Posledním úsekem historie, které připomínáme, co do významu však stejně hodnotným, jest období bezesporu nejkrutější války v dějinách lidstva a sice 2. světové války. Přestože republice nebylo dáno chránit svou demokracii, v roce 1939 se stejně jako na počátku roku čtrnáctého, mnozí vlastenci odhodlali k odchodu ze své vlasti, aby se bojem snažili znovu obnovit její celistvost. Na všech frontách tak po šest let hrdinně bojovalo množství Čechoslováků, tehdy již dvou generací. Setkali se zde jak ti, kteří už jednou samostatnost vybojovali za války prvé, tak ti, kteří byli jimi vychováváni. Shodné strasti sdílel i tehdejší domácí odboj v okupované vlasti. Všechny však přesto spojovala jediná touha – stanout opět jednou ve své rodné a svobodné zemi, ačkoli mnohým nebylo dáno se těchto okamžiků dožít. Zde se prezentujeme ve stejnokrojích Československé armády ve Velké Británii z období let 1942 a 1944 a naší armády na Středním Východě.
Za tímto účelem disponujeme rozsáhlou sbírkou vybavení, dokumentů, stejnokrojů, zbraní, pojízdné i nepojízdné vojenské techniky a v neposlední řadě i replikou praporu Dělostřeleckého pluku 1. Zúčastňujeme se významných vzpomínkových a reactmentových akcí v České republice i v zahraničí.
V březnu 1939 byla završena největší tragédie našich novodobých dějin podpisem Mnichovské dohody, kdy byl zpečetěn osud samostatného Československého státu. Na podzim předchozího roku byl vyspělý demokratický stát s moderní a odhodlanou armádou připraven o pohraniční oblasti, ale hlavně o svou hrdost. Mnoho Československých občanů a vojáků se s touto porážkou bez boje nedokázalo vyrovnat. V době kdy se na území Čech a Moravy valila armáda okupační německé a na Podkarpatskou Rus Maďarské armády, mnozí vlastenci plánovali odchod z porobené vlasti do zahraničí, kde chtěli bojovat po boku spojenců, za znovu obnovení své vlasti. Tam podle příkladu vlastenců z první světové války, chtěli zbudovat exilovou armádu, s cílem osvobodit okupovanou vlast. Už v září, odcházelo mnoho mužů, převážně přes severomoravskou hranici s Polskem. První skupinou budovanou v zahraničí byl tzv. „Polský legion“.
Polská vláda, ale nebyla ochotna povolit budování Československé armády na svém území nebo je přijmout do své armády před vypuknutím konfliktu s Německem. Její postoj se změnil až v září 1939, kdy došlo k napadení Polska německou armádou, ale to již většina osazenstva Polského legionu přijala nabídku francouzské vlády ke vstupu do Cizinecké legie, do doby než vypukne válka a odplula v několika transportech do Francie a Afriky. Po průtazích s přepravou, přehodnotila Polská vláda přístup k čs. dobrovolníkům a v době očekávaného konfliktu, nabídla čs. skupině tábor v Malých Bronowicích u Krakova, kde měla být vybavena potřebnou výzbrojí a po provedení základního výcviku, zařazena do Polské armády. K tomu, ale pro rychlý spád událostí nedošlo. Velitelem skupiny se stal nejprve gen. Lev Prchala, později nahrazený pplk. Ludvíkem Svobodou (pozdějším velitelem armádního zboru v SSSR). Do napadení Polska, 1.září 1939, nebyla ale čs. skupina vybavena žádným vojenským vybavením a proto bylo po bezprostředním ohrožení postupující německou armádou, nařízeno ustoupit pěším pochodem do spřáteleného Rumunska. Skupina se rozdělila na dvě části, první větší, tzv. Bronowická, byla při ústupu zadržena postupující Rudou armádou a internována v táborech NKVD Oranky a Suzdal. Druhé skupině se podařil bezpečný přesun do Rumunska a po nějaké době i přesun na Francouzi kontrolovanou část Bejrutu a posléze do Teheránu. Po složitých jednáních s francouzskou vládou, bylo první skupině „Bronowické“ umožněn přesun z internačních táborů v SSSR do Teheránu. Tyto dvě skupiny tvořily základ čs. jednotky na Středním východě.
