22 Čvn Kapitoly o tanku
V roce 1936 v odborném tisku publikoval npor. pěch. Ladislav Hrubeš soubor článků pod názvem Kapitoly o tanku. Autor získal prvé zkušenosti s bojovými vozy u PÚV v roce 1927. Jeho texty jsou psány jednoduše a přesto poutavě tak, že i řadového vojína dokázal podrobně seznámit s problematikou útočné vozby. Text byl ponechán v původním dobovém znění.
Kapitoly o tanku
Npor. Ladislav Hrubeš
Letos tomu bude dvacet let, co se po prvé objevil tank, nový bojový prostředek na bojišti. Je to historie dosti známá, než abychom ji zde znovu opakovali a vůbec se zmiňovali o zásluhách této nové zbraně o úspěšné zakončení světové války. Je to opravdu historie opakovaná více, než je třeba, a proto se s ní zde nebudeme podrobněji zabývat. Někdy je nutno se odvolat na válečné zkušenosti a literaturu a podložit tak některé závěry a úvahy. Nechceme však při tom zapomenout, že je tomu opravdu již dvacet let.
A dvacet let je v životě lidstva skoro celá jedna generace. A tak tomu jest i ve vývoji techniky, v konstrukci, ve stavbě a zpracování materiálu. Bude dobře, než přikročíme k popisu tanku a k některým jeho konstruktivním částem, aby si čtenář uvědomil rozdíl mezi automobilem let válečných a nynějších, a to co do vzhledu, konstrukce a možností. Automobil let válečných se podobá nynějšímu motorovému vozidlu skoro jen základními znaky, kdežto jednotlivé části prošly vývojem, který se před několika lety nedal ani předvídat. Stejně tak tomu je v konstrukci letadel a není tomu jinak ani u tanku.
Zvýšení rychlosti u letadel, tanků a jiných mechanisovaných zbraní znamená nové možnosti dalekosáhlého významu pro jich použití. Není divu, že moderní nazírání válečné na tyto zbraně je ve velké nejistotě, jak jich bude použito v příští válce.
Dodnes není možno říci, kde se vývoj techniky a konstrukce u těchto zbraní zastaví. S tímto vývojem, řekl bych motorickým, postupuje stejně intensivně vývoj palebný, t. j. vývoj zdrojů palby, kulometů, děl, pum i jiných bojových prostředků a látek (plynu, dýmu atd.). Kulomety a děla, jakých se používalo na konci války, zdaleka se nevyrovnají hodnotě zbraní doby nynější – a jejich vývoj, hlavně po stránce dostřelu a rychlosti palby, rovněž není možno dobře předvídat. A spojíme-li oba tyto směry rychlého vývoje, t. j. motorický a palebný, v jednom bojovém prostředku – tanku, dostaneme zbraň, o které se nedá dnes přesně říci, čeho bude schopna, až se jí použije ve větším měřítku a po vývoji za několik let.
To, co před osmi a více lety řekl gen. J. F. Fuller o použití zmechanisovaných vojsk a co bylo tenkrát pokládáno za pouhou utopii, dnes se více než z polovice plní. A není daleká doba, kdy jeho názor na použití zmechanisovaných vojsk dojde plné víry, nebude-li snad skutečností dokonce předstižen.
Tolik jsem chtěl říci úvodem.
Tank je dnes předmětem horečného úsilí jak o jeho zdokonalení, tak i o jeho užití a zkušenosti takto získané jsou všude dobře tajeny. Neví tedy nikdo dobře, čím který stát na počátku války překvapí; o mnohých věcech se však dá přece uvažovat.
VŠEOBECNÉ POZNÁMNY O TANKU
Charakteristika tanku
Tank je vlastně motorový vůz, který se pohybuje na kolejových pásech a vyznačuje se schopností pohybovat se v terénu mimo komunikace. Je chráněn pancířem proti průrazným i obyčejným střelám na každou vzdálenost; proti střelám dělovým a protipancéřovým je chráněn do určité vzdálenosti. Je vyzbrojen obyčejně dělem a kulometem a může použít i jiných zvláštních bojových prostředků.
Hlavní části tanku
Povšechně řečeno jsou hlavní části tyto:
- ústrojí pro pohyb tanku;
- ústrojí pro řízení tanku a pohon pásů;
- skříň tanku neboli karoserie;
- výzbroj tanku.
Ústrojí a pohyb tanku
Zařízení pro pohyb tanku je nejdůležitější věc, která vlastně tvoří podstatu vozidla a která prošla největšími technickými změnami, laikovi dosti těžko patrnými.
Co chceme od tanku?
Hlavní je požadavek, aby tank mohl jezdit v každém terénu neb aspoň překonával takové překážky, jaké se nám naskytnou ve většině bojů: budou to jistě zákopy široké 2 až 5 m, pak různé překážky, které mají za účel zastavit postup pěchoty i tanků. S tímto požadavkem souvisí i schopnost překonávat velké stoupání a možnost pohybu na každé půdě; k tomu ke všemu přistupuje dnes požadavek co možná největší rychlosti pohybu – a rychlost v terénu, jak uvidíme, nezávisí jen na výkonnosti motoru a na převodech.
V celku se ústrojí pro pohyb skládá z kolejového pásu, z celé soustavy nosných kol a kladek, upevněných na rámu vozidla, z hnacích kol pro pohyb pásů a z určité soustavy napínačů kolejových pásů.
Kolejový pás je sestaven z množství článků spojených mezi sebou čepy nebo klouby, které propůjčují kolejovému pásu schopnost přizpůsobit se nerovnému terénu. Pás je veden přes hnací kolo, které bývá ozubené a jehož zuby zapadají do otvorů v kolejovém pásu; přes vodicí kladky jde pás na vodicí kolo a na zem, kde pak na něm spočívá soustava nosných kol a vozíků (obr. I.)
OBR. 1. SCHEMA ÚSTROJÍ PRO POHYB TANKU
Nosná kola a vozíky jsou upevněny při určitém odpérování na nosném rámu, který nese těleso tanku.
Z kolejového pásu, jehož činnost si umí každý lehce představit, jsou nejdůležitější články pásu; na nichž z velké části závisel rozmach rychlosti a pohyblivosti nynějších tanků (obr. 2.).
OBR. 2. KOLEJOVÝ PÁS TANKU
Jak se vyvíjel článek kolejového pásu, je nejlépe vidět z těchto údajů: článek tanku Renault z roku 1918 měl délku asi 25 cm, šířku 34 cm a kolejový pás měl 30 až (maximálně) 40 článků.
Vezmeme-li pás rychlého tančíku typu Carden-Lloyd (správný název Carden-Loyd) a tanků podobné konstrukce, vidíme, že článek není delší než 5-8 cm a pás že se skládá z velkého množství těchto článků, jichž počet jest 120 až 180. Vidíme tedy, že pás prošel velkou změnou, že se „odlehčil“; velké těžké články o malém počtu ustoupily malým článkům, jichž se vejde do kolejového pásu velké množství, a tím nepohyblivost a těžkopádnost kolejových pásů složených z velkých článků ustoupila poddajnosti pásů složených z malých článků. Můžeme tvrdit, že princip nehlučných řetězů byl přenesen s úspěchem i do konstrukce tanků.
