Poválečná škodovácká konstrukce bojových útočných vozů v letech 1945 – 1948

01 Pro Poválečná škodovácká konstrukce bojových útočných vozů v letech 1945 – 1948

Jaroslav Špitálský

Foto: sbírka Difrologického klubu, bývalý podnikový archiv Škody Plzeň a VÚA-VHA Praha

Záhy po ukončení Druhé světové války započal vývoj nových bojových vozů pro potřebu československé branné moci. Situace byla o mnoho jednodušší než před čtvrt stolením, kdy továrnám chyběly zkušenosti s výrobou pancéřových bojových vozů. V roce 1945 měly čs. továrny značné zkušenosti s výrobou samohybných děl, součástí tanků a dalších bojových vozů.  V továrních skladech se nacházely i potřebné díly k opravě strojů, jež zanechala na území republiky ustupující německá armáda. V této době si důstojníci z Ministerstva národní obrany (MNO) plně uvědomovali, že pro naší útočnou vozbu budou třeba tanky domácí výroby a že stroje pocházející z Druhé světové války ve výzbroji dlouho nevydrží. Proto již v roce 1945 pověřili Vědecký technický ústav (VTÚ)⁽¹⁾ konstrukcí nového typu tanku. Ve středu 17. října 1945 první oddělení Hlavního štábu MNO zaslalo VTÚ spis nazvaný „Útočná vozba – určení stupně pořadí taktických a technických podmínek“ v němž VTÚ dostal za úkol „konstrukčně prostudovat takticko-technické vlastnosti tanku, který by vyhovoval předvídaným požadavkům čsl. armády“. Konkrétně se jednalo o střední tank, mající spolupracovat s pěchotou a vést těžiště boje ve svazu vyšších jednotek útočné vozby (ÚV) a zvládat i protitankovou obranu. Stroj se měl vyzbrojit jedním protitankovým kanonem ráže 8.5 až 10 cm, dále jedním kulometem typu Besa (čs. vzor 37) v otáčivé věži a jedním kulometem téhož typu vedle velitele. Další výzbroj měly tvořit „ dva automaty“, jeden lehký kulomet a dvacet ručních granátů. V tanku mělo být vezeno cca 80 nábojů pro kanon, 3600 nábojů pro kulomety, 400 nábojů pro lehký kulomet a 300 nábojů pro „automaty“. Bojový vůz měl také mít zadýmovací (mlhotvorné) zařízení umístěné na vnějšku tanku, ovládané zevnitř vozu a elektricky ovládané dýmovnice nebo láhve plněné mlhotvornou látkou. Další plánovanou výzbrojí byl plamenomet. V bojovém prostoru pro potřeby osádky se měly nacházet prostředky individuální ochrany proti bojovým chemickým látkám, dvoudenní dávka potravin pro pět osob a 10 litrů pitné body. „Brnění“ neboli pancéřování karoserie se mělo zhotovit z pancéřových plechů tloušťky 20, 30, 40 a 65 milimetrů. Tvar skříně a věže se požadoval zkosený, podobný ruskému střednímu tanku vzoru T-34/85. Od stroje se vyžadovalo plynulé projíždění oblouku a otáčení na místě, překonávání svahů o sklonu do 45^o, překonávání terénních stupňů výšky 1 metru, broditelnost do 1,3 m a specifický tlak na půdu kol 0,5 kg. Délka překročení příkopů nebyla tehdy uvedena, měla vyplynout až z celkové konstrukce tanku. Stroj měl dosahovat rychlosti 50 km v hodině vpřed a 6 km vzad. Pozorování z vozu mělo zajistil episkopické zařízení a binokulární periskopy s pozorovací možností v horizontálním úhlu 360^o, s výkyvným zrcadlem a periskopickým dalekohledem pro velitele, se zvětšením 10x při dostatečné světelnosti. Maximální hmotnost bojového vozu odhadovala se na 30 t. Komunikaci osádky uvnitř stroje mělo zajistit radiofonické zařízení. Dále měl velitel předávat povely řidiči pomocí „žárovkových signálů“. Radiofonické spojení mimo tank s minimálním dosahem 16 km, by zajistila radiostanice. Signalizace a předávání povelů mělo provádět i pomocí praporků a signálních raket vystřelovaných signalizační pistolí. Bojový vůz měl pohánět dieselový motor.

Do dnešní doby se dochoval z 21. prosince 1945 „služební lístek“ adresovaný přednostou třetího odboru VTÚ prvnímu odboru VTÚ z něhož se dozvídáme: „Výnosem čj. 1446 Taj./Hl. št. 1. odděl. 1945 je VTÚ nařízeno vypracovati technický návrh na nový čs. tank., který má býti vyzbrojen kromě jiného i kanonem ráže 8 – 10 cm. Se zřetelem na Vámi v minulých dnech prováděné srovnávací střelby kanonů různých typů, ráží a výroby, žádáme, abyste oznámili III/4. odděl. typ, ráži a výrobu tohoto kanonu, který podle výsledku zkoušek vykázal nejlepší vlastnosti, t. j. velikou účinnost, přesnost střelby a funkční spolehlivost. III/4.odděl. se domnívá, že nejvýhodnějším kanonem pro výše naznačený tank by byl kanon protiletecký takové ráže, který by probíjel pancíř tl. 100 mm ještě na vzdálenost 3000 m. Vámi navržený typ kanonu doprovoďte podrobnějšími technickými daty a uvedením jeho vlastností. …“ Ve čtvrtek 21. února 1946 na požadavek účinného dostřelu reagoval přednosta prvního odboru VTÚ plk. Charous přípisem ve znění: „Jsem toho názoru, že vzdálenost 3000 m pro úspěšné ostřelování tanků je volena vskutku příliš veliká. Pokládám za vhodnou vzdálenost do 1500 m, neb 2000 m.“

Zrod konstrukce pojmenované Tank všeobecného použití (TVP)

Ve středu 10. července 1946 Vědecký technický ústav zaslal prvnímu oddělení Hlavního štábu MNO studii, týkající se návrhu konstrukce nového čs. tanku ve znění: …

Výzbroj: Při volbě ráže tankového kanonu je nutno míti na zřeteli nejen účinek jeho střel, který samozřejmě s velikostí ráže a počáteční rychlosti stoupá, dále i nutnost rychlé palby, což zvláště od nabíječe vyžaduje ještě po dlouhých vyčerpávajících přesunech nejen vysoké fysické zdatnosti a obratnosti, ale i duševní pohotovosti, má-li správně a rychle vyplňovati v boji rozkazy velitele tanku, týkající se přípravy nabití jednotlivých druhů střeliva. 

   Z tohoto hlediska považujeme za přijatelnou pro tankový kanon ještě ráži 9 cm, neboť váha náboje této ráže by skýtala zdatnému a zručnému nabíječi ještě možnost rychlého nabití více ran za sebou v omezeném a uzavřeném prostoru tanku při poměrně labilním postoji při vyjímání různých druhů nábojů rozmístěných na rozličných místech bojového prostoru.

   Jelikož dnešní délky hlavní posledních takových kanonů omezují jejich úhlovou pohyblivost ve vodorovné rovině v terénu a hustším porostem, nemůže VTÚ doporučiti pro naše nové tanky  88mm kanon vz. 36 nebo 37 N.

    V zájmu zvětšení manipulačního prostoru nabíječe kanonu by bylo výhodné, aby kanon i kulomet byly umístěny v otáčivé věži ve společné lafetě tak, aby střelbu z obou těchto zbraní mohl prováděti jeden střelec a jejich nabíjení nabíječ.  Uložení obou těchto zbraní ve společné lafetě by se získal nejen větší manipulační prostor pro nabíječe, ale zvýšila by se i odolnost přední stěny otočné věže, jelikož by byla porušena jen jedním otvorem.

   Se zřetelem na přesnost střelby bylo by výhodné použíti pro kanon odpalovacího zařízení elektrického, poněvadž skýtá veliteli tanku lepší kontrolu práce jak nabíječe, tak i střelce (může sledovati hotovost ku střelbě i dobu odpálení). Odpalování kulometu může být mechanické.

   Střelec zamontovaných zbraní v otáčivé věži by seděl a rukama by stavěl jen dálku v záměrném dalekohledu a obsluhoval náměrové a odměrové kolečko; nohama pak by uváděl v činnost odpalovací zařízení podle potřeby buď kanonu, nebo kulometu.

   Druhý kulomet stejného typu jako ve věži avšak s vlastní lafetou, umožňující náměr přibližně + 25^o až – 10^o a celkový odměr vymezený pohybovým ústrojím, mohl by býti umístěn jako u LT vz. 38.

    Jelikož pro vlastní obranu tanku mohlo by býti v mnohých případech s úspěchem použito i ručních granátů, bylo by výhodné opatřiti tank speciálním granátometem uloženým ve vlastní lafetce ve stropu otáčivé věže. Výhoda tohoto granátometu v tanku spočívá v tom, že by bylo využito ručních granátů i v prostoru poblíž vozidla (až 20 m), kterýžto prostor je pro zamontované zbraně většinou mrtvý.

   Pokud se týče přenosné výzbroje tanku a stanoveného počtu střeliva, nemáme k Vašemu požadavku poznámek.

   Opatření tanku plamenometem zvětší se délka tanku, která by byla nutná pro Vámi požadovanou výzbroj a výstroj, nejméně o 25 cm, což samozřejmě se odrazí i v celkové jeho váze. Při tom počítáme s obsahem nádrže pro hořlavinu plamenometu jen pro cca 100 l a s umístěním hubice v kolébce spodního kulometu. Umístění plamenometu vně vozidla nepokládáme za výhodné, jelikož při tomto umístění by se nejen zvýšila váha vozidla o nutnou pancéřovou ochranu nádržky hořlaviny, nýbrž i snížila jistota obsluhy plamenometu.

    Dýmovací zařízení s tuhou látkou považujeme z hlediska osádky tanku za výhodnější, než s látkou kapalnou, protože tuto při umístění vnějším by bylo nutno chrániti pancířem, při umístění uvnitř tanku mohlo by dojíti k nežádoucímu jejímu rozlití ve vozidle. Bylo by proto výhodné použíti i u příštího našeho tanku obdobného dýmovacího zařízení, jakého bylo používáno v uplynulé válce v armádách spojenců.