Ve Francii byl zatím položen základ čs. jednotky, v nehostinném jihofrancouzském přímořském městě Agde. Od napadení Polska, byla Francie ve válečném stavu s Německem, a tak na základě dohody mezi exilovou vládou v čele s presidentem E. Benešem a Francií, mohlo dojít k budování čs. armády. V provizorních podmínkách a s nedostatečným vybavením, probíhal výcvik. Na základě smlouvy byly nařízeny povinné odvody a koncem září bylo v táboře už na 800 dobrovolníků a odvedenců. Posílením skupiny o uvolněné vojáky a civilisty z řad cizinecké legie, odvedence a další uprchlíky z protektorátu, mohly být postaveny 2 pěší pluky, dělostřelecké a pomocné a další pomocné jednotky. Dne 15. ledna 1940, byla oficiálně zřízena 1. Československá divize, složená ze tří pěších pluků, Dělostřeleckého pluku, divizní Roty kanónů proti útočné vozbě, divizní Baterii kanónů proti útočné vozbě, Smíšeného předzvědného oddílu, Telegrafního a Ženijního praporu. V květnu 1940, už bylo u divize prezentováno 11 814 mužů. Krátký výcvik a nedostatečné vybavení, které pocházelo převážně z První světové války, se projevilo na bojové kvalitě divize. Ještě před dokončením výcviku, byla Francie napadena německou armádou a nedocvičené jednotky byly nasazeny v obranných bojích. Divize jako celek, nebyla bojeschopná a tak se bojů zúčastnily pouze nejlépe vycvičené 1 a 2 pěší pluk. Nasazeny byly v obraných bojích na řece Loiře, kde se statečně bránily nepřátelské přesile, přestože sousední francouzské jednotky dávno ustoupily. Po kapitulaci francouzské vlády, roztroušené jednotky 1. čs. divize ustoupily chaosem zmítanou Francií k pobřeží, hlavní část divize do přístavu Sété, kde se mimo jiné evakuovaly části Britského expedičního sboru. Zde divize už po cestě oslabená o příslušníky žijící trvale ve Francii odzbrojila a po složitých jednáních postupně nalodila na britské lodě. Situace příslušníků divize, kteří nechtěli nebo nemohli zůstat ve Francii, byla kritická, při zajetí jim hrozila deportace do Protektorátu a následné zatčení a uvěznění v německých koncentračních táborech nebo jim hrozila smrt. V poslední chvíli, se čs. vládě podařilo vyjednat s vládou Spojeného království možnost odsunu našich vojáků do Velké Británie.
Dne 26. června 1940 byly v několika transportech přepraveny zdecimované zbytky čs. divize přes Gibraltar do Velké Británie, do přístavního města Liverpool. Zde bylo pro naše vojáky šokem, s jakým přivítáním se tu setkali. Po chaosu a zkáze, po naprostém zmatku, rozkladu francouzské armády, po přeplněných silnicích plných civilního obyvatelstva, je přivítala klidná a pohostinná Anglie, plná nadšených a odhodlaných obyvatel. Perfektní organizace a zajištění dalšího přesunu, byla pro naše unavené vojáky překvapením, bylo na ně pohlíženo jako na vlastní jednotky ustupující z Francie a byla oceňována ochota bojovat proti společnému nepříteli. Po vylodění a nejnutnějším občerstvení, odpochodovali vojáci se zpěvem na místní nádraží, kde nastoupili do připravených vlaků a bez zbytečných průtahů, byli odvezeni do hrabství Chester. Zde, na panství Cholmondeley, byl pro naše vojáky vybudován stanový tábor, který se jim stal na několik měsíců domovem. V táboře bylo započato s reorganizací a po nutném odpočinku i výcvikem. Značně opotřebené staré stejnokroje z První světové války, byly vyměněny za britské stejnokroje, jen stará francouzská výstroj byla ještě nějakou dobu používána. Postupně byly dodávány zbraně nutné pro výcvik a první bojová technika. Byly pořádány kurzy angličtiny a do tábora přijížděly další dobrovolníci z celého světa.
