čet. Jan Šturma – Osm let ve válce

19 Dub čet. Jan Šturma – Osm let ve válce

Dušan Klavík

Účast československých dobrovolníků v bojích proti fašismu ve Španělsku je jednou z poměrně málo probádaných oblastí československé vojenské historie. O to více mě potěšilo, že jsem nedávno dostal od paní Stanislavy Šturmové, pozůstalost po jejím tchánovi Janu Šturmovi, jenž jako mladý komunista vyslyšel v roce 1937 výzvám Kominterny a odešel jako interbrigadista bojovat do občanské války ve Španělsku. Domů se však navrátil déle než asi čekal, po dlouhých osmi letech. V rodném Krnsku zanechal manželku Marii a dva syny Vladislava a Stanislava…

Jan Šturma se narodil 13.1.1905 v Krnsku u Mladé Boleslavi do rodiny Václava a Kateřiny Šturmových. Měl čtyři sourozence. V rodné obci absolvoval pět tříd obecné školy, ze které vyšel v roce 1919. Živil se jako truhlář. V roce 1925 nastoupil základní vojenskou službu u Pěšího pluku 2, ale po 6 měsících byl předčasně propuštěn na trvalou dovolenou jako přebytečný branec. Poté pracoval jako obchodník. Zajímavostí je, že jako předčasně propuštěný byl povinen nastoupit na zvláštní, páté, cvičení ve zbrani, toho se však nemohl zúčastnit, neboť tou dobou již pobýval v zahraničí, jak nám potvrzuje i dopis starosty Krnska z 31.června 1938 níže.

V polovině roku 1937 se totiž Jan Šturma rozhodl odjet, jako desetitisíce dalších dobrovolníků z celého světa, do občanskou válkou zmítaného Španělska na pomoc republikánské vládě (podporované v této fázi hlavně Sovětským svazem), bojující proti vzbouřencům vedených gen. Frankem a podporovaných fašistickým Německem a Itálií. Na cestu se z Krnska vydal 18. října 1937. Jelikož byl v té době odchod do španělské války v ČSR, stejně jako ve většině demokratických zemí, kvůli dohodě o neintervencích ilegální, muselo vše probíhat v utajení. V celém procesu pomoci a náboru dobrovolníků v ČSR hrála klíčovou roli zejména Komunistická strana Československa. S její pomocí a pod záminkou návštěvy Světové výstavy, odjel tehdy Jan Šturma na svůj pas přes Prahu a Německo vlakem do Paříže. Zde již byly organizovány transporty k hranicím a poté pěší přechody přes Pyreneje až do Španělska do přijímacího centra dobrovolníků ve staré pevnosti Figueras, kam dorazil Jan Šturma 26.10.1937. Odtud pak jeho cesta s dalšími dobrovolníky z různých koutů světa včetně Čechoslováků, směřovala do města Albacete, kde se organizovaly mezinárodní brigády. Do nich oficiálně vstoupil 5. listopadu. Dne 27.11.1937 byl přijat k náhradnímu praporu 13. mezinárodní brigády, která zahrnovala převážně slovanské dobrovolníky. Nedaleko odtud, ve městě Casa Ibáněz, pak prodělal střelecký kurz. Dne 5.12.1937 byl ve Fuente-Albilla ustanoven Prapor Masaryk, složený ryze z Čechoslováků (mezi nimi nazývaný též jako „Masarykův Batalion“), ke kterému byl Jan Šturma  přidělen jako vojín – pozorovatel (od února 1938 součást 129. mezinárodní brigády, která sestávala ze tří praporů: téměř československý prapor Dimitrov, jihoslovanský prapor Diakovič a ryze čs. prapor Masaryk). S praporem se zúčastnil mnoha bojů s falangisty (frankisty), např. v Aragonii, na levantské frontě u města Teruel, či v jižní zóně v Estremaduře. Situace na bojišti začala mít pro republikány postupně nepříznivý vývoj. V září 1938 španělská vláda z diplomatických důvodů odvolala všechny zahraniční bojovníky z řad španělských vládních vojsk, což oslabilo již tak demoralizované jednotky republikánské armády. Interbrigadisté byli odvoláni do záchytných táborů. Počátkem roku 1939 se početnější a lépe vyzbrojení Frankovi nacionalisté již hnali na Katalánsko a dobyli Barcelonu. Před nimi prchali statisíce civilistů i vojáků lidové armády do Francie. Mezi posledními republikánskými vojáky, kryjícími ústup, přešli hranice i na poslední chvíli znovu povolaní interbrigadisté. Jan Šturma dle celních razítek přešel španělsko-francouzské hranice v La Jonquera 1.2.1939. Na francouzském území byli vojáci odzbrojeni a umístěni do internačních táborů pro španělské uprchlíky. S nimi i Jan Šturma, který byl dle záznamu internován ve francouzském záchytném táboře v Argelés. Odtud byl později přesunut do tábora Gurs, kde byla soustředěna většina Čechoslováků, kteří uprchli do Francie. Žili zde v žalostných podmínkách s nedostatkem jídla, oblečení a přikrývek.

Obr. Potvrzení vydané Janu Šturmovi při přijetí do utečeneckého tábora Argelés v jižní Francii.

Celkem v mezinárodních brigádách ve Španělsku bojovalo na 2200 Čechoslováků, (kolem 800 z nich bylo krajanů ze zahraničí) a 133 jich padlo. Není bez zajímavosti, že zatímco na počátku konfliktu bylo mezi nimi cca 20% členů KSČ, na konci již kolem 50%.

Obr. Certifikát potvrzující Janu Šrurmovi službu v interbrigádách, s celními razítky v zadní části.

