Rota Nazdar | Kulomety v Náchodě

V půli července byl jsem vyslán svým velícím důstojníkem „prý za odměnu“ na jaké si cvičení u Náchoda. Záhy jsem od jiných vojínů zjistil, že se zde má vyskytovati obávaný důstojník Ředitelství opevňovacích prací, známý vyžadováním přesných a důsledně prováděních cviků. Ihned jsem pochopil, že můj velící důstojník se mi stále mstí za ty konzervy, co nám ze skladu proviantu odnesl velký pes a že odměna tu bude vpravdě ryzí.

Přicestoval jsem tedy v brzkých ranních hodinách do Náchoda, kde jsem se měl hlásiti u strážního praporu v pivovaře. Pojal jsem tudíž lehké nejistoty o pravosti těchto rozkazů, ale jelikož Náchod je oblast ryze česká, bez obav německé diverse vydal jsem se vstříc vůni chmele.

Ve bráně stál jakýsi „civil“, nepřiliš vábného vzhledu, s patkou na stranu, fešácké oblečení měl sic notně požmoulané zřejmě z předchozí piatiky, ale odér dámského parfému svědčil o tom, že osoba má oblibu v dámách a i ony v něm. Záhy poté co mne spatřil, vyšla z jeho úst, v jejichž koutku se pohupovala cigareta, podivná věta: „Má střílna M/CE na srubu 82 depresi vetší nežli střílna D?“ Jediné co já vím o deprézi jest to, že jí trpěla bývalá paní kněžna ze zámku. Pochopivše, že tento podivný pán jest obávaným důstojníkem Řopu zvaným „Horka“, jal jsem se stavěti do pozoru. Za nezodpovězení otázky byl jsem však potrestán pouze zabavením veškerého kuřiva a poslán kamsi do kopců nad Náchodem.

Když jsem dorazil po úzké cestičce lemované rozestavěnými zátarasy k pevnostnímu srubu zvanému Březinka, čekalo mne zde o poznání našeho úkolu. Mladý pan rotmistr Fuksa, zvaný podřízenými Fixa, jelikož se rád zmaluje, jal se objasniti mi úkoly. „Spolu s ostatními vojíny, předvedete veřejnosti naše moderní zbraně a to jak v opevnění, tak i mimo něj“. Vojín Kratochvíl, který se mne ujal, asi trpěl tou deprézí o které mluvil ten podivný důstojník z pivovaru, nebo jinou nemocí hlavy. Neustále blábolil cosi o trhání zvonů na jeho objektu kdesi u Trutnova a nenechal si to vyvrátiti, ačkoliv jeho srub ještě není ani vybetonován. Skupinu doplnil četník, který měl držeti dav obecenstva dostatečně daleko a vůbec hlídati, aby se kolem neděli různé nepřístojnosti. Byl jsem totiž upozorněn, že rotmistr Fuksa uhnal kdesi na cvičišti ve Strašicích nějakou důstojnickou dcerku a tatínek zmiňované nešťastnice, při představě že jeho dcerka nosí outěžek s obyčejným vojínem, rychle zařídil Fuksovo povýšení do rotmistrovského stavu. Četník jal se tedy brániti nám v komunikaci s osobami v okolí a nutivše nás stále do práce, sám stále korsoval a na svoji fešáckou uniformu lovil děvčata z lázní.

Druhý den ráno, očekávali jsme s napětím důstojníka „Horku“. Z města se však přihnal posel, který se nás jal informovati, že pan velící se při dvacáté páté prohlídce pivovaru zřítil do sladovny a pochroumavše si ošklivě kotník, nemůže se dostati ani ze sladovny natož k nám. Všem se notně ulevilo, kromě rotmistra Fuksi, který počal vykřikovati něco nesrozumitelného zřejmě v sanskrtu a ve chvilkovém pomatení mysli vydával rozkazy v maďarštině, takže mu rozuměl pouze strážní pes převelený z Komárna. Započali jsme tedy budovati postavení pro palby z dvojkulometu vz. 37 a improvizované palebné stanoviště lehkého kulometu, které mělo imitovat palbu z krycích střílen. Brzy se objevila skupina záložníků ve složení ajzboňák Slon a požárník Martinec. Jali se budovati s pomocí četníka imitaci malých lehkých objektů tzv. ŘOPíků. S pár prken a hranolů stloukli kolem ocelových střílen zajímavou konstrukci, která podle jejich bujně posílené fantazie měla představovati maličkatou místnost ŘOPíků. Nehezká vedra však zanechal na necvičených záložnících ošklivé následky. Vojín Slon ustavičně hledal výhybku a vojín Martinec bez ustání pobíhal za děvčaty a opakoval mantru „hóří, má panenko srdce moje pro tebe“ a pokoušel se naleznouti jakousi hadici.