Po nutné reorganizaci, byla dne 12. srpna 1940, zformována Československá smíšená brigáda (Czechoslovak Mixed Brigade), někdy také označovaná jako 1. Československá brigáda. Po překonání krize ve vojsku, pokračoval výcvik s novou technikou. Krize byla zaviněna vyčerpaností a beznadějí části vojáků ale hlavně vinou nespokojenců z řad komunistů, kteří uposlechli výzvy Kominterny a odmítli bojovat proti Německu. Velení brigády a prezident exilové vlády E. Beneš, byl nucen propustit nebo internovat několik stovek vojáků. Většina byla zařazena do pracovních oddílů britské armády Military Auxiliary Pioneer Corps (MAPC), někteří odešli pracovat do válečného průmyslu a část byla přesunuta do internačního tábora Knepdale. Části příslušníků zařazených do M.A.P.C byla později dána možnost k návratu do řad čs. vojska, kterou z velké části využila. Velitelem Čs. smíšené brigády byl jmenován brig. generál Bedřich Neumann, krycím jménem Miroslav.
Dalším problémem, který nastal při reorganizaci, byl velký přebytek rotmistrů a důstojníků. Tento problém se podařilo vyřešit až odsunem důstojníků k čs. jednotce v SSSR, odchodem části důstojníků do britské, francouzské armády a RAF. Z ostatních, byla prozatímně zřízena tzv. Velitelská záloha, kde důstojníci vykonávali funkce mužstva, používali stejnokroje mužstva a lišili se označením hodnosti, umístěném na levé kapse battledressu. Brigáda byla, jak bylo běžné v britské armádě, plně motorizovaná, s výjimkou pěších rot. Ty měly pouze osobní automobily pro velitele roty a čtyři nákladní automobily pro přepravu zbraní a výzbroje. Ostatní mužstvo přepravovala britská dopravní rota „Transport Company R.A.S.C – Carrying“, vybavená autobusy. Československou smíšenou brigádu tvořilo Velitelství brigády, složené z Brigádní štábní roty, brigádní čety OPL, Brigádní ženijní čety, Brigádní spojovací čety, Oddílu polního četnictva OPČ o celkovém počtu 258 mužů. Další útvary byly dva pěší prapory, Dělostřelecký oddíl, Protitanková baterie BKPÚV, Brigádní kulometná rota, Brigádní moto-eskadrona, Brigádní autorota, celkem 2358 mužů, včetně velitelství. Brigáda byla podřízena velitelství III. Sboru, jako záloha hlavního velitelství.
V červenci 1941 došlo k reorganizaci dle britských válečných tabulek a přejmenování na Československou samostatnou brigádu – Czechoslovak Independent Brigade Group. Vojáci prodělávali náročný výcvik a prošli množstvím různých kurzů. Od 1. května, byla brigáda podřízena VIII. sboru a byla určena k obraně jižního pobřeží Anglie. I zde probíhal pokračovací výcvik, byla doplňována chybějící technika a doplňováno chybějící mužstvo. Největší část dobrovolníků přišla k brigádě z Kanady, USA, Švédska a dalších zemí. Největší posílení, však přišlo až z příchodem mužů z čs. jednotky ze Středního východu v červenci 1943. Jednalo se o vojáky 200. čs. lehkého protiletadlového pluku, který byl rozpuštěn ke dni 26. srpna 1943 a kterému velel plk. děl. Karel Klapálek.