Po dobytí zbytků území a drtivé porážce republikánů vyhlásil 1. dubna 1939 vítězný generál Franko ukončení občanské války ve Španělsku. Tou dobou již bylo Československo plně okupováno nacisty a tak se mnoho Čechoslováků ocitlo v nelehké situaci. Dne 15.12.1939 se v táboře Gurs Jan Šturma s dalšími 425 (444) československými interbrigadisty přihlásil do vznikající Československé armády ve Francii, načež byl 20. prosince 1939 odveden. Dne 15.1.1940 vznikla 1. Čs. divize ve Francii, čítající v květnu již přes 12 tisíc mužů. J. Šturma byl zařazen k 6. rotě pěšího pluku 1. Poté byl odeslán do vojenského tábora v Agde, kde se Československá armáda formovala a zde byl k 1.2.1940 přidělen k 6. rotě Československého pěšího pluku 2. Bylo mu přiděleno osobní vojenské číslo K440. Zde procházeli vojáci výcvikem a byli dozbrojováni, přesto se divize potýkala s velkými materiálními problémy a morálka upadala. Po tristních ubytovacích podmínkách tábora v Agde, proto vojáci uvítali 5.6.1940 odchod k bojovému nasazení. Mezitím totiž Německo 10. května 1940 napadlo Francii a její situace byla v červnu již téměř beznadějná. S Pěším plukem 2, prodělal Jan Šturma těžké ústupové boje proti německé armádě na řekách Marna a Loira, a po pádu Francie byl 13. července 1940 evakuován na egyptském parníku Rod-el-Farag do Liverpoolu ve Velké Británii. Díky britské vstřícnosti se do Británie podařilo evakuovat téměř všechny čs. vojáky, kteří si přáli v boji proti Německu pokračovat. Bylo jich cca 4800, z toho asi 180 bývalých „španěláků“.

Obr. Foto z Agde 25.12.1939, Jan Šturma druhý zprava, čtvrtý zprava jeho kamarád Julius Chvala a pátý Jožka Piaček s Míšou.

Obr. Polední přestávka před ubykacemi 6.roty, Pěšího pluku 2, Agde, Francie 1940, Jan Šturma zcela vpravo.	Obr. Praní prádla v Agde. Jan Šturma první zprava. 1940

Ve Velké Britániii byl Jan Šturma vtělen k Pěšímu praporu 2 nově vzniklé 1. Československé smíšené brigády, která byla dislokována do stanového tábora čs. armády v Cholmondeley Park v hrabství Cheshire. V té době došlo ke dvěma významným událostem. Dne 21. července 1940 byla uznána Československá exilová vláda, která byla důležitá pro existenci československých exilových jednotek. Nicméně o dva dny později došlo k největší vzpouře v československých jednotkách v zahraničí, kdy část vojáků, jednalo se o 539 mužů, odmítla poslušnost svým velitelům a nechtěla nadále sloužit v československé armádě. Velkou roli zde sehráli členové Komunistické strany a také bývalí „Španěláci“, kterých bylo asi 150. Komunisté, totiž považovali v této fázi válku za imperialistickou. Vzbouřenci byli nakonec odesláni do internačního tábora a většina z nich požádala o vstup do britské armády. Po vstupu Sovětského svazu do války, mnozí ze vzbouřenců požádali o návrat k čs. vojsku, a protože to trpělo nedostatkem vojáků, velké části (268) to bylo umožněno.

Jan Šturma se však podle všeho této vzpoury nezúčastnil (jako jeden z mála bývalých „Španěláků“). Od 1. ledna 1941 byl vtělen k 4. rotě pěšího praporu 2. Počátkem července 1941 pak došlo k reorganizaci brigády na Československou samostatnou brigádu a 24. prosince 1941 byl Jan Šturma povýšen na svobodníka. Počátkem února 1942 absolvoval kulometný kurs a v klasifikaci je hodnocen jako dobrý střelec. Mezi 7. a 26. červnem 1943 absolvoval radiofonický kurz a o dva měsíce po absolvování řidičského kursu, mu byl vydán vůdčí list. Po reorganizaci Československé samostatné brigády na obrněnou, byl 10. září 1943 Pěší prapor 2 přejmenován na Tankový prapor 2 a Jan Šturma byl přemístěn k 1. rotě tohoto praporu a sloužil u 4.čety jako radista. Dne 22. října 1943 byl povýšen na desátníka. Dne 7. března 1944 mu byla udělena Čs. pamětní medaile  se štítkem F-VB a dne 6. července 1944 Čs. voj. medaile za zásluhy II.stupně, za záslužnou činnost v čs. armádě.

Obr. 4. rota Pěšího praporu 2 pochoduje z defilé před presidentem E. Benešem 8.12.1940. Jan Šturma podtržen.	Obr. Chvíle odpočinku na fotbale ve Walton Hall, s kamarádem Chválou a jeho psíky.

Obr. Výcvik na tanku Sherman Firefly, 1. rota, 4.četa Tankového praporu 2. Jan Šturma nahoře druhý zleva.

Po spojeneckém vylodění v Normandii se s brigádou účastnil obléhání severofrancouzského přístavního města Dunkerque. Dle záznamů byl zřejmě zraněn při útoku čs. jednotek dne 5. listopadu 1944 na pravé ruce. Dne 5. prosince 1944 mu byla udělena Čs. medaile Za chrabrost, za cituji: „ Jako radiotelegrafista v tanku, za útoku a za silné palby děl a min, bojoval chrabře a svým klidem a odvahou působil na celou posádku“. 22. prosince 1944 byl povýšen na četaře. U Dunkerque zůstal až do úplné německé kapitulace. Po 7denní cestě se 20. května 1945 s brigádou navrátil do vlasti. Demobilizován byl 13.července 1945.

