17 Kvě plk.gšt. Ing. Josef Kejda
U příležitosti 107. výročí jeho narození, si připomeneme dalšího neobyčejného muže od Dunkerque plk. gšt. Ing. Josefa Kejdu. Za text jeho životopisu a poskytnuté fotografie děkujeme jeho prasynovci panu Martinu Ambrosovi.
plk.gšt. Ing. Josef Kejda
(Dlouhý Josef, Bůh války, Mřínek)
Vojenská známka: J1511
* 17. května 1911 v Tetčicích
† 31. března 1984 v Brně
Narodil se dne 17. května 1911 v obci Tetčice, Palackého 13, poblíž Brna jako třetí syn v rodině rolníka Antonína Kejdy . Jeho školní život probíhal jako u většiny vrstevníků té doby. Hodně tíhnul ke sportu, byl dobrovolným hasičem, měl rád společnost. Základní školu absolvoval v Rosicích u Brna a dále pokračoval studiem na II. české státní reálce na Křenové ulici v Brně, kde studium ukončil maturitní zkouškou dne 14. června 1930. Následně absolvoval abiturientský kurz při Obchodní akademii.
Po ukončení studia nastoupil jako úředník ve skladu tiskovin a kancelářských potřeb u firmy Karel Ondroušek, kde pracoval až do odvodu na vojenskou presenční službu.
17. července 1933 byl povolán k pluku 24 v Jihlavě. Ve třicátých letech byli absolventi středních škol povoláváni ke studiu Školy pro důstojníky v záloze, a proto také Josef Kejda 20. července 1933 zahájil studium školy pro důstojníky pěšího vojska v záloze u 6. divize v Brně. Studium ukončil 28. února 1934. V hodnosti četař absolvent nastoupil k dobrovolné další činné službě u pěšího pluku 24 v Jihlavě. Podporučíkem byl jmenován 1. ledna 1935 a nastoupil u pěšího pluku 32 v Košicích, kde vykonával službu smluvního důstojníka v další dobrovolné činné službě. V Košicích byl až do 28. září 1935. Poté zahájil studium na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Po vyřazení z akademie 1. srpna 1937 v hodnosti poručík pěchoty převzal velení 8. kulometné roty II. praporu pěšího pluku 43 v Brně. Do okupace stihl ještě absolvovat zkrácený automobilní kurz v Josefově.
14. března 1939 ve 23:00 hodin obdrželi důstojníci pluku rozkaz z posádkového velitelství v Brně, aby spálili všechny tajné zpravodajské dokumenty, což bylo provedeno. Stejný rozkaz dále ukládal, že v případě obsazení Brna německým vojskem, se jim nemá v žádném případě klást odpor. O tom, že německá armáda překročila hranice, byli v 5 hodin ráno 15. března informováni. Byl vydán zákaz vycházek a nařízena pohotovost. První německé jednotky z 2. tankové divize se objevily v Brně již v 9:30. Téhož dne musel pluk do vojenských skladů v Brně odevzdat veškeré zbraně i s municí, jen důstojníkům byla ponechána šavle a pistole.
Obr. des. aspirant Josef Kejda
obr. Podporučík 32. pěšího pluku v Košicích | obr. jako poručík 43. pěšího pluku v Brně |
Na poradě důstojníků získal Josef Kejda spolu s poručíkem Josefem Dufkem pověření, aby se pokusili o útěk do Polska a zjistili, jaké jsou zde možnosti uplatnění pro bývalé důstojníky čs. armády. V případě, že by byly podmínky přijatelné, měli odeslat pohlednici s textem „srdečný pozdrav“, což by znamenalo, že mohou přijít další vojáci s obsazeného Československa. Po zvážení možností jak se dostat přes hranice, se dne 25. května 1939 přibližně v 7:00 hodin vydali vlakem z Brna do Frýdlantu, odtud pokračovali opět vlakem až do Moravské Ostravy, kam dorazili kolem 16:00 hodiny. Zde přenocovali u známého Jana Schindlera a druhý den se vypravili na polský konzulát, aby se informovali o možnostech vstupu na polské území. Zástupce konzula pana Albrechta prohlásil, že žádné informace neposkytne, neboť by v případě, že by byli zadrženi Němci, způsobili by konzulátu velké nepříjemnosti.
Vzhledem k této neochotě pomoci rozhodli se o ilegální překročení hranice. V obchodě se vybavili mapami okolí Fryštátu a Moravské Ostravy a za pomoci kompasu poručíka Dufka překročili 25. května přibližně v 22:00 hodin hranici u Ostravy v oblasti Michalkovice – Rychvald . Informaci o tom, kde nejlépe překročit polské hranice, získali od vojáka Edvarda Dzierwa, kterého potkali v Michalkovicích a znali ho již ze své vojenské jednotky. Po překročení tehdejších hranic v Rychvaldě na polském území, za pomoci strážníka a s jeho doprovodem, se šli přihlásit na místní policejní stanici. Zde byli zadrženi a později převezeni na policejní úřad ve Fryštátu (dnešní Karviná), kde byli drženi až do 3. června 1939. Poté již byli předáni na český konzulát v Krakowě. Odtud ještě stihl napsat domů zprávu, ve které varoval svého bratra Jaroslava před odjezdem do Polska. Situace zde nebyla dobrá a marně by zde hledal práci.
obr. Polsko 1939
Tehdejší atmosféra v Polsku dosud neumožňovala vznik vojenských jednotek na jeho území a proto vojáci byli nuceni přijmout dohodu o závazku vstupu do Francouzských cizineckých legií.
Přesun do Francie probíhal pomocí lodních transportů. Josef Kejda nastoupil 16. června 1939 spolu s dalšími 138 čs. vojáky do tehdy druhého lodního transportu na lodi Sobieski z Polska do Francie. Loď vyplula z Gdyně 17. června a 19. června přistála v Boulogni ve Francii. Po vylodění se přesunuli a 20. června 1939 v 19:35 hodin se ubytovali poblíž Paříže na bývalé Masarykově louce. Politické poměry v tehdejší Daladierově Francii ještě neumožnily zřídit československé jednotky přímo na území Francie a jedinou možností tak bylo vstoupit do Cizinecké legie nebo v případě znalosti francouzského jazyka, k jednotkám Koloniální armády. Příjem důstojníků se řídil dle směrnic francouzského ministerstva války na základě znalostí francouzštiny a případného vzdělání. Dělo se tak však vždy v hodnosti minimálně o stupeň nižší, než byla hodnost získaná ve vlastní armádě.
