Citroën – Kégresse ve výzbroji čs. branné moci

22 Srp Citroën – Kégresse ve výzbroji čs. branné moci

Jaroslav Špitálský

Obr. Citroën-Kégresse předváděný veřejnosti v roce 1924 na pražském výstavišti

 

   Branná moc nově vzniklé Republiky Československé disponovala mnoha typy motorových vozidel, z nich část pocházela z výzbroje armády Rakousko-uherské monarchie a další nezanedbatelné množství automobilů přivezly čs. legie. V následujícím období byly nákladní automobily a dělostřelecké tahače hojně používány. Zásoby náhradních dílů se tenčily a dodávky potřebného materiálu k údržbě a opravám vozů přicházely ze zahraničí poměrně nepravidelně. Asi nemá cenu zmiňovat, že pro čs. armádu bylo nutné zakoupit vozidla domácího původu, což nebyl zas takový problém vzhledem k tomu, že za monarchie vzniklo na území Čech a Moravy mnoho strojíren majících zkušenosti s výrobou motorových vozidel. V rámci motorizace čs. branné moci mělo zpočátku přednost dělostřelectvo před útočnou vozbou. Již v roce 1924 dělostřelecký a zbrojní odbor MNO vypsal soutěž na osobní automobil pro „potřebu velitelství a pomocný personál jednotek motorisovaného dělostřelectva“, jež by byl schopen pohybu i v terénu. Vojenský technický ústav (VTÚ) bedlivě sledoval zahraniční konstrukce vozidel majících schopnost pohybu v terénu. V této době velmi zajímavou konstrukci představila francouzská automobilka Citroën, která na základě patentu Adolha Kégresse postavila v roce 1921 automobil Citroën B2 s polopásovým podvozkem. Zvláště dobré jízdní vlastnosti terénního Citroënu upoutali pozornost důstojníků z  VTÚ po závodech v alpském Monte Revardu, kdy se u nás začalo jednat o nákupu několika zkušebních vozů. Následující rok se pětice těchto automobilů zúčastnila francouzské expedice do Afriky. V letech 1924 až 1925 osm polopásových automobilů Citroën-Kégresse absolvovalo náročnou cestu z Alžíru do Kapského Města.

Obr. Výkres „kolohousenkového osobního automobilu“ Citroën-Kégresse pocházející z francouzské patentové přihlášky

Obr. Retušované políčko filmového pásu zachycující francouzské Citrëny-Kégresse během první africké expedice.

     První francouzská expedice do Afriky zavdala podmět k realizaci nákupu zkušebních vozů a tak začátkem roku 1924 zakoupila čs. branná moc čtyři automobily Citroën-Kégresse, které vzhledem ke své konstrukci byly označeny jako „speciální automobily“.

   Tyto vozy převzal VTÚ a okamžitě s nimi zahájil náročné jízdně-technické zkoušky, které probíhaly v Milovicích. Automobily se účastnily i závěrečného cvičení, kdy se projevila nízká životnost gumových pásů, které měly odhadovanou životnost cca 5 000 a 6 000 km. Po závěrečném cvičení jsou Citroëny nepojízdné, a tak ve čtvrtek 23. října 1924 npor. Kabeš⁽¹⁾  přivezl nové „housenkové pásy“⁽²⁾, jež v Praze vyzvedl u firmy Semperite. V této době jsou „kolohousenkové automobily“ formálně převedeny od VTÚ k Automobilnímu oddílu dělostřelectva. Tento stav trvá až do 25. listopadu 1924, kdy Automobilní oddíl dělostřelectva předal do účtu technické správy praporu útočné vozby (PÚV) tři „speciální vozidla Citroën – Kégresse“. Tyto automobily u předzvědného oddílu PÚV měly sloužit k výcviku. Více k tomu denní rozkaz velitele PÚV, v němž je uvedeno: „Hlavní štáb zamýšlí použíti speciálních vozidel Citroen-Kegresse i v příštím roce v předzvědném oddílu a proto tato vozidla ponechává u praporu. Automobilní oddíl dělostřelectva předá tři vozidla za tím účelem do účtu technické správy P.Ú.V. Jedno z těchto vozidel odevzdá cvičná rota P.Ú.V. automobilnímu oddílu do Čtyřech Dvorů. Vozidlo odešle drahou s jedním mužem, který dle předávacích dokladů jej tamnímu oddílu předá. Nařizuji, aby jízdy s těmito speciálními vozy byly na nejmenší míru omezeny z důvodu velké jejich upotřebitelnosti, nesnadné výměny záložních součástek a vzhledem k dalšímu použití v příštím roce.“