Příchodem posil mohlo dojít k reorganizaci pěší brigády na obrněnou (uvažovalo se i o výsadkové brigádě, ale vlivem slabých záloh to bylo zamítnuto). K tomu došlo výnosem MNO (Ministerstvo národní obrany) ze dne 1. září 1943, kdy původně pěší jednotka, byla reorganizována na obrněnou, nejprve dle britských tabulek určených pro samostatné brigády, později pak podle organizačních tabulek určených pro obrněné divize. Vznikla tak Československá Samostatná Obrněná Brigáda (anglicky Czechoslovak Independent Armoured Brigade Group, zkratkou CIABG). První změny nastaly ve velitelských funkcích, velitelem brigády byl jmenován bývalý velitel Dělostřeleckého pluku plk. děl. Alois Liška, mimořádně povýšený na brigádního generála. Ten nahradil gen. Bedřicha Neumanna-Miroslava, který byl převelen k MNO do Londýna. Zástupcem velitele brigády se stal plk. děl. Karel Klapálek a po jeho odchodu do SSSR, plk. pěch. Antonín Zeman-Barovský. Vzhledem ke stálému nedostatku záloh, byly početní stavy redukovány o jednu třetinu a oproti britské organizaci, byly postaveny některé útvary, které jinak náležely vyššímu tělesu. Brigáda byla složena z Velitelství brigády, dvou Tankových praporů (třetí prapor vznikl z MPO na frontě u Dunkerque), Dělostřeleckého pluku, Protitankového oddílu K.P.Ú.V, Protiletadlové baterie OPL, Ženijní roty, Spojovací roty, Motopraporu (brigádní pěchota), Motorizovaného předzvědného oddílu MPO, Dopravního oddílu, Lehké polní ambulance, Lehkých dílen 1 – 4, později 5 a 6, Brigádní těžké (tankové) dílny BTD, Oddílu polního četnictva OPČ, Polní pošty, Polní pokladny, Záložní a doplňovací roty, Styčné skupiny, Duchovní služby, Náhradního tělesa a Výcvikového střediska (1.říjen 1943). S novou technikou bylo nutné zřízení kurzů na přeškolení mužů. Kromě řidičských, střeleckých a radio-operátorských kurzů pro tankové posádky, bylo nutné vycvičit personál na opravy a údržbu všech druhů nové výzbroje. Pro tankové posádky bylo zřízeno Tankové výcvikové středisko při 54. školním pluku, ve vojenském táboře Bernard Castle, kde se v několika kurzech vycvičilo na 600 mužů tankových posádek. Ještě na konci září 1943 se brigáda přesunula do nových prostorů Northampton ve střední Anglii, kde byl opět zahájen intenzívní výcvik. Ten probíhal až do jara následujícího roku, kdy se brigáda přesunula na ostré střelby z tanků a na poslední zdokonalovací výcvik do jihovýchodního Skotska. Odtud byla po polní mobilizaci nařízené britským velitelstvím dne 7. června 1944, brigáda přesunuta do naloďovacích prostor a dopravena v několika transportech na evropský kontinent.
Vylodění ve Francii
Vylodění proběhlo s komplikacemi, způsobenými počasím, v Normandii na umělém přístavu Mulberry u Arromanches a v chráněných kotvištích Goosberry u Craye sur Mer. Po soustředění v tranzitním táboře Camp 60, byla brigáda přesunuta do prostoru severovýchodně od Falais. Tam se po nezbytném vyčištění prostoru rozběhl pokračovací výcvik.
Koncem října, byla brigáda přesunuta do nového prostoru k severofrancouzskému přístavnímu městu Dunkergue. Tento úkol byl brigádě přidělen k malé radosti našich vojáků z důvodu nízkých stavů záložního mužstva. Brigáda se přesunula do oblasti velice nevhodném pro tankový boj, na který se pečlivě připravovala. Celá operační oblast byla německou posádkou uměle zatopena a zaminována. Proti Čs. brigádě stála 12 000 armáda překvapivě odhodlaných německých obránců, pod velením fanatického admirála Frisiuse. Velitel brigády brig. gen. Alois Liška byl spojeneckým velením ustanoven jako velitel samostatného bojiště a bylo mu kromě Čs. brigády podřízeno několik praporů francouzské pěchoty, některé britské útvary (tankové a dělostřelecké) a průzkumná letka RAF. Z počátku se bojová činnost omezila pouze na průzkumné hlídky do hloubky nepřátelských postavení k zjištění síly a opěrných bodů německé posádky. První bojový střet prodělali čs. vojáci 9. října 1944. Nejúspěšnější a svým rozsahem jeden z největších střetů, byl proveden na výročí vzniku samostatného Československa dne 28. října 1944, kdy příslušníci brigádní pěchoty (Motorizovaný prapor složený převážně z ostřílených veteránů z čs. jednotky ze Středního východu), podnikli o půl sedmé ráno za podpory tanků Tankového praporu 2, Záložní tankové roty, Brigádní štábní roty, Motorizovaného předzvědného oddílu a dalších jednotek, útok na nepřátelské pozice ve východním úseku perimetru. Československé jednotky byly podporovány britským dělostřelectvem, královským tankovým regimentem (RTR) a příslušníky francouzských útvarů FFI. Téměř všem skupinám se podařilo docílit určených prostorů. Útok byl pro německou posádku velkým překvapením a za poměrně malých ztrát přinesl téměř čtyři stovky zajatých nepřátelských vojáků. Do osmé hodiny večerní se útočící skupiny stáhly za silné nepřátelské palby do výchozích pozic. Další operací čs. brigády měl být násilný průzkum plánovaný na 5. listopadu. Ten měl proběhnout tak, jako předcházející, v prostoru druhého praporu a jeho cílem byl násilný průzkum do hloubky několika kilometrů. Útoku se zúčastnily čs. jednotky, podporované britským dělostřelectvem a letectvem. Přes pečlivé přípravy a utajení, se nepodařilo úmysl utajit. Útok byl zahájen náletem bitevních letadel Typhoon, chvíli před desátou hodinou. Útočící útvary v počátku narazily na rozšířené minové pole a útok se zdržel. Ženisté usilovně a v nepřátelské palbě pracovali na odstraňování min, ale než byly vyčištěny průchody pro tanky, zahájil nepřítel vražednou dělostřeleckou a kulometnou palbu. Tato palba vedená do natěsnané techniky a čekajících vojáků, si vyžádala množství obětí. Jen v některých úsecích se podařilo proniknout přes minová pole, ale větší část útočících sil se marně pokoušela proniknout dále. Po několika hodinách marných pokusů byl dán rozkaz k ústupu.