Jediný ústupek, který se podařilo našim tehdejším politickým zástupcům ve Francii i mimo ni vydobýt, představovala dohoda o tom, že v případě vypuknutí války budou mít naši vojáci právo zrušit svůj závazek vůči legii.
obr. Gdyně 1939 | obr. Na lodi Sobieski |
Josef Kejda se oficiálně presentoval v Cizinecké legii dne 15. srpna 1939 a po úspěšném složení jazykové zkoušky z francouzštiny byl zařazen v hodnosti seržant u 1. pluku. Po přeřazení byl konečně umístěn ke Koloniálnímu vojsku k 18. regimentu Tirailleurs Senegalais (pluk Senegalských střelců), kde byl zástupcem velitele čety senegalských dobrovolníků v Gabes v Tunisu. Vstupem Francie do války dne 3. září 1939 se postavení našich vojáků v legiích změnilo. Vojákům bylo umožněno soustředit se v Sidi Bel Abbes, odkud byli postupně transportováni do Oranu a poté konečně do prostoru, který byl československým jednotkám přidělen ve výcvikovém táboře u Agde. Z Afriky se Josef Kejda dostal do Francie jedním z prvních transportů do Marseille dne 7. srpna 1939. V Agde se presentoval 23. srpna 1939 k 1. instrukčnímu praporu a účastnil se výcviku poddůstojníků ve funkci zatímního velitele 12. roty pěšího pluku 1, který byl založen 16. října 1939 a v době založení, jednotky v Agde měly 18 důstojníků a 1 rotmistra a 200 vojáků . Dne 28. října 1939, v 9:30 hodin byla provedena slavnostní přehlídka vojska před div. gen. Sergejem Ingrem, Kejda zde vedl jednotku bývalých legionářů. Od 10. listopadu do 4. prosince byl instruktorem první poddůstojnické školy. Tábor v Agde několikrát navštívil bývalý francouzský přidělenec v ČSR generál Faucher, který se těšil u vojáků velké oblibě . Výcvik pokračoval celý zbytek roku 1939 a následující rok až do odjezdu na frontu. Nevyhovující podmínky tábora v Agde byly nahrazeny přemístěním praporu do Pèzenas, kam se jednotka přemístila pěším pochodem. 4. rota těžkých kulometů s Josefem Kejdou byla umístěna nedaleko Pèzenas v městečku Castelnau.
Obr. Francie, čs. vojenský tábor v Agde 1940 | Obr. Skupinové foto čs. tábor v Agde, Jos. Kejda uprostřed |
Obr. z výcviku, Francie 1940 | Obr. Agde 1940 |
Přesto že výcvik nováčků nebyl zcela dokončen, situace na frontě změnila plány a našim jednotkám byl vydán rozkaz k přemístění na frontu. Došlo k doplňování výstroje, výcvikové uniformy z první války byly nahrazeny novými uniformami. Větší nedostatky byly však ve výzbroji. Přidělené pušky byly zastaralé, protitankvá výstroj nedorazila a doplňovala se až na bojišti. Dne 7. června 1940 byl jednotkám na cvičišti Chateau Tiespředstaven nový bojový prapor přivezený z Arrasu. Jednotlivé jednotky převzaly své bojové zástavy a celý pluk přísahal.
Formálně se naše jednotky včlenily do 23. francouzské divize. Bojové nasazení Pěšího pluku 1 čs. armády Josef Kejda prošel v hodnosti velitele 2. čety 8. kulometné roty pěšího pluku 1. Již tehdy byl vojáky přezdívaný „Bůh války“. Morální rozklad Francie vyvrcholil právě v době kdy byla Francie napadena Německem, nepřipravenost armády, nedostatky prakticky na všech stupních velení a politické pletichaření těch, kteří obětovali naši zemi v Mnichově, to vše vedlo k nezvratnému konci.
Československé jednotky byly prakticky nasazeny již jen při obranných bojích. Naši vojáci i přes neukončený výcvik, špatné materiální vybavení a zmatky francouzského velení, ukázaly vysoký stupeň osobního odhodlání bojovat proti Německu. Často byly naše jednotky těmi posledními, které odcházely z boje. Nikdy tak nenapodobovaly oblíbený zvyk Francouzů vzdávat se či utíkat mnohem dříve, než se ukázaly první předzvědné německé jednotky. Naopak Němcům, zvyklým na zbabělost francouzského vojska, často naši vojáci připravili nepříjemná překvapení v podobě intenzivní obrany.
Výcvik se stal zvláště intenzívním od 10. května 1940 kdy německé jednotky vstoupily na území Belgie, Holandska a Lucemburska a i Francouzům už muselo být jasné, že jsou další na řadě. Dne 16. května 1940 Němci proniknou severozápadním úsekem opevnění Maginotovy linie, na kterou Francie tak spoléhala, že je nedobytná. Začátkem června začal přesun československých jednotek blíže k frontě, do oblasti Autricourt, kde měl být dokončen střelecký výcvik a dozbrojení. 8. Kulometná rota, ve které byl Josef Kejda velitelem 2. čety, zahájila přesun na frontu 8. června 1940. Původní záměr koncentrovat se několik týdnů a dokončit výcvik před skutečným nasazením na frontě byl změněn již 12. června 1940, kdy se jednotky Pěšího pluku 1 přemístily na automobily a zahájily přesun na frontu. Stav výstroje a výzbroje nebyl dobrý, na jednu pušku bylo pouze osm nábojů a u munice pro kulomety byla situace obdobná. Nebyly žádné protitankové zbraně ani výbušniny. Oblečení před odjezdem na frontu bylo vydáno sice nové, ale nebyl čas k jeho úpravám, nedostatek byl i ve velikostech obuvi. Josef Kejda, stejně jako mnoho jiných, nafasoval obuv příliš malou na pohodlné nošení. Druhý den ráno došlo k vyložení jednotky v lese Foret de Crecy v prostoru Aubigny, kde byl obdržen rozkaz, který začlenil československý Pěší pluk 1 organizačně do 23. francouzské divize generála Jeannela. Dalším rozkazem bylo nařízeno přesunout se pěším pochodem do města Coullomiers, ležícího na řece Marna, asi 50km od Paříže. Po cestě se naši vojáci poprvé potkávali s prchajícími jednotkami Francouzů, velmi často v opilém stavu, rabujících obchody. S velkým udivením se dívali na naše odhodlané vojáky. Pro ně válka už dávno skončila. Alespoň trochu prospěli tím, že byli ochotní vyměnit své moderní pušky za zastaralé z naší výzbroje a dodali i trochu munice. Samotná spolupráce s Francouzi nebyla ideální, komunikace místy vázla, jednotky Francouzů měly nízký výkon a celkově byly velmi demoralizované. Nepatrně lépe s vojenskou kázní na tom byli vojáci Koloniálního vojska Senegalských střelců.
Opevňovací práce v oblasti Coullomiers byly sotva připraveny a již 13. června přišel rozkaz k ústupu. První ztráty byly v kulometném družstvu 12. kulometné roty III. polního praporu pěšího pluku 1 pod velením poručíka Ostrého, které se při krytí ústupu jednotek již nestihlo odpoutat od nepřítele a bylo rozbito. Nařízený zrychlený pěší přesun do oblasti Fossard byl likvidační pro mnoho vojáků, kteří ho fyzicky nezvládli. Tehdy však již šlo o záchranu celých jednotek, jednotliví vojáci měli nízkou hodnotu. Bylo na nižších velitelích, aby dokázali své podřízené donutit k maximálnímu výkonu.
