tomuto předpisu.“

Koncem srpna 1936 byly osloveny k výrobě přenosných holubníků tyto firmy: Továrna na vozy, akc. spol. Kolín, Továrna vozů a kočárů Praha III, Neptun – J. Jakoubek Komárov u Hořovic, A. Slovák Nové Město na Moravě, F. Pražan Polička, F. Berka Pacov a V. Kusý Klatovy. Cena holubníku měla maximálně činit 852,- Kč za kus. Zakázku na dodávku přenosných holubníků nakonec získala firma Neptun. Dokončené holubníky byly předány vojenské správě 13. března 1937. Při přejímce armádní komise shledala několik nedostatků, z nichž nejvážnějším byly ostré konce pletiva u dvířek budníků, kdy hrozilo zranění ptáků. Tato závada byla ve velmi krátkém čase odstraněna.

Obr. Konstrukční řešení interiéru přenosného holubníku.

Obr. Prototyp přenosného holubníku.

V roce 1936 se technický stav starých převozných holubníků zhoršoval. Nejhůře na tom byl převozný holubník č. 11, kdy v protokolu vytvořeném velitelem „spojovací baterie“ děl. pluku 105 se uvádí: „Při převzetí vojenského převozného holubníku 11, bylo zjištěno, že vůz a strážní budka jsou v chatrném stavu. Spodek jest vyspravovaný prkny, prohnilý a v rohových místech úplně otevřený, neboť prohnilé dřevo při transportu vypadlo. Bočné stěny jsou rovněž ze 2/3 prohnilé a ztrouchnivělé, takže veškeré upevňovací šrouby a kování lze vytáhnouti prstem. Střecha jest zborcena a promáčí se. Totéž platí o strážní budce, která dlouhodobým používáním jest z větší části rovněž prohnilá a ztrouchnivělá, místy se promáčí, čímž uskladněný materiál a věci značně trpí. Pro jízdu, zvláště po horších cestách jest nebezpečí, že při větších nárazech se některá stěna vyviklá a odpadne.“ Oprava proběhla tak, že z podvozku byla sejmuta ztrouchnivělá karoserie (i s holuby) a na podvozku byla postavena nová karoserie za cenu 5 000,- Kč.

Hlášení o neuspokojivém stavu převozného holubníku 11 vedlo k tomu, že byla nařízena prohlídka všech převozných holubníků. Závad bylo více než dost. Některé holubníky musely projít rekonstrukcí, jiné se měly vyřadit z výzbroje. Jako příklad uvádím: „Komise převozný holubník 17a prohlédla a shledala tyto závady: 1) Vrchní část holubníku jest úplně prohnilá ztrouchnivělá. Střechou při deštivém počasí zatéká. 2) Podvozek jest taktéž značně opotřebovaný, pérování a brzdění nemá žádného držení.“ Dále si dovoluji citovat z jiného hlášení: „Komise prohlédla převozný holubník 14 a shledala tato závady: 1) Vrchní část holubníku při dolní přední straně jest úplně prohnilá, takže železný rám a brzdění jest úplně uvolněno. Tímto opotřebováním vrchní části jest tento holubník k dalšímu používání nepotřebným a komise navrhuje, aby s ohledem na shora uvedené opotřebování byl odevzdán do divisní zbrojnice 3 do celkové opravy. 2) Po dobu oprav budou holubi odevzdáni prozatímně do posádkového holubníku v Litoměřicích.“

