Film TOBRUK – aneb naše cesta natáčením

09 Srp Film TOBRUK – aneb naše cesta natáčením

V roce 2007 se náš klub zúčastnil, společně s dalšími kluby vojenské historie, natáčení celovečerního filmu Tobruk režiséra Václava Marhoula, o naší jednotce na Středním východě za druhé světové války. Nechci zde popisovat historii této jednotky, ale chtěl bych vylíčit radosti i strasti, které nás za pobytu v poušti při natáčení potkaly.

Přípravy

Nejprve co předcházelo celému našemu angažmá v tomto filmu. President našeho spolku Vilém Fencl byl osloven panem Marhoulem již nějakou dobu před natáčením a dostal za úkol dát dohromady zhruba 30-40ti členný kompars, zároveň se stal historickým poradcem filmu, zejména co se týče vybavení, uniforem, dobových zvyklostí atd. Komparsisté byli vesměs rekrutováni ze spřátelených klubů vojenské historie, jimž není otázka tzv. Západního odboje a vůbec vlastenectví, cizí. Toto byla pro pana režiséra dobrá volba, neboť většina účastníků zapůjčila do filmu část svého vybavení, nikdo jim nemusel vysvětlovat jak se co nosí, takže paní kostymérka měla s komparsem minimum práce a mohla se plně věnovat hercům. Naopak kompars jí občas s oblékáním herců pomáhal. No někdy jsme si trochu rýpli do pana režiséra, když se nám něco zdálo méně dobové, což většinou nesl s nelibostí. Nutno poznamenat, že každý z účastníků musel obětovat cca 1 měsíc své dovolené, přičemž odměna za natáčení byla daleko menší, než by člověk vydělal, chodil-li by normálně do práce. Pro každého to však byla neskutečná životní příležitost okusit alespoň z části, podmínky a strasti, které museli snášet naši vojáci v poušti za války. Nakonec se podařilo dát dohromady jednotku, která se dokonale stmelila na několika cvičeních pořádaných z vlastní iniciativy, v průběhu několika měsíců před natáčením. Morálka byla dobrá. Nacvičit bylo nutno zejména pořadovou přípravu a povely. Jak se později ukázalo, tato volba byla správná. Ne nadarmo se říká „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“

Cesta

Přesun celé naší nové jednotky proběhl 28. srpna 2007 autobusem z Prahy do italského Janova, a odtud lodí do Tuniska, kde natáčení probíhalo. (Tobruk se nachází na severu Libye, tam však kvůli politické situaci nebylo možno natáčet) Sebou jsme si vezli to nejzákladnější, hlavně hodně opalovacího krému a něco na „vypálení červa.“ Zbraně a uniformy byly transportovány s rekvizitami. Celá cesta trvala asi dva dny. Plavba lodí byla z počátku zajímavá, objevovali jsme pohodlí zaoceánského trajektu a i když jsme neměli vlastní kajuty, brzy jsme si zabydleli jednu nevelkou místnost, odkud jsme postupně vytěsnili ostatní pasažéry. Plavba trvala asi 20 hodin, na palubě byl k dispozici i bazén, který jsme hojně využívali. Cestou jsme měli menší kontrolu od pánů z tuniského imigračního, kteří prověřovali naše turistická víza a účel naší „turistické cesty“. Pan Marhoul říkal, že je mu jasné, že nepojedeme oblečeni jako basketbalový tým, ale kladl nám na srdce střídmější, civilnější oděv. Tunisko je přeci jen policejní stát. No mnozí to zcela nepochopili a zelené vojenské lodní pytle, maskáče a jiné outdoorové vychytávky, z nás činily podezřelou 30-ti člennou partičku. Jeden „basketbalista“ si nezapomněl přibalit dlouhý bodák. Nakonec vše dobře dopadlo.