Obr. Citroëny-Kégresse fotografovány během závěrečného cvičení v roce 1924

Obr.  Kolohousenkový Citroën v roli dělostřeleckého traktoru, fotografie vznikla v roce 1924

   Citroëny během roku 1924 neměly přiděleny policejní čísla, ty dostaly až 26. ledna 1925. Automobil odeslaný z Milovic do Čtyřech Dvorů obdržel číslo N IX-140 a vozy jež zůstaly u PÚV získaly čísla N II-527, N II-607 a N II-608. V sobotu 7. února 1925 jsou milovickým Citroënům přidělena i čísla kmenová.

Seznam vozidel přidělených P.Ú.V. v roce 1925
Značka	Evidenční číslo	Kmenové číslo
Specielní vůz Citroen – Kegresse	N II-527	32
Specielní vůz Citroen – Kegresse	N II-607	33
Specielní vůz Citroen – Kegresse	N II-608	34

   Zkoušky speciálních automobilů probíhaly i v následujícím roce, dokonce v horském terénu, o čemž vypovídá rozkaz PÚV z 25. května 1925, kdy škpt. Koubík nařídil: „Kpt. Hoffmann⁽³⁾ odjede dne 27. května se dvěma spec. automobily Citroen – Kegresse do Brandýsa n. L., kde hlásí se u velit. děl. pl. 51. Jmenované automobily, které budou úplně vystrojeny a vybaveny náhradními součástkami a pásy, nástroji a potřebnými rekvisitami zúčastní se horské jízdy s dělostřeleckým plukem 51 do Špindlerových Mlýnů a na Labskou Boudu. Kpt. Hoffmann určí tři spolehlivé řidiče. Jízdy zúčastní se též fotograf – svobodník Krčmář Josef, kterému předá rtm. Štipčák⁽⁴⁾ fotoaparát.“ V tomto roce se Citroëny ještě účastnily závěrečného cvičení, po kterém jsou zaparkovány v garážích a jízdy s nimi jsou dovoleny jen po souhlasu MNO. Tato situace trvá celý rok 1926 s výjimkou 11. června 1926, kdy byl rtm. Josef Štipčák pověřen zhotovením snímků následujících vozidel:

–              obrněný automobil Fiat-Torino, Lancia, P-A-I a P-A-II

–              Plazidlo Votruba-Věchet, aut Renault a Citroën-Kégresse

–              vozidel panc. vlaků, resp. vnitřního zařízení jednotlivých vozů

–              vystrojeného nákladního automobilu pro čety obrněných automobilů

–              tanku kulometního, dělového a s radiostanicí

Obr. Citroën-Kégresse fotografovaný během jízdně-technických zkoušek v Krkonoších

Obr. Citroën v Krkonoších překonával veškeré překážky, jen nastal drobný problém s chlazením motoru, ale ten se jednoduše vyřešil demontáží kapoty nad motorem

   Ve středu 23. února 1927 proběhly porovnávací zkoušky šestikolového podvozku Tatra s automobilem Citroën-Kégress. Proto odjel kpt. Němec⁽⁵⁾ spolu se dvěma řidiči s těmito vozy do Prahy, konkrétně do Hloubětína. Kde na konečné stanici elektrické dráhy číslo 15 (stanice na Harfě) čekal na něj zástupce VTÚ a pak byly oba automobily předvedeny na ženijním cvičišti zástupcům vojenské správy, přičemž se bedlivě sledovaly jízdní vlastnosti obou vozů. Další náročné porovnávací zkoušky proběhly ve dnech 27. a 28. července 1927, kdy se sledovaly výkony šestikolových automobilů Tatra a Renault společně s Citroënem–Kégresse. Ve středu 27. července vyjela vozidla z Milovic do Vrchlabí, dále do Špindlerova mlýna, odtud přes Mísečky na Labskou boudu a zpět do Vrchlabí. Druhý den stroje pokračovaly na Luční boudu a zpět do Vrchlabí, odtud zpět do Milovic. Rota obrněných automobilů každé vozidlo vybavila 300 litry benzinu, 30 litry oleje, zvedákem, podkládací fošnou z obrněného automobilu typu PA, lopatou a dvěma krumpáči. Na průběh zkoušek dohlížel kpt. Němec.