Zhoršující se situace, kdy značná část starých převozných holubníků byla nepojízdná, se částečně zlepšila díky první dodávce deseti převozných holubníků vyrobených firmou Vobořil. Pro vojenskou správu holubníky převzala Automobilní zbrojovka 1, konkrétně přejímací komise u ČKD. V přejímacím protokolu se uvádí: „Vozidla odpovídají svým provedením schválenému vzorku se zřetelem na změny a požadavky uvedené v zápise o prohlídce prvého převozného holubníku ze dne 30. listopadu a 1. prosince 1936. Všechna vozidla byla podrobena předepsaným jízdním zkouškám, z toho jeden namátkově vybraný na trati Praha – Rokycany – Praha o celkové délce as 130 km, ostatní na trati Praha – Dolní Počernice – Praha o celkové délce as 25 km. Při jízdních zkouškách byla u všech vozidel přezkoušena automatická nájezdová brzda, jež působila u všech vozidel spolehlivě, rovněž ruční brzda svému účelu dobře vyhovuje. Vnitřní zařízení odpovídá technickým podmínkám objednávky. Běhačky jsou zhotoveny z hliníkového drátu podle návrhu,

který dodala Vojenská holubářská škola v Brně. Ačkoliv jsou tyto běhačky podle názoru komise poněkud měkké, byl tolerován tento nedostatek vzhledem k tomu, že je menšího významu a že nebyl zaviněn dodavatelem. Menší závady, které komise zjistila, byly dodavatelem na místě odstraněny. Výstroj, kterou dodavatel podle technických podmínek objednávky je povinen dodati, shledána úplnou a dobré jakosti.“ Ke každému převoznému holubníku náleželo: náhradní kolo, obal na náhradní pneumatiku, zdvihák o nosnosti 500 kg, vulkanizační souprava, sada speciálních klíčů, pumpa na tlakové mazání, matice ke kolům a koňská oj. Dále k výstroji patřila bednička na trus, džber na vodu, sekyra s násadou, kožené chránítko na sekyru, samočinné napajedlo pro holuby, dvě svíčky, ruční trojhranné škrabátko, štětec oprašovací číslo 7, štětka na bílení, deset zinkových žlábků, tři pyle na zrní, deset sáčků na krmivo, pět konopných sítí pro holuby, lékárnička (osahující 100 g modré skalice, 100 g síranu sodného, 50 g lapisu, 50 g kyseliny sírové, 25 g jodové tinktury, 50 g řimbabového prášku a jeden štětec) a skříňka na kancelářské potřeby. Nové převozní holubníky byly předány a to: jeden vojenskému telegrafnímu učilišti, dva Telegrafnímu praporu 1, jeden Telegrafnímu praporu 4, dva Telegrafnímu praporu 6 a čtyři Telegrafnímu praporu 7.

Obr. Automobilní převozný holubník vyrobený firmou Vobořil.

Obr. Interiér automobilního převozného holubníku zhotoveného firmou Vobořil.

Obr. Zastírání automobilního převozného holubníku.

Obr. Dva automobilní převozné holubníky, oba zhotovené firmou Vobořil.

V červenci 1937 bylo vypracováno tzv. situační hlášení, v němž je zaznamenán stav jak armádního tak i civilního holubářství. Z hlášení je patrné nové přečíslování převozných holubníků, zařazení nových přenosných a automobilních převozných holubníků.

Nově dodané automobilní převozné holubníky ačkoli byly vojenskou správou převzaty, nebyly dle hlášení v dobrém stavu. S podvozky nebyl žádný problém, ale karoserie byly zhotoveny ze syrového dřeva, jež stále pracovalo a v něm se nacházelo poměrně hodně suků, které po seschnutí vypadly. To samé platilo i o palubkách, které se při sesychání od sebe oddělily, takže v karoserii vznikly mezery. Přistávací desky se vlivem počasí ohýbaly a praskaly, proto je nešlo přiklopit. Nátěr z karoserie odprýskával. V této době však nebyl prostor na reklamaci automobilních holubníků, protože všechny byly potřeba. Další problém vznikl při zkoušce tažení automobilního holubníku koněm. Během jízdy došlo k zlomení oje. Proto bylo nařízeno zjistit, zdali se jedná o ojedinělý případ, nebo zdali jsou všechny oje vyrobeny z nekvalitního materiálu. Bohužel všechny oje byly nevyhovující, proto firma musela toto zařízení překonstruovat a dodat na vlastní náklady nové.