 Výstroj: Prosíme, aby požadavek na „Prostředky individuální ochrany proti bojovým chemickým látkám“ byl podrobněji vymezen, neboť z něho není zřejmo, má-li se počítati v tanku s prostorem pro 5 ochranných obleků s botami (nutný prostor o rozměrech cca 70 x 50 x 30 cm) a pro 5 masek a 5 párů rukavic (prostor cca 40 x 35 x 30 cm), aneb s tím, že osádka tanku bude stále oblečena v normální avšak impregnovaný oblek a normální obuv natřenou zvláštním ochranným mazadlem proti b. ch. l., takže by bylo nutno počítati jen s uložením ochranných a asanačních prostředků osádky (ochranná mast na ruce, mazadlo na boty), asanačního mazadla na zbraně a různá vnitřní zařízení tanku a chlorového vápna. Pokud jde o další požadavky výstroje, máme za to, že by bylo výhodné, kromě Vámi předepsaných potravin a nádoby na pitnou vodu; opatřiti každý tank ještě malým naftovým nebo benzinovým vařičem.

  Brnění: Řešené podle vzoru tanku T 34 považujeme z hlediska ochrany osádky a strojních částí vozidla za výhodné až na část přední stěny před řidičem, protože kolmější stěna v tomto místě by jednak umožňovala lepší pozorování řidiči (lepší možnost kombinace více druhů pozorovacích prostředků), jednak by skýtala lepší možnost kulometné palby při výhodnější poloze těla střelce. Kromě toho doporučujeme opatřiti otáčivou věž i otáčivou pozorovací vížkou, v jejímž plášti by bylo 5 episkopů, takže velitel vozu by mohl v případě poškození jednoho episkopu rychle použíti episkopu jiného. Vížka by mimo to měla otáčivý strop, v němž by byl umístěn jednak binokulární periskopický dalekohled, jednak normální dělostřelecký dalekohled pozorovací a kromě toho i otvor pro signalizační praporek. Výhodu otáčivé vížky spatřujeme v tom, že střelec může otáčeti věží, aniž velitel tanku je znatelněji rušen v pozorování zjištěného cíle.  Otáčivý strop pozorovací vížky je výhodný v případě, že by byla vížka aretována v důsledku nepřátelské palby.

   Uvádění otáčivé věže do hrubého směru střelby pomocí elektrického motorku, kteréžto provedení je u ruského tanku T 34, pokládáme za výhodnější oproti hydraulickému otáčení věže používanému u tanků západních spojenců, protože při eventuálnímu poškození elektrického zařízení je příslušná oprava jednak snazší, jednak zůstává bojový prostor čistý.

    K ochraně bočních stěn a zadní stěny tanku proti skrytým střelcům pancéřových pěstí předpokládáme použití vhodné ocelové sítě vzdálené od zmíněných stěn cca 20 cm. Tuto vzdálenost bude pravděpodobně možno přesně stanoviti po provedení zkoušek nařízených MNO hl.št. čj. 1861 dův. hl. št. /1.odděl. 1945.

 

Pohyblivost: Má-li býti tank pohyblivý v různorodém terénu je v první řadě nutno, aby jeho specifický tlak na půdu nebyl větší než 0,5 kg/cm², protože je žádoucí, aby se dobře pohyboval i na mokrých loukách apod., tedy tam, kde je pěchota ještě velmi pohyblivá. Tímto požadavkem je ovšem dána velikost styčných kolejových pásů s půdou.

    Při daném specifickém tlaku na půdu je pohyblivost každého pásového vozidla odvislá od výkonosti motoru, systému řízení a od možnosti snadného přeřazování rychlostních stupňů.

    Podle našich zkušeností je nutno, aby naftový motor tanku byl tak výkonný, aby na jednu tunu váhy připadlo cca 20 k.s. jeho výkonu.

    V zájmu zjednodušení obsluhy jeví se vzduchem chlazený naftový motor pro bojové vozidlo výhodnějším přesto, že jeho chod je hlučnější.

   Požadavek rychlého přeřazení rychlostních stupňů je zvláště zřejmý při jízdě v terénu a po nepřehledných vozovkách, neboť tanky jednak ztrácejí v terénu rychle svoji jízdní rychlost, jednak vykazují na tvrdých vozovkách po dosažení nejvyšší rychlosti poměrně velmi dlouhou brzdící dráhu. Je proto u nich mnohdy nutno přispěti k rychlému zabrzdění i přeřazením na nejnižší rychlostní stupeň, protože opatření tanku dostatečně účinnými brzdami není dobře možné s ohledem na stěsnanost převodových částí.

    Z teoretického hlediska je pro jízdu na silnicích výhodné, umožňuje-li řídicí ústrojí takový rozdíl úhlové rychlosti hnacích kol, jaký odpovídá různým velikostem poloměrů zatáček. Z tohoto hlediska je tedy dobře řešeno řídicí ústrojí posledních typů tanků anglických a amerických, jelikož se značně přibližuje normálnímu způsobu jízdy automobilnímu. Předpokládá to ovšem, že řidič tanku má zasunut před zatáčkou rychlostní stupeň odpovídající poloměru zatáčky, která má býti projeta.

    Z praktického hlediska jeví se však tento způsob řízení méně výhodným, neboť má-li vozidlo za stavu klidu přejíti do pohybu v menším oblouku, musí řidič započíti s jízdou s motorem uvedeným do poměrně vysokých otáček, chce-li danou zatáčkou projeti. Tím ovšem jsou při záběru na maximum namáhány jak všechny ozubené převody, tak i hlavní spojka tanku. III. oddělení VTÚ považuje proto v praxi za výhodnější opatřovati i rychlé tanky bez ohledu na jejich váhu řídicím ústrojím, které jim umožňuje jízdu v zatáčkách jen v jednom poloměru a na místě, neboť při vyšších rychlostech zvětšuje se tento rádius vlivem odstředivé síly odvislé od velikosti kinetické energie vozidla. Kromě toho má na něj přímý vliv i řidič tím, že uvede v činnost na kratší neb delší dobu příslušné redukční soukolí řízení. Tento způsob řízení je zvlášť výhodný při rozjíždění a při vyskytnutí náhlých jízdních překážek při vyšších rychlostech tanku.

   Pokud jde o technické provedení jiných částí našeho příštího typového tanku, nemáme k výnosu MNO čj. 1446 připomínek. Rozmístění vnitřních prostorů tanku, rozmístění zamontovaných zbraní, nádrží palivin, jakož i ideové řešení pohybového ústrojí jsou patrny z přiloženého ideového náčrtku.

   Mají-li se všechny části tanku řešiti definitivně, je nutno nejdříve rozhodnouti o definitivních typech zbraní a to jak kanonu, tak i těžkých kulometů. Nejsou-li tyto zbraně definitivně vyřešeny zvláště kanon, je nutno posečkati s řešením pancéřové karoserie a tudíž i s řešením motoru a ostatních pohonných částí tanku až do doby předběžného vyzkoušení funkce jednotlivých zbraní, aby bylo zaručeno, že na jejich konstrukci nebude takových změn, které by ovlivnily i konstrukci otáčivé věže případně celé pancéřové karoserie.

   K náležitému vyzkoušení prototypového tanku a k rozhodnutí o jeho sériové výrobě je s jízdně-technického a střeleckého hlediska nutno provésti stejné zkoušky nejméně se dvěma prototypy tanku.

   Má-li prototyp tanku býti řešen u více než jedné firmy v zájmu využití konstrukčních i výrobních zkušeností všech našich bývalých výrobců tanků, bylo by nutno u každého z těchto výrobců objednati alespoň po dvou prototypech tanku bez otáčivých věží a jejich příslušenství. Na místo těchto byly by pro jízdně-technické zkoušky tyto tanky opatřeny odpovídající zátěží.  Spis, pod nímž je podepsán velitel VTÚ plk. děl. Ing. Trejbal⁽²⁾, obsahuje i dva „ideové výkresy“ navrženého tanku.

obr. Ideový náčrt Tanku všeobecného použití, jež byl součástí návrhu vpracovaného VTÚ v červenci 1946

obr. Ideový náčrt Tanku všeobecného použití, na němž je zachyceno předpokládané rozmístění nádrží paliva a hořlavé látky pro plamenomety.

Okamžitě po obdržení spisu vypracovaného plk. Trejbalem zareagoval plk. Ing. Šlechta na problematiku výzbroje nového typu tanku následovně: Dovoluji si připomenouti, že zkoušky s 88mm protiletadlovým dělem vz. 41 budou v nejlepším případě skončeny až na podzim t. r., načež za předpokladu, že vyhoví všem naň kladeným požadavkům i co do taktické pohyblivosti, bude rozhodnuto o jeho zavedení do výzbroje. Pak teprve bylo by definičně stanoveno, že dělo protitankové a dělo v tanku má míti též ráži 88 mm. Při tom ovšem by bylo žádoucí, aby alespoň střela byla pro všechny tyto 3 druhy děl společná. Nábojka u děla ve středním tanku byla by ovšem jiného tvaru již s ohledem na menší počáteční rychlost.

    Ve stejné době se k protichemickému materiálu vezenému v bojovém voze vyjádřilo první oddělení MNO takto: Doporučujeme osádku opatřiti pouze lehkou protiplynovou výzbrojí t. j. plynovou maskou, ochrannými rukavicemi, botami a ochrannou pláštěnkou. Dále nutnou zásobou asanačních prostředků jako: vápna, asanačního oleje na jemné kovové součásti vozidla a zbraně. Místo ochranného obleku postačí v tomto případě proti účinkům otravných látek ochranné mastě a speciálně impregnovaná výstroj. Předpokládá se, že tank je opatřen nejnutnějším nářadím jako lopatou a pod.