Doma na něj již čekali oba synové a žena Marie, která byla kvůli jeho zahraniční odbojové činnosti v období od 15.9.1942 do 20.3.1944 vězněna Gestapem ve Svatobořicích. Propuštěna byla, až když se s ním nechala formálně rozvézt. Oba synové měli být posláni na převýchovu do Německa, ale nakonec je zachránil otec Jana Šturmy, který si je vzal do výchovy.

Po válce pracoval Jan Šturma jako vedoucí průmyslového odboru ONV v Mladé Boleslavi a poté jako předseda MNV v Krnsku. Komunistické čistky se mu jakožto vojáku západní armády téměř vyhnuly. Přestože „Španěláci“ nejprve v poválečném uspořádání získávali důležité pozice, na začátku padesátých let upadli v nemilost a řada z nich skončila ve vězení. Syn Jana Šturmy nemohl z politických důvodů studovat na vysoké škole. Určité uvolnění přišlo až s příchodem šedesátých let, přesto byl Janu Šturmovi udělen již v roce 1957 řád „Rudé hvězdy“ jako příslušníku Mezinárodních brigád ve Španělsku.

Jan Šturma zemřel 2.4.1990 ve věku 85 let. Čest jeho památce.

Obr. Vojenské knížky Jana Šturmy ze Španělska, Francie, Velké Británie a nakonec z poválečné ČSR.

Obr. medaile udělené Janu Šturmovi: Čs. medaile za chrabrost (1944), Čs. voj. medaile za zásluhy II.stupně (1944), Čs. voj. pamětní medaile se štítkem F-VB (1944) a řád „Rudé hvězdy“ (1957)

Problematikou občanské války ve Španělsku se velmi podrobně zabývá diplomová práce Jiřího Nedvěda na FF UK v Praze z roku 2008, kterou doporučuji. Ke stažení zde: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/61993/

Jan Šturma si o své cestě do Španělska a pobytu tam psal krátký deník. Jeho fragmenty byly součástí pozůstalosti, která se mi dostala do rukou a z něhož jsem vypsal některé zajímavé pasáže. Kompletně je popsaná zejména jeho cesta do Španělska a počátky vstupu do interbrigád. Po zapojení se do bojů již zřejmě nebyl pro psaní deníku dostatečný prostor a klid a tak v této fázi již je deník psán pouze heslovitě a není kompletní, neboť je psán na trhacím bločku s uvolněnými listy. Nicméně velmi zajímavé jsou ručně psané kompletní vzpomínky z cesty, které Jan Šturna s největší pravděpodobností přepsal již těsně po válce a jsou psány s větším nadhledem. Dají nám tak nahlédnout, jak byla organizována cesta československých dobrovolníků do jedné z nejkrutějších válek minulého století, které se zúčastnilo dle některých pramenů až 2200 Čechoslováků.

 

 

Přepis vzpomínek Jana Šturmy z cesty a prvních dnů ve Španělsku

Odjezd 8.10.1937 z Krnska do Prahy. Ve vlaku jsem se sešel se zástupcem OV – KSČ, s kterým jsem šel v Praze Karlíně do budovy LIV – KSČ, kde jsem dostal informace, abych šel v Praze na Smíchov k soudr. Pláničkové, kde mám vyčkat na další. Zazvonil jsem u dveří, a když s. Pláničková otevřela, tlumočil jsem jí heslo „přináším pozdrav od Josefa“ načež ona mě ihned vítala dovnitř s tím, že mě nebude smutno, že již jsou u ní další 3 kamarádi se stejným úmyslem jako já. Přivítal mě s. Harabiš z Ostravska, Jan Korbel z Nové Vsi na Moravě a ještě jeden moravák, na jehož jméno nevzpomínám, protože nás brzy zklamal. Po seznámení nás hostitelka pozvala k obědu. Po dobrém obědě jsme měli každý i pivo.

Podle rozhovoru mezi námi a hostitelkou, jsem rozpoznal, že její byt byl průchodicím mnoha kamarádům do Španělska, a že ona je částí celé organizace. Seznámila nás s tím, že cesta do Španělska bez cestovních pasů je v současné době neprováděná, protože byla prozrazena a je vyhledávána cesta nová. Z těchto důvodů přítomný s. Harabiš, který nemá cestovní pas, u ní bydlí již několik týdnů. Já a další dva kamarádi jsme měli cestovní pasy, pro nás nebyl problém v nejbližší době odjet. Jeli jsme všichni tři na světovou výstavu do Paříže.

Ještě během odpoledne dostavila se do bytu další soudružka, která nám třem vlastníkům pasů sdělila, že odjíždíme již zítra v úterý před polednem z Prahy. Obdrželi jsme peněžní částku, za kterou jsme si na Václavském náměstí v Čedoku měli zakoupit jízdenku na vlak do Paříže, vstupenku na výstavu a jistou částku na výměnu francouzských franků z Kč. Odešli jsme ihned do Čedoku, kde jsme si patřičné zařídili a kde jsme dostali již do pasu viza.

Podle sdělených informací, jsme se druhý den, hodinu před odjezdem rychlíku do Paříže, sešli v parku před Wilsonovým nádražím u malého rybníčku s mužem, který bude číst „České slovo“ a který nám sdělí další informace. Skutečně jsme se po vzájemných heslech se soudruhem seznámili a dostali jsme další pokyny: 1) Abychom získali ve vlaku místo v samostatném oddělení (kupé) 2) Během cesty jsme měli hovořit co nejméně, abychom na sebe mnoho neupozorňovali, zvláště během cesty přes Německo. 3) V Německu, že jsou nástrahy a úmyslné provokace, abychom byli opatrní. 4) Ve vlaku, že jede další skupina ze Slovenska, abychom s nimi nenavazovali styk! 5) Po odjezdu z Chebu vyhodit Rudé Právo, které u nás viděl. Po příjezdu do Paříže jsme měli použít autotaxi, přičemž nám sdělil jeho poznávací značku, že nás doveze do jistého hotelu, kde si objednáme všichni tři biftek a láhev vína. V 16 hodin, abychom zavolali číšníka a abychom mu jen sdělili heslo „Zdravíme Maxe“. (pozn. aut. jednalo se zřejmě o Samuela Botha – „Maxe“, úředníka v Paříži, který měl na starosti Čechoslováky a sám později padl na Ebru.)