V tomto období jsou hlášeny a také kritizovány nedobré výsledky civilních holubářů ze závodu z Bukurešti, kdy byly zaznamenány značné ztráty na ptactvu. Mnoho ptáků se tohoto závodu účastnilo poprvé, chovatelé podcenili kondici, výcvik a trénink.

Koncem roku 1937 se situace v pohraničí začala vyhrocovat, což vedlo k tomu, že se na MNO začali zabývat civilním holubářstvím. Hrozilo nebezpečí, že by se chov poštovních holubů mohl zneužít k protistátním účelům. Z tohoto důvodu měl být zřízen vojenský dozor nad jednotlivými spolky. V každém spolku měl být ustanoven tzv. důvěrník, který by spolupracoval s vojenskou správou. Dokonce padly návrhy na zákaz chovu holubů v pohraničí. Zpřísnit se měla i evidence holubů.

V květnu 1938 za tzv. mimořádných poměrů opravdu došlo k zajištění chovů poštovních holubů v pohraničí. Přitom se prokázalo, že mezi zajištěnými holuby se nacházeli jak říšskoněmečtí holubi, tak i holubi, jež neměli žádné či padělané

označení. Poměrně zajímavé je hlášení z Podkarpatské Rusi a Slovenska, ve kterém je uvedeno: „Maďaři a Slováci nemají o chov poštovních holubů žádný zvláštní zájem, spíše je chovají pro zábavu dětí. Holuby vůbec necvičí nebo velmi málo. Proto se jich zákaz chovu poštovních holubů vůbec nedotkl. Za to Němci, v okresech Poprad, Kežmarok, Levoča a Spiš. Nová Ves, rádi chovají poštovní holuby. Také u nich bylo při kontrole zabaveno přes 1 000 holubů u neoprávněných chovatelů. Poněvadž nyní četnictvo dobře poměry holubářů zná, lze podle jejich úsudku považovati všechny okresy za pročištěné.“ Zabavení holubi ze Slovenska a Podkarpatské Rusi byli odesláni do pražského bývalého Cvičného holubníku čís. 1, který se nacházel na Smíchově ve Štefanikových kasárnách. Holubník pro tento účel připraven nebyl, proto musel být urychleně vybaven potřebným materiálem. Kapacita však nestačila, proto část holubů musela být utracena.

V průběhu června 1938 byla sepsána hlášení velitelství jednotlivých sborů obsahující údaje o tom, kolik holubů bylo zabaveno, kolik jich nebylo kroužkováno atd. Zde si dovolím citovat hlášení Velitelství III. sboru, které vypracoval plk. gšt. Václav Lysák: „Hlásím, že v oblasti III. sboru byla provedena evakuace poštovních holubů civilních chovatelů v pohraničí dle směrnic. Průběh evakuace byl hladký. Celkem bylo evakuováno 39 poštovních holubů, vesměs oprávněně chovaných; z toho byli 3 holubi neokroužkovaní. Kromě toho bylo 12 holubů oprávněně chovaných utraceno. Souhlasím, aby v pohraničí byl zakázán chov veškerých holubů. … Při ZH nepočítám s využitím civilních poštovních holubů z těchto důvodů:

a) Civilní chovatele nelze považovat za politicky spolehlivé.

b) Umístění civilních holubníků neodpovídá obyčejně sestavě vojska. Resp. příslušných SV a snaha voj. správy získat chovatele v místech pro vojsko vhodných, nesetkala se s úspěchem.

c) Není záruky, že civilní pošt. holubi jsou řádně a systematicky cvičeni, takže je nelze považovat za pojítko dosti spolehlivé. I když jsou cvičeni, tedy zřídka kdy ve směrech potřebných pro vojsko.

d) Obsazení civilních holubníků vyžádalo by si poměrně značného počtu voj. holubářů, jichž není nazbyt.

e) Organisace a udržování telef. spojení s civilními holubníky vyžádalo by si při značných vzdálenostech SV mnoho telef. kabelů i personálu, jehož rovněž není v ZH nazbyt.