Otázkou je, kdy byly strojírny ČKD a Škodovy závody osloveny nabídkou MNO k zahájení vývoje nového typu tanku. Je možné, že stále platily praktiky z předválečného období, kdy zástupci Škodových závodů získaly informace a podklady o něco dříve než zaměstnanci ČKD. Jediné co jisté, že 10. prosince 1946 existoval návrh nového tanku, jež zhotovila konstrukční kancelář Škodových závodů. O podobném projektu ČKD z tohoto období zatím nejsou žádné informace.

obr. Projekt TVP vypracovaný konstrukční kanceláří Škodových závodů 10. prosince 1946

Počátkem roku 1947 nebylo rozhodnuto, jakou hlavní zbraní bude nový tank vyzbrojen. Vzhledem k tomu nebylo možné pracovat na projektu otočné věže a tak VTÚ přikročil k vypracování jeho jednotlivých částí. V prvé řadě to byl motor. Po vlastních studiích a poradách se zástupci MNO, továren a s vysokoškolskými profesory došel VTÚ k názoru, že nejvýhodnější by byl motor čtyřtaktní, naftový, vzduchem chlazený. Na podkladě toho byly vyzvány firmy ČKD. n.p., Š.Z. n.p. a závody Tatra n.p., aby podaly nabídky na prototypový motor T16VP. Fy ČKD a Škoda nabídky podaly. Závody Tatra se omluvily. Cena prototypového motoru (včetně vývoje a zkoušek) byla Škodovými závody stanovena na 2 720 000,- Kč. Na základě předběžných nabídek rozhodla komise dne 13. září 1947, že továrny vypracují ideové návrhy nabídnutých motorů a doloží je výkresy a výpočty; na podkladě kterých bude komisí určen další vývoj motoru. Objednávka na ideový návrh byla vypsána na základě MNO čj. 9513 Taj.-III/7.odděl.-1947 na ČKD a ŠZ. Obě firmy objednávku splnily a dodaly VTÚ své projekty příslušně doložené. Strojírna ČKD předložila tři projekty označené T-16-VP-H, T-16-VP-X-I a T-16-VP-X-II. Škodovy závody přišly s jedním projektem pojmenovaným „Škoda 16 AH 145“, jenž bude poději označen jako „Škoda- H“.  Škodovácká konstrukce na první pohled se zdála výhodná v tom, že motor měl malou výšku (1025 mm) a vzhledem k jeho výkonu umožnil by nízký profil pancéřové karoserie nad motorovým prostorem, což bylo důležité z důvodu nižší zranitelnosti vozidla. Nové projekty se následně porovnávaly s motory V-2 (SSSR – tank T-34), Tatra 111, Maybach a Meteor. Také velký důraz se kladl na to, aby při konstrukci motoru bylo pamatováno na dobrou přístupnost ke všem částem motoru, které třeba odpojit při jeho vyjímání z bojového prostoru. V roce 1948 bylo rozhodnuto, že budou objednány dva prototypové motory, jeden od Škodových závodů – typ „H“ a druhý od ČKD – typ X (původně označovaný jako X-I). Ale v této době se již odhadovalo, že sériová výrobě nového typu motoru se rozeběhne nejdříve za pět let. V tomto okamžiku se na prototyp nového tanku značně tlačilo, proto padlo rozhodnutí, že první prototypy budou osazeny sovětskými vodou chlazenými motory V-2, pro něž bude potřebný větší motorový prostor. Také se na zdlouhavé výrobě prototypových motorů projevily poúnorové změny, kdy na jedné poradě v roce 1949 bylo řečeno: Kromě toho nutno poukázati ještě na potíže personální, které jsou nepříznivější jak při zahájení vývojových prací počátkem roku 1948. Chybí šéfkonstruktér Ing. Štefka a Ing. Kajer v Škodových závodech, v ČKD Ing. Surin a Ing. Řehák. Z vysokých škol pak prof. Ing. Košťál a prof. Ing. Miškovský pro zhodnocení turbodmychadel. Zástupce VTÚ na tuto situaci již v prosinci 1949 na konferenci doporučil zastavit konstrukci motoru. Tento názor byl předložen v „Situační správě o vývoji motoru“ dne 28. června 1950.

 

obr. Návrhy dieselových motorů pro TVP

obr. Dieselová motor Škodových závodů 16 AH 145 navržený pro TVP 15. července 1947

Počátkem roku 1948 byly strojírny ČKD a Škodovy závody vyzvány k předložení návrhu nového tanku, v tuto chvíli byla jasná hlavní výzbroj (kterou měl tvořit kanon ráže 100 mm) a i motor (kterým se dočasně měl stát vodou chlazený sovětský V-2 užívaný v tancích T-34). Projekt Škodových závodů byl označen jako T-50 a ČKD T-51. Strojírna ČKD měla předložit konstrukční řešení jen podvozku bojového vozu, protože vývoj věže jak pro T-50, tak i T-51 byl svěřen Škodovým závodům, které měly monopol na výrobu kanonů a ještě v předválečné době, bylo rozhodnuto, že věž je součástí hlavní zbraně. A tak v minulosti věže s výzbrojí pro Lehké tanky vzor 35 vyráběné v ČKD dodávaly výhradně právě Škodovy závody.

Samohybná děla na podvozku TVP

Ve dnech 18. až 20. listopadu 1948 se ve Škodových zvodech konala porada tzv. dělostřelecké studijní komise, jejímž závěrem se stalo rozhodnutí o využití podvozků TVP pro samohybná děla protiletadlová, samohybná děla pro tankové vojsko a samohybná děla pro dělostřelectvo.

Ve středu 15. prosince 1948 předložily Škodovy závody ideové návrhy požadovaných samohybných děl, přičemž podvozek TVP byl použit jen u „samohybek“ pro tankové vojsko a pro dělostřelectvo. Pro podporu tankových vojsk byl připraven projekt 100 mm Sh TK – 16/900-TVP, kdy hmotnost celého bojového vozu se odhadovala na 40 000 kg, z čehož 32 000 kg činila váha samotného vozidla a 5500 kg připadlo na dělo s lafetou. Dále se počítalo s 50 náboji pro dělo o celkové hmotnosti 1600 kg a zbývajících 900 kg připadlo na kulomet PL ráže 12.7 mm s municí, kulomet ráže 7.92 mm s municí, radiostanici a výstroj. Protiletecký kulomet měl být namontován na otočné pozorovací vížce shodného provedení jako v tanku TVP. Kulomet se mohl sklopit na zadní část stropu věže. Vpředu po levé straně řidiče se měl instalovat kulomet ráže 7.92 mm. Kulomet by obsluhoval řidič spouští na řídicí páce a zaměřoval jej celým vozem. Při jízdě v terénu se hlaveň děla musela aretovat v maximální elevaci. Dalším projektem v této kategorii se stal 152 mm Sh KH – 43,5/675 – TVP, hmotnost bojového vozu měla dosahovat 40 000 kg, přičemž 32 000 kg připadlo na vozidlo s pancéřováním. Hmotnost excentricky uloženého děla by činila 5700 kg. 40 dělostřeleckých nábojů by vážilo 2600 kg, dále připadá 700 kg na protiletadlový kulomet ráže 12.7 mm s municí, kulomet ráže 7.92 s municí, radiostanici a výstroj. Uložení kulometů bylo shodného provedení jako u předchozího typu, stejně tak bylo řešeno zajištění kanonu při jízdě. Přední pancíř měl mí tloušťku 65 mm, bočnice a zadní pancíře 40 mm, podlaha a strop 20 mm. Pro dělostřelectvo konstruktéři předložili dva projekty, první nesl označení 100 mm Sh PTK 14,75/950-TVP – lehké provedení. Jednalo se o bojový vůz, u nějž se předpokládalo použití slabšího pancíře oproti TVP či samohybných děl pro tankové vojsko. Hlavní zbraň i s ochranným pancéřováním se měla instalovat na kulovou dráhu, která by dovoloval odměr 360^o. Pohon odměru měl být jednak ruční a jednak elektromotorem, stejně jako TVP. Pro protiletadlovou ochranu mohl být použit hrubý kulomet, upevněný na konzole na bočnici pancéřového krytu kanónu. Celková hmotnost bojového vozu se odhadovala na 32 000 kg. Z toho 23 000 kg připadlo na podvozek a 8400 kg na zbraň, střelivo a otočný štít. Zbraň vážila asi 2200 kg, 100 nábojů pro kanon 3200 kg a pancéřové plechy štítu při tloušťce 20 mm vážily by 3000 kg. Při přesunu se měl kanon odtočit dozadu a zajistit do držáku instalovaném na zádi vozu. Druhým navrženým typem se stal stroj pojmenovaný 152 mm SH KH 43,5/675 – TVP – lehké provedení. Jednalo se o konstrukci velmi se podobající předchozímu typu. Hmotnost bojového vozu měla činit 32 600 kg. Z toho 9000 kg připadlo na zbraň, střelivo a pancéřové plechy věže. Zbraň vážila 3000 kg. 50 nábojů mělo hmotnost 3000 kg a stejnou hmotnost měly mít pancéřové plechy věže, jež se ovládala stejně jako u předchozího typu a stejně se zajišťoval i kanon při přesunu.

obr. Ideový návrh 100 mm Sh TK – 16/900-TVP. Na výkresu jsou zaneseny délky hlavní přečnívajících vozidlo a to pro hlaveň: 100 mm PTK 16/900, 100 mm TK 16/855 a 100 TK 16/845 pro porovnání celkové délky vozidla.

obr. Ideový návrh 152 mm Sh KH – 43,5/675 – TVP

obr. Ideový návrh 100 mm Sh PTK 14,75/950-TVP – lehké provedení

obr. Ideový návrh 152 mm SH KH 43,5/675 – TVP – lehké provedení

Projekty T-50 a T-51

Ve čtvrtek 27. ledna 1949 MNO vyzvalo obě strojírny k předložení výkresů bojového vozu a k zhotovení dřevěné makety tanku s termínem do 30. září téhož roku. Škodovy závody plánovaný termín dodržely. Během prohlídky modelu v měřítku 1:1 a při následné poradě zástupci VTÚ a MNO tuto konstrukci kritizovali, nebyli spokojeni se značnou výškou a hmotností vozu. Po pěti jednáních, která se konala v Plzni a v Praze, byl projekt škodováckého T-50 zamítnut.

Ve čtvrtek 4. 11. 1949 je předložen další návrh projektu T-50 a 2. 12. 1949 zhotoven model bojového vozu v měřítku 1:10. Koncem roku dochází ke schválení návrhu, jehož přední část bojového vozu má tzv. „štičí příď“, podobně jako IS-3⁽³⁾, ale vzápětí (konkrétně 3. prosince 1949) důstojníci z MNO tento prvek zamítli.

Strojírna ČKD držela po celou dobu se Škodovkou krok a ve stejném termínu předložila svůj projekt T-51, který se interně nazýval TNH tA.

obr. Projet tanku TNH tA, předložený strojírnou ČKD 21. listopadu 1950

Projekt T-50/51

Koncem roku 1949 bylo rozhodnuto o spolupráci obou strojíren, je třeba si uvědomit, že po únoru 1948 zaniklo konkurenční prostředí a tak se nikdo společnému vývoji tanku nebránil.  V pátek 14. ledna se uskutečnila schůzka projektantů s důstojníky z VTÚ, aby se projednaly základní specifikace: stroj měl vážit 35 až 40 tun a požadovala se rychlost 60 km/h, ale Ing. Surin⁽⁴⁾ prohlásil, že tento požadavek je nereálný.

