18 Kvě Vznik tanků
Jaroslav Špitálský
V průběhu Světové války, především na Západní frontě, probíhala takzvaná poziční válka. Miliónové armády na bojišti vybudovaly „stokilometrovou zákopovou síť“, chráněnou kulometnou palbou a soustavou překážek z ostnatých drátů. Mezi zákopy nepřátelských stran se nacházela země nikoho, právě v této oblasti probíhaly každodenní útoky ve snaze prolomit nepřátelská obranná postavení. Tisíce a tisíce padlých zůstávaly po takovýchto útocích v polích ostnatého drátu. Rozblácená země pokrytá krátery od výbuchů byla pro obrněné automobily neprostupná.
Myšlenka stavět obrněná vozidla s housenkovým (pásovým) pojezdným ústrojím vznikla již na podzim roku 1914, když se u dohodových armád ukázalo, že německou frontu nelze obvyklými bojovými prostředky prorazit.
Britský podplukovník Ernest Swinton se začal zabývat myšlenkou obrněného housenkového vozidla schopného překovávat krátery, zákopy, překážky z ostnatého drátu a palbou z děl a kulometů ničit zbraně protivníka tak, aby umožnilo vlastní pěchotě snáze překonat nepřátelské hlavní obrané pásmo.
Podplukovník Swinton spolu s kapitánem Tullochem podali přesné návrhy prvnímu lordu admirality, Siru Winstonu Churchillovi. Ten se zasloužil o prosazení projektu, kterého se ujala admiralita. Následně došlo k utvoření Landship-Committee (Výbor pro pozemní lodi), který byl z počátku složen jen z inženýrů a důstojníků loďstva a byl mu svěřen neobvyklý úkol, sestrojit naprosto tajně novou zbraň pro armádu ve Francii a to zbraň, o níž armáda dosud vůbec nic nevěděla a o kterou ani nežádala.
V úterý 15. června 1915 byl výbor rozšířen tím, že k němu byli přizváni důstojníci pozemní armády. Landship-Committee byl následně přejmenován na Joint Naval and Military Committee (Společný výbor loďstva a armády). Tento výbor kolísal na počátku své činnosti, nevěda pro jakou konstrukci bojového vozidla se má rozhodnout. Konečně se však jeho členové shodli na užití housenkového pohonu.
Výsledkem ohromného úsilí britské vojenské správy bylo zahájení sériové výroby těžkých tanků Mark I. K prvému bojovému nasazení tanků došlo v pátek 15. září 1916 v prostoru obcí Flers a Courcelete. Do útoku vyrazilo sice jen 36 tanků, ale pro pěšáky obou stran to bylo náhlé zjevení. V mlze a oblacích dýmu se zjevily obludy, které nedokázali ani pojmenovat. Stroje drtily zátarasy z ostnatého drátu a během jízdy nebezpečně kličkovaly ze strany na stranu. To bylo způsobeno tím, jak se osádky snažily na nerovném terénu udržet směr jízdy. Přesto se vozidla neúprosně posouvala vpřed a likvidovala nenáviděná protivníkova kulometná hnízda.
Během prvých bojových nasazení nezaznamenaly tanky příliš úspěchů, ba utrpěly těžké ztráty. Velitelé nevěděli jak je použít a užívali jich nesprávně. To se však záhy změnilo, jakmile velitelé vyšších jednotek začali dbát pokynů z řad tankových odborníků. Tak se stalo, že velitel 3. armády, Sir Julian Byng, svolil, aby velitel tankového sboru, generálmajor Sir Hugh Elles, provedl u Cambrai útok podle vlastních disposic. A tak vyrazilo z úterního rána 20. listopadu 1917 více než 300 těžkých tanků Mark IV k mohutné německé pozici mezi Gonnelieu a Havrincourtem. Tento útok byl mimo to proveden bez dělostřelecké přípravy a byl chráněn jen pohyblivou clonou střelby. Kdyby tehdy Angličané měli zálohy, kdyby tušili, jakého úspěchu dobudou, určitě by se první bitva u Cambrai bezesporu proměnila v katastrofu pro německou armádu. Protože však záloh nebylo, podařilo se Hindenburgovi a Ludendorffovi utvořit přehradu, ačkoli byli útokem překvapeni. V druhé bitvě u Cambrai, v pátek 30. listopadu, dokonce pak ztraceného území znovu dobyli zpět.
Přece však 20. listopad poučil o ceně tanků mnohého, kdo o nich doposud pochyboval. A pochybovačů bylo mnoho. Dokonce již bylo uvažováno o tom, zrušit tuto novou tak drahou zbraň. Po 20. listopadu však pěchota žádala tanky stále víc.