Cesty byly ucpány uprchlíky a neustále ohrožovány nepřátelským letectvem. Našim vojákům hrozilo, že uvíznou v německém obklíčení. K problémům došlo i ve městě Montereux, kde ustupující Francouzi vyhodili do vzduchu most ještě dříve, než se přemístili vojáci I. praporu. Prapor tak přišel prakticky o všechna vozidla a koně. Další oblastí působení byl prostor jižně od Gien, kam se vojáci I. praporu přemístili v autobusech a vlakem. Pluk posílený Francouzi se rozvinul a připravil na obranu v linii řeky Loira. Na druhém břehu se objevovaly první jednotky Němců a došlo k odražení německého pokusu o přechod řeky pomocí tanků. Bohužel, i přestože byla obrana úspěšná, již brzy přišel rozkaz k dalšímu přesunu. Němci prolomili francouzské linie tam, kde nebyly naše jednotky a znovu hrozilo obklíčení.
Večer 18. června se vojáci nenápadně začali vzdalovat od linie tak, aby nepřítel nezjistil oslabení obrany. Napjatá situace byla na úseku bráněném 7. rotou, podporovanou kulometnými četami roty 8. Četa Josefa Kejdy byla jedna z posledních, která ustoupila , prakticky až ve chvíli, kdy hrozilo zničení jednotky. Za to byl později vyznamenán svým prvním Čs.válečným křížem 1939. V seznamu udělených vyznamenání je uvedeno toto: „Jako velitel čety těžkých kulometů v boji dne 18/6 držel svoje palebné postavení i přes ústup částic z 7. roty, zabránil postupu nepřítele a umožnil udržení obranného postavení až do nařízeného ústupu“ .
Dál již následoval prakticky jen vysilující ústup, mnoho vojáků se ztratilo, někteří dezertovali ke svým rodinám ve Francii. Většina vojáků měla nohy rozedřené do krve. Stres a nepravidelné stravování vyvolávaly bolestivé zácpy a jiné zažívací potíže. Také Josef Kejda, přesto že jako důstojník mohl zvolit pohodlnější dopravu, šel se svou jednotkou pěšky. Navzdory vlastním zničeným nohám pomáhal svým podobně postiženým vojákům.
Dne 21. června 1940 se pluk soustředil v prostoru Chateauroux na řece Indre a pak se postupně přesunul do Nontron, kde se sešly 23. června znovu oba naše tehdy již hodně prořídlé pluky. Odtud pokračovaly oba pluky již společně vlakem až do Narbonne, kam dorazily 25. června v dopoledních hodinách. Zde byl pluk formálně rozpuštěn a odvedencům byla dána možnost rozhodnout se, zda zůstanou ve Francii, kde mnozí měli rodiny, nebo se přepravit do Anglie a pokračovat v boji. Druhého dne v 19:30 hodin dorazili vojáci do Sète, malého přístavu poblíž Agde. Do města již nebyli vpuštěni, přespali proto na pláži.
Po kapitulaci Francie dne 22. června 1940, nastal problém s přesunem vojáků a dobrovolníků do Anglie pro nové zformování pluku. Vyjednáváním londýnských představitelů, pod vedením bývalého prezidenta Dr. Edvarda Beneše, s britskou admiralitou, se podařilo zajistit k přesunu egyptskou nákladní loď Rod el Farag.. Podepsáním kapitulace Francie byl sice zakázán jakýkoliv přesun vojsk a techniky, ale naštěstí kapitán lodi, pan Arthur James Gibbons, nerespektoval vydané nařízení a vyplul do přístavu v Agde, kde došlo ráno 27. června k nalodění. Před vstupem na loď vojáci byli nuceni odevzdat zbraně a všichni, až na výjimky, tak také učinili. Ani odplutí nebylo zcela bez potíží, kapitán naštěstí opět neuposlechl příkaz správy přístavu týkající se zákazu odplutí a vyplul z přístavu. Nebylo dovoleno najmout si služeb lodivoda ani použití vlečné lodě k vyplutí z přístavu a tak chvíle vyplutí nebyla prosta dramatických chvil. Po odplutí lodě zůstal na nábřeží již jen opuštěný smutný generál Louis-Eugène Faucher, bývalý šéf francouzské vojenské mise v Československu, jeden z mála skutečných Francouzů, který nesouhlasil s událostmi roku 1938.
O tomto smutném konci naší vojenské účasti ve Francii napsal Blahoslav Zavadil ve své knize „Nebyli jsme svatí“ následující: „Tuto jistě nejhorší kapitolu naší zahraniční armády za celých šest let nemohu uzavřít bez zmínky o svém veliteli čety, por. Kejdovi. Od Gien byl prakticky jediným ze sedmi nebo osmi důstojníků 8. roty, který vydržel s jejím zbytkem až do konce. Když jsme všichni odpočívali, měl vždy plno starostí zaopatřit nám jídlo nebo se postarat o ošetření těch, kteří to potřebovali. Mám-li být upřímný, nebylo mnoho důstojníků, kteří se ještě v Narbonne mohli postavit před svoji jednotku se ctí a s přesvědčením, že pro své chlapce udělali vše, co bylo v jejich silách.“
Silně přetížené pomalé lodi se ulevilo v Gibraltaru, kam Rod el Farag dorazil večer 1. července. Důstojníkům a civilistům zde bylo umožněno přestoupit na jiné lodě. Josef Kejda spolu s většinou důstojníků a částí civilistů z různých lodí soustředěných v Gibraltaru, přestoupil na loď Viceroy of India která 7. července 1940 vplula do přístavu Liverpool v Anglii.
Na rozdíl od Francie přivítala Anglie naše vojáky s nepředstíraným nadšením, čajem a hudbou, zvláště piloti a letecký personál byli pro Anglii cenným přínosem. Po příjezdu do Anglie vládla mezi naším vojskem špatná nálada, porážka Francie a z toho vyplývající zklamání, zanechalo ve vojácích pocit nespokojenosti, který snadno využívali komunističtí agitátoři plnící instrukce Kominterny a mezi mužstvem pak situace vyvrcholila vyřazením velké skupiny vojáků a několika důstojníků z naší armády do britských pracovních útvarů „Pioneer corps“.