Rozloučili jsme se a odešli do vlaku. Během cesty až do Chebu jsme moc hovorů nenadělali. Věnovali jsme se každý svým myšlenkám a vzpomínkám. V Chebu jsme si nakoupili jídlo, abychom si nemuseli nic opatřovat během cesty v Německu. Celní kontrola proběhla dobře, protože jsme jeli bez zavazadel. Ve vlaku jsme v oddělení byli my tři a nějaká paní, která jela také do Paříže. Po přejezdu hranic nás kontrolovali Němci s haknkrajcem na rukávech. Pas jsme měli v pořádku, ale oni cosi do nás hučeli, ale my ani jeden jsme německy neuměli a stále jen, že nerozumíme jsme odpovídali. Ujala se nás ta paní a tlumočila jim naše odpovědi s tím, že se neznáme a že jsme se ve vlaku sešli náhodou, i když máme společnou cestu na výstavu do Paříže. Odešli nějak nedůvěřivě. Znervózněl jsem, protože jsme byli informováni, že se několik kamarádů během cesty Německem dostalo do nacistických vězení. Po jejich odchodu jsem odešel na chodbu vagonu, otevřel jsem si okno a sledoval jsem krajinu. Německá kontrola se vracela a já jsem se obrátil směrem do vagonu. Jeden z nich jak mě minuli, hrozil prstem a zkřížil ruce, jako kdyby mě naznačoval, že jsem v podezření. Nerozuměl jsem ničemu. Při první zastávce vlaku jsem se díval z okna, a když jsem je viděl vystupovat a odcházet, byl jsem spokojen. Německem jsme jeli po tmě a tak při každé zastávce jsem se díval na osvětlené nádraží a jejich ruch. Poprvé jsem viděl, a to ve velkém množství, uniformovaných Němců v hnědých košilích s hákovým křížem. Vystupovali sebevědomě a dosti okázale.

Spolu s J. Korbelem, jsme byli cestou Německem udiveni chováním našeho třetího cestujícího. Německy neuměl, ale šel se posadit mezi Němce a snažil se s nimi bavit. Samozřejmě si nerozuměli, ale Němci se dobře bavili, stále bylo slyšet hodně smíchu. Prošel jsem jejich oddělením, že kamaráda upozorním, aby odešel a tak jsem se chvíli díval na jejich rozprávku. Přitočil se ke mně též jeden z Němců a otevřel dlaň, v které měl kousek červené stužky a něco mě říkal. Z opatrnosti jsem nic nevnímal a jen jsem říkal „nerozumím“. Mohla to být provokace. Do našeho oddělení po celou dobu nikdo nepřistoupil, což jsme vítali. Ještě raději jsme byli, když jsme za svítání přejížděli Rýn a tím jsme vstupovali na francouzské území. Přišli Francouzi, zkontrolovali a odešli. To jsme si vydechli a ta paní spolucestující s námi. Ihned spustila, že poznala, že jedem do Španělska, že tuto cestu dělá dosti často a že již několikrát s někým, kdo jel do Španělska, takto cestovala. Prozradila, že její manžel je také ve Španělsku, že se jmenuje K. Marek a hned že napíše dopis, abychom mu jej tam předali. Že sama jede též v záležitosti Španělska cosi zařizovat. Na to rozbalila kufr, kde měla nějaké dobroty a začala se s námi dělit.

Přestože jsem celou noc nespal, sledoval jsem krajinu Francie. Cesta byla velmi zajímavá a v některých místech bylo vidět velkou výsadbu vinné révy. Před vjezdem do pařížského nádraží vlak velmi zpomalil, takže jsme mohli okolí z obou stran dobře sledovat. Ještě nežli jsme vystupovali, požádala nás s. Marková, abychom ji pomohli zavazadla. Pomohli jsme s ochotou, protože i nám vyhovovalo, že půjdeme s někým, kdo Paříž trochu již zná. Šla s námi až k taxikáři, ale k našemu překvapení, když jsme zjistili nám udanou autoznačku, stál u auta usmívající se řidič a dveře auta bez řečí nám otvíral. Překvapila nás dobrá organisace.

Rozloučili jsme se se s. Markovou a nasedli do auta. Francouzsky jsme neznal ani jeden, ale na první pohled sympatická tvář taxikáře dávala důvěru, že nás doveze na správné místo. Dovezl nás před dobře vypadající hotel, vešel s námi dovnitř, cosi si povykládal s číšníkem a my jsme si objednali podle dispozic. Nežli nás obsloužili, jsme se kamarádsky s řidičem rozloučili, víc však jsme nerozuměli jemu a on nám. Byla tu slovenská skupina, o které nás informovali v Praze. Jak zněly instrukce, v 16 hodin jsme volali číšníka (jen rukama) a po hesle „pozdravujem Maxe“ se hned otočil a za chvíli přivedl chlapce, který nás srdečně přivítal a vyzval, abychom šli s ním. Samozřejmě s námi šla i skupina Slováků.

