Oslavy 105. výročí narození gen. Knopa a působení Baria v Žamberku

Gen. Josef Knop

30. ledna 1909 se v Žamberku v Hluboké ulici narodil řezníku Štěpánu Knopovi a jeho manželce Hedvice, rozené Vodičkové, syn Josef. Po ukončení základního vzdělání pokračoval studiem na Reálném gymnáziu v Kostelci nad Orlicí, které ukončil maturitou v roce 1929. Nastoupil základní vojenskou službu, protože chtěl studovat Vojenskou akademii. Tu pak absolvoval v Hranicích na Moravě a v hodnosti poručíka nastoupil ke svému prvnímu útvaru na Slovensko.

Po vypuknutí války, jako vlastenec a čestný důstojník, hledal cestu za hranice, kde by mohl bojovat proti Němcům. Putoval přes Budapešť, Bělehrad, Soluň, Cařihrad, Bejrút, Marseille do Agde, kde se shromažďovala a cvičila naše zahraniční armáda. Byl ustanoven velitelem 8. (kulometné) roty 2. praporu, s kterou byl pak odeslán na frontu. Zúčastnil se potupného ústupu francouzské armády před německými vojsky a svým rozhodným a chladnokrevným jednáním uchránil životy svých vojáků.

Po pádu Francie se dostal z přístavu v Séte do Anglie, kde s ostatními československými dobrovolníky byl umístěn ve stanovém táboře našeho vojska v Cholmondeley Park. Stal se příslušníkem 1. čs. brigády ve Velké Británii.

Postupně se stává velitelem čety, roty, velitelem Školy důstojníků v záloze. Kpt. Josef Knop také absolvoval několik speciálních kurzů britských SOE pro sabotáž, diverzi a seskok padákem, např. ve stanici STS-25 ve Skotsku, kde se cvičili naši parašutisté, kteří potom byli vysazeni do Protektorátu.

V našich jednotkách v SSSR byl citelný nedostatek zkušených důstojníků. Ti byli doplňováni z našeho vojska ve Velké Británii. V září 1943 opustil s transportem dalších důstojníků Anglii a přes Port Said, Jeruzalém, Teherán, Baku přijel v listopadu do Moskvy.

Škpt. Josef Knop pak vykonával řadu funkcí. Velitele poddůstojnické školy, padákového důstojníka u 2.  čs. paradesantní brigády, velitele Oddílu pro zvláštní úkoly (ZÚ), kde se školili vojáci pro činnost a boj v týlu nepřítele. MNO v Londýně, gen. Heliodor Píka a velení Oddílu ZÚ v Jefremově se snažili usměrnit výcvik a stabilizovat jeho hodnotu na úrovni sabotážního výcviku, jaký poskytovala čs. parašutistům ve Velké Británii SOE.

Později byl převelen k 1. čs. samostatné brigádě, kde velel jejímu 2. praporu. Náčelníkem štábu praporu byl Oldřich Kvapil. Jejich přátelství a spolupráce se u brigády staly proslulými. V této funkci škpt. Josef Knop prodělal těžké boje, na kterých se naše jednotky v SSSR podílely. Machnovka, „bezejmenná kóta 534″, Hyrowa hora, Dukla… Své velitelské stanoviště měl vždy v blízkosti svých vojáků. Byl s nimi doslova v první linii. Patřil mezi oblíbené velitele. Přestože byl tvrdý a nesmlouvavý, byl spravedlivý, uznalý a o svoje vojáky pečoval, jak to jen bylo možné.

První českoslovenští vojáci, kteří 6. října 1944 u Dukly vstoupili na území vlasti, byli právě průzkumníci z jednotky škpt. Josefa Knopa! Mnohokrát stál se samopalem v ruce v čele svých vojáků a vedl je do boje. O urputnosti bojů svědčí i to, že v listopadu 1944 ze tří praporů 1. čs. brigády zůstal v boji jen jediný pěší útvar složený ze zbytků oněch jednotek, kterému se říkalo „bojová skupina Knop“.

V roce 1947 se vzdal velmi slibně se rozvíjející vojenské kariéry a na vlastní žádost, aby se mohl věnovat své rodině, kde se mu také mezitím narodila dcerka Yvona, byl převelen domů do Žamberka, kde nastoupil na funkci velitele pěšího praporu 42. Na tuto funkci byla systemizována pouze hodnost majora.

Roku 1949 se stal, jako stovky dalších čestných důstojníků, obětí známých komunistických procesů, na kterých se také, bohužel, podíleli někteří jeho bývalí spolubojovníci z východní fronty, které nový režim vynesl do jejich všemocných pozic. Při výsleších byl mučen i jinak trýzněn.