„Basketbalové družstvo“	Vyplutí z Janova	Cesta lodí byla příjemná…

V Africe

V hlavním městě Tunisu na nás již čekaly osmi místné dodávky najaté štábem, které nás přepravily několikahodinovou cestou na naše nové působiště nedaleko města Douz. Cestou jsme se zastavili na jídlo v místním ušmudlaném „motorestu“, kde jsme okusili první tuniské jídlo. Svléklá ovčí kůže i s hlavou a kopyty, pověšená na sloupu před jídelnou nikoho nenechala na pochybách, jaká nás to čeká „dobrota“. Byť jsme se na lodi ujišťovali, že si budeme dávat pozor na místní kuchyni kvůli žaludečním potížím, po půl hodině už každý baštil skopové, nasekané na kousky i s kostmi, dočerna, bez koření osmahnuté na ohni. K tomu jsme přikusovali místní chléb a vylepšenou chilli omáčku. Pikolíci obíhali kolem a na přilepšenou každému chlístali do talíře olej. No jídlo musí hold řádně klouzat do žaludku. Byl to křest ohněm, a mnozí to ustáli, ale byli i tací, kteří se už tzv. „faraónovo pomsty“ nemohli zbavit do konce pobytu a to i přes vydatné kloktání alkoholu, který měl každý pro tyto účely sebou. Někdo pro jistotu i několik lahvinek 🙂

Tábor

Na místo určení jsme dorazili za tmy. Ocitli jsme se na pokraji Saharské pouště nedaleko města Douz, u vesničky zvané El Sabria. Zhruba 2 km za touto vesničkou v poušti, se nacházela stará kamenná francouzská koloniální pevnost. Za ní již byly pro nás postaveny dlouhé štábní stany, ve kterých jsme měli strávit první noc. Vedro bylo i za noci, ještě jsme se nestačili aklimatizovat. Téměř do jednoho jsme si vynosili palandy ven a za jasné oblohy osvícené měsícem, jsme usnuli, utahaní po náročné cestě.

Ráno nás z pelechu vytáhlo slunce, které na poušti vychází brzy a je poměrně silné. Pocítili jsme poprvé jak chutná jemný pouštní bílý písek, který každému vrzal mezi zuby. Písek byl opravdu všudypřítomným a neodstranitelným společníkem po čas celého pobytu. Časem jsme si na něj však zvykli, a pak už nám nevadila jeho přítomnost snad ve všech tělesných dutinách, v jídle, v osobních věcech, na postelích, několika lidem se zadřely fotoaparáty. Říká se, že pouštní písek je tak jemný, že se dostane i do uzavřené konzervy 🙂 Začali jsme se rozkoukávat. Štábní stany, kde jsme strávili první noc se nacházeli za táborem, odděleny úzkým pásem zelených konifer. Dominantou celého tábora byla stará, koloniální kamenná pevnost se strážní věží, postavená Francouzi, myslím v 18.století, k hlídkování před nájezdníky z pouště. Nedaleko se nacházely zděné záchody a sprchy patřící k pevnosti, které neměly střechu, takže každé ráno bylo nutno vymést z dlaždiček a umyvadel jemný pouštní písek. Užitková voda byla rozvedena do pevnosti a umýváren z nedalekého betonového vodojemu, kam čerpadlo pumpovalo každý večer vodu z vrtu. Civilní jídelna ve zvláštním cirkusovém stanu s kuchyní byla postavena kousek za táborem. Udatní filmoví rekvizitáři postavili postupně filmové sprchy, všechny velké stany před pevností, filmovou jídelnu s kuchyní, bránu, boxerský ring, překážkovou dráhu, dokonce i rozcestník, ukazující na některé světové metropole. Překážkovou dráhu filmaři postavili, aby nás přes ni mohli při natáčení v 60 stupňových vedrech honit. Většina palem rovněž byla převezena z jiných míst a zasazena, aby tvořila dokonalou oázu klidu. Každé ráno pak přijela cisterna a palmy pořádně zalila, aby vydržely alespoň do konce natáčení. Na konci tábora byl, podle dobové fotografie, postaven legendární plakátový „strašák“ ze starého železa.