Josef Kejda, stejně jako mnoho dalších důstojníků, byl postižen nedostatkem systemizovaných velitelských míst z důvodu malého počtu mužstva, které dorazilo do Anglie. Rozhodl se tento stav řešit žádostí o zařazení k letectvu, které však bylo zamítnuto z důvodu jeho, na letecký personál, vysoké postavy a také hlavně proto, že se s ním pro jeho zásluhy z francouzského tažení počítalo do velitelské funkce. Dne 1. srpna 1940 byl povýšen na nadporučíka a o dva měsíce později, 27. září, byl jmenován velitelem 3. čety 3. roty 1. pěšího praporu. Zásluhu na tom měli i vojáci této čety, kteří se odmítli smířit s tím, že by jim velel někdo jiný než „jejich“ velitel Josef Kejda. Dne 24. srpna se účastnil slavnostního oběda s prezidentem republiky Dr. Benešem , z jehož rukou při příležitosti státního svátku dne 28. října 1940, převzal Čs. válečný kříž 1939.
obr. pres. republiky Dr. Edvard Beneš uděluje Josefu Kejdovi Válečný kříž 1939
Obr. Josef Kejda u stanu v Cholmodeley Park 1940 | Obr. Z návštěvy Edvarda Beneše v Cholmodeley |
Obr. návštěva Winstona Churchilla u čs. jednotek | Obr. J. Kejda jako velitel stráže praporu 1 pěšího praporu |
Obr. stráž praporu 1 pěšího praporu | Obr. Jos. Kejda při nástupu 1 pěšího praporu |
Obr. u památníku čs. vojáků v Cholondeley, Anglie 1940 | Obr. Se skupinou důstojníků v Anglii |
Život u pěších jednotek probíhal poměrně jednotvárně, velitelé se soustředili na výcvik mužstva a zdokonalování svých velitelských schopností. V deníku jednotky se zachovaly záznamy o přednáškách Josefa Kejdy poddůstojníkům: 26. listopadu 1940 – o busole a anglickém mapování, 11. prosince 1940 cvičení v prosinci, 19. ledna 1942 – zdokonalovací kurz pro poddůstojníky a další. Sám se účastní 16. – 19.9. 1942 kurzu pro boj v ulicích. Pořádaného instruktory SOE, speciálních jednotek. Část vybraných důstojníků, mezi nimi i Josef Kejda, byli odeslání 1. prosince 1942 do kurzu pro důstojníky štábu, který pořádalo MNO v náhradě za Vysokou školu válečnou. Josef Kejda tento kurz úspěšně dokončil 31. května 1943 a prakticky vzápětí, 7. července 1943, již byl odeslán s dalšími důstojníky do tankistického kurzu v Aldershot. 1. září 1943 byl přemístěn k 3. rotě 1. tankového praporu a započal s výcvikem mužstva pro osádky tanků, již jako zástupce velitele 3. roty 1. tankového praporu. Tento výcvik se stal intenzivnějším zvláště po přesunu do nového působiště jednotky ve Finedon a neustal po celý zbytek období před odchodem do Francie. Od 10. listopadu 1943 absolvoval taktický kurz pro velitele rot, od 3. ledna 1944 čtyřtýdenní kurz pro spolupráci s RAF. Na kapitána byl povýšen 7. března 1944 a konečně chvíli před přemístěním do Francie byl 18. srpna 1944 ustanoven velitelem 3. roty 1. tankového praporu, jeho zástupcem se stal kpt. Matěj Benda.
Obr. Josef Kejda jako tankista | Obr. Npor. Josef Kejda |
V den zahájení invaze do Normandie byly mobilizovány i naše jednotky, dovolené byly zrušeny a čekalo se na odjezd na bojiště. Jednotky v té době měly kvalitní výcvik, do ideálního stavu chybělo naplnění tabulkových počtů mužstva. Začalo doplňování techniky, výstroje a výzbroje pro bojové stavy. V jednotce Josefa Kejdy, tedy 3. rotě Tankového praporu chyběl 1 důstojník a pět příslušníků mužstva. Jednotka odevzdala výcvikový materiál a převzala bojový. Rota v tu dobu měla 4 tanky typu Cromwell, 14 tanků typu Crusaider a 1 Bren carrier, 5 nákladních automobilů a 1 osobní. Dne 20. června převzal po návratu ze cvičení medaili za zásluhy II. třídy udělenou prezidentem republiky. Dlouho očekávaný den pro naše vojáky nastal 30. srpna 1944, v tento den se naši vojáci stali nedílnou součástí spojeneckých invazních jednotek operace Overlord. Došlo k výměně tanků za nové a jednotky se v přístavu Gosport nalodily na transportní lodě. Přesun po moři se neobešel bez komplikací, prudká bouře rozdělila část konvoje, nestabilním vyloďovacím člunům hrozilo nebezpečí převrácení, kdyby se náklad uvolnil. Josef Kejda proto nařídil zdvojení počtu uvazovacích lan a pravidelně je spolu se svým zástupcem Matějem Bendou kontroloval. Vylodění na francouzském území započalo v 13:15 hodin v uměle vytvořeném přístavu typu Mulberry u Arromanches v Normandii, odtud do Caen a dále do oblasti Falaise ve Francii, kde došlo k soustředění materiálu i jednotek, dokončení výcviku s novými tanky Cromwell, a poslední úpravy techniky před přemístěním do místa bojového nasazení jednotek.
Další přesun se uskutečnil ve dnech 3. – 8. 10. 1944 – po ose Jort – St. Pierre sur Dives – St. Julien – Lisieux – Duranville – Boisne – Brionne – Bourgtheroulde – Elbeuf – Rouen – Bosc Le Hard – Bellen Combre – Bures – Londonieres – Fresnoy Folny – Eu – Fressenwille – Zeggers Cappel – Esquelbeck – Wormhoudt – Herzeele – Bambecque – Rexpoede, kde bylo zřízeno ubytovací místo. Tak se dostali jižně pod přístav Dunkerque a Čechoslováci zde převzali celou oblast od kanadských a britských jednotek.
Převážnou část této doby jednotka Josefa Kejdy střežila západní část přiděleného úseku. Po celou dobu působení jednotek u Dunkerque, až do konce války, se Josef Kejda maximálně snažil o vzorný chod své jednotky a vždy pro něho byli vojáci na prvním místě. Zvláště osobně nesl nekázeň jednoho z velitelů čet při průzkumné akci dne 22. ledna 1945, která skončila zajetím hlídky a smrtí tří vojáků. Ani následný výpad pod Kejdovým velením nezabránil zajetí zbylých průzkumníků.
Obr. Kejdovy Cromwelly při přesunu u Dunkerque | Obr. V palebném postavení u Dunkerque |
Dne 8. května 1945 německá posádka Dunkerque kapitulovala a 12. května započal přesun jednotek do Československa, aby 18. května překročil u Rozvadova hranice.
Dne 28. května se větší část 3. roty přemístila do Prahy k památné přehlídce konané dne 30. května 1945 v 11:00 hodin. Vojáci dostávali první vycházky na území vlasti.
Ke své rodině do rodných Tetčic se vrátil dne 6. června, právě v den narozenin své matky. Přivítání bylo velkolepé, sešla se celá obec, v tu chvíli to byl největší hrdina. Bylo to šťastné shledání po dlouhých letech, kdy o něm jen málo věděli. Radost byla však snížena faktem, že Jaroslav Kejda, bratr Josefa Kejdy, byl povolán na nucené práce do Německa a zemřel v koncentračním táboře v Německu. Možná právě po udání, že má bratra v zahraniční armádě. Druhý bratr, Jan Kejda strávil dlouhou dobu v nacistické vyšetřovací cele.
V prvních týdnech po příjezdu byly jednotky nasazeny v oblasti Prádlo u Nepomuku, kde střežily oblast před Němci a Banderovci. 14. července byl Josef Kejda povýšen do hodnosti majora a 15. září ustanoven zatímním velitelem II. praporu 12. tankové brigády.