To bylo vlastně základem rychlosti novodobých tanků; víme, že potíže neohebného pásu u tanku Renault odstraňovali Francouzové známou kombinací gumových pásů typu Autochenille s řiditelnými předními koly. Dnes jsme toho názoru, že to byl pouze přechod k větším rychlostem od tanků válečných. Přes to však důležitost gumy vynikla jinde – a to u kol nosných vozíků.
Původně byl ve všech typech válečných tanků litinový kolejový pás a nosná kolečka, která se pohybovala po páse a byla rovněž litinová. To však stačilo toliko na rychlost 4-8 km za hod. Jakmile se však počala rychlost zvětšovat, bylo nutno přemýšlet o poddajnější nosné soustavě a hmotě, která lépe vydrží a lépe ztlumí prudké nárazy pásu při nerovnosti vozovky, než to dovoluje litina. Proto se dnes ustálila konstrukce nosného ústrojí tanku na odperovaných vozících a na gumových nosných kolečkách; průměr koleček u různých konstrukcí kolísá od 300 do 1000 mm.
Čím rychlejší tank, tím větší průměr nosných koleček. Zároveň se zvětšováním průměru nosných kol ustupuje nosný rám volnému, nedůkladně odperovanému zachycení pohybového ústrojí na skříni.
Snímky tanků poslouží čtenáři k posouzení vývoje pohybového ústrojí tanku (obr. 3., 4., 5., 6.).
OBR. 3. TANK „RENAULT 1918“
OBR. 4. TANK „RENAULT 1918“
OBR. 5. TANK „CHRISTIE 1931“
OBR. 6. TANK „RENAULT 1933“
Všimněme si volně zachycených nosných vozíků a jejich přizpůsobivosti; kdežto na obraze 4. Renault vz. 1918 se při přejíždění přes překážku nadzvedává nepohyblivý rám a celá skříň do velké výše, povoluje u tanku Renault vz. 33 odperované bezrámové nosné ústrojí těmto malým překážkám, aniž se celý tank nějak pracně nadzvedává (obr. 6.).
Tato přizpůsobivost k terénu u nosného ústrojí a kolejového pásu moderních tanků znamená proti konstrukcím z doby starší, kdy pás byl zachycen pevně na nepoddajném rámu, značné zvýšení rychlosti tanků v terénu.
Dříve byl řidič nucen před každou sebe menší překážkou zpomalit rychlost na nejmenší míru (zařadit nejnižší stupně rychlosti), aby tank, který přejíždí přes překážku a je nadzdvižen (obr. 4.) několikacentimetrovou překážkou do značné výše, nedopadl prudce na zem.
Byl to opravdu zdlouhavý výcvik řidičů, který záležel v tom, abychom je naučili správně vycítit těžiště tanku a tím i dobu „převážení“, překlopení přes překážku. Toto hledání opory těžiště, které bylo opravdu na velmi malém místě pevného rámu, znamenalo velmi pomalou jízdu (asi 1-2 km za hod.!) a velkou zručnost a cit řidiče pro okamžik, kdy má tank zvolna a správně převážit.
Dnes vidíme, že nám tato starost v mnoha případech mizí a jednou zmizí docela. Tank dnes „nevisí“ na jednom místě rámu, když přejíždí přes překážku, nýbrž jeho váha se rozkládá na všechna kola a všechny vozíky, které postupně povolují; není tedy už dnes výcvik v řízení vozu v terénu tak velkou otázkou zručnosti řidiče, aspoň ne u menších překážek. Nedbat překážek i velmi nepatrných znamenalo dříve těžké poruchy motoru a ústrojí tanků otřesy a rychlým dopadem tanků, nemluvíme-li ani o neblahém vlivu toho na fysickou a morální zdatnost osádky.
Přicházíme k názoru, že zvětšení rychlosti tanků v terénu není přímo závislé na výkonnosti a síle motoru, nýbrž na přizpůsobivosti kolejových pásů a nosných ústrojí terénu. Budoucnost dává tušit, že toto „uvolnění“ kolejových pásů půjde ještě dále.
Můžeme tedy směle tvrdit, že zvětšování rychlosti tanků je závislé na odperování pásů a nosných kol; není již možno zvětšovat rychlost v terénu, nerozřešíme-li vhodně tento problém.
Malý či velký tank?
Délka a velikost tanku má velký vliv na rychlost v terénu a na jeho schopnost překonávat překážky.
Který tank může být rychlejší v terénu – malý či velký tank?
Prvé tanky, kterých použili Angličané (před Francouzi), byly velké tanky, vážící až ke třiceti tunám a dlouhé asi devět metrů. Tyto tanky se však neosvědčily a vývoj spěl ke konstrukci tanků lehkých, malých, které pak měly opravdu pronikavý úspěch. Tak tomu bylo ve světové válce. Bude tomu tak i v budoucnu?
Je třeba si uvědomit, že podmínky poslední války nebudou ve všem podmínkami války příští. Vezměme hned jednu zkušenost z poslední války, u které se jistě projeví velká změna, t. j. stavbu zákopů, které jsou vlastně pro tanky jednou z nejtěžších překážek na bojišti. Nedá se dobře myslit, že by přední zákop, nebude-li se opírat o přírodní překážku, měl stále válečnou šířku 180 cm, přes kterou se lehce přenesl tank Renault 1918 a kterou dnes snadno překonají i nejlehčí útočné vozy všech států, stavěné podle vzoru Carden-Lloyd-Vickers. Je jisté, že se šířka zákopů bude zvětšovat. S využitím přírodních překážek, potoků a stupňů bude někdy dosahovat 3-5 m. Před touto překážkou se zastaví každý lehký i střední tank, i když bude pobořena dělostřelectvem. Chceme snad nosit mosty s sebou, jako to činili Angličané v r. 1917? Bude se pak mluvit o lehkém a pohyblivém tanku, když ponese s sebou 2tunový těžký most?
Nedá se opravdu dlouho rozvažovat. K překonání velkých umělých i přírodních překážek potřebujeme nutně velkých a dlouhých tanků. Neboť platí pravidlo, že nejširší zákop, který tank ještě může zdolat, nesmí být širší, než je necelá polovina délky tanku. A to ještě za předpokladu, že stěny zákopu jsou pevné. Tedy tank dlouhý 6 m překoná zákop asi 270 cm široký. Vidíme z toho, že již šestimetrový tank by se zastavil před překážkou 3 m širokou. A tank 6 m není přece již tank lehký!
Zdá se, že taktický požadavek stran překonávání překážek povede nás k dlouhému a velkému tanku. Jaký tank by mohl být v terénu rychlejší: malý a krátký, či velký a dlouhý? (obr. 7.)