Výcvikový tábor Agami 1941/2007	Pevnost	Kostymérna, kuchyň a jídelna
Filmová kuchyň	Nádvoří pevnosti	Strašák

Na nás zbyl úkol postavit si své vlastní obydlí, zvonovité repliky dobových anglických stanů tzv. Belltents, které jsme do filmu zapůjčili. Zatlouci kolíky do písku šlo snadno, vyndat je na konci natáčení už šlo hůře. Nicméně od té doby jsme bydleli tzv. „přímo na place“. Na kempování v těchto stanech jsme byli zvyklí, jen ten písek na podlaze a vlastně časem ve všem, byla opravdu změna. A také to ukrutné vedro, když někdo přes den vstoupil do stanu, okamžitě ho zalil pot. Vyplatilo se pořádně připevnit spodek stanu, pouštní vichřice Chamzin nás o tom brzy přesvědčila. To byl náš nový domov, výcvikový tábor Agami z roku 1941.

Foto: Petr Březina

Výstroj a výzbroj

Hned druhý den jsme vyfasovali pouštní stejnokroje, tj. šortky, košili, čepici – lodičku, opasky vzor P08, tzv. štulpny neboli vysoké ponoškové návleky a tropickou přilbu. Také doplňky jako lodní vak, modré šortky, bílé tílko a cvičky. Boty měl každý vlastní, stejně tak jako battledressy, ovinovačky, přilby Mk2, řemení P37 a bodák na pušku Enfield MkI. Zvláště tropická přilba se ukázala býti neocenitelná. Vilém přesvědčil pana Marhoula, že bez nich by to nešlo. Chopili jsme se výroby, dle originální přilby nechali vyrobit formu, odlily se polyuretanové vnitřky, nechaly očalounit a přilby byly na světě. V těch plechových by se nám nejspíše uvařily mozky, kdepak, tropická přilba pěkně izolovala a byla super, zvenku vypadala jak originál, jehož vnitřek je však vyroben z proutí a slámy. Zbraně jsme fasovali každé ráno před natáčením a večer je opět odevzdávali. Policejní eskorta je každý den přivážela v náklaďáku z policejní stanice z Douzu. Bylo to součástí povolení k natáčení. Tuniská vláda chtěla mít vše pod kontrolou a jistotu, že zbraně budou v bezpečí, byť se jednalo o nefunkční repliky pušek Enfield Mk I s našimi originálními bodáky. Vše bylo přísně vydáváno a počítáno, každá puška a bodák byla na jméno. Z dalších filmových zbraní byl k disposici lehký kulomet Bren, replika těžkého kulometu Vickers s nefunkčním originálem, samopaly Thomson a pár filmařských Enfieldů, vše z Barandova. A také znehodnocený 3“ minomet. Policisté dokonce počítali každou slepou nábojnici a sbírali i vystřelené a bylo vidět, že i jejich šéf vše znovu na základně přepočítával. Inu v policejním státě není nikdy dost jistoty. Uniformy jsme nosili v podstatě po celou dobu pobytu, ráno jsme se do nich oblékli a před spaním je sundávali, staly se součástí našeho života a po čase vypadaly jako originály. Zajímavé je, že byť jsme je nosili denně, včetně bot, nic z toho nezapáchalo od potu. Na zádech se nám tvořily mapy od soli a tak si každý jednou za čas košili přepral, ale stačilo si ji hned navléci a za pár minut byla suchá. Takové tam bylo horko a sucho, že ani bakterie a mikroby nemohly pracovat jako u nás.

Úprava tropických přileb	Pušky Lee-Enfield No.1 MkIII	Na stráži
Voják se samopalem Thompson	Pařeniště v battlech	Přeprava v plné výstroji

Technika

Při natáčení se používala také kolová dobová technika, která byla na místo dopravena z Čech. Konkrétně se jednalo o cisternový Bedford MWC, Bedford OY, Fordson WOT3, a Chevrolet Canada. Technika byla filmaři řádně zapatynována a namarkingována. Dlužno říci, že auta v poušti nesmírně trpí, jemný písek se dostane do všech mechanických součástí.