V pondělí 16. ledna 1950 byl odsouhlasen a sjednocen tvar korby a velikost motorového prostoru. Škoda dostala povolení pracovat na novém typu věže (lité) a také na novém 100mm tankovém kanonu ve dvou variantách (označeném AK1, který byl vyvíjen spolu se 100mm R11 a 100mm A20 – vývoj těchto dvou kanonů však začal dříve – koncem roku 1948).

V pondělí 27. února 1950 se konala porada na velitelství československého tankového vojska, během níž se schválila konečná verze projektu TVP. Tank T-50/51 byl také teoreticky srovnáván s tankem T-34/85 a vyšel z toho příznivě. Kanon ráže 100 mm dokázal na vzdálenost 1000 m prorazit 140mm pancíř (60 stupňů) a vozidlo mělo mít lepší manévrovací schopnosti, dané motorem AHK/AXK o výkonu 1000 koní a lepším odpružením. Bylo však také těžší než T-34/85. Uvažovalo se také o tom, že čelní a zadní části korby budou odlévané místo svařovaných, a generál František Papoušek⁽⁵⁾ měl zájem o automatický nakládací mechanismus. Během jednání se schválil plán výroby, současně obě firmy přislíbily, že dodají prototypy z měkké oceli do 30. dubna 1952 a prototyp z pancéřové oceli do 31. prosince 1952.

Výroba se rozdělila mezi obě firmy tímto způsobem: … Věž a dělo: provedou ŠZ, celkem tedy dvě věže pro prototypy vozů a dva kanony. O provedení další, zkušební a případně pancéřové věže bude rozhodnuto zvláštním dodatečným zápisem. Pancéřová karoserie: ČKD vyrobí dvě úplné korby z měkkého materiálu. Kromě toho bude vyrobena stejná korba z tvrdého pancéřového materiálu, za účely zkušebními a ostřelovacími. Tuto korbu provedou Vítkovické železárny Klementa Gottwalda. Podrobnosti i jejím objednání budou stanoveny dodatečně. Její objednávka však tvoří nedílnou část tohoto vývojového problému. Tvrdá korba musí býti vyvíjena odvisle od korby měkké, její materiál bude volen v nejtěsnější spolupráci s VTÚ. Její sváření provede výrobce, t. j. VŽKG (Vítkovické železárny Klementa Gottvalda). Motor, převodová skříň, vnější náhon (případně spojka):  Motor vyřeší individuálně každý národní podnik, ČKD i ŠZ do stejné karoserie. Tyto motory vzájemně funkčně i prostorově výměnné. K nim budou individuálně vyrobeny dvě příslušné dvě převodové skříně. Budou provedeny dva motory AXK-ČKD a dva motory AHK-ŠZ. Z těch vždy jeden motor bude zkušební (pro zkoušení na brzdě), druhý vozový (pro jízdní zkoušky prototypu), oba ve stejném provedení. U VTÚ budou míti oba podniky k dispozici předepsaný sovětský motor V-2. Konečné rozhodnutí o druhu převodové skříně bude dáno po provedených zkouškách s rekonstruovaným tankem T 34/85. Až na další oba závody vyvíjejí převodové skříně navržené předchozím ideovým návrhem a s ním schválené. Současně připravují výrobu prototypových skříní, každý n.p. po jednom kuse. Filtry na vzduch: ČKD si vyvíjí vlastní filtr na vzduch. V případě, že se tento filtr dá umístiti v motorovém prostoru, v němž je vsazen motor ŠZ, vyrobí ČKD tato filtry i pro ŠZ. Hodí-li se Škodovým závodům filtr typu Panther, dodá ji tyto filtry vojenská správa z kořistního materiálu. Uložení střeliva: ČKD. Podvozek: provedou ŠZ. Páky, pedály, sedačky pro řidiče: ČKD a ŠZ individuálně. Uložení agregátu: ČKD. Instalace rozvodu elektrické energie a přístrojů: celková schéma provedou ŠZ. Instalaci si provede každý n.p. individuálně v korbě vozidla, ŠZ ve věži pro oba závody. Vnitřní výbava a její instalace: instalace jež je ve věži bude provedena ŠZ, instalace v korbě ČKD. Větrání bojového prostoru: ČKD. Přístupy k motorům: oba n.p. individuálně. Zastavení motoru V-2: ČKD. …

Již v roce 1950 však bylo zřejmé, že Škoda ani ČKD nebudou mít možnosti sériové výroby, protože ambiciózní plán počítal se sériovou výrobou po šestnácti až dvaadvaceti měsících od zavedení prototypu. Major Hajšman také předpokládal, že kompletní dokumentace tanku by mohla být odeslána do SSSR k posouzení v listopadu 1950.

obr. Projet tanku TVP, předložený Škodovými závody 21. listopadu 1950

V roce 1949 Československo zakoupilo licenci k výrobě T-34/85. V této době se předpokládalo, že v letech 1953-1958 bude vyrobeno 1799 tanků, což byla pouhá fantazie. Dne 4. 3. 1950 se konala schůzka, na které bylo oznámeno rozhodnutí ministra obrany o zastavení vývoje T-50/51. Samotný motor měl být dále vyvíjen a ještě nějakou dobu poté pokračoval i vývoj pancéřové karoserie.

Technický popis Tanku všeobecného použití (Škoda) – pancéřování a výzbroj⁽⁶⁾

Hlavní technické údaje

Pancéřování:

   spodek pancéřové plechy:

   čelní stěny ……………………………………………. 65 mm

   boky, zadní stěny a strop nad řidičem ….. 40 mm

   strop a dno ………………………………………….. 20 mm

   váha ……………………………………………..…… 13000 kg

   věž – litá ocel:

   plášť a přední clona …………………………… 100 mm

   strop ………………………………..………………….  65 mm

   váha …………………………………………….……… 3600 kg

   elektrický pohon věže:

   rychlost otáčení na rovině …………………. 14 vt./1 ot.

   rychlost otáčení na svahu …………………. 24 vt./1 ot.

   Motor …………………………..………………..    24V, 1,5 Ks

 

Výzbroj:

   kanon 100 mm:

   ráže ………………………………………………………. 100 mm

   váha střely panc. granátu ……………………………  14, 73 kg

   váha střely náraz. granátu …………………………… 15 kg

   počáteční rychlost panc. granátu …………………. 890 m/sek.

   počáteční rychlost panc. granátu …………………. 850 m/sek.

   Délka hlavně ……………………………………………….. 5340 mm

   průraznost:

   proráží na 1000 m homogenní pancíř 60^o skloněný od

   vodorovné roviny o tloušťce …………..……………. 138 mm

   rozsah náměru ……………………………………………… -8 + 20^o

   rozsah odměru ……………………………………………… 360^o

   zákluz ……………………………………………………… max. 500 mm

   brzdová síla ……………………………………………… 20 000 kg

   váha komplet náboje panc. gr. …………………….… 27,6 kg

   váha komplet náboje nár. gr. ………………..…….… 28,6 kg

   váha úplného děla bez panc. clony ………………… 2600kg

   kulomety a přenosná výzbroj:

   lehké, ráže 7.5 mm ………………………………………… 3 kusy

    OPL, ráže 12.7 mm ……………………………………….. 1 kus

    Samopaly, ráže 9 mm ……………………………………. 2 kusy

    ruční granáty ………………………………………………… 20 kusů

 

Pancéřová karoserie

1. Materiál: Pancéřová karoserie je provedena z pancéřových plechů následujících tlouštek:

čelní stěny ……………………………….……………. 65 mm

zadní a boční stěny a strop nad řidičem … 40 mm

strop a dno ……………………………………………. 20 mm

vnitřní přepážka mezi bojovým a motorovým

prostorem ………………………………………………. 10 mm.

1. Provedení: plechy jsou spolu sčepovány a elektricky svařeny speciálními elektrodami. Karoserie je samonosná a dokonale tuhá, sváry jsou provedeny vodotěsně. Ke zvýšení tuhosti stropu a zachycení váhy věže s výzbrojí, podepírají strop dva uzavřené příčné nosníky a v bočních kanálech jsou v místě otočné věže vestavěna žebra.

   Bojový prostor: zabírá přední a střední část korby. V přední části je stanoviště řidiče, nad jehož hlavou jsou upravena vstupní dvířka. Vstupní dvířka v uzavřené poloze nevystupují z roviny stropního plechu, do něhož jsou vsazena na úkos. Při otevírání se nejprve nadzvednou a pak otočí do prava po stropním plechu a zajistí v této poloze. Tyto úkony provádějí se ruční pákou, umístěnou po pravé straně řidiče. Po otevření dvířek za delších přesunů mimo přímo ohroženou oblast, může řidič zvednutím sedačky vysunouti hlavu z vozu a pozorovat přímo. Po pravé straně řidiče je uložen lehký kulomet, 2 akumulátory nabíjecí benzinoelektrický agregát a schránky se střelivem pro kulomet. Po levé straně jsou rovněž 2 akumulátory a uložena výstroj řidiče.

   Před řidičem na přední stěně jsou uloženy dva episkopy, jejichž horní zrcadlové hranoly procházejí přední částí vstupních dvířek. Episkopy je možno seřiditi každý pro jinou vzdálenost a mimo to jsou odpérovány, takže přitlačením hlavou řidiče je možno v menších mezích měnit viditelnost, aniž by bylo třeba k tomu používat rukou. Oba episkopy se dají sklopit pod přední stěnu, takže nepřekážejí při vstupování a vystupování. Zrcadlové hranoly všech episkopů ve voze použitých jsou shodné.

   Za řidičem je proveden v podlaze kruhový nouzový výstup přístupný všem členům osádky. Otevírání víka nouzového průlezu provádí se jedním pohybem ruční páky, při čemž se uvolní 4 západky, které víko drží, a víko vypadne pod vůz. Kruhový tvar průlezu umožňuje pohodlný výstup a snadné opracování. Průlez je vodotěsný.

   Bojový prostor je zvukově a tepelně isolován od motorového prostoru.