OBR. 7
K objasnění poslouží nám tu dva náčrty; při tom předpokládáme, že oba tanky přejíždějí přes zákop stejné šířky – 150 cm a stejné hloubky – asi 1 m.
Vidíme hned, že na bezvýznamné překážce, jakou je 1 m hluboký příkop, musí malý tank nejdříve velmi zvolna klesat, potom se musí přední část pásu „vyšplhat“ po stěně zákopu nahoru a nakonec musí celý tank stoupat vzhůru po stěně zákopu. Tyto úkony znamenají velkou ztrátu rychlosti, které si vyžádá právě změna polohy tanku a změna sklonu půdy, jako je klesání 30-40° a stoupání rovněž tak veliké, a ohled na osádku. Přes týž zákop se přenese tank větších rozměrů skoro bez ztráty rychlosti. A tak tomu je se všemi překážkami, které se nám na bojišti vyskytnou. Velké tanky mají schopnost překonávat velké překážky; malé překážky nemají valného vlivu na zmenšení jejich rychlosti. Zdá se nám proto, že vývoj tanků půjde asi opačným způsobem, než jak tomu bylo u tanků válečných, a to od malých, lehkých a hlavně laciných tanků z let 1930 – 1933 k těžším let budoucích. Na bojišti potřebujeme rychlost a hlavně rychlost – a tomuto požadavku ustoupí asi vše ostatní.
OBR. 8
Zdůrazňuji ještě jednou: přejíždí-li tank přes překážku, musí zmírnit přiměřenou rychlost. Čím prudší svah a nebezpečnější překážka, tím pomaleji musí jet. Můžeme si už trochu objasnit pojem překážky nebezpečné pro tank: pro malý tank je vlastně každá překážka, hlavně zákopy a vodní toky, nebezpečná, má-li drobivé a strmé stěny. Na tu musí malý tank zvolna najíždět, ba velmi zvolna; větší tank ji přejede rychle. A teď si představte, že by se vám před dělem na 200 m objevil takový pomalý cíl na překážce, jak ukazuje obr. 8. I kdybyste měli 15cm houfnici, trefíte jej a dopadne to jako s tímto Mark IV u Amiens r. 1918.
Nezdá se vám, že by bylo výhodné využít širokých a těžkých překážek pro bočný postřel tanků tímto způsobem?
Podívejte se na řeku a na potok tam někde u vaší vesnice a přemýšlejte o tom; vzpomeňte si na to, až budeme mluvit o protitankové obraně.
Chceme-li se ještě pozdržet u kolejového pásu a tím u vlastností tanků v terénu, řekněme si další důležitý poznatek. Všimněme si jenom obr. 9. Je to anglický tank v bitvě u Yprů, který v listopadu 1917 zůstal na bojišti. Z tohoto můžeme lehce usoudit, že měkká, bahnitá a písečná půda je velkým nepřítelem tanků.
OBR. 9
Tank má svou váhu, která je rozložena stejnoměrně na pásu, takže tlak na půdu není větší než tlak koňského kopyta; nesmíme však zapomenout, že se pohyb koně děje přenášením váhy, t. j. že kůň nejdříve kopyto položí na zem, pak přenese váhu těla dopředu, aby položil druhou nohu dopředu, a zabořenou (v našem případě) nohu vytáhne. Ale u tanku tomu tak není. Tank najede na měkkou půdu a lehce se zaboří v okamžiku, kdy se zaboří, klade půda ihned velký odpor pohybu vpřed a je nutno pro posun vpřed dodat velkou tažnou sílu, která působí na kolejové pásy. V měkké půdě, která sice klade odpor pohybu vpřed, ale nemá dostatečnou pevnost, aby se pás, který má snahu se otáčet neposouval a tím neproklouzl, stačí, aby pás jedenkrát proklouzl a tank v měkké půdě dobojoval. Čím více zabírají pásy, tím více se půda pod nimi shrnuje dozadu ve směru pohybu pásů a tím více klesá tank dolů, až si sedne na „břicho“. Pak už jenom dobrá motyka a lopata a celodenní práce mu pomohou. Nezabírají-li pásy stejnoměrně, t. j., když je pod jedním pásem půda měkčí, může se stát, že se jeden pás sníží, tank se nakloní a při dalším záběru lehne na bok a převrhne se. Je tedy měkká půda velkým nepřítelem tanků. Je třeba dobře vyzkoušet, který tank má více možností a schopností pohybu v měkké vozovce; nezdá se však, že by to byl malý tank s úzkými pásy. Umíme si docela dobře představit, kam až by byl zabořen malý tank nynějšího typu, kdybychom jej postavili vedle „Mark III“ na obr. 9. V každém případě měkká půda znamená zpomalení rychlosti tanku, což může být velkou výhodou pro nepřátelské dělostřelectvo; uvízne-li tank, znamená to, že bude okamžitě nepřítelem rozstřílen, což se stalo právě tanku „Mark III“.
Z případu tanku „Mark III“ a z mnoha jiných nabýváme dojmu, že rozhodujícím činitelem pro použití tanků je terén, který bude nutno stále předem důkladně studovat, než zasadíme nebo vyšleme do akce tanky třebas už dokonalé a jinak vyhovující. Válečná zkušenost nám může být po této stránce stále ještě poučením. Vždyť oba vyobrazené tanky právě tak jako mnohé jiné uvízly, třebaže terén byl dva měsíce pilně studován i za pomoci důkladných leteckých snímků.
Uvádí se sice, že neúspěch velkých tanků s počátku zavinila jejich vadná konstrukce, zvláště po stránce motorické a po stránce převodu síly. Tyto fotografie nám však dokazují ještě něco jiného, t. j., že terén nebyl po podrobném a dlouhém studiu přec jen náležitě doceněn, t. j. , že schopnost tanků byla přeceňována. Přejeti přes bažinu nedokáže dosud žádný tank na světě, ač od vzniku tanků uplynulo už skoro dvacet let. Zdá se, že nás tato chyba aspoň v teoretickém nazírání na použití tanků stále pronásleduje a že jsme se dosud nenaučili náležitě ocenit schopnost tanků v různém terénu, jaký skýtá naše vlast. Nebude nám na škodu, když si tyto terénní podmínky důkladně prostudujeme.
Je terén – a je ho u nás mnoho – v kterém nesvede velký ani malý tank vůbec nic. Proto, počítá-li se s tím, že malý tank může snadněji nevýhodný terén obejet, musíme zase brát v úvahu ztrátu času, což někdy bývá už velkým úspěchem obrany proti útočné vozbě. Pochybujeme, že bychom v manévru stálého obcházení měli hledat rozhodný úspěch operace tankových jednotek. To snad není také důvod, proč se různé státy vyzbrojují malými tanky; zdá se však, že si z nich vytvořily vhodný doplněk k jiným druhům svých zmechanisovaných zbraní.