Dne 18.dubna 1945, žádá ministr národní obrany gen. Sergěj Ingr náčelníka britského imperiálního štábu o uvolnění naší brigády od Dunkerque, aby se mohla podílet na osvobozování vlasti. Vyjádřil tak přání všech příslušníků brigády. Po dalších urgencích nakonec spojenci povolili alespoň sestavení tzv. Kombinovaného oddílu o síle asi 140 vojáků pod velením pplk. Aloise Sítka, který se mohl zúčastnit osvobozování Západních Čech. Mezitím znovu intervenuje, tentokrát osobně, arm. gen. Alois Liška u polního maršála Mongomeryho, aby byla brigáda uvolněna. Spojenecké velení však nemá za naši brigádu náhradu a její přesun není povolen. Nakonec tak vstupuje, alespoň symbolicky, end 1. května 1945 Kombinovaný oddíl u Chebu do vlasti. Dne 9. května 1945 podepisuje velitel posádky Dunkerque víceadmirál Frisius na velitelství brigády ve Wormhoudt kapitulaci do rukou velitele celé oblasti brig. gen. Aloise Lišky. Na katedrále Englise Saint Eloi v Dunkerque zavlaje Československá státní vlajka. 12-13.května se brigáda vydává na dlouhou cestu zpět do svobodné vlasti. Je dislokována v západních Čechách a 30.května projíždí Prahou při slavnostní přehlídce.
Organizační struktura Československé samostatné obrněné brigády ve Velké Británii
Organizace československé brigády byla v redukované podobě velmi podobná britské obrněné divizi. Ta se skládala z obrněné brigády o třech tankových a jednom motorizovaném praporu, dále motorizované nebo pěší brigády na autech o třech praporech, z dělostřelecké brigády o dvou polních, jednom protitankovém a jednom protiletadlovém pluku. Zbytek divize tvořil průzkumný pluk, dvě ženijní roty, spojovací prapor o čtyřech rotách, divizní dílny s polním parkem, dvě lehké polní ambulance, dva zásobovací dopravní prapory, rota policie a polní pošta. Čs. brigáda byla rozšířena o zbraně a služby, které bývají obvykle součástí vyšší jednotky divize. Štáb byl po reorganizaci z 1. čs. samostatné smíšené brigády rozšířen o několik důstojníků, ale nebylo počítáno z veliteli dělostřelectva ani s náčelníkem zdravotnické služby. Tyto funkce vykonával velitel Dělostřeleckého pluku a velitel Lehké polní ambulance. Chod velitelství zajišťovala Brigádní štábní rota s trvale přidělenou spojovací četou a lehkou dílnou LD6.
Průzkum brigády zajišťoval Motorizovaný přezvědný oddíl – MPO. Ten byl vyzbrojen obrněnými auty a lehkými tanky. (Počátkem roku 1945 byl přeměněn na 3. tankový prapor).
Tankový prapor měl čtyři střední tanky velitele praporu (velitelská četa), velitelskou rotu a tři tankové roty. Ve velitelské četě byly ve výzbroji speciální protiletadlové tanky s dvojkulometem Oerlikon, obrněné transportéry, startovací a dobíjecí obrněné transportéry a nákladní automobily se 40 t. zásob. Na ochranu praporního týlu bylo určeno devět doprovodných tanků se sedmnáctiliberními protitankovými kanóny (ráže 76.2mm).