   Motorový prostor: zaujímá zadní část korby a je v něm umístěn úplný motor, převodové a řídicí ústrojí a nádrže pohonných hmot.

    Strop nad motorem je celý demontovatelný a mimo to jsou v něm upravena dvoje dvířka, čímž je umožněna snadná demontáž motoru i kontrola důležitých orgánů.

   V přední části stropu za otočnou věží jsou provedeny otvory pro vstup chladícího vzduchu, pro jehož výstup jsou podobné otvory v zadní části stropu. Provedení otvorů je takové, že není možný zásah přímou střelbou. Vstupní i výstupní otvory jsou opatřeny převýšeným okrajem, proti zatékání při útoku hořlavinami na tank.

 

Otáčivá věž

1. Materiál: Věž je odlita z pancéřové oceli. Z téhož materiálu jsou provedena i víka vstupních otvorům přední clona děla a kryt větráku.
2. Provedení: Tloušťka stěn je na stropu a dnu 65 mm a přechází do 100 mm na bocích. Celé těleso věže je odlito vcelku. Věž má tvar bochníku. Věž spočívá na kulové dráze, která je upevněna na stropu pancéřové karoserie. Kulová dráha umožňuje lehké otáčení a zachycuje radiální i axiální síly, působící na věž při jízdě vozu, střelbě z děla i pří zásahu nepřátelskou střelbou, světlý průměr kulové dráhy je 2000 mm. Na kulové dráze je upravena dílcová stupnice rozdělená na 6000 dílců. Okénko pro odečtení polohy věže může býti osvětleno a je viditelné ze stanoviště střelce i velitele vozu.

   Na zadní části věže jsou vytvořeny dvě věžky opatřené otočnými stropy, v nichž jsou provedeny vstupní otvory.

Levá věžka – velitelská – má ve víku zamontovaný jednotný episkop (otočný a výkyvný) a sklopný držák pro 10ti násobný dělostřelecký dalekohled. Kulová dráha stropu velitelské věžky je opatřena stejnou dílcovou stupnicí jako kulová dráha věže. Pro udržení cíle v zorném poli velit. dalekohledu, při otáčení věže, do směru cíle, je opatřena vypínatelným náhonem od ozubeného věnce kulové dráhy věže, tak provedeným, že strop věžky zůstává při otáčení věže oproti spodku vozu relativně v klidu. Ve víku je proveden uzavíratelný otvor pro signální pistoli, po případě signalisační praporky. Váha víka je vyvážena zpružinami a v otevřené i uzavřené poloze je možno víko zajistit. Na přední části stropu věžky je upraveno tlačítko, jímž velitel věže obsluhuje spouštěč elektromotoru odměru.

Pravá věžka: Na otočném stropě uložena je lafetka pro kulomet proti letadlům, který možno obsluhovati po otevření víka věžky. Lafetka umožňuje střelbu těsně kolem vozu o do elevace cca 85^o. Odměr možno kulometu dávat otáčením celého stropu věžky a mimo to v malých mezích otáčením na čepu lafetky. Víko věžky je rovněž vyváženo a po otevření tvoří ochranný štít střelce. Mimo to je střelec chráněn zvláštním panc. štítem, upevněným na lafetce kulometu.

Otáčení věže je provedeno elektromotorem a ručně. Oba druhy pohybu umožňuje bez přepínání, po případě i současně jediné odměrové řídidlo, umístěné v levé přední části věže. Při ručním otáčení obsluhuje ruční kolečko střelec levou rukou. Motor elektrického otáčení obsluhuje jednak střelec, pomocí kontroléru, jímž možno měnit směr i rychlost otáčení věže, jednak velitel vozu, tlačítkem na stropu velitelské věžky. Při stisknutí tohoto tlačítka vypne se automaticky pohyb věže řízený střelcem a věž se největší rychlostí otočí do směru pozorování velitele. Motor je proti přetížení chráněn třecí spojkou, která při překročení maximálního momentu prokluzuje. Věž je možno v každé poloze aretovat, přičemž je znemožněno současně zapnutí elektromotoru. Při ručním otáčení věže na svahu může střelci pomáhat nabíječ, pomocným odměrovým zařízením, které je umístěno v pravé přední části věže.

   V pravém a levém boku věže jsou provedeny střílny pro samopal, které lze uzavírat kuželovou zátkou. Střílny umožňují střelby do největší blízkosti vozu (od 2,5 m) a možno jimi vysunout i ruční granát.

   Nad stanovištěm nabíječe a střelce jsou ve stropu věže umístěny po jednom jednotné otočné episkopy. V nejhořejší části věže vzadu mezi věžkami je umístěn elektrický ventilátor, na vnější straně chráněný krytem. Ventilátor odsává plyny při střelbě.

   Na stanovišti nabíječe je umístěna radiostanice s příslušenství.

   Elektrický proud pro pohon věže, signalisaci a radiostanici přivádí se do věže elektropivotem, umístěným na podlaze vozu v ose věže. Na něm jsou též zavěšeny sedačky pro střelce a nabíječe, které se pohybují současně s věží. Sedačku nabíječe možno otočiti dopředu pro dělo, aby nabíječi nepřekážela při obsluze děla. Sedačka pro velitele je upevněna na otočném rameni na kulové dráze. Velitel i nabíječ mají v místě věžek plošiny výškově nastavitelné, aby mohli pohodlně pozorovat i při otevřeném víku věžky resp. Obsluhovat kulomet OPL. Poblíž stanoviště velitele uložena je na levé bočnici věže raketová pistole s příslušnou municí.

   Přední část stropu věže je snímatelná pro demontáž děla.

 

Výzbroj

1. Tankový kanon ráže 100 mm používá téhož střeliva jako současně vyvíjený 100 mm PTK, což již délce hlavně TK 5340 mm dává výkon 14,75 kg/890 m/sec pro pancéřový granát jenž při tom proráží homogenní pancíř o tloušťce 1338 mm skloněný pod úhlem 60^o na vzdálenost 1000 m.

Hlaveň je jednoduchá se snímatelným zadkem a upínacím šroubem, bez úsťové brzdy a má vodorovný závěr klínový s poloautomatikou.

Závěr je opatřen všemi obvyklými pojistkami.

Závěrová poloautomatika se napíná při předkluzu a současně otevírá závěr a vyhazuje vystřelenou nábojnici. Po nabití nového náboje samočinně závěr zavře.

   Pro první otevření závěru, po případě při selhání poloautomatiky, slouží klika. Na horní ploše zadku hlavně upevněn je vratník s vyplachovacím zařízením a kapalinová brzda.

Vratník je vzducho-kapalinový. Jeho tělo tvoří současně píst vyplachovacího zařízení, jehož válec je upevněn na zadku hlavně a převlečen přes vratník. Při zákluzu nasává se do válce vzduch, který se při zákluzu komprimuje. Na konci předkluzu při otevření závěru, otevře se ventil, jímž se tento tlakový vzduch vpustí do dýz, jimiž proudí do nabíjecí komory hlavně a vyfoukne z hlavně plyny, vzniklé při spálení prachové náplně, takže tyto neobtěžují osádku vozu.

Hydraulická brzda jednoduché konstrukce je zařízena na konstantní zákluz max. 500 mm. Hlaveň je svým válcovým vedením uložena v pouzdrech kolébky, která spočívá svými výklonnými čepy v ložiskách, přímo upevněných na přední části věže. Na spodní straně kolébky upevněn je náměrový ozubený segment, na horní straně je opatřena oky pro uchycení vratníku a pístnice kapalinové brzdy. Přední část kolébky je opatřena přírubou, na níž je nasazena pancéřová clona, která překrývá otvor, jímž prochází dělo z věže a chrání dělo i osádku před zásahem nepřátelskou střelbou.

   Po pravé straně kolébky je uspořádáno hydraulické nabíjedlo. Sestává ze skupiny hydraulických válců, nabijáku a nabíjecího žlabu. Při zákluzu se nabíjedlo samočinně napne a nabíjející palec vyjede do zadní polohy. Po vložení náboje do nabíjecího žlabu sklopí nabíječ žlab do osy hlavně, čímž se nabiják samočinně uvolní a vsune náboj do hlavně, závěr se uzavře a vrátí žlab do původní polohy. Práce nabíječe se omezuje na vkládání náboje do žlabu a jeho přiklopení do osy hlavně, všechny ostatní úkony se dějí úplně automaticky.

   Vyhazované nábojnice jsou zachycovány zachycovačem nábojnic, jenž je uspořádán na zadní stěně krytu zákluzu.

Kryt zákluzu zabraňuje zranění osádky vozu zakluzující hlavní a současně slouží jako nosič nabíjedla a vyrovnávacího závaží k vyvážení děla.

Lafetu tvoří spolu s ložisky kolébky přímo otočná věž. Ložisková tělesa nesou na svých prodloužených koncích ložiska pro náměrový hřídel, levé ložisko nese komoru náměrového ústrojí, jehož ruční kolečko obsluhuje střelec pravou rukou. Na rukojeti ručního kolečka je knoflík elektrického spouštění děla. Náměrové ústrojí má pojistnou třecí spojku, která chrání ozubení před přetížením. Lafetace umožňuje dělu náměr -8^o až +20^o.

Spouštění děla je provedeno ve dvou alternativách:

1. elektrické se zápalkovým šroubem elektricky zapalovaným proudem z baterie vozu, zapínaným spínačem na rukojeti ručního náměrového kolečka.

Vedení je zřetelně označeno, aby bylo snadno rozpoznatelné od elektrické instalace vozu a má dvě kontrolní žárovky, aby bylo lze snadno zjistit správnost jednotlivých úseků. Aby byla zaručena jistota provozu je pamatováno na zvláštní nouzovém spouštění, které se provádí samostatným odpalovacím agregátem, jenž stisknutím, dodá dostatečný proud k odpálení. Toto zařízení má svůj vlastní proudookruh.

1. perkusní – elektromechanické, značně složitější než A). V tomto případě, normální úderníkový mechanismus je uváděn v činnost elektromagnetem, který se zapíná spínačem z rukojeti náměrového kolečka. Při selhání elektrického zařízení, možno spouštěti mechanicky pedálem.

Dělový záměrný dalekohled je téhož typu jako pro vozy „Panther“ s dvojitým zvětšením 2,5x a 5x. Je upevněn po levé straně děla tak, že výkyvná přední část s objektivem je uložena v přední pancéřové cloně ve zvláštním držáku a zadní část s okulárem je zavěšena ve vhodné výši na stropu věže.