Co tedy, malý či velký tank? Celou věc můžeme shrnout tak, že malý tank skýtá malý cíl, je velmi pohyblivý v terénu rovném, přehledném a nepřítelem k obraně neupraveném, výrobní náklady jsou v poměru k zvláštním konstrukcím velkého tanku poměrně velmi malé; všechny tyto výhody končí však před prvním zběžně vybudovaným postavením protivníka. Tam budeme nutně potřebovat tanků v terénu výkonnějších, t. j. s větší taktickou pohyblivostí, jejichž pohyb není tak vázán terénními úpravami u nepřítele. A tyto tanky, které budou kostrou útočné vozby, nebudou nijak malé. Přepočítáme-li svou představu o jejich velikosti na tuny železa a pancíře, neklesne asi jejich váha pod 10 až 15 tun. Snad se tento druh počítá ještě mezi tanky střední, ale o rozdělení tanků si něco povíme až na konci těchto úvah.
Ústrojí pro řízení tanku a pohon pásů
O řízení tanku platí docela jednoduchá zásada: přibrzdí se jeden kolejový pás, zatím co se druhý pás hnaný motorem pohybuje dále; tank se pak otáčí kolem přibrzděného pásu.
Ovšem provedení není už tak jednoduché. Tu byl velký vývoj, ač zásada zůstává v podstatě stejná. V jádře není to nic jiného, než dvě řídicí páky – každá na jeden pás – a soustava táhel a převodů síly.
U „starého“ tanku Renault to vypadalo asi tak, jak ukazuje vedlejší zjednodušené schema (obr. 10).
OBR. 10
Nemůžeme říci, že by se do dneška od tohoto principu došlo daleko. Funkce je velmi jednoduchá: zatažením za řídicí páku vypneme směrovou spojku, vyřadíme tak hnací sílu pro pás a ještě jej přibrzdíme, zatím co se druhý pás otáčí dále.
Suché kuželové spojky jsou dnes někde nahrazeny lamelovými nebo olejovými. Nebrzdí se jen mechanicky, nýbrž i hydraulicky, pneumaticky a u velkých tanků i elektricky. Vše směřuje k lehkému ovládání směru a k ušetření sil řidiče, který jich potřebuje hlavně k pozorování terénu a bojiště. Ostatně tuto snahu vidíme pak i dále u ústrojí pro pohon.
Velmi rozšířený způsob řízení tanku, a to zvláště lehkých tanků a tančíků, je brzděním polonápravy diferenciálu (obr. 11).
OBR. 11
Celé ústrojí má toliko jednu hlavní spojku a brzdy na hnací kola. Přibrzdíme-li jednu polonápravu, otáčí se druhá vlivem diferenciálu skoro dvojnásobnou rychlostí. Tento tank je proto velmi pohyblivý do stran, ovšem jen na dobré tvrdé půdě. V měkké půdě je změna směru velmi obtížná, což bylo jednou z hlavních příčin, proč se u větších tanků upustilo od zavedení tohoto velmi levného a jednoduchého pohonu pásů a řízení. Použitím uzávěrky diferenciálu se pak už v jednoduchosti konstrukce nezíská vůbec nic.
Uvedl jsem jen tyto dva hlavní typy řízení tanků a je zajímavé, že se oba typy objevily hned v počátcích konstrukce tanků a že dodnes vyhovují, ovšem po technickém zdokonalení.
U některých tanků se využívá k řízení tanku planetových soukolí rychlostních skříní. V principu to není nic jiného než zmenšení rychlosti přibrzděného pásu, zatím co se druhý bez ztráty rychlosti pohybuje dále. Tímto zařízením získaly i velké a těžké tanky na pružnosti a ovladatelnosti v terénu. Ve všem vidíme snahu ulehčit řidiči práci při řízení vozu, neboť čím lépe a snadněji bude řidič ovládat tank, tím více se bude moci věnovat hlavnímu úkolu, t. j. pozorování terénu bojiště a udržení spojení mezi vozy.
Věřte, že nebýt obtíží, mohli byste si už první den vyjeti na tanku s rodinou na výlet, tak je to jednoduché; zatáhnout za pravou páku – obrat vpravo, za levou páku – obrat vlevo a nic víc. Oh, jak by to bylo krásné, nebýt odkázán na zaprášenou silnici!
Rychlostní převody
Ve vývoji převodu hnací síly na kolejové pásy nenalezneme podstatné změny od začátku konstrukce tanků od počátku konstrukce automobilu vůbec. Stále vidíme motor – ale o tom později – pak hlavní spojku, kardanový hřídel a převodovou skříň a pak známé už řízení. Známe už také různé pokusy. Mnoho se v tomto pořadu změnilo. Na příklad rychlostní skříň, jak ji známe v běžném typu, byla nahrazena planetovým převodovým ústrojím (motor Ford u tančíků Carden-Lloyd anebo skříň Wilson); ale tyto změny nemůžeme nazvat převratem. Samočinné, pneumatické, hydraulické a snad i elektrické zasouvání rychlostí neznamená stále tak velký pokrok v převodu síly na kolejové pásy. Je to velké ulehčení pro obsluhu, ale nejsme pořád ještě tam, kde chceme být. Promluvme si o tom.
Co chceme od tanku v terénu?
Chceme rychlost a pružnost ve změnách rychlosti; tedy abychom si rozuměli, nějaké zařízení, které nám dovolí nekonečnou variaci různých rychlostí a různého počtu možností v tahu.
Tyto dva požadavky úzce spolu souvisí, neboť tank, vyvíjející na silnici rychlost 60 km za hod, nemusí být rychlým tankem v terénu, nemá-li schopnost rychlé změny rychlostí a možností v tahu.
Vidíme již, že terén klade každému tanku překážky větší nebo menší a že většinu překážek musí tank respektovat. Co znamená v praksi pro řidiče respektování překážky? Znamená to, že řidič tanku musí na překážku opatrně najet, t. j. zasunout příslušnou rychlost, úměrnou překážce – většinou to bývá rychlost o 2-3 stupně menší, t. j. přechod z rychlosti 50 km za hod. na rychlost 3-10 km. A nyní si představte rozjíždění z rychlosti 3-10 km za hod. znovu do rychlosti 50 km v terénu, který klade velký odpor a kde zvyšování rychlosti znamená dlouhé rozjíždění na jednotlivých stupních rychlosti. A řadíme-li i u normálních rychlostních skříní na vyšší stupeň, zůstává pohon hnacích kol určitý okamžik (než přeřadíme) bez motorické hnací síly; vzpomeňte si, jak za tu chvilečku, kdy jste při jízdě do vrchu přeřaďovali na nižší nebo vyšší stupeň, ztratil váš automobil určitou rychlost!