Skutečnou katastrofu pro německou armádu způsobily tanky ve čtvrtek 8. srpna 1918. Tehdy zaútočilo více než 400 těžkých a lehkých tanků. Těžkým tankům se podařilo po mohutné čtyřicetiminutové dělostřelecké přípravě prolomit nepřátelské pozice u Amiensu. Lehké tanky spolu s jezdectvem posléze překonaly hlavní obranné pásmo a pokračovaly v postupu zhruba čtyři kilometry na území protivníka, přičemž likvidovaly nepřátelské dělostřelecké baterie a velitelství. Podle výpovědí účastníků této bitvy bylo tehdy zajato 75 plukovních a vyšších velitelství.
Pro utvoření představy o nasazení tanků koncem Světové války přináším hlášení poručíka britské armády Arnolda, který byl velitelem jednoho z tanků typu Whipped:Dne 8. srpna jsem velel Whipped „Musical Box“ 3. roty 6. praporu. Opustili jsme východiště ve 4.20 hod. při počátku útoku a křižovali po bitevním poli jižně od trati Villers-Brétonneux. Dosáhl jsem anglické fronty a společně s Whippety B roty jsem předjel několik našich těžkých tanků s australskou pěchotou. Čtyři čety mé roty postupovaly souběžně s dráhou Amiens – Ham. Asi po 2 000 metrech jízdy jsem se pojednou cítil osamocen, protože ostatní zůstali asi zpět. Přímo před sebou jsem viděl několik tanků Mark V, za kterými následovala australská pěchota. Hned potom jsme se ocitli v přímé palbě jedné kanonové baterie, jejíž záblesky jsem pozoroval mezi Abaucourtem a Bayonvillers. Dva tanky Mark V byly po mé straně vpravo rozstříleny. Viděl jsem vycházet celá mračna dýmu z vozidel a vystupovat mužstvo z tanků. Doprovázející pěchota utrpěla v granátové palbě ztráty. Tu jsem se otočil nalevo vpříč a jel na vzdálenost 600 yardů souběžně s baterií. Oba kulomety mého tanku mohly pálit na baterii, která na mne vypálila osm ran, jejichž detonaci jsem uvnitř tanku slyšel. Zdařilo se mi krýt za stromořadím a dostat se za baterii, pak jsem se na ni vrhl rychlým otočením. Třicet dělostřelců opustilo děla a prchalo. Ribbans a já jsme je kulomety postříleli. Potom jsem jel kupředu, otočil vlevo a pálil do prchající pěchoty. – V průběhu bitvy pronikal por. Arnold stále hlouběji do německého postavení. Potkával a předstihl několik anglických jezdeckých hlídek, které nepřítele pronásledovaly. Konečně se dostal k železničnímu mostu, kde zastřelil několik pěšáků. – Po své levici jsem viděl ve vzdálenosti asi ¾ míle (1 200 m) daleko vpřed hořící vlak, který byl vlečen lokomotivou. Jel jsem dále k východu souběžně s dráhou a dával jsem pozor, abych se nepozorovaně přiblížil k menší terénní prohlubni, kde měli mít Němci podle mapy chýše a kryty. Vyrazil jsem v pravém úhlu mezi Bayonvillers a Harboniers do údolí, kde bylo vidět mnoho nepřátel, kteří jednak ustupovali, jednak balili výstroj. Když jsem začal do nich pálit, vyrazili mnozí z krytu a hleděli utéci. Postříleli jsme jich velmi mnoho. Po obkroužení napočetli jsme šedesát mrtvých a raněných. Pak jsem se otočil od dráhy do leva a jel po volném poli, protože jsem viděl v dáli ustupující nepřátelskou pěchotu. Pálili jsme na ni ze vzdálenosti 200 – 600 yardů. Naše vojska jsem více neviděl. Během celého útoku byl jsem jen v puškové a kulometné palbě. Ve 14. hod. jsem jel stále k východu souběžně s dráhou a asi 100 m severně od ní. Viděl jsem velké letiště a upoutaný balon v malé výšce. Viděl jsem také velké auto a vozové kolony ve všech směrech. Na druhé straně mostu po své levici jsem spatřil auto, které jelo ke mně. Zajel jsem s tankem do krytu a vyčkal, až se auto objeví na mostě. Potom jsem sestřelil jezdce a vůz do příkopu. Viděl jsem po obou stranách dráhy ustupovat dlouhé proudy pěchoty. Pálil jsem na ni na vzdálenost 400 – 500 yardů a způsobil jí velké ztráty. Projel jsem kolonami a zničil ještě jeden koňský potah, pak jsme křižovali úzkou cestu a narazili na dlouhou vozovou a koňskou kolonu. Střelec Ribbans pálil neustále na kolonu vozů, které se pohybovaly na třech cestách podél trati. Já sám pálil často ze vzdálenosti 600 – 800 yardů na kolony, které nalevo zatarasily cesty a způsobily nepořádek. – Krátce potom dostal tank dva zásahy, které zapálily vytékající benzín. Osádce tří mužů se zdařilo vyskákat z hořícího vozidla. Jeden byl hned zasažen do žaludku a usmrcen, druzí dva válením trávě utlumili plameny. Por. Arnold a jeden střelec padl následně do zajetí.