   Při delších přesunech je dělo otočeno vzad a hlaveň upevněna na strop vozu pomocí jednoduchého držáku. V bojovém pásmu je hlaveň otočena kupředu a dělo aretováno svorníkem upevněným na kulové dráze věže a zasahujícím do krytu zákluzu.

7. 3 lehké kulomety ráže 7.5 mm. Horní kulomet uložen na kolébce po pravé straně tak, že tvoří s dělem dvojče. Spouštění je buď elektrické – servo, nebo mechanické ze stanoviště střelce děla. Celý kulomet je za pancéřovou clonou. Dolní kulomet uložen v samostatné lafetě Zbrojovky-Brno, za předním pancířem ve spodku vozu po pravé straně řidiče, přičemž celá zbraň je za pancířem. Kulomet je zamířen na vzdálenost 400 m před vůz a ovládá ho řidič spušťadlem, umístěným na řídicí páce.

   Opouští-li osádka vůz, lze oba kulomety snadno vyjmouti a používat jich jako pěchotních zbraní. Záložní kulomet je uložen uvnitř na pravém boku věže.

12. Kulomet PL ráže 12.7 mm uložen v lafetce na stropu pravé věžky. Nepoužívá-li se kulometu, je sklopen na zadní stranu věže, čímž je chráněn proti poškození ze předu.
13. 2 samopaly ráže 9 mm uloženy jsou na pravém a levém boku věže poblíž střílen pro samopal.
14. 20 ručních granátů. Poblíž střílen je uloženo po 10 granátech.
15. Dýmovnice – VTÚ dosud neurčil způsob zadýmování.

 

Střelivo

   Pro kanon: celkem 50 ran nárazových nebo pancéřových v libovolném poměru, z nichž 18 je přímo v zadním nástavku věže, 24 v prostoru nad pásy a 8 pod podlahou bojového prostoru.

   Pro lehké kulomety: celkem 4000 ran. Pásy po 100 ranách uloženy v krabicích v blízkosti zamontovaných zbraní.

   Pro kulomet OPL: celkem 1000 ran, pásy v krabicích ve věži pod pravou věžkou.

   Pro samopaly: celkem 400 ran v zásobnících na obou bocích věže vedle samopalů.

   Pro signální raketovou pistoli: 40 ran na levé bočnici věže u stanoviště velitele.

obr. Výkres TVP konstruovaného Škodovými závody se znázorněním uložení munice pro kanon

Panther, Hetzer a Turan

Nedlouho po osvobození začala zbrojní konstrukční kancelář Škodových závodů pracovat na projektech samohybných děl využívajících podvozek tanku Panther, Hetzer , T-22⁽⁷⁾, atd.  Již 17. září 1945 je vypracován projekt Tankového samohybného minometu ráže 30.5 cm. Technický popis je sepsán i v ruském jazyku. Je možné, že obchodní zástupci firmy měli zájem o prodej tohoto typu do SSSR.  Počátkem října 1946 je dokončen konstrukční návrh nazvaný 30.5 cm minomet na samohybné lafetě, jedná se o bojový vůz vystřelující okřídlené miny o váze 160 kg do vzdálenosti 10 000 m, případně miny o hmotnosti 235 kg do vzdálenosti 7000 m. Minomet měl hladkou hlaveň se šroubovým závěrem, dvě hydraulické zákluzové brzdy, vzduchový vratník, kolébku s cylindrickým vedením hlavně, horní lafetu s náměrovým a odměrovým ústrojím. Spodní lafeta měla být čepem a ozuby spojena s vanou podvozku. Zbraň měla být instalována na podvozek typu Panther. Pancéřová karoserie se měla vyrobit ze slabších plechů z důvodu snížení váhy vozidla. Přesto se hmotnost stroje odhadovala na 45 000 kg. Mezi pásy podvozku se nacházela opěrná deska, která se před střelbou musela spustit. Díky tomuto uložení se dával hrubý odměr celým vozidlem. V bojovém prostoru mělo se uložit jen 9 min. Osádka vozu byla čtyřčlenná.  Ve stejném období konstruktéři předložili návrh Útočného vozu s 15cm houfnicí stu H 43. Kolébka houfnice spočívala svými výklonnými čepy v ložiskách, umístěných ve vertikálním rámu, otáčejícím se při působení odměrového ústrojí kolem vertikální osy dvou čepů, upevněných na takzvané kulové lafetě. Otvor pro hlaveň v kulové lafetě měl být zakryt dvěma pohyblivými clonami, upevněnými na kolébce.  Houfnice se měla zamontovat do útočného vozu typu G-13⁽⁸⁾. V bojovém prostoru se mělo uložit deset ran pro houfnici, jejíž maximální dostřel činil cca 3880 m. Obsluhu děla by tvořili tři muži, z nichž jeden byl řidič. Celková hmotnost útočného vozu a děla se odhadovala na 16 000 kg. Dalším neméně zajímavým projektem je 15cm německá těžká polní houfnici s.F.H.18 na samohybné lafetě. Horní část 15cm houfnice se skládala z hlavně, kolébky s brzdovratným zařízením, horní lafety, náměru a odměru. Zbraň se měla osadit na útočný vůz T-22, jehož karoserie by byla příslušným způsobem přizpůsobena. Hlaveň, kolébka a brzdovratné zařízení byly použity téměř beze změn. Horní lafeta, náměr a odměr se musely částečně adaptovat za účelem použití na samohybné lafetě za nových změněných poměrů. V bojovém prostoru mělo být uloženo deset ran pro houfnici, jejíž maximální dostřel činil cca 11 800 m. Obsluhu děla tvořilo pět mužů, z nichž jeden byl řidič. Celková hmotnost útočného vozu a děla se odhadovala na 18 000 kg.

V květnu 1947 jsou škodováckými konstruktéry připraveny dva projekty, o které vojáci projevují zájem. Prvním z nich je 10.5cm německá lehká polní houfnice I.F.H.18/40 na samohybné lafetě. Horní část 10.5cm houfnice tvořila hlaveň, kolébka s brzdovratným zařízením, horní lafeta, náměr a odměr který byl by namontována na útočném voze T-22, jehož karoserie se musela příslušným způsobem přizpůsobit. Hlaveň, kolébka a brzdovratné zařízení byly použity téměř beze změn, horní lafeta, náměr a odměr by se adaptovaly za účelem použití na samohybné lafetě. V bojovém prostoru mělo být uloženo dvacet šest ran pro houfnici, jejíž maximální dostřel činil cca 11 000 m. Obsluhu děla měli provádět tři muži, z nichž jeden byl řidič. Celková hmotnost útočného vozu a děla se odhadovala na 16 500 kg. Druhým projektem byla 152mm houfnice vz.18/46-N-Panther. Vlastní zbraň bojového vozu měla být chráněna rozevírací pancéřovou skříní, která zbraň v klidu kryla i ze shora. Ve víku skříně se měl nacházet kruh pro kulomet. Osádku tvořil řidič, kulometčík-raditelegrafista a čtyři muži obsluhy. Do téže kolébky bylo možno vložit 105mm kanon vz. 18-N, ale musela vyměnit brzdová tyč v zákluzové brzdě. Ostatní zůstalo beze změny. V době zpracování projekt nebyl uveden počet ran pro houfnici, jejíž maximální dostřel činil cca 15 000 m. Celková hmotnost útočného vozu a děla se odhadovala na 46 000 kg. Tyto dvě konstrukční řešení zaujaly důstojníky z MNO, kteří pověřili VTÚ zajištěním výroby dvou prototypů samohybných děl. Z tohoto důvodu Škodovka nejprve žádá MNO o odprodej jednoho tanku Panther a jednoho tanku Turán pro zkušební účely. Tyto typy bojových vozů se zrovna nacházely ve větším množství v továrně, kde čekaly na opravu. Dne 3. června 1947 obchodní ředitel Škodových závodů ing. Štembera odesílá dopis (nazvaný „Děla na samochodkách“) Vědeckému technickému ústavu, z něhož si několik pasáží dovolím citovat: …  Prosíme o zaslání zbraně našemu plzeňskému závodu pro toto vozidlo, v případě, že by voj. správa nemohla uvedenou zbraň našemu závodu zaslati, navrhujeme dodání 150 mm s.F.H. vz. 18 a udělení objednávky na převrtání a adaptaci na 152 mm houfnici vz. 18/46. … Současně dovolujeme si upozornit, že do téže kolébky na Pantheru možno vložit hlaveň 150mm houfnice vz. 18N nebo kanon 105 mm vz. 18N. Pro kanon je však třeba vyměnit brzdovou tyč v zákluzové brzdě. … Zbraň je kreslena na T-22, poněvadž tento je náš výrobek a máme od něho výkresy. Vozy Turany jsou s T-22 shodné. … Dle protokolu čís. 1 dodá vojenská správa příslušné podvozky v dobrém stavu, děla i střelivo. Prosíme o dodání pojízdného Panthera neb udělení objednávky na opravu nepojízdného Pantheru na tank pojízdný. … Vzhledem k tomuto ujednání prosíme o anulování naší původní žádosti o odprodej Pantheru vojenskou správou našemu závodu. …

V pondělí 16. června 1947 rozhodl VTÚ na základě nařízení Hlavního štábu MNO o přestavbě tanků Turan na samohybná děla vyzbrojené 105mm houfnicí le.FH18. Na stavbu prototypů a na náhradní díly jsou vybrány nejzachovalejší tanky typu Turan I (evidenčních čísel H-803, H-822 a 1H-203) a Turan II (evidenční číslo 2H-223). Ve spisu z 10. června 1947 figurují dvě modifikace stroje. Jeden prototyp měl houfnici lafetovanou v ose vozidla, u druhého prototypu byla houfnice lafetována mimo osu vozidla, čímž se podařilo snížit výšku bojového vozu o 420 mm. Prototyp se zbraní mimo osu vozidla měl však omezený odměr, což se jevilo jako vážný nedostatek, který měli konstruktéři ŠZ neprodleně odstranit. Práci na obou prototypech ztěžoval nedostatek náhradních dílů a zhotovené stroje byly v továrně odzkoušeny v listopadu 1948. Zkušební jízdy konané 22. prosince1948 nedopadly dobře a prototypy musely podstoupit opravy, po kterých se 10. března 1949 konaly další zkoušky ve VVP Dědice. Následně jsou oba vozy převzaty čs. brannou mocí s tím, že výroba dalších samohybných děl tohoto typu se již neuskuteční. Posléze stroje obdržely evidenční čísla 67.491 a 67.492 a jsou přiděleny jako zkušební a výcvikové vozidla do dělostřeleckého útvaru č. 4677 v Olomouci. Koncem 50. let jsou oba vozy zrušeny a sešrotovány.