Státní soud v Praze jej soudil ve skupině dalších lidí a 14. prosince 1949 vynesl rozsudek doživotí. Jako ostatní političtí vězni je i on častým cílem brutálního chování bachařů. Protože jeho smysl pro spravedlnost a pro čest mu nedovolí být netečným k utrpení druhých, zvláště když cílem týrání je nemocný nebo starý vězeň, stává se, že zasáhne a tím si svoje podmínky ještě zhorší.

Válečný hrdina, nositel vysokých československých a spojeneckých vyznamenání opustil vězení na základě amnestie prezidenta republiky v roce 1962. Musel vykonávat pouze podřadnou fyzickou práci. Jinde pro něho nebylo místo. Na svobodě pobyl necelé čtyři roky, když na nedoléčené nemoci z války a následky věznění zemřel v nemocnici v Ústí nad Orlicí 1. dubna 1966 ve věku pouhých 57 let.

Paraskupina BARIUM

Skupina ve složení: nadporučík dělostřelectva Josef Šandera – velitel skupiny, četař aspirant Josef Žižka – radiotelegrafista a četař pěchoty Tomáš Býček – pomocník, vyslaná londýnským ústředím na území okupované vlasti a vybavená vysílačkou s krycím jménem MARTA, seskočila z letounu Halifax s polskou posádkou u obce Vysoká nad Labem v noci z 3. na 4. dubna 1944. Jejím úkolem bylo získávání a odesílání zpravodajských informací do Londýna a organizování příprav ozbrojeného povstání.

Organizační centrum BARIA bylo v Hradci Králové. Činnost skupiny se velmi úspěšně rozvíjela. Podařilo se jí podchytit několik civilních odbojových organizací a také vojenskou Obranu národu. Oblast severovýchodních Čech se tak díky nezdolné činnosti Josefa Šandery dostala pod jednotné, nově vytvořené vedení s velitelskými kádry, které bylo londýnským ústředím odsouhlaseno.

V noci z 2. na 3. října 1944 v Hradci Králové začala zatýkací akce hradeckého a pražského gestapa. Josefu Šanderovi, přezdívanému „Velký Josef“, Josefu Žižkovi, přezdívanému „Malý Josef“ a Tomáši Býčkovi se podařilo ze smyčky gestapa vyklouznout. Nové útočiště se tedy podařilo najít členu Obrany národa škpt. Františku Markalousovi ze Žamberka. A tak 6. října 1944 v pozdních večerních hodinách přijíždí na žamberské náměstí nákladní automobil, na kterém v doprovodu por. Josefa Hýbla-Brodeckého je i Josef Šandera s vysílačkou MARTA. Díky statečnosti Rudolfa Žabky, jeho manželky Boženy a syna Ladislava v Žamberku-Polsku našel Velký Josef a o dva dny později i Malý Josef svoje bezpečné útočiště. Již 9. října 1944 odtud vysílačka MARTA odeslala další depeši.

Činnost zbývajících dvou členů skupiny pokračovala na novém místě neztenčenou silou. Byly typovány další plochy pro shoz zbraní a shromažďovány další zpravodajské informace pro odeslání vysílačkou. Nadále probíhalo zatýkání gestapem, ale Žamberka se nedotýkalo.

Vedení odbojové organizace se sídlem v Žamberku začalo hledat kontakty na jiné organizace v Praze. Tak se stalo, že v polovině prosince 1944 do Žamberka se skutečnými odbojáři přijel i konfident Vítězslav Lepařík, sám bývalý parašutista, který Šanderu znal. Podařilo se mu s ním ještě ten den u Žabkových setkat. K jeho dobru je nutno podotknout, že po návratu do Prahy oznámil, že parašutisty nenašel. Když se chtěl později od gestapa odpoutat, v neopatrnosti se zmínil i o BARIU. Byl ihned podroben výslechu a donucen dovést gestapo k jejich úkrytu.

16. ledna 1945 v ranních hodinách obklíčila asi třicetičlenná skupina gestapáků dům Žabkových. Když uviděl Josef Šandera bezvýchodnost situace, střelil se pistolí do hlavy. Němci ale parašutisty chtěli dostat živé. V opačném případě vyhrožovali, že všechny domy v okolí vypálí. Josef Žižka se vzdal, ale již 18. ledna 1945 se ve vězení v Praze oběsil, aby jej Němci nemohli použít k rádiové protihře. Šandera při výstřelu nezemřel. Když to gestapáci zjistili, nechali jej převézt do nemocnice v Hradci Králové, kde byl operován. Zemřel pod falešným jménem František Drbola v nemocnici 9. března 1945, aniž cokoliv Němcům prozradil.

Rudolf Žabka s manželkou byli po výsleších v Hradci Králové převezeni do Malé pevnosti v Terezíně, odkud se již živí neměli vrátit, ale štěstí je neopustilo. Syn Ladislav při zmatcích s odvozem postřeleného Josefa Šandery uprchl a skrýval se až do konce války.