Obr. Podzim 1945 v Československu
Od 15. října 1945 do roku 1946 absolvoval poslední ročník Vysoké školy válečné, kterou ukončil dne 13. července. 16. srpna ustanoven přednostou 1. oddělení štábu MNO a následně dne 26. října nabyl místa ve skupině důstojníků generálního štábu.
Obr. Mjr. Josef Kejda 1946
V období od 1. března 1948 až do 28. dubna byl zatímním náčelníkem štábu velitelství tankového sboru a v období od začátku února 1948 do dubna velel 1. tankového sboru. Po komunistickém puči se však velmi rychle stal nepohodlným a pro svůj výrazně kritický postoj ke komunistickým praktikám byl ke dni 31. května 1948 zproštěn činné služby a 1. prosince 1948 byl jako nadbytečný vyřazen do výslužby.
Stejný osud postihl velké množství takzvaných „západních“ důstojníků. Likvidace elit armády probíhala už od konce války, kdy do vedení armády a zpravodajských jednotek se dostali lidé ovládaní KSČ jednajících na příkaz Moskvy. Po únoru 1948 likvidace nabrala na rychlosti a v roce 1953 už v armádě nezůstal prakticky žádný zkušený a vzdělaný důstojník. Ti byli nahrazeni bývalými poddůstojníky s dvouletou „důstojnickou” školou.
Paradoxně tak působí záznam v kvalifikační listině Josefa Kejdy, kdy přes vynikající hodnocení ve všech bodech je přes to závěrem věta generála Papouška: „S uvedeným hodnocením nesouhlasím a přiznávám stupeň nevyhovující.”
Mnohým důstojníkům kteří prožili formování armády v Anglii a zanechali v zahraničí své manželky, bylo znemožněno se za nimi přestěhovat. Manželkám původně cizinkám bylo umožněno opustit i s dětmi republiku, s tím že manželům byly přislíbeny pasy a pozdější odjezd. To se však nestalo a rodiny zůstaly rozděleny. Některé rodiny takto zůstaly rozděleny na mnoho desetiletí. Josef Kejda se setkával s bývalými vojáky a nebyl mu lhostejný osud těch, kteří s ním prošli celou válkou. Podařilo se mu zjistit, že by bylo možné pomoci jim v přechodu přes hranice pomocí převaděčů, které již dříve poznal. Takové počínání bylo tehdy velmi nebezpečné. Josef Kejda zasvětil do plánu jen velmi málo lidí z těch, kterým důvěřoval. Ve Vídni navázal kontakt s Milošem Knorrem.
V Praze se scházeli v bytě tehdy kapitána Atonína Špačka , který byl také rozdělením rodiny postižen a v Anglii měl manželku i syna. V utajení se jim podařilo dostat za hranice několik desítek bývalých vojáků a jejich rodin. Mimo jiných se takto dostali do zahraničí například bývalý velitel druhé roty tankového praporu 1 mjr. Rajmund Hanák – Heinrich, mjr. let. Jaroslav Motl, kpt. Jan Vyhnálek, por. Jan Fuks, kpt. Lazecký, mjr. František Roder, mjr. Bohumil Sikmund, kpt. Zabloudil a další. Samozřejmě že toto všechno neuniklo udavačům tehdejší moci. Josef Kejda byl dlouhodobě sledován již před odchodem z armády, informátorem byl i jeden z důstojníků jeho jednotky s krycím jménem „Kámen”. Přes to, že byl Josef Kejda varován, že je pod dozorem a hrozí mu zatčení a měl by se proto co nejdříve zachránit odchodem do zahraničí, rozhodl se nejdříve zajistit odchod těm, za které cítil odpovědnost. Sám si pouze připravil cestu odesláním zavazadla do Vídně. Odcestovat již však nestihnul.
Státní bezpečnosti se pomocí agenta provokatéra Jaroslavy Janišky, bývalého příslušníka zahraniční armády, dostala do organizace a získala i jiné důkazy, s kterými mohla založit spis „Kejda a spol.“ Postupně velitel zatýkací skupiny mjr. Karel Bohata zatknul většinu obviněných.
Už před únorovým pučem byl sledován tajně jedním ze svých podřízených, po propuštění sledování pokračovalo a týkalo se i členů rodiny. Jak se blížil datum zatčení, už se agenti ani příliš neskrývali, byli si jisti, že jim neunikne. Nevyužil možných příležitostí s tím, že ještě věřil ve spravedlnost.
Josef Kejda byl zatčen 24. února 1949 v sedm hodin večer a druhý den převezen do vojenské věznice Praha – Hradčany (Domeček), kde byl držen ve vazbě a probíhaly tu mnohahodinové výslechy s použitím násilí.
Zatčení se neobešlo bez zmatků kdy Krajské velitelství STB v Olomouci vydalo oznámení, že Josef Kejda se 28. 2. 1949 pokusil o útěk do zahraničí. Tou dobou už byl zatčen.
Měl dost sil aby dokázal odolat vyslýchajícím a neudal nikoho, komu by mohl uškodit. Nátlak nebyl jen fyzický, výslechy byly nepřetržité, bez odpočinku, bez jídla, voda k pití byla občas záměrně slaná. Spát se mohlo pouze za plného světla a to naznak, s rukami na dece, jinak se muselo neustále chodit dokola i na celách. Potřeba se mohla vykonávat pouze na příkaz dozorců. Kde vyslýchaného nezlomili bitím, použili vydírání, že ublíží lidem blízkým.
Mimořádně sadistickými metodami „proslul” tehdejší správce věznice kpt. Pergl, zvaný “Suchá lípa”. Také zde působil neblaze proslulá vyšetřovatel a surovec mjr. Karel Bohata. Vyšetřovaní nemohli nijak zasahovat do vyšetřovacích protokolů a mučením se zajistilo, že texty připravené vyšetřovateli potvrdili. Na celách zůstávalo světlo, tak aby ani v noci nebylo možné odpočinout, střídali se pouze vyštřovatelé. Jediné co mohlo pomoci v orientaci času, byly nedaleké Loretánské zvony.
Nelidské zacházení s vězni bylo podřízeno jedinému cíli – donutit zatčeného vypovídat, případně od- souhlasit a svým podpisem stvrdit vyšetřovatelem sestavený protokol, uvádějící ne- zřídka smyšlené skutečnosti. Josef Kejda se snažil zachovávat hrdost a svým věznitelům vzdoroval a vydobyl si jen díky své postavě určitý respekt. Při výslechu vyštřovatelem OBZ mjr. Karlem Bohatou, když se ho pokoušeli násilím zlomit, vzal do rukou těžký litinový psací stroj a se slovy, že nemá co ztratit a že vyšetřovatelé jsou horší jak Gestapo, ho požil na svou ochranu. Samozřejmě pomsta přišla brzy a odpovídala pomstychtivosti jeho tryznitelů.