obr. Návrh Tankového samohybného minometu na podvozku tanku Panther vypracovaný konstrukční kanceláří Škodových závodů 17. září 1945

obr. Návrh 30.5cm minometu na samohybné lafetě vypracovaný Škodovými závody 10. října 1946

obr. Útočný vůz s 15cm houfnicí stu H 43, projekt navržený 7. října 1946

obr. 15cm německá těžká polní houfnici s.F.H.18 na samohybné lafetě, projekt navržený 7. října 1946

obr. 10.,5cm německá lehká polní houfnice I.F.H.18/40 na samohybné lafetě, projekt navržený 20. května 1947

obr. Konstrukční řešení 152mm houfnice vz.18/46-N-Panther

Lehký tank T-17 a samohybná děla konstruovaná na jeho podvozku

Rok 1948 přinesl značné množství návrhů samohybných děl, tak i projekt lehkého tanku, jehož věž je velmi podobná věži užité na Tanku všeobecného použití.  Tento stroj nesl označení Škoda T-17. Pojezdové ústrojí zdánlivě připomíná konstrukci tanků TNH vyráběných před válkou firmou ČKD, z nichž během války vzešel stíhač tanků Hetzer, který se během války vyráběl i ve Škodových závodech a po válce jej ŠZ exportovaly do Švýcarska pod označení G-13. Ale opak je pravdou, projekt lehkého tanku navazuje na předválečnou konstrukční školu Škodových závodů, tím myslím dvojitá pojezdová kola, hřebenové vedení pásů a také, že převodová skříň a hnací kola jsou umístěna v zadní části vozu. Vzhledem k důležitosti tohoto projektu je opis technického popisu T-17 v nezměněné podobě umístěn v následujícím textu.

Ve stejnou dobu, kdy vznikaly projekty samohybných děl na podvozku TVP, pracovali konstruktéři i na lehčím provedení těchto strojů, tedy samohybných děl na podvozku T-17, který označovali zkratkou LP (lehký podvozek). Jak již bylo zmíněno, navrhovaná děla byla konstruovaná ve třech kategoriích: samohybná děla protiletadlová, samohybná děla pro tankové vojsko a samohybná děla pro dělostřelectvo. Samohybné dělo protiletadlové neslo označení 50 mm Sh PLK-2,12/1020-LP. Hlavní zbraň se zásobníky na 80 ran o celkové váze 2700 kg měla být namontována v zadní části podvozku na podstavci tak, aby odměr dovoloval celý rozsah t. j. 360^o. Podstavec byl uložen na podlaze vozidla. Ochranu obsluhy zajišťovalo tzv.  štítováním jen v horní části, spodní štítování tvořily bočnice vozidla. Čelní štítování mělo být provedeno jako na vozidle pancířem 50mm silným. Bočnice měly tloušťku pancíře 25 mm. Váha štítování děla činila 1100 kg. Zásoba střeliva se nacházela přímo na děle cca 80 ran, záloha střeliva v podvozku cca 120 ran o váze 900 kg. Celková váha vozidla by dosahovala 16 400 kg. Pro protiletadlovou ochranu dělostřelectva se uvažovalo o zeslabení pancéřování, kdy by síla plechů činila 20 a 15 mm a tím by celková váha se snížila na 14 600 kg. Samohybné dělo pro tankové vojsko bylo navrženo pod označením 76,2 mm Sh TK –  6,4/900-LP. Váha bojového vozu se odhadovala na cca 17 000 kg. Z toho 13 500 kg připadlo na hmotnost pancéřového podvozku a cca 2800 kg činila váha děla s lafetou a střelivem. Dělo s lafetou vážilo asi 2600 kg. 50 dělových ran (á 12,5 kg) váží 625 kg. Zbývajících 700 kg připadlo na uloženou munici, radiostanici a výstroj. Pancéřování vozidla: přední pancíře 50 mm, bočnice 25 mm, strop a podlaha 10 mm. Dělo mělo mít periskopický záměrný dalekohled. Elevace děla + 20^o, -8^o, odměr +/- 15^o. Předpokládalo se, že vozidlo bude mít na stropu kulomet PL ráže 12.7 mm namontovaný na otočné pancéřové vížce shodného provedení jako u tanku TVP. Kulomet se mohl odklopit na zadní část stropu vozu. Vpředu po levé straně řidiče byl namontován kulomet ráže 7.92 mm. Tento kulomet obsluhoval řidič a spouští na řídicí páce a zaměřoval celým vozidlem. Samohybná děla pro dělostřelectvo byla konstruována ve dvou verzích. První verze nesla označení 76.2 mm Sh PTK 6,4/900-LP. Váha tohoto bojového vozu měla činit asi 16 000 kg. Z toho 12 300 kg připadlo na podvozek a 3700 kg na zbraň, střelivo, uložení zbraně a štítování. Zbraň, lafeta, náměrové řididlo a vyvažovače vážily asi 1100 kg. 80 kusů střel asi 1000 kg a štítování při navrženém tvaru a tloušťce desek 20 mm vážilo 1600 kg. Tloušťka pancéřových desek podvozku měla být rovněž 20 mm. Náměr byl -6^o +38^o, odměr 360^o. Pohon odměru měl být proveden stejně jako u TVP t. j. otočný štít a zbraň jako celek se otáčela pomocí ručního odměrového řídidla nebo elektromotorem. U děla bylo nutné vyměnit zaměřovač vz. 38 za jiný s panoramatickým dalekohledem. Druhý projekt byl pojmenován 105 mm Sh H 14,3/540-LP. Váha tohoto bojového vozu by dosahovala asi 16 000 kg. Z toho 3700 kg připadlo na zbraň, střelivo a štítování. Aby mohlo být štítování co do tvaru a tloušťky shodné s předešlým typem, bylo v otočném štítu uloženo asi 50 střel. Náměr je -5^o  +70^o, odměr 360^o, pohon odměru je shodný s předcházejícím typem.

V této době, kdy konstrukční kancelář ŠZ usilovně pracovala na projektech tanků, málokdo si připouštěl, že se pomalu začíná uzavírat slavná historie výroby bojových útočných vozů domácí konstrukce. V předválečném období patřily tanky ze ŠZ a ČKD mezi světovou špičku a pokud by se poměry v Československu po únoru 1948 nezměnily, exportovaly by naše zbrojovky tanky a samohybná děla nadneseně řečeno do celého světa.

Technický popis lehkého tanku ŠKODA T-17

Výzbroj: kanon 75 mm, tři kulomety 7.92.

   Osádka: čtyři muži.

   Osmiválcový, vodou chlazený V-motor s úhlem válců 45^o jest umístěn i s převodovými a řídicími orgány v zadní části bojového vozu. Motor má cirkulační tlakové mazání se suchou klikovou skříní. Ventily jsou uspořádány v odnímatelné hlavě válců a řízené shora rozvodovým hřídelem, uloženým nad hlavou válců. Citlivý regulátor zabraňuje překročení normálních otáček motoru. Motor má dvojitý terénní karburátor se startovacím zařízením, zapalovací magnetoelektrické zařízení a elektrický startér.

   Chlazení jest vodní s přetlakem a s odstředivým ventilátorem. Chladič jest uložen v zadní části tanku vedle motoru. Chladící vzduch se nasává kanály, vytvořenými po obou stranách motoru ve stropě pancéřovaného motorového prostoru.

    Převodová skříň, uložená napříč vozu, tvoří zároveň řídicí mechanismus a jest smontována se skříní motoru v jeden blok. Má pět rychlostních stupňů pro jízdu vpřed a stejný počet pro jízdu vzad. Řazení rychlostí se děje zubovými spojkami, ovládanými táhly od řadicí páky řidiče. Řízení tanku se děje mechanicky táhly od řídicích pák zapínáním třecí mnohodiskové spojky pravé neb levé, uložené na pravém a levém bloku převodové skříně. Řídicí mechanismus jest svázán s mechanismem převodové skříně, takže každému jednotlivému rychlostnímu stupni odpovídá určitý poloměr oblouku (2 – 18 m). Tank se může také otáčeti na místě kolem středové osy.

   Z převodové skříně jest vyveden hřídeli náhon k redukčnímu soukolí řetězových hnacích kol. Na těchto hřídelích jsou umístěny vozové brzdy, provedené jako diskové brzdy se servo-účinkem.

   Pásy tanku se skládají ze stejných článků o malé rozteči, zhotovené ze speciální opotřebenívzdorné oceli. Jejich tvar jest řešen tak, že docilují dobrého záběru, velké trvanlivosti při poměrně malé váze. Každý článek jest opatřen nosem, tvořícím vedení pásu mezi dvojicemi kol podvozku. Tank má pokaždé straně čtyři pojezdná dvojitá kola, uložená na výkyvných ramenech a pérovaná torzními tyčemi. Každé dvojité kolo jest tedy pérováno samostatně.

    Pás nad pojezdnými koly jest veden přes tři nosné kladky. Napínání pásu se provádí posouváním předního vodícího kola pomocí zvláštního mechanismu, který umožňuje lehkou obsluhu.

   Karoserie vozu jest svařena z pancéřových plechů tloušťky 50, 25 a 10 mm, vesměs skloněných od vertikály.

   Věž vozu jest provedena z litého pancéřového materiálu a jest uložena kulovou drahou na stropě vozu.

   Ve věži jest uložen velmi výkonný kanon ráže 75 mm s elektrickým odpalováním. Lehký kulomet ráže 7.92 mm, uložený na pravé straně děla ve společné lafetě, tvoří s dělem dvojče.

   Náměr jest ruční, odměr ruční a s elektrickým pohonem. Na věži nahoře jest uspořádána otočná pozorovací věžka s jedním výkyvným a dvěma pevnými episkopy. Víko pozorovací věžky slouží také jako vstupní dvířka. Vedle pozorovací věžky jsou další vstupní dvířka. Nad závěrem děla ve stropu věže jest uspořádán elektrický ventilátor, který odsává plyny vzniklé při střelbě.

   Pro orientaci střelce slouží otočný episkop, uložený ve stropu věže. Řidič vozu pozoruje episkopem, umístěným vpředu ve stropě vozu.