   V následujícím roce jsou všechny tři Citroëny odstaveny v Milovicích. O jízdách či předvedení kolopásových automobilů se v rozkazech PÚV, ani ve spisech MNO, nepodařilo dohledat žádnou zmínku.

Obr.  Snímky Citroënu-Kégresse, jež v Milovicích 11. června 1926 zhotovil rtm. Štipčák

Obr. Citroën – Kégresse fotografovaný v Milovicích, automobil má ještě francouzské policejní číslo, které bude vzápětí přetřeno a písmomalířem zhotoveno číslo nové N II-607

Obr. N II-608 se zkušebně instalovaným kulometem Š  vz. 7/12

Obr. N II-607 se zkušebně instalovanou radiostanicí vz. 23

Obr. Automobil N II- 526 spolu s obrněným automobilem PA-I během ukázky mužstvu Pěšího pluku 46

   V druhé polovině ledna 1929 se začíná řešit využitelnost francouzských kolohousenkových vozidel u PÚV. Vzhledem k úspěšným zkouškám třínápravových automobilů Tatra, dává VTÚ za souhlasu příslušníků PÚV přednost automobilů z Kopřivnice. A po delším jednání je rozhodnuto, že některé Citroëny budou předány dělostřelcům jako školní vozidla. Z tohoto důvodu MNO pověřilo PÚV odesláním jednoho vozu do Brandýsa nad Labem. A tak velitel PÚV vydal 13. února 1929 tento rozkaz: „Rota obrněných automobilů odešle podle výnosu M.N.O. čj. 132 dův. II./2.odd děl. pluku 51 v Brandýse n./Lab. specielní automobil Citroen-Kegresse N II-526 tak, aby byl dne 16. t.m. v 10 hodin v Brandýse n./L. Nepojede-li automobil po ose, přepraví jej jiným automobilem. Předání provede kpt. Rosol⁽⁶⁾.“

   Následně 1. března 1929 gen. Netík schválil, že trojice Citroënů bude „přeměněna z housenek na kola a bude jich použito jako cvičných vozidel“. V této době se čtvrtý Citroën nachází v Praze, kde je využíván „v kursu pozemní obrany létadlům“.

   V úterý 19. března 1929 Rota obrněných automobilů (dle nařízení MNO čj. 4132 dův. II./2.odděl.) odevzdala speciální automobil Citroën-Kegresse policejního čísla N II-607 Dělostřeleckému pluku 151 k přestavbě, jejíž náklady se zpočátku odhadovaly na 6 000,- Kč.

   Na přelomu března a dubna 1929 se 2. oddělení II. odboru MNO tázalo technické správy PÚV na stav Citroënu N II-608. Na tento dotaz 3. května 1929 odpověděl npor. Dvořák⁽⁷⁾ následovně: „Hlásím, že speciální automobil Citroen-Kegresse jest nepojízdný pro defektní pásová kola. Dle našeho názoru po generální opravě hnacího ústrojí a předělání na vozidlo kolové sloužilo by ještě dobře k výcvikovým účelům.“

   O den později se 2. oddělení II. odboru dotazuje Automobilního oddílu dělostřelectva, zdali je schopno provést ještě jednu úpravu francouzské kolohousenky. Dělostřelci na tento dotaz reagovali tak, že mají kapacitu k této činnosti, s tím že generální oprava bude trvat cca osm týdnů a vyžádá si cca 9 000,- Kč, z čehož 6 500,- Kč připadne na materiál a 2 500,- Kč za práci. Tato cena se zdála přijatelná a proto milovičtí tankaři převezli Citroën i s náhradními díly do Čtyř Dvorů k přestavbě. Po demontáži se zjistilo, že přestavba si vyžádá větší finanční prostředky, odhadovalo se, že cena bude vyšší jak 10 000,- Kč. Načež VTÚ upozornil na to, že „výlohy za udržování vozidla v provozu budou nesnesitelně vysoké, tudíž není provedení adaptace hospodárné“. Na základě této informace 2. oddělení II. odboru MNO upustilo od adaptace a navrhlo předání vozidla Dělostřeleckému pluku 151, kde by sloužilo jako školní pomůcka. V téže době Dělostřelecký pluk 151 žádal o povolení nákupu náhradních dílů v hodnotě 7 500,- Kč k opravě vozu N II-607. Dne 29. července 1929 je nákup dílů schválen pod podmínkou, že požadované náklady nebudou více překročeny. Jenže vzápětí nastává další komplikace tím, že vůz N II-607 je prohlášen také školní pomůckou a nikoli za automobil, který by bylo možné schválit do běžného provozu a z tohoto důvodu je přestavba na čistě kolový pohon zamítnuta.