Velmi častým způsobem mučení vyslýchaných bylo trápení zimou, kdy byli vyšetřovanci umístěni do promrzlých, ani minimálně vytopených cel, oděni často pouze do košile a kalhot. Tomuto byl vystaven i mjr. Josef Kejda, protože přes vyčerpávající výsle- chy odmítal vypovídat. Souček proto „[…] nařídil, že vzhledem k tomu, že Kejda ne- chce mluvit, aby správce věznice, škpt. Pergl otevřel po celou noc okno, sundal Kejdovi kabát, vyndal z cely postel a nechal Kejdu po celou noc chodit. Ráno, když byl přiveden […] k výslechu, měl oteklý a namrzlý nos a uši a prohlásil, že u výslechu přizná všecko, co si vyslýchající budou přát.“
Státní prokurátor pplk. Just. JUDr. Karel Vaš v žalobě ze dne 29. března 1949 Kejdu obvinil z velezrady a vojenské zrady při rozvracení lidově demokratického zřízení. O výši trestu bylo rozhodnuto ještě před soudem, tužkou vepsaná poznámka „provaz” u Kejdy stejně jako výše trestů u ostatních obviněných byla soudcem plk. Štellou splněna dle přání žalobce a strany.
Ve vazební věznici zůstal až do soudu, konanému ve dnech 22. a 23. dubna 1949. Tresty byly určeny předem a celé inscenované soudní řízení vedené pplk. just. JUDr. Jiřím Štellou tak bylo pouhou fraškou. Rozsudek zněl nekompromisně – trest smrti, konfiskace majetku a čestných práv a poct. Zde teprve naplno mohla propuknout beznaděj. Dosud stále byl přesvědčen, že takový trest mu v jeho postavení nehrozí.
Po soudu byl přemístěn 16. května 1949 do věznice Plzeň-Bory, zde se setkal s bývalými spolubojovníky. Velitelem trestnice se 21.1.1949 stal František Šafarčík. Toto období bylo pro vězně velmi kruté. Bylo zaznamenáno i několik případů přímého úmrtí vězňů v důsledku bití. Kromě samotného Šafarčíka smutně prosluli prověření komunističtí dozorci Václav Trepka, Šimon Šepík, Karel Kraml, Václav Ladman, Václav Brabec a Evžen Stroin. V letech 1949-1953 zde zemřelo 149 vězňů, nejméně 14 z nich za podezřelých okolností. Původní kapacita trestnice 900 vězňů byla v letech 1949-1951 vysoce překračována, až na 1 800 vězňů. Vězni pracovali na celách, zejména při draní peří, což byla ve skutečnosti vyčerpávající a nezdravá práce. Mezi vězni trestnice na Borech se nacházeli i mnozí vojenští a političtí prominenti, např. gen. Heliodor Píka (který zde byl i jako jediný vězeň po únoru 1948 dne 21. 6. 1949 popraven), maršál britského letectva Karel Janoušek, mjr. J. Brix, mjr. René Černý, poslanec Stanislav Broj a další. Pro většinu politických vězňů byl Mírov převážně pouze přestupní stanicí do dalších věznic. Političtí vězni byli drženi ve zvláštním oddělení věznice D1 – společná (dnešní I/9) nazývaném “Kreml” případně na samovazbě v oddělení C (dnešní I/7).
Fyzické tresty, šikana dozorců a stísněný prostor zapáchajících cel s nedostatečným větráním, kdy na jednu celu s dvoumi pryčnami byli umístěni čtyři vězni, pro konání potřeby sloužil pouze pytlem překrytý kbelík v rohu. K zápachu přispívalo i hnijící peří, které vězni drali. Při nesplnění denní normy 600g peří na den, byly dávky jídla sníženy na minimum a hrozilo umístění do zvláštních cel, nazývaných „hladovky”, kde vězni zůstavali až do doby, kdy denní normu začali plnit. Dávka jídla pak mohla být například pět lžic polévky a jeden brambor k obědu. Mluvení bylo zakázáno. Tresty často doplňovalo bytí dozorců, zvláště se tak proslavil věčně opilý dozorce Václav Brabec (později pracoval jako jeřábník ve Škodovce) a Šepík.
Jako odsouzenec k smrti byl Kejda často vystaven „žertování” bachaře, který mu nikdy nezapoměl sáhnout na krk se slovy: „Kejda, tady už je to zralý na oprátku.”
Mezitím někteří bývalí vojáci, kteří sloužili pod jeho velením ještě ve Francii, ve spolupráci s bratrem Janem Kejdou, připravili vše pro to, aby ho mohli spolu s dalším odsouzeným – Antonínem Špačkem, při cestě od odvolacího soudu v Brně konanému 14. října 1949 unést.
Cestu z Prahy k odvolacímu soudu si Josef Kejda musel platit sám, stejně jako i jízdenku pro své strážce. V průběhu odvolacího soudu bylo dosti času aby byl důkladně seznámen s plánem možného útěku. Po zvážení okolností celou akci zakázal jako příliš nebezpečnou, nechtěl ohrozit životy svých strážných – slušných prvorepublikových četníků. Celý plán by se odhodlal realizovat jen v případě, že by odvolací soud potvrdil rozsudek trestu smrti. Odvolací soud trest snížil na 25 roků těžkého žaláře, zostřeného jednou ročně tvrdým ložem . Stále také věřil, že nemůže být odsouzen tak zle. Ještě v květnu píše v dopise domů: „Rozsudek jsem stále ještě nedostal, až jej dostanu tak se odvolám. O rozsudek nemějte obav.” Svůj rozsudek však nikdy nedostal.
V Borech byl až do 6. října 1950, kdy byl přeložen do vojenské věznice Opava. Dramatická byla cesta do Opavy, kdy se dva autobusy při cestě srazily a převrátily a vězni spoutaní těžkými železy byli zle potlučeni Opavská vojenská věznice, která byla jediným světlým místem, kde aspoň částečně platil vojenský řád a vězni nebyli jen čísla, Vězni byli zaměstnáni prácí v truhlárně a strava byla poměrně poživatelná.
Peklem se stala věznice Leopoldov, kam se dostal 18. června 1952. Do věznice Leopoldov se Josef Kejda dostal spolu se skupinou 130 bývalých důstojníků po zrušení vojenské věznice v Opavě.
Vězně zde přivítal velitel věznice ppor. Jozef Bálint slovy: „Tuna zdochniete, odtial vas vynesu nohami vpredu”, a svou hrozbu se spolu s dalšími sadistickými strážnými důsledně snažili splnit.
Mezi důstojníky s vysokými tresty bylo i šest bývalých generálů K. Janoušek, K. Kutlvašr, R. Mrázek, F. Nosál, A. Pelich, J. Pešek. Všichni účastníci domácího a zahraničního odboje. Okamžitě po příjezdu byli umístěni do budovy nové samovazby, kde byli rozděleni na cely po dvou. Josef Kejda tak získal jako svého spoluvězně a báječného přítele poručíka Miroslava Káchu , spolupracovníka Alexandra Kordy. (odsouzeném v procesu s “povstalcem” Alexandrem Kordou).