Zavedl nás nedaleko do jiného hotelu, kde jsme byli po dobu našeho pobytu v Paříži ubytováni. Byli jsme informováni, že je to jeden z přestupních hotelů do a ze Španělska. Po osobní úpravě jsme se oddali krátkému odpočinku na ubikacích. Kolem 19hod nás volal soudruh, který nás měl na opatrování a vedl nás všechny, co v té době v hotelu bydleli, do jiné restaurace, kde jsme zase byli po dobu našeho pobytu stravováni. Nevycházel jsem z údivu. Velká restaurace s několika jídelnami a všude plno, a ač jsem tam byl poprvé, cítil jsem se jako bych všechny již dávno znal, všude družný hovor, skoro u každého stolu jinou řečí a co víc, po večeři se zvláště rozveselila celá restaurace, odcházelo kolem stovky mužů a všichni se loučili se zaťatou pěstí a zpívala se Internacionála různými jazyky a na odcházející se volalo na shledanou, odjížděli toho večera do Španělska. Po večeři jsme se vrátili plní dojmu do hotelu, brzo jsem usnul, byli jsme po 26 hodinové cestě a krátkého pobytu v Paříži unaveni.

Na druhý den, ve čtvrtek 22.10. po snídani, kterou jsme obdrželi v hotelu, co jsme ubytováni, jsme jeli na světovou výstavu. Prohlédli jsme si pavilon Československý a Ruský. Nevycházím z údivu, výstava a celkem i Paříž mě překvapuje s vysokou hodnotou a prostředí výstavy je kolem Eifellovy věže s protékající řekou Seinou něco, co je potřeba vidět. Ještě v jednom jsem byl překvapen, ten třetí, který s námi jel z Prahy, zmizel včera večer a dosud jsme jej neviděli. Z výstavy jdeme na oběd do naší restaurace a odpoledne je velká zdravotní prohlídka každého, kdo do Španělska odchází. Byl to opravdu přísný „odvod“, který měl nemile postihnout jednoho kamaráda, co jel z Prahy ve stejném vlaku. Byl ze Slovenska z Komárna. Byl poměrně již starší a při prohlídce zjistili, že není zcela zdráv a nebyl uznán schopným. Při zavřených očích zpomaleným pohybem si prstem netrefil špičku nosu. Hodnotili to jaké, že více pije a že ve Španělsku je hodně příležitosti. Kamarád se strašně zlobil a vážně prohlašoval, že domů nepojede, že si raději vezme život. Až po velkých diskuzích, když jeho kamarádi se zaručují a berou za něho odpovědnost, byl uznán schopným.

K večeru jsme se vrátili do restaurace, kde jsme se stravovali, kde po večeři se opakovala seance z včerejšího večera, někteří kamarádi odjížděli na jih Francie, odkud byl organisován přechod do Španěl. My jsme se vrátili do ubytovacího hotelu.

V pátek, 23.10. ráno, jsme jeli opět na světovou výstavu, kde jsme prohlíželi ostatní pavilony. Španělský byl vyplněn po většině propagačním materiálem republikánského zřízení a fotografiemi o fašistických bestialitách z průběhu tamní občanské války. Zato v německém vedle technických předmětů byla promítána televize. Docela malá obrazovka, ale na tu dobu významný technický vynález. Před odchodem z výstavy jsme se na chvíli sešli v restauraci na Eiffelovce. Po obědě jsme chvíli odpočívali a připravovali jsme se na odjezd z Paříže, který byl ustanoven na dnešní večer. Do hotelu jsme se již nevraceli. Po večeři a po společném rozloučení s těmi, co přijeli do Paříže za tímto účelem jako my, ale neprošli ještě přijímacími formalitami, se nás opět několik desítek po skupinkách s francouzským průvodcem odebrala na nádraží, odkud jsme ve 22 hodin odjeli směr jižní Francie. Zdálo by se, že vše musí být provedeno v tajnosti, ale z vlaku a z nástupiště při odjezdu bylo voláno v mnoha jazycích „na shledanou“ – „No pasarán“ a podobně.

Ve vlaku se věnoval každý svým myšlenkám. Bylo na co vzpomínat – domov – dojmy z Francie –  a očekávání příštích věcí. Během jízdy jsme byli seznámeni s tím, že jedeme do městečka Alés v jižní Francii, kde strávíme asi 24 hodin a pak, že nastoupíme cestu přes horský masiv Pyrenejí do Španěl. Jsme rozděleni do skupin podle toho, kde budeme společně ubytováni. Naše skupina byla složena z Čechoslováků a Jugoslávců. Celkem nás bylo 21 a naší ubytovnou po dobu, co budeme v Alés byl „Hotel u nádraží“. Ihned proti východu z nádraží.

Do Alés jsme přijeli v sobotu 24.10. před 12 hod polední. Na nádraží nás očekávala skupina Francouzů, která odvedli naši skupinku na ubytování. My jsme neměli daleko. A opět překvapení. V hotelu po dvou do pokojů a po úpravě k obědu do zvláštní místnosti, jen pro nás. Servírovalo se po francouzsku. Po odpočinku jsme se po malých skupinách prošli po městečku a při tom jsme si vyzkoušeli směr cesty na určené místo, odkud zítra odjedeme v autobusech. Alés je městečko malé, ale úhledné. K večeru jsme se vrátili do hotelu, kde jsme strávili příjemný večer. Před spánkem se opět zabýval každý svými vzpomínkami a dojmy.

Na druhý den, během nedělního dopoledne, jsme se osobně seznamovali s Jugoslávci a připravovali se k odjezdu z Alés. Po obědě a po procházce městečkem se nás opět sešla velká skupina – plné dva velké autobusy, v kterých jsme odjeli ke španělským hranicím. Počasí nám přálo, byl krásný slunný den. Jižní Francie je pro turisty – jak jsme oficielně jeli – velmi zajímavá. Ve vegetaci se projevovala velmi zajímavými porosty. Dokonce v jednom místě volně v přírodě rostly velké kaktusy. Jako na přání, byla v tomto místě přestávka, tak jsem si ty u nás nevídané porosty omakal. Potom jsem o tom psal i domů.