Tento okamžik, třebas je moderními zařízeními v rychlostních převodech zmenšen na zlomky vteřiny, přece stále existuje a je důležitý při nabývání rychlosti tanku, při jehož jízdě je odpor půdy neskonale větší než odpor normální vozovky. Tento okamžik bez záběru znamená častokrát ztrátu nabyté rychlosti, znamená, že jsme zase odkázáni na rychlost nižší. Je tedy nasnadě, že potřebujeme rychlostní skříně se stálým záběrem, jak tomu už bylo u tančíků Carden-Lloyd (před 8 lety!) nebo jak tomu je u některých moderních vozů poslední doby. Vozy Carden-Lloyd při srovnání s jinými terénními vozy projevovaly podivuhodnou pružnost v terénu. Byl to jen stálý záběr, který jim dával tuto pružnost?
Motor
Ještě jednu otázku zbývá zde rozřešit – a t. j. otázka motoru. Rychlostní skříň u Fordova motoru (starého typu do roku 1925) měla jen dva stupně rychlosti, ale motor byl silný, velkého obsahu a malého počtu otáček. Znáte to dobře z mechaniky automobilového motoru. V praksi to znamenalo, že tento motor měl na každém stupni rychlosti vlivem velkého obsahu válců nekonečně mnoho rychlostí – podle toho, jak jsme přidávalo „plynu“, t. j. výbušné směsi, a tím regulovali počet otáček.
A z tohoto spojení motoru s malým počtem otáček a s plochou karakteristikou a jen dvou rychlostí stálého záběru jsme dostali velmi pružný a v terénu velmi rychlý tank. Je to sice už kousek historie, ale velmi poučný. Vynořuje se otázka, zdali se moderní automobilní motor, zvláště náš mnohootáčkový motor běžných československých typů, hodí k montování do tanků. Otáčky nahrazujeme přeřaděnými převody, abychom dostali buď tažnou sílu, nebo rychlost. Každé přeřadění však znamená u tanku ztrátu rychlosti po dobu, kdy nejsou převody v záběru, a to vše dohromady dává jednu nemilou vlastnost, kterou automobilový výbušný motor běžného typu nemůže u tanku příliš změnit, t. j. malou pružnost v terénu. Každý terén má své odpory, svůj tvar povrchu, své stoupání. Tvář terénu se častokrát každým metrem mění (a tak tomu bude vždy na bojišti) a tak by vlastně každých několik metrů půdy často znamenalo změny v rychlostech tankového převodu.
Moderní konstrukce převodních skříní se to snaží napravit tím, že zvyšují počet rychlostních stupňů, na př. 1-5 stupňů vpřed a 1 stupeň vzad. A k tomu se ještě používá redukčního zařízení (asi poloviční převod); dostaneme tedy 10 rychlostí vpřed a 2 rychlosti vzad. Není to přece jen trochu mnoho pro řidiče tanku, který vedle toho všeho musí v boji myslit ještě na mnoho věcí dalších?
Poslední dobou se o tom mnoho debatuje a správně se cítí potřeba pružnějšího a tím i rychlejšího tanku. Dnes známe dva druhy motorů, které nám dávají nekonečně mnoho změn rychlosti při stálém záběru – a to jsou motor elektrický a motor parní (jsou-li ovšem na výši). Rozřešením některého z nich, a bude to pravděpodobně motor parní, který dnes nabývá forem již velmi přijatelných, značně posloužíme rozvoji všech terénních vozů.
Velkou předností parního motoru je t. zv. měkký záběr, který zabraňuje prokluzování kol. u tanků a terénních vozů je tato věc velmi důležitá, poněvadž specifický tlak jest asi 0,5 kg na cm2, tedy tlak poměrně malý, srovnáme-li jej s tažnou silou používaných motorů. Z prudkého záběru dochází velmi často k prokluzování pásu, zvláště na svahu po dešti nebo v zimě na sněhu. A tu u parního motoru se právě uplatní pomalý záběr, kterého nedosáhneme u výbušných motorů žádným, ani sebe lépe promyšleným spojkovým systémem.
Ve prospěch parního stroje mluví také otázky pohonných hmot, která u nás ani výrobou krakovaného benzinu a lihu nebude nikdy dobře rozřešena. Bylo by však omylem domnívat se, že by se při konstrukci parního stroje, který musí mít co nejmenší rozměry, pomýšlelo na topení uhlím nebo dřevem. Tedy i tu bude nutno hledat látky vysoké výhřevnosti, jež nám dodají teplotu potřebnou pro tlak páry, který půjde do desítek atmosfér.
To jsou však úvahy budoucnosti, zatím dosti vzdálené; snad do té budoucnosti budeme moci zahrnout i krátkovlnné paprsky, které ruší činnost elektromagnetů u výbušných motorů; nejdříve snad budeme přemýšlet o dobrých Dieselových motorech.
Máme se tedy v příští válce na co těšit. Ale máme také ještě pole pro řešení některých dalších problémů.
Páni konstruktéři, stále toužíte po tom, abyste mohli zasunout v Praze u svého automobilu „čtyřku“ a nemusili ji vyndat až v Karlových Varech. Udělejte něco pro ubohé řidiče tanků, kterým „řvou“ kolečka u rychlostí na každém příkopu; věřte, že to bude velmi prospěšný a pro vás výnosný vynález.
Další zařízení u tanku, jako elektrický spouštěč, mazání, chlazení, přívod benzinu přes nassavače je podobné jako u automobilu.
Snad stojí za zmínku větrací zařízení tanků, které je velmi důležité, zvláště když se střílí. U mnohých konstrukcí jest o větrání postaráno ventilátorem motoru; v poslední době, kdy se uvažuje i o neprodyšné skříni na ochranu proti plynu, děje se větrání zvláštním turbogenerátorem anebo kyslíkovými bombami, které vytlačují vzduch ven a tím vlastně zabraňují vniknutí plynu do tanku. Tím je motor vlastně oddělen od vlastní skříně s osádkou. Možnost opravy na motoru po dobu boje jest u některých konstrukcí více nebo méně šťastně rozřešena.
Skříň a výzbroj tanku
Skříň tanku.
Zbývá nám ještě promluvit o skříni tanku neboli karoserii, která je vlastně nejnápadnější součástí tanku.
Skříň tanku chrání osádku a zařízení tanku, motor, převodová ústrojí, řízení a j. před zásahem střel. Je snýtována nebo elektricky svářena z ocelových desek, které jsou vyráběny zvláštním způsobem. Vyrobit dobrý pancíř je dnes velkým tajemstvím továren. Předválečný pancíř na obrněných vozech jeví se nám dnes jako „měkké železo“, za které by si již nikdo nesedl.
Procedura válcování pancíře byla zdokonalena tvrzením, cementováním pancíře a jinými způsoby; a tak dnešních deset milimetrů tloušťky pancíře vydá za osmnáct válečných, snad i za víc. Však je toho také třeba: věčný souboj pancíře a střely je nejlépe vidět v historii tanku. Pro zajímavost uvedu, že jeden kilogram pancéřové desky stojí od 75 Kč až přes 100 Kč; vezmeme-li tužku do ruky, lehce si spočítáme cenu pouhého pancíře tanku, když pancéřování váží jen o něco méně, než činí polovina celkové váhy tanku. Připočítáme-li k tomu montáž, ohýbání a jiné zpracování, docházíme k závratným číslicím. Ale nenaříkejme. Střela do 8cm kanonu stojí přes 600 Kč – a kolik se jich v boji za den vystřílí! A což, když potřebujeme na zničení jednoho nepřátelského kulometu asi 80 ran? Válka je drahá věc, s tužkou v ruce se však ještě nevyhrála.