   Situace se změnila až v srpnu 1929, kdy se stroj N II-608 dostal konečně do dílny. Přičemž se začala řešit i úprava karoserie, aby na ní bylo možné upevnit držák záložního kola. Prapor útočné vozby současně požadoval, aby „z pásových hnacích ústrojí, která zbyla po adaptacích, byl upraven jeden demonstrační model a to tak, že pásy, přítlačný mechanismus a náhon pásů byl složen dohromady a připevněn na dřevěnou desku“, čímž měla vzniknout výuková pomůcka pro školu útočné vozby v Milovicích. Souběžně s adaptací vozu N II-608 probíhala i oprava stroje N II-607, který má stále instalované housenkové pojezdové ústrojí. Koncem září měl být stroj N-II-607 předán již jako osobní automobil Vojenskému technickému ústavu. Jenže tuto informaci vyvrací spis ze 4. října 1929, kdy 2. oddělení II. odboru zasílá Dělostřeleckému pluku 151 příkaz: „ Opravte ve shora celkovém výnose číslo vozidla N II-607 na N II-526. Automobil N II-607 zůstává u Vás jako školní pomůcka. Zapište jej tudíž do inventáře školních pomůcek.“ Následně velitel Dělostřeleckého pluku 151 žádá o povolení adaptace na kolový pohon s tím, že i tak je možné stoj využívat jako školní pomůcku a zaručuje, že přestavba nebude stát více než 7 500,- Kč. V této době práce na přestavbě vozu N II-608 trvá déle, než se původně očekávalo. Automobil byl připraven k převzetí až počátkem ledna 1930. Nyní již jako „osobní automobil Citroën“ jej 8. ledna 1930 převzal npor. Dvořák a současně s „demonstračním modelem pásového hnacího ústrojí“ a po vlastní ose ho v doprovodu nákladního automobilu převezl do Milovic.

   Osobní automobil po generální opravě slouží v Milovicích spolehlivě. Tankaři se jej nebojí používat ani na delší cesty a tak například v úterý 11. února kpt. Rosol se dvěma řidiči odjel s tímto vozem do Škodových závodů Plzni, kde převzal opravený cvičný automobil O.A. vz. 27 policejního čísla N IX-216, který po vlastní ose dopravil do Milovic.

   Ve dnech 6. až 7. března 1930 se v Milovicích konaly oslavy 80. narozenin presidenta republiky, které byly spojeny s přednáškami, promítáním, ale i s velkou vojenskou přehlídkou, kdy v čele před obrněnými vozidly jely osobní automobily Tatra a Citroën N II-608.

   Citroën N II-608 nesloužil jen milovickým tankařům, ale byl půjčován i milovickému pěchotnímu učilišti ke cvičením, jako například 29. října k výcviku „kulometné roty proti letadlům“. V tomto období MNO pověřilo VTÚ provedením zkoušek s palivem Dynalkol. Jednalo se o palivo, jež se skládalo z 50 % z ethanolu, 20 % benzínu a 30 % benzenu. Následně VTÚ rozhodl, že k použití Dynalkolu budou upravena dvě vozidla náležící PÚV. Konkrétně se jednalo automobily Praga L a Citroën N II-608.  O průběhu zkoušek se dosud nepodařilo dohledat spisy, jediná informace pochází z 15. července 1931, kdy ve výkazech spotřeby paliva je uvedeno, že pro automobily Praga L a Citroën zbývá 794,50 kg Dynalkolu. Jízdní zkoušky se na technickém stavu příliš nepodepsaly, ve výkazech z roku 1932 a 1933 je automobil N II-608 stále pojízdný. Obdobně jsou na tom i ostatní Citroëny, které jsou používány až do roku 1935. Vozy N II-526, N II-607 a N IX-140 mají zachován původní pásový podvozek a v roce 1934 jsou jim přidělena nová policejní čísla 13.295, 13.296 a 13.297. Při úpravě na školní vůz byl N II-607 osazen novou lehčí karoserií. Z následujícího období nejsou již žádné informace v rozkazech PÚV, ani žádné údaje se nevyskytují v jednacích protokolech II. odboru MNO. Pouze z dochovaných fotografií je patrné, že N IX-140 se v letech 1932 až 1935 nachází v Olomouci a N II-608 se stále v Milovicích. V roce 1937 byl sepsán seznam motorových vozidel čs. branné moci, v němž už se žádné automobily značky Citroën nevyskytují, což dokládá jejich vyřazení z provozu. Přesto se dva Citroëny v roce 1939 vyskytují na Slovensku. Jeden s policejním číslem 13.297 slouží na letecké střelnici v Malckách, další s civilním policejním číslem S-797 je používán na letišti ve Vajnorech, kde ho převzala „Vojenská správa pre Leteckú dopravnú skupinu“ a přidělila mu číslo V-13.670, přičemž je tento stroj evidovaný jako „traktor Citroen B“.