Pracovní den

Natáčení probíhalo vždy od cca 7-8 hodiny, aby se využilo nízkého slunce. Proto bylo potřeba vstát brzy, provedla se osobní hygiena, komparsní nástup jednotky, vztyčení státní vlajky, a odchod na snídani. Odchod probíhal vždy ve tvaru pochodovým krokem. Již předem jsme si sami určili pravidla, že budeme žít jako vojenská jednotka. Filmaři nás rozdělili do 3 družstev, z nichž každé mělo svého velitele a zástupce, zodpovědné Vilémovi Fenclovi – veliteli komparsu. Tyto družstva pak dostávala úkoly od štábu. Čtvrté družstvo bylo herecké. Po vydatné snídani následoval nástup k natáčení. Čekalo se až přijede štáb a někdy i herci z hotelu v Douzu. Nutno poznamenat, že herci sice přespávali ve štábních stanech za táborem, ale postupně trávili stále více nocí v hotelu společně se štábem. Občas přespal v táboře i pan Marhoul a ke konci pravidelně i jeden z rekvizitářů. Jinak Kromě najmuté tuniské ochranky u brány, jsme v táboře zůstávali v noci sami. Náš vztah k hercům, nebyl úplně nejlepší, oni žili ve svém světě a my zase v tom svém, ale nijak zvlášť jsme si nevadili a časem jsme se s některými i skamarádili. Nejlépe to vystihuje přezdívka, kterou jsme jim dali: „hérečky“.

Jakmile dorazil štáb, rekvizitáři a asistenti začali chystat techniku a připravovat místo natáčení. Pomocný režisér rozdal úkoly a začalo se točit. Scény se vždy několikrát opakovaly, někdy až do úmoru. Točilo-li se v poledne, bylo natáčení obzvláště úmorné. Všichni byli rádi, když se scéna povedla a mohli si zalézt někam do stínu, kterého bylo nedostatek. Bylo nutné řádně pít. Vody bylo dost, byla k disposici v malých 0,3l lahvích, aby je bylo možné schovat do kapsy či batohu a nebyly při natáčení vidět. Postupně jsme zjistili, že je lepší pít vodu nechlazenou, aby nezačalo bolet v krku. Za celou dobu natáčení se vypilo balené vody snad ze dvou kamionů. Časem vodu už každý nesnášel….

Natáčecí den byl pro nás jako kompars většinou celkem v pohodě, ponejvíce jsme dělali tzv. „křoví“ a předstírali táborový život. Chodilo se sem a tam, leštily se zbraně, běhalo se s ešusy na oběd, stála se fronta na výdej jídla, nakládal se materiál na auta, chodilo se ve tvaru i po jednotlivcích, hlídkovalo se, byl i sportovní den (ten se mimo boxu nakonec na plátně neobjevil). Každý chtěl mít kousek slávy pro sebe. Zajímavé však je, že ti největší snaživci, kteří byli vždy na předních místech pak ve filmu téměř vidět nebyli J V táboře obecně nebylo povoleno focení. Ke konci pobytu jsme několikrát jeli do vzdálenějších lokalit, kde se točilo vylodění v Tobruku. To už jsme měli na sobě standardní britské uniformy P37 s řemením a plechovou přilbou Mk2. Mít na sobě navlečen battledress v takovém horku nebylo nic příjemného. Ale byly i náročnější dny, jako např. když jsme točili běh přes překážkovou dráhu, tehdy teplota na teploměru ukazovala 65 stupňů Celsia! Jindy jsme zase celý den běhali několik kilometrů za táborem přes písečné duny, přetahovali se lanem, dělali jsme přesuny na střelnici atd. Pro každého z nás to však byla veliká zkušenost a často jsme si říkali jak to ti naši vojáci mohli za války vydržet. My jsme měli stálý přísun vody a jídla, měli jsme dost odpočinku, ale oni museli tyto strasti snášet v nepoměrně horších podmínkách. Hluboce před nimi smekám!