Dávky jídla postačující stěží na udržení při životě, často snížené pod různými záminkami na takzvanou „trestní dávku” – 15 dkg tmavého, vlhkého a proto těžkého chleba, 1 dl hořké černé „kávy“ z kávoviny, 1 dl polévky, 10 dkg brambor a 10 dkg tykve, mrkve nebo tuřínu. „Důkladně jsme uklidili a doufali, že konečně dostaneme normální dávku jídla, po kontrole už to vypadalo dobře, dozorce marně hledal nedostatky. Až našel malého pavoučka: „Vida pavůčika tu máte” a to znamenalo další dva týdny trestních dávek” . Mnoho vězňů o život přišlo přesně tak jak sadystiční věznitelé slibovali. Tento režim zavedený škpt. Karafiátem z Ministerstva bezpečnosti důsledně plněný náčelníkem ppor. Jozefem Bálintem, bývalým číšníkem s mimořádně sadistickýmy sklony. Karafiát jako vysoký důstojník StB často přijížděl na kontroly zda jsou vězni dostatečně týráni a mučeni.
Hned od prvního rána po příjezdu poznali rozdíl mezi relativně mírným režimem vojenské věznice v Opavě a režimem připraveným pro nepřátele lidu v Leopoldově. Všichni vězni byli vyhnáni na dvůr “apelák”. Dozorci pod vedením vrchního chodbaře a bývalého esesáka Hedla s nimi prováděli kruté cvičení. Starší a nemocní vězni vysílením padali a omdlévali k nadšení přihlížejících škpt. Karafiáta, ppor. Bálinta a dalších věznitelů.
Vězni na samotkách byli následně drženi bez možnosti kontaktu. Velmi zřídka byly vězňům umožněny krátké vycházky. Někteří se s ostatními setkali až v září, kdy ti fyzicky zdatnější byli využiti na těžkou práci při výkopech základů tovární haly, která se začala stavět na prostranství před budovou samotek. Dloholetí spolubojovníci se navzájem nepoznávali, tak byli hubení a ve špatné kondici.
Zatím co byl vězněn, jeho bratr Jan Kejda , obviněný z průmyslové špionáže, umírá 17. srpna 1952 v Brně při výslechu vyšetřovatelů Státní bezpečnosti.
V Leopoldovském vězení sdílel celu s tehdy podporučíkem Miroslavem Káchou, absolventem Hranické akademie. Navázané přátelství vydrželo i po pozdější amnestii. „Po nějaké době od příchodu do věznice, bylo vězňům jednou týdně vydáváno malé množství odstředěného mléka. Mirek Káchá mléko vždy s nechutí odmítal, nikdy dříve ho nepil, Josef Kejda byl proto vděčný, že mu svou dávku věnoval, s jeho postavou bylo těžké uspokojit potřebu jídla. Takto mléko přijal asi třikrát, počtvrté odmítnul a nakázal pít mléko Mirkovi, každá potravina byla důležitá k přežití“.
O tristní situaci v oblasti zdravotní péče o vězně svědčí že od 1. ledna 1952 byla trestnice bez ústavního lékaře, velitelem nemocnice byl ustanoven strážmistr Štefan Gábor, původním povoláním dělník.
Špatná strava a nelidské zacházení se projevilo úbytkem váhy 25-35% u všech ze 600 tehdejších vězňů, objevilo se mnoho případů TBC. Cedulky na celách označujících vězně z TBC však sloužily pouze pro dozorce, aby se sami nenakazili, vězni samotní léčbu nedostávali a byli odkázání na několik statečných uvězněných lékařů a propašované léky.
Smrt tyranů Stalina 5. března 1953 a Klementa Gottwalda 14 března 1953 vězni přivítali s nadšením. Pro vězně se následně podínky nepatrně zlepšily. Zvláštní podíl na tom měl uvězněný lékař, major MUDr. Jan Šmíd bývalý osobní lékař Hany Benešové, manželky prezidenta Edvarda Beneše. Díky odvážnému zákroku MUDr. Šmída u vězeňského lékaře, příslušníka StB, který však byl jeho spolužákem, mohli lékaři provádět i některé do té doby neprováděné zákroky a léčbu. Na úplné vyléčení zaníceného ucha Josefa Kejdy však už bylo pozdě a nikdy už se mu sluch úplně nevrátil. Ve věznici tehdy mimo MUDr. Šmída působili další lékaři : M. Adámek, J. Černý, MUDr. Vladimír Chadima, MUDr. Jiří Krbec, K. Koch, MUDr. Velen Šlechta, F. Teuner, MUDr. Josef Zenáhlík a medici MUDr. Bedřich Pek, MUDr. Václav Pergner a MUDr. Daniel Prchlik. Smrt tyranů nepochybně mnoha vězňům zachránila život. Někteří bachaři se vážně zabývali myšlenkou vězně hromadně vraždit .
Pro některé vězně však zlepšení v možnostech léčení přišlo příliš pozdě. Plukovník Nedbal a kapitán F. Outrata zemřeli na srdeční slabost a pplk S. Adam na zánět plic. Na smrti pplk. Dr. Adama měl zásadní vliv komunistický bachař “vrchní brigadýr” slovenský komunista Ján Sirácký a Gábor. Ten těžce nemocného letce RAF pplk. Dr. Adama trpícího vysokými horečkami a oboustranný zápalem plic donutil jít ven běhat v mrazivém únorovém ránu při teplotě 15 stupňů pod bodem mrazu. Zemřel na promrzlém vězeňském dvoře.
Zemřeli zde i další osobností jako byl bývalý předseda vlády R. Beran, redaktor Vl. Sis, slovenský generál J. Turanec, ministerský úředník Rádl, řeckokatolický biskup dr. P. Gojdič, prelát dr. J. Čihák, pplk. P. Koutný a mnoho dalších. Mrtví byli pohřbíváni na vězeňském hřbitově za blízkou železniční tratí. Pohřeb bez obřadu, bez přítomnosti příbuzných. Několik vězňů vykopalo jámu do které bylo uloženo tělo vězně v hrubě stlučené bedně. Samotné hroby byly označeny pouze číslem. V roce 1958 byly označeny jmény mrtvých, ale pak v létech „normalizace“ všechno srovnal buldozer a přestalo se zde pohřbívat.
Zmírněný režím po Gottwaldově smrti zlepšil i možnosti komunikace s rodinou. Od roku 1953 bylo možné občas dostat balíčky z domova a podle rozmaru věznitelů občas i zakoupit některé potraviny. Josef Kejda zvláště dokázal ocenit, když tříkilový balíček obsahoval kus špeku, škvarky, ořechy, klobásy a cibuli. A samozřejmě také cigarety a tabák. Někteří vězni byli v roce 1953 odesláni k otrockým pracem do uranových dolů v Příbrami v lágru Bytíz a do věznice se začali dostávat komunističtí funkcionáři, kterých se zbavili ti progresivnější. Mezi příchozími byli L. Novomestský, A. London, E. Golstucker, J. Pavel, Richard Slánský (bratr popraveného Rudolfa), později i pozdější komunistický prezident Gustav Husák a další. Vězni z procesů v roce 1949 se tak ocitli ve stejné věznici jako někteří jejich vyšetřovatelé z OBZ a StB. Vězeňská správa jim přidělovala místa brigadýrů, chodbařů a vedoucích na různých pracovištích, která zde byla postupně vybudována otrockou prací vězňů za minimálních nákladů a přinášela státu ohromné zisky.