Motorizovaný prapor (tzv. brigádní pěchotu) tvořily převážně bývalí příslušníci 200. čs. lehkého protiletadlového pluku-Východního. Prapor se skládal z velitelské roty, roty doprovodných zbraní a dvou motorot.
Brigádní dělostřelectvo tvořil Dělostřelecký pluk o dvou oddílech po dvou čtyřdělových bateriích, které byly vyzbrojeny pětadvacetiliberními kanónovými houfnicemi (ráže 87.6mm).
Protitankový oddíl byl tvořen třemi bateriemi, v kterých bylo dvanáct sedmnáctiliberních protitankových kanónů.
Protiletadlová baterie měla 6 protiletadlových děl Bofors (ráže 40mm).
K dělostřeleckému pluku byly trvale přiděleny Lehké dílny LD 3, v poli pak i spojovací četa E brigádní spojovací roty. Brigádní dělostřelectvo bylo plně motorizované.
Ženijní rota byla, oproti tabulkovým stavům redukována o jednu ženijní četu. Byla vybavena pro zemní práce a odminování, i motorovým člunem. Mostní četa byla vybavena mostní soupravou Bailey pro zřízení mostu o délce 40 m a nosnosti 40 tun.
Spojovací rota přidělovala vycvičené a vybavené čety velitelstvím a bojovým útvarům.
Pořádkovou a dopravní činnost i vyšetřování závažných přečinů zabezpečoval Oddíl polního četnictva, tvořený sekcí dopravní a sekcí pořádkovou. Příslušníci oddílu byli označeni žlutou rukávovou páskou s červenými písmeny „MP“ ( ke konci války pak černou rukávovou páskou s červeným nápisem „MP“). V poli oddíl mimo jiné zajišťoval sběr zajatců a jejich odsun do zajateckých táborů.
Pro doplňování mužstva u tankových praporů byla vytvořena Záložní tanková rota, která měla za úkol cvičit nové osádky tanků pro krytí bojových ztrát.
Pro pokrytí ztrát mužstva byla vytvořena Doplňovací rota, která zajišťovala vojáky stanovených odborností, specialisty – radisty, a další.
Zásobování proviantem, pohonnými hmotami a municí zajišťoval zásobovací Dopravní oddíl. Ten se skládal ze tří rot, velitelské roty, zásobovací roty, dílen a dvou čet záložních řidičů. Později byl oddíl rozšířen na pět rot. Pro brigádu se udržovala na třítunových automobilech zásoba 130 tun munice, 90 tun pohonných hmot, 60 tun proviantu a 6 tun výstroje. Na konci války se tento stav zvýšil na 360 tun munice, 180 tun pohonných hmot a 180 tun proviantu a výstroje.
Brigádní tankové dílny (BTD) byly určeny pro střední opravy obrněných vozů, automobilů, motocyklů, zbraní a radiostanic. BTD byly tvořeny četou velitelskou, skladovací a vyprošťovací a dílnami tankovými, automobilními, zbrojními a radiovými. Pro zásobování brigády sloužil polní park vybavený šesti třítunovými automobily s materiálem pro dílny.
Lehké dílny (LD) byly trvale přiděleny k bojovým útvarům a sloužily ke kontrole technického stavu a pro běžné opravy, v poli shromažďovaly poškozenou techniku.
Lehká polní ambulance disponovala prostředky pro zřízení předsunutého obvaziště a k odsunu raněných do armádní nemocnice.
Polní pošta zprostředkovávala služební a soukromý styk mezi brigádou a poštovním úřadem.
Polní pokladna přejímala a rozdělovala peníze jednotlivým útvarům, sloužila také jako spořitelna a směnárna.
Výchovná četa se starala o kulturu, osvětu a vydávala cyklostylovaný deník „Naše noviny“.
Styčná skupina sloužila pro nepřetržitý styk s “Lision Headgnartes” – britským styčným velitelstvím, přiděleným k československé brigádě.
Polní soud a prokuratura byly první stolicí a státním zastupitelstvím. Řešily na území britského království veškeré trestné činy vyjma vraždy, zabití a násilného smilstva. Odsouzení byli umisťováni v britských věznicích, protože brigáda neměla vlastní.