Při dalším pokračování v jízdě, jsme měli mít v Béziers večeři, ale nikdo nevěděl jak, vše záleželo na organisaci, která se zatím projevovala skvěle. A i zde, před Béziers jsme byli zastaveni a po krátkém rozhovoru jsme byli informováni, že večeře bude při silnici v zahradě. Autobusy v jednom místě zastavily, byla již tma, a urychleně ve vší tichosti jsme byli v zahradě, kde ve velkém skleníku na stole co pracovali zahradníci – zaměstnanci, jsme měli připravenou velmi vydatnou, teplou večeři. Večeřelo se ve stoje. Po večeři, ve stínu stromů zahrady, jsme očekávaly autobusy, které někam odjely, aby nebudily na silnici pozornost.

Po příjezdu autobusů opět v tichosti jsme nastoupili a pokračovali v cestě do Španěl. V jednom místě před výstupem z autobusů jsme byli opět zastaveni, kde přistoupilo několik mužů – Francouzů a přinesli velké krabice s papučemi, do kterých jsme se všichni přezuli – prý, aby při přechodu přes Pyreneje jsme v botách nenadělali hluk. Zajímavé, jak na vše bylo pamatováno. Kolem 22 hod autobusy zastavily a my jsme vběhli do lesa. Již před tím jsme bili rozděleni do skupin o 15 lidech a tak byl zahájen pěší pochod, při stálém spojení a dohledem mezi skupinami, přes hranice francouzsko-španělské. V jednom úseku jsme přecházeli silnici a malou loučku opět do lesa. Vždy jedna skupina přebíhala a ostatní vyčkávali. Došlo na naši skupinu Čechoslováků, kterou jsem vedl já. Pod silnicí si dívám, jak přebíhají a když se ztratili v lese, dal jsem znamení a běžíme. Vše klapalo, ale před lesem najednou jsem uviděl proti mně přikrčené dvě osoby. Zarazil jsem se, ale oni, byli to Francouzi – spojky při přechodu, mávají rukama a já porozuměl, že mám běžet. Když jsem je přecházel, všimnul jsem si, že tam měli speciální úkol. Před lesem ještě vedla železniční trať a oni snižovali nějaké spojení z drátů, abychom na ně nenaráželi a nedělali hluk. Po přechodu celé skupiny, která v té době již čítala 150 osob, jejich úkol skončil. Brzy po této příhodě jsme ještě v určité vzdálenosti mezi skupinkami procházeli několik desítek metrů od budovy, odkud na nás štěkal pes a z budovy osvětloval kopce před námi světlomet. To byla budova francouzských pohraničníků.

Vzpomněl jsem si na známé české přísloví: „pod světlem bývá nejbezpečněji“.

V dalším přechodu hranic jsme již vstupovali do kopců. Skupinky se spojili v jeden štrúdl, který namáhavým pochodem do kopců trval kolem dvou hodin. Šlo se velmi volně, jinak to ani nešlo. Přesto však jsem byl velmi unaven a byl jsem rád, když po rozloučení s francouzským průvodcem a pochodu na hřebenech Pyrenejí, přešli jsme na stranu španělskou. Po krátkém sestupu narazili jsme k ránu na strážní budovu španělských pohraničníků. Budova byla bez jakéhokoliv zařízení, očouzený krb a všude se povalovaly plechovky od kondensovaného mléka. Byl jsem tím nepořádkem velmi překvapen. Vždyť přesto, že jsme již několik hodin ve Španělsku, nikoho jsme ani neviděli. Nečekal jsem přivítání hudbou, ale byl jsem zklamán. Později někdo našel ve sklepě zásobu mléčných konzerv, našla se v okolí i voda, samozřejmě i palivo z lesa a byla připravena snídaně. Po snídani, již za světla, jsme se stahovali k blízké komunikaci, kde jsme vyčkávali, až někdo přijde a ujme se nás. Až asi kolem 10 hod se objevily nákladní auta a po krátkém dorozumívání bylo zjištěno, že jedou pro nás. Nastoupili jsme a za zpěvu jsme brzy projížděli nejbližším španělským městem Figueres. Bylo to staré pevnostní město a v pevnostních hradbách jsme byli ubytováni. Bylo pondělí 26.10.1937.

V té době byla likvidována fronta na severu Španělska v provincii „Asturias“. Je to kraj horníků, kteří ani po své porážce nevzdali se Frankovým žoldákům a z obklíčení se probojovali a přes Francii přešli do republikánského Španělska.

Před několika dny před námi, přišli do pevnosti Figueres a nyní jsme se tam s nimi o vše podíleli. Nevím, ale říkalo se, že je jich v pevnosti přechodně ubytováno 5 000. I když v hradbách pevnosti byly rozsáhlé místnosti, byly všechny přeplněny. Sociální zařízení bylo na valech, kde si dokud to šlo, vybral každý nějaké místo pro svou potřebu, ale protože to trvalo již několik dnů, byly celé valy tak znečištěny, že skutečně nešlo již kam se přikrčit. Počasí bylo v té době pěkné a tak jsem se chtěl po valech projít, ale ihned jsem se vrátil.

Přeplněná pevnost vykazovala ve všem velké nedostatky. K tomu ještě přispívala nezvyklost stravy. Ne dosti dobře jsem si zvykal na olej, který byl ze všech jídel nechutně cítit. K obědu i k večeři bylo podáváno maso vařené se španělskými „corlancos“* (pozn. aut. nečitelné). Bylo to podobné naší kukuřici, tak zvané „Koňský zub“. Přesto jsem později zjistil, že po odborné úpravě je to chutný pokrm. Nebylo se však poměrům v pevnosti co divit. Byly zde opravdu příchodem hrdinných „Asturias“ mimořádné poměry. Ke všemu ještě mezi Barcelonou a Valencií po vydatných deštích byla podemleta železniční trať, jejíž oprava si vyžádala několik dnů, což mělo za následek, že jsme v pevnosti zůstali 12 dnů.