   V přední stěně vozu jsou uloženy dva lehké kulomety, které ovládá řidič. V podlaze jest uspořádán nouzový výstup.

   Po stranách ve voze a ve věži jest uloženo střelivo a v nástavku věže radiostanice.

   Na zádi vozu jsou upevněny dýmovnice, opalované elektricky d velitele vozu.

   V bojovém prostoru je uloženo 40 ran pro kanon a 6000 ran pro kulomety. Celková hmotnost útočného vozu se odhaduje na 19 000 kg.

obr. Tank ŠKODA T-17

obr. Ideový návrh 50mm Sh PLK-2,12/1020-LP

obr. Ideový návrh 76,2 mm Sh TK –  6,4/900-LP

obr. Ideový návrh 76,2 mm Sh PTK 6,4/900-LP

obr. Ideový návrh 105 mm Sh H 14,3/540-LP

Projekt Hakl

Na závěr je třeba zmínit i dva projekt konstruované na podvozku německého kolopásového transportéru. Jednalo o snahu předložit armádě lehký, ale především levný bojový vůz nesoucí protiletadlovou či dělostřeleckou výzbroj. První projekt se nazýval 50 mm Sh PLK-2,12/1020-Hkl 6 p, jednalo se o protiletadlové dělo se zásobníky na 80 ran o celkové váze 2700 kg, které bylo namontováno na podstavci uloženém na rámu vozidla tak, aby rozsah odměru činil 360^o. Dělo bylo v přední části opatřeno lehkým štítem 4 mm silným o váze 150 kg. Vozidlo mělo po stranách a vzadu sklopné bočnice, které při střelbě se sklopily a tvořily plošinu pro obsluhu děla. Kabina řidiče byla rovněž lehce štítovaná. Záložní střelivo 80 ran o váze 600 kg se nacházelo ve voze v prostoru mezi rámem podvozku a podlahou děla. Štítování vozidla mělo být zhotoveno z pancíře tloušťky 4 mm o váze cca 950 kg. Celková váha vozidla se odhaduje na 8500 kg.

Druhý projekt byl naznán 88 mm Sh PTK vz. 43/41 N – Hkl 6 p. Jednal ose o tzv. samohybku pro dělostřelectvo.  Váha bojového vozu byla cca 8,5 t. Podvozek vážil 4100 kg, zbraň 2200 kg, zbytek připadal na nosič lafety, opancéřování předku a kabiny řidiče, poněvadž řidič musel být při střelbě na svém místě a dávat hrubý odměr vozidlem. Náměr -5^o  +45^o. Odměr asi +/- 15^o. Střelivo se vezlo na přívěsném vozíku. Což bylo výhodné i hospodárné. U tohoto návrhu se ložná váha plně využila pro zbraň. Řešení vyhovovalo požadavku hospodárného vezení děla na pásovém vozidle z důvodu pohyblivosti, překonávání terénu a pohotovosti k palbě.

K sériové výrobě pancéřových bojových vozů na podvozku Hkl 6p nakonec došlo, vyráběly se pod označením OT-810 jako obrněné transportéry, velitelsko-štábní pracoviště, vozidla pro výcvik řidičů, vozidla technické pomoci, zdravotní vozidla, dělostřelecké pohyblivé pozorovatelny a lehké stíhače tanků s 82mm bezzákluzovým kanónem vz. 59. Výroba probíhala na Slovensku v Podpolianske strojárne Detva, šp. Tento podnik byl nejprve začleněný do národního podniku Tatra a později do Závodů V. I. Lenina v Plzni.

obr. Ideový návrh 50 mm Sh PLK-2,12/1020-Hkl 6 p

——————————————————————————————————————————————————————–

• V odborné literatuře se velmi často uvádí chybně Vojenský technický ústav. Vojenský technický ústav existoval v období tzv. První republiky a později byl změněn na Vojenský technický a letecký ústav. Po Druhé světové válce byla činnost tohoto ústavu obnovena, ale již se nazýval Vědecký technický ústav.
• por. Ing. Josef Trejbal, narozen 20. dubna 1893, ruský legionář, od roku 1935 přednosta III. odboru Vojenského technického a leteckého ústavu, měl zkušenosti se zaváděním lehkých tanků do výzbroje v letech 1935-39, po válce velitel Vědeckého technického ústavu, zemřel 14. srpna 1985.
• Ve dnech 17. a 18. července byly milovickému učilišti útočné vozby předány dva tanky IS-3, jež v SSSR převzal por. Vasil Kobulej, který oba stroje předával i učilišti útočné vozby. Novým tankům byla přidělena evidenční čísla 67.465 a 67.466. Vasil Kobulej, narodil se 11. prosince 1919. Za Druhé světové války byl příslušníkem Čs. zahraniční armády v SSSR. Na podzim roku 1943 převzal legendární tank T-34 pojmenovaný Lidice, jehož se stal prvním řidičem. Účastnil se Karpatsko-dukelské operace a Ostravské operace. Za své zásluhy se stal čestným nositelem Řádu Vlastenecké války I. stupně, Československého velitelského řádu Jana Žižky z Trocnova, Řádu rudé hvězdy, byl čtyřnásobným držitelem Československého válečného kříže z roku 1939 a držitelem řady dalších válečných medailí a vyznamenání. Zemřel 14. ledna 1999.
• Alexej Michajlovič Surin, narodil se 10. února 1897 v obci Poličkovka v Charkovské oblasti, během Světové války byl poručíkem carské armády. Během občasné války v Rusku v bělogvardějské armádě bojoval proti bolševikům. Následně emigroval do Československa, kde dokončil technické studium. Následně pracoval v ČKD jako konstruktér, později se stal šéfkonstruktérem. Byl autorem mnoha pokrokových konstrukcí, mezi které patří např. konstrukce tanku typu TNH (LT vz. 38), jež je mnohdy označován nejlepším lehkým tankem na svět před Druhou světovou válkou. Zemřel 6. dubna 1974
• gen. František Papoušek se narodil 24. října 1894. Během Světové války působil jako dobrovolník v srbských jednotkách, následně byl jako podporučík převeden do ruské armády a ve funkci velitele čety sloužil u 40. střeleckého pluku. V červenci 1918 vstoupil do čs. Kornilovova praporu, se kterým se jako velitel roty zúčastnil bojů na Kavkazu a Ukrajině. Do Československa se vrátil počátkem července 1919 a ihned se zapojil do probíhajících bojů na Slovensku, přičemž v srpnu 1919 dosáhl hodnosti poručíka. Koncem srpna 1926 byl přidělen k velitelství 13. pěší brigády do Olomouce, ovšem již počátkem listopadu téhož roku nastoupil ke studiu na Válečné škole v Praze. Po jejím absolvování byl koncem července 1929 převeden do stavovské skupiny důstojníků generálního štábu. Od října 1933 působil jako profesor na Válečné škole. Při výkonu této funkce absolvoval od června do srpna 1935 stáž u francouzského 510. tankového pluku v Nancy a v červnu 1936 byl vyslán na 12měsíční zkušenou k útvarům tankového vojska do Sovětského svazu. Hodnosti podplukovníka generálního štábu dosáhl v lednu 1937. V září 1937 opustil Vysokou školu válečnou a byl přidělen k Pluku útočné vozby 1 do Milovic, kde zastával funkci velitele III. praporu. Následně byl od srpna 1938 zařazen u 3. oddělení (operačního) Hlavního štábu. V době mnichovské krize zastával na přelomu září a října 1938 funkci přednosty 3. (operačního) oddělení štábu MNO. Službu v čs. armádě přerušil v důsledku německé okupace a rozpuštění čs. armády koncem července 1939. Po nástupu do civilního zaměstnání u pražských elektrických podniků se zapojil do odbojové činnosti, za což byl v únoru 1940 zatčen gestapem a vězněn až do počátku dubna 1945. Po osvobození se ihned přihlásil do čs. armády a již koncem téhož měsíce byl prezentován u náhradního tělesa ve Velké Británii. V červnu 1945 se vrátil do Československa a nastoupil do funkce náčelníka štábu Velitelství tankového vojska Hlavního štábu, ovšem již na sklonku července 1945 byl přemístěn na Vysokou školu vojenskou. V únoru následujícího roku se stal velitelem Tankového sboru v Moravské Třebové. Do hodnosti plukovníka generálního štábu i brigádního generála byl povýšen současně v říjnu 1946, se zpětnou účinností od května 1940 a od května 1944. V listopadu 1947 se vrátil na MNO, kde zastával funkci velitele Velitelství tankového vojska Hlavního štábu. Divizním generálem se stal v říjnu 1948, přičemž i v tomto případě mu byla hodnost se zpětnou platností přiznána od září 1946. Již v říjnu 1949 se stal sborovým generálem. V dubnu 1950 převzal velení 1. oblasti v Praze, která se v září téhož roku transformovala na 1. vojenský okruh. Koncem ledna 1952 František Papoušek velitelství okruhu opustil a ujal se velení Vojenské akademie v Praze. Sborový generál František Papoušek odešel do zálohy na sklonku ledna 1955.
• Opis technického popisu v plném znění bez úprav.
• Od roku 1937 byl ve Škodových závodech vyvíjen střední tank Š-II-c, firma jej chtěla přihlásit do armádních zkoušek na nový střední tank v roce 1938, ale vozidlo nebylo připraveno včas a zkoušek se nezúčastnilo. Po okupaci došlo ke změně v označení všech projektů tanků a tento stroj obdržel název T-21. Wehrmacht o tento typ projevil zájem a tak firma vyrobila vylepšenou verzi pojmenovanou T-22. Dne 6. prosince 1940 Maďarsko zakoupilo licenci na výrobu T-21, který se následně vyráběl pod označením Turán.
• Jagdpanzer 38(Sd.Kfz. 138/2, neoficiálně Hetzer) byl německý stíhač tanků za druhé světové války, vyvinutý a vyráběný v Protektorátu Čechy a Morava. Byl bojově nasazen na frontě od července 1944 do konce války. Vozidlo bylo vyráběno i po válce pro československou (ST-I) a švýcarskou armádu (G-13).

Poděkování autora za rady a pomoc náleží Jiřímu Tintěrovi, Mgr. Martinu Dubánkovi a Martinu Říhovi.

 

Prameny:

Podnikový archiv Škoda

Podnikový archiv ČKD

SOA Praha

VHA Praha

Sbírka Difrologického klubu