Desky pancíře se spojují podle zvláštních nařízení a tak, aby byla co možná nejméně porušena odolnost pancíře, který je velmi choulostivý, zvláště na vyhřátí. Sklon desek je volen tak, aby nejpravděpodobněji směr střel šel šikmo na pancíř, takže střely se budou odrážeti od pancíře. Rovněž mezery mezi deskami pancíře, poklopy na otvory a východy, dále spáry mezi zavěšením a uložením zbraní musí být buď úplně odstraněny, nebo musí být co nejmenší. V boji nebývají to většinou přímé zásahy, které vyřadí osádku z boje, nýbrž jsou to právě drobné střepiny, které pronikají štěrbinami a nebezpečně zraňují. Velmi účinné jest olovo, kterým jsou plněny střely do pušek; toto olovo proniká až po rozstříknutí střely o pancíř i nepatrnými mezerami a způsobuje velmi zlá zranění osádce uvnitř tanku.
Vpředu ve skříni je řidič, který někdy z nouze obsluhuje i kulomet; dále ve věži je střelec a ten je zároveň velitelem tanku; poněvadž osádka dvou mužů je velmi slabou osádkou pro boj, v kterém musíme očekávat ztráty, počítá se už u moderních tanků s osádkou nejméně tří mužů, aby tak byla při zranění jednoho muže zaručena aspoň minimální bojeschopnost tanku. Je-li zraněn jeden muž z osádky dvou mužů, nemůže jeden muž řídit tank a zároveň účinně střílet; buď tedy stojí a střílí, nebo jede a nestřílí. Ostatně tento problém pěšáka, který řídí a zároveň střílí, vzal už dávno za své. Souviselo to těsně s řešením malého tanku a s t. zv. zmechanisovanou pěchotou.
V poslední době je kladen požadavek, aby tank mohl i přebrodit vodní toky, a jsme už tak daleko, že se žádá plovoucí tank. Nebudeme o tom mluvit, zdali nám nákladná výroba plovoucího tanku a jeho dosti veliká jednostrannost dá jednou žádaný výsledek. Zkonstruovat plovoucí tank, aby plaval, není tak těžké, poněvadž kubický obsah tanku s utěsněnou skříní dá nám asi žádanou nosnost při slabém pancíři. Těžší však jest, aby tento tank na protější břeh opravdu vyjel. Stačí totiž malá adaptace se strany nepřítele (nevysoké kolmé břehy, překážky v toku) a ta tanku úplně zabrání vyjet na protější břeh. Brodnost je však nutná aspoň do výše 1 m a té dosáhneme náležitým utěsněním skříně.
Ve skříni jsou ještě uloženy zásoby pohonných hmot, které jsou rovněž dobře chráněny před účinkem střel. Zásoby vydrží asi na 6-8 hodin jízdy v terénu. Odhadneme-li spotřebu tanku v terénu, činí to u moderního tanku asi 20 – 30 litrů za hodinu. Při této spotřebě se zásobování třebas jen jediného praporu tanků (asi 40 – 50 vozů, mimo odřad) nezdá věcí tak jednoduchou, představíme-li si, že bychom každou hodinu musili dodat asi 1.500 l pohonných hmot, t. j. 10 barelů. K tomu přistupuje u mnoha konstrukcí ještě starost o doplňování vody do chladičů. Přehřátí motoru v terénu a v boji není totiž věc řídká. Nebude na škodu, když budeme vždy pamatovat na závislost tankových jednotek na zásobování a tím i na místech (zdrojích), odkud jim budou zásoby dopravovány; vyhneme se tím omylu, ke kterému by nás mohla svésti velká pohyblivost a rychlost tanků.
Francouzský těžký tank Char 2C.
Výzbroj tanku.
Dnes můžeme říci, že se výzbroj tanku už ustálila; každý tank bude vyzbrojen dělem. Míti pouze kulomet v dnešním tanku bylo by nehospodárné. Účinek samého kulometu nevyváží cenu tanku a provozní výdaje. Neboť kulomet dnes již mnoho nezmůže proti obraně protitankové; a s tou hlavně bude nucen každý tank přímo bojovat.
Uvážíme-li, že se v boji o přední i další zákopy nepřátelského postavení může tanková jednotka setkat s hnízdy kulometů a děl, umístěnými ve věžích z rychle tuhnoucího betonu, jeví se nám kulomet jako velmi málo účinný prostředek pro boj tanků. Bylo rozhodnuto už dávno o děle. Jde nyní o to, jaké dělo namontovat do tanku. Vzhledem k možným cílům, které se tanku naskytnou, a vzhledem k nebezpečí, které na něj číhá v podobě nepřátelských rychlopalných děl, bude jistě třeba uvažovat o děle, které by se vyrovnalo účinkem dělům protitankové obrany. Myslíte, že to bude dělo ráže 37 mm, s rychlostí palby 6 – 10 ran za minutu, při čemž každou ránu sami nabíjíme? Potřebujeme ihned ohrozit nepřítele, jakmile se jeho protitanková obrana a zvláště jeho protitanková děla ozvou; jistě budou první sledy tanků střílet na děla, která jim budou nejnebezpečnější a nejbližší. Musíme tedy míti dělo zaručeně výkonné a takové, které střílí celou serii ran bez obsluhy v podávání, tedy automaticky, a k tomu by se malé, pouze poloautomatické dělo nehodilo.
Dnes víme, že v cizině byly konány zkoušky s dělem ráže 60 mm i větší, jehož rychlost palby byla 50 – 80 ran v minutě; prozatím bylo zkoušeno proti letadlům a jistě bylo už dávno vyzkoušeno proti cílům pozemním. Dovedeme si napříště dobře představit účinek tohoto děla v řadách tanků; musí-li tank počítat s tímto nepřítelem dobře ukrytým a zapuštěným do země, musíme jej nejméně tak dobře vyzbrojit, jak je vyzbrojen jeho nepřítel. Musí tedy tank míti dělo ráže nejméně 60 mm, s automatickým nabíjením.
Dělo, které je na menší vzdálenosti méně účinné, zvláště v boji proti pěchotě, doplňuje se ještě kulometem buď ve dvojici, nebo je kulomet obsluhován ještě jiným střelcem; to vše závisí na konstrukci věže, v které jsou zbraně zamontovány. Ovšem dnešní kulomet je mnohem účinnější než kulomet válečný. Také jeho obsluha je zjednodušena.