f) S přidělenými voj. holubníky lze pro potřeby ZH vystačiti.“

V hlášení Velitelství IV. sboru div. gen. Emil Fiála uvádí, že bylo zabaveno 222 poštovních holubů a ti byli odesláni do mateřského holubníku v Brně. Konkrétně se jednalo o politický okres Opava, kde byl jeden holub nesprávně okroužkován a sedmašedesát pošt. holubů bez kroužku, politický okres Krnov, zde byli zabaveni dva holubi s říšskoněmeckým kroužkem, jeden s polským kroužkem a dvaapadesát bez kroužků, politický okres Hlučín, zde bylo objeveno jednačtyřicet holubů bez kroužků a politický okres Fryšták, tak zde se podařilo zadržet šest holubů s polskými kroužky, dva s nezákonnými kroužky a padesát bez kroužků.

Velitel II. sboru hlásil, že bylo zkontrolováno 4 815 poštovních holubů, z nichž deset bylo cizích, sto dvacet jedna špatně kroužkovaných a čtyřicet bez kroužků. Většinou kontroly probíhaly hladce, akorát v jednom případě holubář tvrdil, že se chovem již nezabývá, což nebylo pravdou, protože holuby těsně před policejní prohlídkou vypustil. Za tento přestupek bylo s Františkem Rudolfem z Ústí nad Labem zahájeno trestní řízení.

Po mnichovských událostech roku 1938 vyvstala z důvodu změny státní hranice otázka změny kroužkování poštovních holubů. Na MNO vznik návrh, aby poštovní holubi dostali ke stávajícím kroužkům nový snímací kroužek z „jinobarevného lehkého plechu“. Souběžně s novým kroužkem měl majitel obdržet malý lístek s číslem starého a nového kroužku. Současně se začalo pracovat i na novém zákoně o poštovních holubech.

V sobotu 14. ledna 1939 bylo vypracováno situační hlášení za IV. čtvrtletí roku 1938. Z tohoto hlášení si dovoluji citovat: „U různých polních tel. útvarů bylo v době mobilisace použito poštovních holubů jako spoj. prostředku a to u některých ve větší míře, u jiných méně. Holubi tito ve většině případech se osvědčili dobře. Ztrát bylo poměrně málo až na některé holubníky, jichž stanoviště byla v kraji lesnatém s mnoha dravci (některé holubníky slovenských tel. praporů). Kromě převozných a přenosných holubníků byli dodáváni poštovní holubi na vnější stanice i od mateřského holubníku. Vzhledem k nutnosti bylo na kratší vzdálenosti použito i holubů úplně ještě nepropelíchaných, avšak i tito se vraceli dobře. Po vyhlášení mob. bylo koncem září a počátkem října 1938 dodáno na voj. stálé holubníky a sběrny pošt. holubů větší množství pošt. holubů, evakuovaných z pohraničních oblastí. Voj. mateřskému holubníku v Brně bylo dodáno takových holubů přes 12 200 kusů. Podle výn. MNO byli ti z holubů, kteří byli neokoužkovaní neb nesprávně kroužkovaní zabiti anebo odprodáni mezi gážisty; z ostatních pak byli:

– holubi členů spolků, jejichž sídla zůstala na čs. území, těmto vráceni (vyjma části III. sboru).

– holubi členů spolků, jichž sídla zůstala v zabraném území, po dohodě styčných důstojníků cizích armád se styč. důstojníky čs., pokud je zde známo, byli buď těmto vráceni neb (u voj. mateř. holubníku ) komis. vypuštěni.

Na rozkaz vel. III sboru byli komis. vypuštěni u voj. mateř holubníku z větší části (9238 holubů) i pošt. holubi spolků, jejichž sídla sice zůstala na čs. území, avšak členy spolků byli i chovatelé z území zabraného. Velit. III. sboru rozhodlo tak učiniti proto, že s holuby nebyly dodány žádné evid. doklady a proto nebylo lze zjistiti, zda ten či onen náleží chovateli z čs. neb zabraného území. V době mob