Natáčení – překážková dráha	Pauza mezi natáčením	Únava ve stínu
Běh přes dráhu	Natáčení – výdej stravy	Dlouhý pochod na střelnici

Táborový život a osobní volno

Vždy 6 dní v týdnu bylo pracovních. Po natáčení, zhruba od 16-17 hodin jsme měli osobní volno rozdělené večeří, které každý využíval po svém. Byl září -říjen a tak se začalo dříve stmívat. V táboře mimo pevnosti nebyla elektřina, takže jsme se scházeli ve velkém stanu u petrolejky, nebo jen tak seděli na duně a povídali si. Občas jsme rozdělali oheň ze dřeva z palem a křoví, a to se pak popíjelo kolikrát až do rána. Alkoholu postupně ubývalo a to nejen každodenním povinným kloktáním ze zdravotních důvodů, ale občas se lék stal příjemným odreagováním při pouštních večírcích.

Po čase většina lidí již žádnou zásobu neměla, a tak vznikaly zajímavé nápady. Byl měsíc ramadánu, kdy je alkohol v muslimském světě jako je Tunis, přísně zakázán a hodně těžko se shání. Někoho napadla spásná myšlenka, zužitkujeme hroznové víno, které bylo téměř každý den jako doplněk k obědu! Vyfasované víno si každý ušetřil a bylo sbíráno na jednu hromadu. Když bylo hroznů dostatek, pod vedením zkušeného znalce, který pracuje jako podsládek v nejmenovaném českobudějovickém pivovaru, se započala výroba alkoholu. Z filmové kuchyně jsme si vypůjčili jeden skleněný demižon, sehnali cukr a ostatní ingredience a vše nechali řádně kvasit. Pro tento účel jsme do písku za nejbližší dunou zakopali starý plechový sud, do kterého se vložil voskem zapečetěný demižon s odvzdušněním, a celé se to zaházelo pískem. Nazvali jsme to „reaktor“. Za několik dní jsme zkontrolovali proces kvašení a při ochutnávce jsme za obecného nadšení zjistili, že to opravdu funguje. Zanedlouho poté již na večírku bylo veselo, burčák byl přímo luxusní. A povedl se i „druhák“. Voják si holt musí umět poradit.

Při zmínce oběda je nutno také něco říci o místním stravování. Jídla bylo opravdu dostatek. Snídaně se po čase staly trochu jednotvárnými, každý den byly vajíčka na různé způsoby s čalamádou, kterou jsme přezdívali „čmoudoládou“. Ale dalo se to střídat s bagetou a džemem. Ke všem jídlům byl i dostatek ovoce a zeleniny. Pár dní v týdnu vařili najatí tunisští kuchaři a některé dny vařil český štábní kuchař, který naštěstí mohl ty místní lecčemu přiučit např. kořenit maso. Hodně se vařilo pečené kuře, a vždy bylo několik příloh, takže jsme nejednou měli na talíři zajímavou kombinaci: kuře, špagety, rýže, brambory s omáčkou i fazolky. No a vše vždy řádně dokořenil saharský písek, který foukal vchodem do jídelny. Za chvíli byly čisté tácy pokryté bílou vrstvičkou. Čekání na jídlo (jídelna byla menší) jsme si často krátili hrou na „pako“, která nikdy nepřestala místní udivovat. Dvakrát za den jsme dostávali i svačiny v podobě plněných baget. Nouze o jídlo rozhodně nebyla, to by nám vojáci za války určitě záviděli.

Výdej stravy	Dlabanec v jídelně	Hra na pako

Asi v půli pobytu se začalo na poušti ochlazovat, přes den se to nepocítilo, ale v noci začala být zima a přikrývky z prostěradel nahradily deky. Rovněž se začaly objevovat čím dál častěji v táboře štíři, začalo to v podstatě ze dne na den po extrémně horkém dni. Nejprve se objevily ve stanu herců, protože ti nerespektovali zákaz nošení jídla do stanů. Jednou večer přiběhli, to spal v táboře i pan režisér, a upozornili nás na ně, že jich několik ve stanu zabili. Od té doby jsme na ně naráželi každý den. Ráno jsme kontrolovali boty, za tmy jsme si začali svítit baterkami při cestě do umýváren a začali jsme nosit ve tmě boty. Jednou, po písečné bouři, kdy byly na umývárně plná umyvadla písku, jsme je našli i v nich. Štěstí, že nikoho za celou dobu nebodli. Neuklidnil nás ani vojenský lékař, který nám s důvěrou prozradil, že stejně proti nim nemá séra. Jinak bylo v poušti poměrně živo. Každé ráno bylo vidět v písku spousty stop od živočichů, ať už velkých černých brouků „oškliváků“, tak různých hlodavců. Zajímavé je, že stopy vedly hodně do a z našich stanů. V poušti se objevovala i Zmije růžkatá, kterou Tunisané chytali za pomoci PET láhve a hrozna vína. Zmije spolkla hrozen v lahvi a už nemohla vystrčit hlavu ven z hrdla. Touto metodou nám jednu zmiji chytili a připravili k ochutnávce. No žádná lahůdka to nebyla, chutnala jako oplácaná hadice a rozumět zvířatům nás to také nenaučilo. Navíc jsou tyto zmije chráněné.