Věž je vždy otáčivá: pro lehkost otáčení je položena na kuličkových ložiskách a je tak prostorná, aby zbraň mohla být dobře obsluhována.
Zbraň, kterou je tank vyzbrojen, je zachycena buď v závěsech podobných kardanovu kloubu, nebo v poslední době v kouli.
Koule má mnoho předností před kardanovým kloubem; jednou z hlavních je dobré utěsnění proti střepinám. Zbraň je do koule pevně namontována a opatřena hledím nebo záměrným dalekohledem; záměrný dalekohled v poslední době převládá.
Jmenovali jsme dvě hlavní zbraně, kterými je tank vyzbrojen. Ale při těchto palebných zbraních sotva asi zůstane; k čemu by byly na světě plyn a oheň? Plamenometů bylo ve válce použito jak tanky, tak proti nim a je vidět, že tato myšlenka byla už studována. Co přinese budoucnost, nedá se dobře říci, ale oheň by byl spolu s plynem opravdu strašnou zbraní.
Když si představíme, že všechno, co tank musí mít pro boj, bude umístěno ve věži a ve skříni tanku, nezdá se nám, že by to mohl být zrovna malý tank; tedy potřeba tanku větších rozměrů jeví se nám i po této stránce hodnou úvahy.
Pozorování.
Raději bychom tuto kapitolu nadepsali „nepozorování“, neboť o správném, dobrém a systematickém pozorování se nedá u tanku a všech obrněných vozidel dobře mluvit.
Je třeba si uvědomit, že je nutno sloučit dva základní požadavky. Které jsou však protichůdné: chci-li pozorovat, musím mít místo nejméně pro oči, t. j. štěrbinu 6 cm širokou a 2 cm vysokou. Nestačí mi štěrbina jedna, nýbrž potřebuji nejméně dvě do věže, jednu pro řidiče a jednu pro dalšího střelce. Jsou to tedy 4 štěrbiny dost velkého výřezu, kterých potřebujeme, abychom dosáhli aspoň uspokojivého pozorování, když vůz stojí. Jede-li vůz, je pozorování ztíženo, neboli štěrbina „skáče“ před očima; je proto třeba ji zvětšit na šířku aspoň 4 cm. Tyto otvory byly by však velmi dobrým cílem; nemusil by to ani být elitní střelec, a přece by dovedl poslat celou dávku z kulometu do jedné štěrbiny na vzdálenost 200 – 300 m.
Není tedy dobře možno spojit požadavek dobrého pozorování s potřebou chránit osádku. Ve vývoji tanku byla však ochrana osádky přednější než dobré pozorování, proto byly široké štěrbiny nahrazeny štěrbinami toliko 2 – 3 mm širokými a pozorování zlepšeno výcvikem. Nesmíme se proto divit, že za války najížděly tanky nejen na kulomety, které si už předem dobře zjistily; pak se k nim jen přiblížily a zničily je z malé vzdálenosti.
Při stupňování rychlosti bylo třeba pomýšlet na zlepšení pozorování. Nalézáme proto mnoho typů pozorovacích zařízení, jako stroboskopy, periskopy, dalekohledy. V poslední době se ustálilo pozorování skrze záměrné dalekohledy s velkým úhlem pozorovacím a pak skrze neprůstřelná skla typu „Triplex“; zdá se, že tato skla budou asi nejlépe vyhovovat.
Spojení.
Při cvičení anglické armády s mechanisovanými jednotkami v r. 1932 bylo 250 tanků a útočných vozů řízeno krátkovlnnými vysílači jako jedna flotila; rozvinutí a nástup jednotky k útoku byl proveden v 25 minutách.
Zde se asi dobře uplatňuje anglický smysl pro řízení celých námořních flotil i pro řízení flotil na zemi.
Nejsme asi rovněž daleko od skutečnosti, když soudíme, že každý tank bude mít vysílací i přijímací stanici krátkovlnnou a že velitel jednotky bude stát někde na pozorovatelně, asi rovněž v tanku, a bude bezdrátově manévrovati se svými jednotkami.
Přes to však nebuďme přílišnými optimisty. Praporek, kterým se dávají rozkazy z tanku, žije už 20 let a jistě ještě dalších 20 let bude ho používáno. Na velitelský tank se budou vždy obracet průzory podřízených tanků, bude-li nebezpečí; toto zařízení alespoň nemělo nikdy žádnou poruchu.
Spojení v tanku bylo vždy obtížné, neboť tank se stanoviska pozorování jest jednotkou, pancířem úplně isolovanou od okolí. To znesnadňuje optické spojení, které má pro jednotky i jednotlivce v boji největší význam. Hluk motoru i skříň, oddělená od venkovského prostředí, vyřaďuje nám úplně spojení akustické. Budete-li mít někdy příležitost s velitelem tanku, který je ve věži, a bude-li při tom spuštěn motor, přijdete k názoru, že jest lépe mlčet, poněvadž se bude za každým slovem ptát, co jste povídali.
Nezbývá tedy nic jiného, než znamení a pokyny, asi tak, jako se dorozumívají pozorovatel s pilotem v letadle; k dorozumění s jiným vozem a s velitelem postačí onen starý, dobrý praporek a kodex asi 10 povelů. A k tomu ke všemu dlouhý, trpělivý výcvik a zase výcvik, a ten vám, co se týká spojení, žádný radiový aparát nenahradí.
Neobávejme se proto také, že některá mocnost postaví za den nebo za měsíc zmechanisovanou armádu, aby nás pak rychle napadla. Ano, stroje mohou být postaveny, i jednotky lze postavit a jednotky ty mohou na strojích i vyjet, ale jakmile jednou sednou do vozů a vyjedou, tak je nikdo už neovládne a neslepí dohromady. Neboť základem úspěchu zmechanisovaných jednotek jest a bude výcvik a výcvikem nabytý smysl pro spolupráci a spojení, a ten se nedá nahradit žádnou improvisací. A na výcvik je třeba dlouhého času a velkých zkušeností.
Zmechanisované jednotky se v mnohém podobají námořnictvu, zcela jistě pak po stránce spojení a souhry na válečném poli, vedení těchto jednotek bude největším problémem v jejich budoucím rozvoji. Pro námořnictvo byla vždy a u všech států zavedena dvojnásobná doba služební; tento požadavek jest jistě dobře odůvodněn zkušenostmi a požadavky kladenými na boj a službu. Až budeme jednou zřizovat mechanisované jednotky, myslím, že by nám nevadilo získat trochu prakse od tankových jednotek a zvláště od anglické armády, která má už tolik zkušeností po té i oné stránce.
Závěr
V závěru zbývá nám ještě říci něco o rozdělení tanků a o tom, jak se díváme na toto rozdělení vzhledem k úkolu tanků v budoucí válce.
Povšechně můžeme říci, že se tanky dělí: na tanky lehké, tanky střední a tanky těžké.