Jaké to bylo překvapení, když se další den ráno objevili jednotky vojáků snad z celého Československa. Bohužel se také odkudsi vyloupl podivně vyhlížející zbrojíř, který mi jako střelci z TK vz. 37 s podivným úšklebkem na tváři, vrazil do rukou roztodivné cosi nazvané Kulometný podstavec vz. 37. Tato více jak 20kilogramová splašená kopa trubek, byla prý urychleně vyvinuta, aby se snad nemusil náš nový kulomet povalovati někde na zemi. Brzy jsem však byl vyveden z omylu rotmistrem Fixou, který nám škodolibě oznámil, že jako zkušení vojáci budeme předváděti i výcvik kulometného družstva a roje a právě tento moderní podstavec nám umožní použít i nový kulomet vz. 37. Náš roj doplněný o několik mladých vojínů pocházejících odněkud u Prahy se pod velením vojína Kratochvíla vrhal hrdě vstříc terčům a má skromnost kosila k radosti správce střelnice terče a příslušenství dlouhými dávkami. Radost z prožitku kazil pouze kulometný podstavec, při jehož konstrukci se pravděpodobně konstruktér příliš zasnil nad krásou těžkého průmyslu.

Dalším naším úkolem bylo odraziti imitované nálety nepřátelských letadel. Opět nám dobře posloužil náš těžký kulomet, tentokrát včetně opěrky a PL zaměřovače. Před střelbou jsme taktéž pochopili, že zbrojíř je šprýmař jelikož nám potajmu odstranil upevňovací čep, který spojuje zbraň s už tak nestabilním podstavcem. Za vtípek jsme mu poděkovali a nepřátelské aeroplány sestřelili při využití vyšší kadence naší zbraně.

Zbyl na nás již úkol nejposvátnější pro každého hraničáře a to střelby z pevnostních zbraní. Přidělen k obsluze dvojkulometu byl svobodník Žabka, který trpí zajímavým koníčkem spočívajícím v zálibě oblékati si staré uniformy, které nosili naši otcové a vojín Hoch, který rád usíná ve službě i mimo službu a převážně v doprovodu Náchodských paniček. Samotný dvojkulomet s pomocí naši trojčlenné osádky předl jak pevnostní agregát a pokud bysme snad netrefili ten sklad třaskavin, střílíme až dodnes. Za odměnu nám bylo zaveleno stříleti pokusně i v plynových maskách, ale jelikož nejsme žádní bažanti, potajmu jsme odšroubovali filtry, aby to rotmistr Fuksa nepoznal. Zbývalo již provést pouze poslední střelby z lehkého kulometu vz. 26 a mohli jsme se vydati hodovat na guláši, který uvařilo kuchařské družstvo kdesi od Mukačeva.

K večeru se do našeho ležení donesla informace, že pan důstojník „Horka“ již byl vyzdvižen ze sladovny pomocí dělostřeleckého traktoru a zevrubně informován o našem úspěchu, poslal nám soudek piva po závozníkovi. No nemusím vám vyprávět jaké veselí tato zpráva pozvedla. Převážně záložní vojáci v čele s profesorem Čížkem počali vymýšleti jak sud piva rozmnožiti, ale vše bylo ve výsledku marné, jelikož rotmistr Fuksa dostál své přezdívky a sud ještě u obvodové překážky celý vypil.

Text: Pavel Anděl
Foto: Petr Kříž

Celá alba najdete na našem facebooku kliknutím na jednotlivé fotografie.