Říká se, že všude na světě se najdou Čechoslováci. Skutečně, mezi „Asturias“ jsme zjistili jednoho z našich. Dostal se z Francie do severního Španělska, bojoval zde a po prohrané bitvě přešel z Asturie do této pevnosti. Samozřejmě byl pro nás starým mazákem, měl vysoké šněrovací boty, jezdecké kalhoty, koženou bundu s důstojnickou dohodou. Říkali jsme mu „Asturský kapitán“ a on také podle toho vystupoval. Byl stále obklopen Čechoslováky a uznávaným informátorem. Ještě s jednou příhodou jsem se seznámil v pevnosti. Po celou dobu z Paříže šel s námi mladý němec, veselý, mladý chlapík, kterého bylo všude slyšet. Zdál se být sympatickým. Říkalo se o něm, že je německým letcem, že přistál v Jugoslávii letadlem a přihlásil se též do Španěl. Pohlížel jsem na něho s úctou. Jakmile jsme však přibyli do pevnosti, začali se o něho zajímat, zavolali ho k prošetření a více jsem ho neviděl. Měl to být němec špion, který se měl seznámit jak je organizována cesta do Španěl. Do věznice neměl daleko. V polovině pevnosti totiž byli uvězněni Španělové, odpovědní za různé akce proti republice.

Jinak jsme se pomalu stávali vojáky. Byly utvořeny čety, pokud to šlo ze stejné státní příslušnosti a cvičilo se buď na prostorách nádvoří „vpravo a vlevo v bok“, „čelem vzad“ a podobně anebo v hradebních příkopech, pokud nebyly znečištěny, „v přískocích vpřed“, třeba proti Jugoslávcům, Francouzům a podobně. Samozřejmě beze zbraní. Holí ještě z Pyrenejí jsem tloukl o nějaký plech a ostatní podobně. Vše připadalo divně.

Při takovéto „zábavě“ to pomalu ubíhalo, ale po 12 dnech jsme se dočkali, že večer nás nákladní vozy přepravily na železniční stanici ve Figueres, odkud v noci jsme odjeli přes Barcelonu směrem na Valencii. Tato změna měla vliv na celkovou náladu. Během cesty se každý opět zabýval svými myšlenkami a vzpomínkami.

Po krátké zastávce v železniční stanici ve Valencii, která byla vyplněna večeří, jsme pokračovali v cestě vlakem směrem na Madrid k Albacete, kde byl servis kom. Interbrigád a kde jsme byli registrováni pro jednotlivé útvary mezinárodních brigád. V Albacete jsme se sešli s mnoha Čechoslováky a bylo o čem vykládat jak chápat příští dobu. Já jsem se mimo jiných sešel s Janem Těšíkem z Ml. Boleslavi*, vyptával jsem se na Šajce a Čejku*, též boleslaváky a byl jsem informován, že Šajc padl u Saragozy a Čejka, že je u 13. brigády jako motospojka. Těšík se naopak zajímal o své rodiče. Říkal jsem mu, že otec ze začátku jeho odchodu nebyl spokojen, ale po čase že se s tím srovnal, a že svým známým dává číst dopisy, které Těšík domů píše.

(*pozn. aut. – archív VHA –  Jan Těšík, nar. 8.3.1912, Mladá Boleslav, U-215, U-357, 21.10.1941, VB; Londýn, Čejka – pravděpodobně Ladislav, nar. 16.1.1916, Mladá Boleslav, odveden 10.05.1940 (přihláška), Rumunsko; Bukurešť)

Z Albacete jsme byli ještě týž den rozvezeni k jednotlivým útvarům. Skoro všichni Čechoslováci byli zaregistrováni k náhradnímu praporu 13 Interbrigády de laroa Ibaněz s tím, že v nejbližší době bude utvořen samostatný československý prapor.

Po velmi krátké době bylo nás několik odveleno k přípravě působiště připravovaného československého praporu. Bylo to poblíž Casas Ibáněz ve Fuentealbilla.

Přípravné práce na ubikacích se protáhly, nebylo potřebné zařízení, ani materiál na úpravy. Přesto ustavení Čs. samostatného praporu bylo uskutečněno. Příslušníci praporu, kteří byli přemístěni z C.I. do F.V se sešli 5.12.1937 k slavnostnímu shromáždění, na kterém byl prapor oficiálně ustaven a pojmenován byl jako „Masarykův batalion“. (Prapor T.G.Masaryk, pozn. aut.)

Spolu s příslušníky batalionu byli přítomni zástupci všech čs. útvarů ve Španělsku a dalších hostí, mezi jinými byl též i Egon Ervín Kisch.

Slavnost se konala v místním kostele, který byl po řádném uložení církevních kostelních zařízení, přeměněn na kulturní potřebu praporu a místních organisací Španělské lidové fronty. Část prostor sloužila za jídelnu praporu. V prostoru, kde stával církevní oltář, byl vyzdoben velikými portréty španělského presidenta Azani a T.G.Masaryka a španělskou a československou vlajkou.

Obr. Tisk vydávaný pro československé dobrovolníky ve Španělsku, který si Jan Šturma přivezl domů.