Podle oznámení velit. IV. sboru ze dne 12. I. 1939 byl voj. přev. holubník č. 63 tel prap. 6 přečíslován na č. 56, jelikož bývalý s číslem 56 byl po havárii při evakuaci v říjnu 1938 zničen a zůstal v odstoupeném území. … Vzhledem k odstoupení různých částí území okolním státům ztratil Ústřední svaz celkem 75 (někdy uváděno 81) spolků, což čítá cca 2 500 členů. …“

V neděli 1. ledna 1939 spatřila světlo osvěta nová směrnice řešící výcvik armádních poštovních holubů. Zde bych si dovolil upozornit na rozšíření radiotelefonních a radiotelegrafních stanic, přičemž užití poštovních holubů k přenosu zpráv nebylo aktuální, ale i přesto se branná moc zastaralého pojítka nechtěla vzdát. Z této směrnice si dovolím citovat, abychom si mohli udělat představu o plánovaném výcviku a využití poštovních holubů i v době existence moderních komunikačních technologií: „… Přemisťování na větší vzdálenosti: Přemístíme-li převozný holubník na vzdálenost přes 20 km, je třeba holuby na nové stanoviště zvykati 4 – 8 dní. Během této doby se nedá holubů použíti k donášení zpráv. Holubi jsou pod orientační sítí, aby si dříve novému okolí přivykli. Asi 4. den orientační síť odstraníme. Holubi musí býti hladoví. Nenutíme je po otevření výletu násilím z holubníku, nýbrž jim ponecháme úplnou volnost. Jakmile však první vylétne, pravidelně ho ostatní následují. Holubář je ihned svolává k holubníku, přičemž jim hodí něco málo zrní na střechu neb přistávací desku holubníku. Jakmile holubi sedli na holubník, přestane jim házeti. Holubi po chvíli opět se vznesou, načež je holubář znovu svolává (pískáním). Když se zase snesli na holubník, vábí je do vozu, kde je nakrmí. Výlet je uzavřen, takže nakrmení holubi nemohou již holubník opustiti. Při příštím krmení se dovolí holubům již déle proletěti. Po svolání na holubník (střechu) lákají se zase do vozu, načež jsou uzavřeni až do třetího krmení, kdy se jim dovolí létati plné půl hodiny. Potom se opět svolají do vozu a uzavřou. Příští den se tato cvičení opakují. Tento den můžeme však případně (podle toho, na jakou vzdálenost jsme holubník přemístili a jak prakticky jsme již poznali, že se nám holubi na novém stanovišti usazují) začíti s orientačními lety a před večerním krmením s kratším letem programovým. Další den provádíme již normální cvičné lety a to dopoledne v menších skupinách, odpoledne pak po jednom neb dvou kusech. Mnohdy je výhodné na novém stanovišti v přibližně určený den orientační síť odstraniti a holuby vypustiti k večeru před posledním krmením anebo před deštěm, neboť v těchto případech holubi obyčejně neletí daleko od holubníku. Je třeba míti stále na paměti, že přivyknutí na nové stanoviště vždy usnadní mírný hlad holubů. Avšak při tom nesmíme zase holuby přílišným hladem dlouho trápiti vzhledem k udržení patřičného zdravotního stavu těchto. V době intensivního výcviku se přemisťuje převozný holubník na velké vzdálenosti nejméně čtyřikráte. …“ Tak jsme se dozvěděli něco málo o tom, jak se holubi cvičili. Pro mne to je informace celkem nová.

V únoru 1939 se připravoval vznik Slovenského svazu chovatelů poštovních holubů, probíhala různá jednání s MNO. Jenže 15. března 1939 bylo vše jinak. Otázkou je, jak německá branná moc naložila s čs. armádními holuby, zdali je zařadila do svého stavu, či je utratila nebo předala civilním chovatelům. Dále nevím, jak bylo naloženo s převoznými holubníky, jestli ještě nějaký čas sloužily svému účelu, nebo byly sešrotovány či přestavěny na jiné více potřebné vleky. Ať to bylo tak či onak, tímto článkem jsem vám trošku přiblížil chov a využití poštovních holubů v naší předválečné armádě.