Když byla nálada, udělali jsme si výlet do pouště, ale ta se po čase stává dosti jednotvárná a je třeba se mít na pozoru. Každý bod na obzoru, např. keř vypadá mnohem blíž, než ve skutečnosti je. Hlavně mít sebou dostatek vody!

Vždy jeden den v týdnu bylo natáčecí volno a štáb pro nás zajistil výlet do města Douz, s koupáním na místní plovárně. Byl to jediný den, kdy jsme oblékali „civil“. Ó jaké to bylo osvěžení v té čisté, modré vodě plovárny po týdenním parnu v poušti. Výlety byly příležitostí nakoupit ve městě suvenýry a jiné věci, kterými jsme si zpříjemňovali pobyt. Např. jsme od místních pokoutních překupníků v době ramadánu sehnali silné tuniské pivo v plechovkách.

Jeden výletový den, jsme si také domluvili projížďku na velbloudech. Pro tuto příležitost jsme všichni vyjeli do města v tropických stejnokrojích. Tam už se dávno rozkřiklo, že u El Sabrie se točí film, proto naše uniformy už tolik rozruchu nevzbudily. Projížďka na velbloudech byla výborná, připadali jsme si jak při honbě za poklady Nilu, škoda jen, že tak foukal vítr a písek nepříjemně řezal do obličeje.

Jak jsem již zmínil, snažili jsme se z vlastní iniciativy žít jako vojenská jednotka. Každé ráno se při nástupu vztyčovala státní vlajka a přečetl denní rozkaz. Velitelé rozdali přetisk dobových novin, které vydávali naši vojáci za války na Středním východě. Kopie byly vždy voleny tak, aby byl datum aktuální, jen o nějakých 66 let nazpět. V pochodovém tvaru se odcházelo na a z výdeje stravy. Večer pak bylo slavnostní snímání státní vlajky. Bylo v tom něco kouzelného a slavnostního. Naplňovalo nás to vlasteneckým cítěním, byli jsme daleko od domova a připomínali si hrdiny, kteří nějak takhle museli kdysi vzpomínat na svou okupovanou vlast. Čest jejich památce!

V poušti jsme nakonec strávili zhruba měsíc. Filmaři se po našem odjezdu přesunuli do hornatější oblasti – k filmovému Tobruku, kde dotáčeli ve vybudovaných zákopech již pouze s herci a najatým místním komparsem.

Dotáčení

Někdy v listopadu 2007 se ještě dotáčelo na Slapech vylodění v Tobruku. Naštěstí počasí přálo, i když se pan Marhoul obával, aby nebyla vidět pára od úst, což přeci jen v Africe není pravděpodobné. Vyloďovali jsme se z voru, kde byla jen plošina a žebřík. Celá loď se pak ve filmu dokreslila počítačově a scéna se ztmavila.

Road show

V době premiér, koncem roku 2008, na Slovensku i v Čechách, jsme v rámci tzv. Road Show, objížděli s dalšími dobrovolníky a armádou premiérová města a propagovali film formou presentace v dobových uniformách a s dobovou technikou.

Na závěr je třeba tento film pochválit, stal se důstojnou připomínkou všech československých vojáků ze Středního východu, kteří bojovali za svobodu naší vlasti.

Více o filmu na www.tobruk.cz

Text: Dušan Klavík
Foto: kompars