Přepis některých pasáží fragmentů deníku z fronty ve Španělsku

„Odjezd z Castuera 18/III 1938 směr Cillon, Cuidad Real, Alcazer, Albacete, Valencia, Castellon, příjezd 20/III ráno, odtud kamiony směr přes Albocaser k dědině Villa Franca. Zde vybudovány boudy a zdržujeme se tu do 23/III. V noci kamiony odjezd na linii Cerollera, vlevo silnice Morella – Alcanír, příjezd 24/III. Zde nás již navštěvují aviony. Jsme za první linii, a proto měníme každý den posice, aby nás nerozbili předem. Před námi rachotí kulomety již vesele. První bombardování po bombách stíhačky a kulomety zcela nízko.  Již jsme měli býti zasaženi, odložíme tlumoky a nový orden – odchod 6km na zad. Cestou zjištěni jsme nepřátelským observadorem a první kanonáda do nás. První vybuchnutí granátu u mě 50m. Nevěděl jsem co to, ale rapido k zemi. Další poznávám dle hukotu. Asi po 15 ranách opět klid. Scházíme se asi 500m výše ve skalách a při večeři máme mnoho řečí o těch granátech, hnedle každému vybuchl na řiti. Co jsme též společně přiznávali a čemu více věřím, je to, že jsme čile sebou tloukly o zem.

Vyhledal jsem si ve skále ještě s pěti kamarády posici, z které byl dobrý výhled i výstřel a sami jsme byli jisti jak proti kulometům, tak proti dělostřelbě a jak jsme odpočívali, konstatovali i proto letadlům. Využíváme situace a vyhledáváme nepřátelská kulometná hnízda a tyto silně buď sami, neb upozorníme střelců z maximu, ostřelujeme. Během dne dostavilo se nás též uvítat nepřátelské letectvo. Nejdříve těžké bombardéry – 9, které vysypaly celý náklad za nás podle silnice a pak 15 stíhaček, které nejdříve malé bomby rozházely po kopcích a pak se snesly, co mohly nejníže nad naše linie a tyto silně ostřelovaly z kulometů. Však již jsme všichni zahrabáni a nedělají snad žádné ztráty, alespoň co vidím já tak ne.  Večer stávíme 50m předem stráže, ale Španělé z nich utíkají, že se bojí. Bdíme opět celou noc ač jsme nevyspalí z minulé noci. Noc minula klidně.

Na druhý den u nás to samé jak včera, jen levé křídlo postoupilo vpřed. Dovídáme se, že fronta před našim nastoupením byla protrhnuta a nepřítel postupoval bez odporu. Našim nástupem jsme jej zastavili a využili jsme jeho odpočinku a sapeři naši již nám vybudovaly dobré posice i pro obranu v příp. jejich útoku. Druhou noc již s námi se střídá více kamarádů, Španělé ve službě začínají si zvykat. Za ranního úsvitu přichází do našich posic jiná španělská brigáda a my k našemu údivu jsme staženi z posic a auty odvezeni asi 15km za frontu. Jest 30. března 1938. Využíváme dobrodiní zde tekoucí řeky a dáváme se do pořádku.

Nepřátelská střelba, žádné aviony a nezjištěni našich sil vpravo (a zvlášť vlevo) dán orden k útoku na návrší obsazené v řádně vykopaných posicích. Vyrážíme vpřed a prvních 250m letíme bez krytí. Ale již dostáváme palbu, jak z předu, tak z leva kde prý měl být „Diakovič“. Zaleháme a posíláme spojku k „Diakoviči“ Vrací se vyděšen, že na návrší vlevo není unestro linie (naše) ale enemigo (nepřítele). Tím se nám vysvětluje zranění 3 kluků. Jaké štěstí pro nás včasné seznání situace. Informujeme velitele baterie. Nalevo od nás jsou zasazeny 2 roty a s jejich pomocí čistíme vrch, zaujímáme nové posice, ale již dopadají mezi nás granáty. K našemu údivu jest to od našich baterií. Na 15 šůsů nám dali, 3 zranili a 12 kamarádů nám zabili. Štěstí opět pro nás, že bylo šero a enemigo neuviděl náš chaos. Jsme regenti na frontě. Po překonání prvního špatného dojmu velitel čety komandant Ivan volá veliteli roty, který všecka čest byl v první naší řadě a opět smůla, byl raněn a odnešen. Komandant Ivan ujímá se reorganizace roty k zaujmutí posic na dobytém návrší Číta. Je nás 8. V bázni z chaosu, který nastal v strašném odstřelování našeho úseku nepřítelem i našimi dělostřelci, utekla většina zpět. Komandant Ivan odchází zpět pro ně. Všichni zbylí stojíme na stráži až do druhého dne do 3 hod ráno, kdy podařilo se sehnat některé z naší roty, aby nás vystřídali. Jdeme 500m zpět, kde dostáváme včerejší večeři. Je studená, ale chutná. Jsem tak unaven, že nedbám na nebezpečí blízkosti nepřítele a usínám u silnice v příkopě.

Za necelé 2 hodiny jsem probuzen kamarády, kteří nás na vrchu střídali a, kteří se vrací zpět do včerejších posic. Posice včera dobité jsou silně ostřelovány nepřátelským dělostřelectvem, a jelikož neměli jsme vybudovány žádné kryty, jsou neudržitelné, říkají kamarádi. Je dán rozkaz vše zpět, což vyplňujeme, ale jen jsme došli na vrchy, znovu taková kanonáda, že velitel baterie dává samo rozkaz stáhnout se na místo, které jsme zaujali včera při příchodu do linie.“

Obr. Mapky bojů z okolí města Teruel, s ručně zakreslenými postupy, které si Jan Šturma zapisoval.

Obr. Propagační pohled, který si Jan Šturma přivezl domů ze Španělska

Prameny:

Deníky a jiné materiály Jana Šturmy ze sbírky autora.
VHA, Kmenové listy Jana Šturmy
Jiří Nedvěd, diplomová práce na FF UK v Praze, 2008,  https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/61993/