   Otázkou je, v jakém roce byly Citroëny – Kégresse předány letectvu či prodány civilním osobám nebo firmám, odhadoval bych, že se tak stalo v letech 1931 až 1936.

Obr. Pohřeb svobodníka Františka Konečníka, jež zahynul společně s četařem Josefem Chmelařem při cvičném letu 7. dubna 1932 u obce Laštany, Citroën-Kégresse je fotografován na Hradištku u divisní nemocnice, rakev je naložena trup letadla

Obr. Citroën-Kégresse policejního čísla 13.295 táhnoucí větroň Kassel 20, fotografovaný v Olomouci v roce 1935

• – Npor. Václav Kabeš u PÚV působil od roku 1923 do konce roku 1927, kdy byl na vlastní žádost převelen k dělostřelectvu. Aktivně se účastnil motocyklových závodů a u PÚV se podílel na přejímání obrněných automobilů.
• – Název kolohousenka zavedl důstojník PÚV František Petr, jenž jako dítě vyrůstal v Rakousku, kde se v rodině sice hovořilo česky, ale jazyk neměl správně zažitý. Po vzniku republiky vstoupil do čs. armády. Vzhledem k dobrým studijním vlohám byl vyslán do Francie, kde dlouhodobě působil u tamější útočné vozby. Po návratu ze zahraničí pracoval na MNO, kde sepsal výcvikové směrnice útočné vozby a občas se mu podařilo vymyslet slovní novotvar mající základ ve francouzštině, jenž se časem ustálil v odborné terminologii.
• – Kpt. Karel Hoffmann, italský legionář, u útočné vozby působil od roku 1920, od PÚV odešel v dunu 1926 a následně pracoval na MNO či jako velitel 9. pěší divize. V armádě působil až do roku 1950.
• – Rtm. Josef Štipčák působil u PÚV od roku 1922 jako účetní a mimo to byl „dvorním fotografem praporu útočné vozby“.
• – Kpt. Jan Němec u útočné vozby působil od roku 1920, později odešel na MNO. V roce 1938 se účastnil předvádění tanků LT vz. 35 v SSSR.
• – Kpt. Theodor Rosol sloužil u útočné vozby od roku 1923, dokonce zastával funkci kronikáře praporu, zajímavostí je, že kronika PÚV nebyla nikdy dopsána.
• – Kpt. Karel Dvořák, v roce 1927 absolvoval zkušenou u PÚV, následně byl k útvaru přidělen, působil v různých funkcích např. jako technický pobočník PÚV či jako dozor při výrobě bojových útočných vozů, později se stal velitelem instrukční roty Učiliště útočné vozby. Z armády propuštěn v roce 1948.

Poděkování autora za rady a pomoc náleží především Jindřichu Buncovi, Martinu Říhovi, Jiřímu Tintěrovi, Vladimíru Francevovi, Petru Kolmannovi, plk. ing. Robertu Speychalovi, PhDr. Marianu Uhrinovi,PhD a PhDr. Ivanu Fuksovi.

Prameny:

VHA Praha

Sbírka Difrologického klubu

Kronika PÚV

Jaroslav Špitálský – Kronika Velitelství zvláštních bojových útvarů 1918 – 1922

Jaroslav Špitálský – rukopis Kronika Praporu útočné vozby 1922 – 1933

Foto:

VHU, sbírka Roberta Speychala, Petra Kolmanna, Difrologického klubu a Jaroslava Špitálského