MUDr. Šmíd pravděpodobně podvyživenému Josefu Kejdovi zachránil život, když ho 12. února 1953 se skupinou nemocných TBC pomohl přemístit do věznice Mírov na vyšetření. To že není nemocen se prozradilo již druhý den, naštěstí však mohl na Mírově zůstat a nemusel se vrátit do Leopoldovské věznice. V Mírovské pevnosti zůstal až do 20. 6. 1960 kdy byl přemístěn do Valdic.
Zajímavou cestou si prošla i Kejdova oblíbená dýmka. Byla to jedna z mála věcí kterou mohl vlastnit i ve vězení. Získal ji ještě v roce 1939 ve francouzském Agde, kousek dřeva zdobený lyží. V Leopoldově o ni přišel při některém z osobních trestů a byla uložena u jeho osobních věcí, které však při přesunu do Mírovské pevnosti zůstaly na Slovensku. Dýmku později ukradl jeden z dozorců, který ji prodal jednomu z vězňů. Po mnoha měsících ji u něj zahlédnul Mirek Kácha a složitou cestou se postaral aby se dostala ke svému majiteli. „Ta dýmka ti nepatří, ta je Kejdy! Já vím, ale Kejda tu není a už se nevrátí, slyšel jsem že už nežije. Je hezká a když jsem ji mohl získat tak jsem ji chtěl. Dej ji sem! Já už se postarám aby ji získal.”
Jak Mirek Kácha slíbil tak se stalo a dýmka se později prostřednictvím jiného vězně dostala až ke svému majiteli, k jeho velké radosti.
Poslední přemístění nastalo až 10. května 1960, kdy se dostal do věznice Valdice a zde zůstal až do své amnestie o dva roky později, dne 10. května 1962. Po celou dobu věznění si zachoval svou hrdost a nikdy neporušil své morální zásady.
Ve vězeních nakonec strávil více než třináct let, podle vyprávění pamětníků byl všem oporou i v krutých podmínkách komunistických věznic. Nikdy nebyl vzorný vězeň, a nikdy nespolupracoval s vězniteli. „Ve výkonu trestu se nachází od dubna 1953. Z počátku pracoval jako režijní zaměstnanec a ve zdejším útvaru pracoval na lehčí manuelní práci vzhledem k jeho zdravotnímu stavu. Jeho chování bylo zpočátku neukázněné a projevovalo se to hlavně v hrubém porušování káz. řádu a drzostí k příslušníkům. V současné době se jeho chování zlepšilo a od r.1969 nebyl káz. potrestán”
Svobodu Josef Kejda dostal až při druhé amnestii dne 9. května 1962, ve vězení tak byl více než 13 let. Další amnestie v roce 1965 mu zkrátila zkušební dobu z deseti let na pět let. V komunistických vězeních se setkal s mnoha spolubojovníky z Anglie, i z odboje místního, ale také s mnoha dalšími, co se komunistickému režimu stali nepohodlnými, včetně pozdějšího komunistického prezidenta Gustáva Husáka.
Po návratu z vězení se znovu setkal se svými přáteli a mohl pracovat na své rehabilitaci. Při tomto mu velmi pomáhal jeho obhájce dr. Křepelka. V roce 1969 mu bylo umožněno odcestovat na návštěvu Rajmunda Hanáka do Kolumbie. Po jednadvaceti letech se tak potkal se svým přítelem a spolubojovníkem, kterému pomohl do zahraničí. Po návratu do země čekal Kejdu rehabilitační soud a 3. prosince 1969 byl zproštěn obžaloby v plném rozsahu. Státní žalobce se odvolal, ale Nejvyšší soud dne 29. prosince 1971 zproštění žaloby potvrdil. Aspoň částečně tak získal zpátky svou čest, i když roky útrap mu nikdo nemůže nahradit a nálepku MUKL nosil navždy.
Svedl také s úřady velký boj o získání bytu v Brně. Po mnoha měsících kdy přebýval v různých nouzových prostorách, mimojiné na půdě činžovního domu, mu pomohlo až když se odvolal na svého někdejšího spoluvězně Gustava Husáka, tehdejšímu prezidenta ČSSR. Úředníci se zalekli a to co nešlo najednou bylo hned zařízeno.
S prací pro bývalého vězně s politickou nálepkou to nebylo snadné, vybírat si nemohl. Pracoval několik roků jako dělník na pile a později jako skladník v pekárnách. Dne 25. července 1964 se Josef Kejda na radu známých oženil. Manželství s Marií Jeřábkovou za Rosic však nebylo příliš šťastné, rozvod se dal očekávat a došlo k němu 14. ledna 1969. Děti žádné neměli.
Spokojený byl s přáteli, rád trávil čas u taroků a nebo na chatě u Sázavy u přítele Mirka Káchy, s kterým prožil nejtěžší roky ve vězení.
Dlouholeté věznění se podepsalo na zdraví a neléčený sluch, po zranění způsobeném střelbou, spolu s infekcí způsobila rozsáhlé poškození sluchu. Každý, kdo se vypravil navštívit Josefa Kejdu v jeho brněnském bytě tak už na dálku poznal podle hlasitého vysílání rádia Svobodná Evropa, u kterých dveří zazvonit. Své jazykové znalosti udržoval alespoň poslechem rádia a čtením francouzských a britských novin. Často se setkával se svými spolubojovníky a spoluvězni, hrával pravidelně karty a vyprávěl o létech války.
Obr. Vzpomínka na skupinu Out Distance v Ořechově 1972
Josef Kejda umřel náhle 31. března 1984 ve svém bytě v Brně. Teprve 17. prosince 1990 Městský soud v Praze rozhodl o zrušení rozsudku z roku 1949. V květnu 2008 navrhla Konfederace politických vězňů Ing. mjr. gšt. Josefa Kejdu k povýšení do hodnosti Brigádní generál. Přesto, že splňoval všechny podmínky k této poctě, hodnost zvýšena nebyla, z formálních důvodů nebylo údajně možné zvýšit hodnost o více stupňu najednou. 7. května 2008 obdržel Záslužný kříž III. stupně In memoriam. Rozkazem 156/208 ze dne 6. listopadu 2008 byl ke dni 11. listopadu 2008 povýšen do hodnosti plk. gšt. In Memoriam.
Jméno Josefa Kejdy je spolu s dalšími nespravdlivě odsouzenými umístěno na čestném místě stálé expozice ve Vojenském muzeu v Praze na Žižkově.
Dvě věty z rozhovoru s gen. Miroslavem Káchou: “Ze všech vojáků ze západu, které jsem poznal, Josef Kejda byl tím nejlepším člověkem.”
“Josef Kejda byl báječný člověk, je škoda, že se nedožil toho, co se stalo v roce 1989, měl by velkou radost.”