Toto rozdělení vyhovuje jako pojetí váhy, odolnosti a snad i velikosti tanku. Představme si, že lehký tank bude vážit asi 10 tun a nebude míti větší délku než 3 – 4 m, střední asi kolem 15 – 20 tun a přes 20 tun bude tank těžký.
S váhou souvisí i délka a velikost a tím i schopnost překonávat překážky. Zdá se, že velmi pohyblivé budou tanky lehké, v terénu zvláště těžkém a rozrytém pak tanky střední a těžké, poněvadž jejich velikost jim usnadňuje překonávání překážek.
Avšak toto dosavadní rozdělení neodpovídá příštímu použití tanků, kdy budeme chtít, aby tanky plnily různé úkoly v prospěch pěchoty i celkového manévru; tu se nám naskýtá otázka rozdělení i po stránce taktické.
V poslední době se ustálilo pojmenování tanků podle úkolu taktického, a to: na tanky doprovodné, tanky ochranné a tanky všeobecné činnosti.
Názvy jsou převzaty od dělostřelectva a v celku se shodují s pojmy o použití a rozdělení dělostřelectva se stanoviska taktického.
Tanky doprovodné: jsou přidělovány pěchotě, která jich používá k vyvracení bezprostředních odporů, které brzdí její postup. Tento způsob jest obvyklým použitím z doby světové války. Tanky šly nedaleko před pěchotou a razily jí cestu; pěchota postupovala asi 200 m za nimi a využívala jejich postupu. Byl to systematický postup palebné přehrady, jak tanků, tak i pěchoty a někdy i dělostřelectva. Dnes se rovněž počítá s doprovodem pěchoty tanky, ale většinou v případech, kdy máme tanků málo a ony si samy nemohou prorazit cestu, anebo když už jsme dostatečně vybavili sled ochranný a sled všeobecné činnosti a tanky nám zůstávají.
Tyto doprovodné tanky mohou spoléhat i na ochranu od pěchoty a podle okolností i na technickou pomoc při zdolávání překážek.
Tanky ochranné: jsou vysílány před pěchotou na nepřátelské odpory, hlavně na kulomety, které by mohly dalekými palbami působit na naši pěchotu. Můžeme říci všeobecně, že ochranné tanky vysíláme do vzdálenosti nejbližšího horizontu, t. j. ještě do stejného terénního celku, kdy ještě mohou působit v prospěch pěchoty.
Tato vzdálenost nebude přesahovat 2000 – 2500 m před pěchotou; ale třebaže vynaložíme veškerou svou péči na jejich ochranu tím, že budeme řídit pěchotní a dělostřelecké palby na nepřátelské protitankové zbraně, budou tyto tanky odkázány samy na sebe. Zdá se tedy, že to budou asi tanky těžší, lépe vyzbrojené než tanky doprovodné a hlavně lépe odolávající protivníkovým střelám a útokům; požadavek vlastnosti nutné k překonávání překážek, t. j. délky a dostatečné výšky předních kol, bude rovněž důležitý.
Tanky všeobecné činnosti: jsou vysílány do postavení nepřátelského dělostřelectva, které ještě může působit svou palbou do palebné přehrady, která nám zabraňuje postupovat dopředu. Vzdálenost tohoto dělostřelectva od předních nepřátelských odporů bude asi 3 – 6 km, a to ještě za horizontem (v druhém terénním celku), kde bude nepřátelské dělostřelectvo ukryto. Při působení na tuto vzdálenost budou tanky odkázány samy na sebe a někdy na problematickou (vzhledem k rychlosti tanků) ochrannou palbu dělostřelectva, řízenou letcem.
Tyto tanky musí míti rychlost a taktickou pohyblivost takovou, aby v krátké době splnily úkol na ně vložený, to znamená, aby projely prostor mnoha km2, na kterém bude nepřátelské dělostřelectvo v obraně rozloženo, a při tom aby byly dostatečně odolné proti možnému zásahu protitankových děl neb i lehkých polních děl. Nesmíme zapomínat, že si práce v hloubce nepřátelské sestavy vynucuje tanky pro tuto samostatnou práci dokonale vybavené a že tento požadavek nebudou moci dobře splnit lehké tanky, zvláště půjde-li o útok čelní.
Vidíme tedy, že úkoly určené tankům, t. j. doprovod pěchoty, ochrana pěchoty a všeobecná činnost, znamenají také co do konstrukce tři různé požadavky: Tanky doprovodné mohou býti lehčí a budou vyzbrojeny tak, aby mohly ničit kulomety a malá děla; stačila by snad výzbroj 1 – 2 kulometů, dělo ráže 37 mm. Tanky ochranné, které jdou dále před pěchotou, musí míti výzbroj důkladnější a takovou, aby se mohly bránit na větší vzdálenost samy; úkol ochrany si vyžádá aspoň 2 kulometů (z nichž 1 hruborážového) a děla ráže nejméně 47 mm.
Tanky všeobecné činnosti budou svou akci podporovat svými velkými a účinnými zbraněmi. Zdá se, že ráže 7 – 10 cm nebude u kanonu žádnou vzácností; vývoj tankové výzbroje k tomu alespoň spěje.
Chceme tím znovu říci, že tanky nelze rozdělovat schematicky podle váhy a podle kusů zbraní, nýbrž že je nutno přihlížet i k úkonu, jaký je čeká v příštím boji. Tak jak si doba vynutila různé ráže dělostřelectva pro různé úkoly, vyžádají si příští úkoly tanků odstupňování jich i v kapacitě palebné, což ovšem souvisí s pancéřováním a velikostí tanků a tím i s vahou tanku.
Dopustili bychom se ovšem omylu, kdybychom považovali těžké tanky za jediné schopné pro všeobecnou činnost a střední pro ochranu; bude vždy záležet na situaci a hlavně na sjízdnosti terénu, jak svých tanků použijeme, nebudeme-li míti vždy dostatečný počet tanků způsobilých k určitým úkolům. Častokrát bude dotace všeobecné činnosti nebo ochrany záviset na celkovém počtu tanků, které budeme mít k dispozici. Nemůže tedy býti ani rozdělení tanků strnulým taktickým receptem, tak jako jím není používání různých ráží dělostřelectva.
V naší situaci budeme vždy hledět, abychom dostali u tanků, tak drahocenné zbraně, vždy největší výkon a dosáhli tím největšího účinku; toto použití nedá se řídit pravidly, nýbrž velitelským smyslem pro nejúčelnější použití jich. A to snad budeme také umět, používali jsme přece bojových vozů 500 let před ostatními. Vážíme si slov anglického generála J. F. C. Fullera, který takto ocenil genia Žižkova: „Tak věřím, že v mechanisované válce je návrat k Žižkovi nadmíru užitečným studiem, poněvadž tajemství úspěchu v pohyblivé válce tkví v uvědomení, že kdykoliv zamýšlíme ofensivní akci, musíme nejdříve myslit na defensivního činitele, a že kdykoliv zamýšlíme defensivní akci, musíme nejdříve myslit na ofensivního činitele.“