Náhradní těleso a výcvikové středisko podléhalo přímo MNO, později hlavnímu velitelství. Staralo se o evidenci vojenských osob, padlých a zemřelých a o jejich majetek. Těleso soustřeďovalo nové brance, kteří procházeli výcvikem ve výcvikovém středisku. Posádkovým městem byl Sonthend on Sea, velitelem se stal pplk. Josef Brůha. Československé tankové výcvikové středisko vycvičilo ve třech kurzech 600 tankistů důstojníků i mužstva. Velitelem střediska byl pplk. Jaroslav Blavic a bylo zřízeno při Britském školním pluku 54 ve vojenském táboře Bernard Castle.
Duchovní službu vykonávali tři duchovní: římský katolík por. Hugo Vaníček, evangelík por. Jan Michalec a rabín Hanuš Rebenwurzel.
V roce 1945 měla brigáda válečné počty na těchto stavech: 6 163 mužů, 96 děl, 273 motocyklů, 1 883 automobilů, 307 tanků a 278 obrněných transportérů.
28. září 1943
Přesun Československé samostatné obrněné brigády do prostoru Northampton (střední Anglie), kde probíhal přeškolovací výcvik na novou bojovou techniku.
28. říjen 1943
Slavnostní přehlídka brigády před presidentem republiky Dr. Edvardem Benešem. Přehlídce velel plk. děl. Karel Klapálek.
květen 1944
Přesun do jihovýchodního Skotska, do prostoru poblíž Edinburghu, kde brigáda dokončila výcvik a zde ji rovněž zastihla i vzrušující zpráva o invazi spojeneckých vojsk v Normandii.
30. srpen 1944
Nalodění brigády na transportní lodě (kromě náhradního tělesa a výcvikového střediska). Během týdne byla brigáda přeplavena do Normandie do přístavů Courseulles a Arromanches. Brigáda pak byla soustředěna v prostoru Falaise.
5. říjen 1944
Přesun k obklíčenému přístavu Dunkerque.
8. říjen 1944
Brigáda převzala od britských a kanadských jednotek obléhání města a přístavu.
9. říjen 1944
První bojový střet s Němci, brigáda měla prvního raněného – radista des. Chuchvalec.
28. říjen 1944
Zvláštní útočná akce u příležitosti výročí státního svátku. První útok začal již v 6.30 hod, kdy motoprapor za podpory čtyř tanků napadl předsunuté pozice nepřítele. V 8.30 hodin začala silná palba československého dělostřelectva a v 8.40 hod vyrazila československá pěchota za podpory tanků do útoku. Útok byl úspěšný, a jednotky pronikly hluboko do nepřátelských pozic. Odpoledne a večer pokračovaly dělostřelecké a minometné přestřelky, Němci se pokusili dobýt zpět ztracené pozice, ale neuspěli. Ztráty na straně Čechoslováků byly též nepoměrně nižší, než u nepřítele.
5. listopad 1944
Nový násilný průzkum. Akci provedlo 43 tanků s podporou pěchoty, především z 2. tankového praporu. Boj však tentokrát dopadl hůře než útok 28. října. Stanovené cíle se nepodařilo zajistit. Nepodařilo se přípravu akce před Němci utajit, víceméně selhal průzkum před útokem, v boji vázla součinnost mezi pěchotou a tanky.
6. listopad 1944
Reuter vydal zprávu o bojích Čechoslováků u Dunkerque. Byla to po letech první úřední zmínka o bojích našich mužů na západní frontě (vyjma letců, kteří měli značnou publicitu).
10. duben 1945
Německé jednotky prorazily obranu Francouzů, kteří byli podřízeni naší brigádě a vytlačili je z pozic.
12. duben 1945
Úspěšný protiútok Čechoslováků. Pozice byly dobyty zpět, avšak za cenu ztrát na životech.
18. duben 1945
Ministr národní obrany gen. Sergěj Ingr žádá náčelníka britského imperiálního štábu o uvolnění naší brigády, aby se mohla podílet na osvobozování vlasti. Vyjádřil tak přání všech příslušníků brigády.
23. duben 1945
Kombinovaný oddíl se vydal na cestu do vlasti. Spojenci nemohli uvolnit brigádu od Dunkerque, a tak se na cestu do vlasti vydal pouze tzv. kombinovaný oddíl o síle asi 140 vojáků pod velením pplk. Aloise Sítka.
27. duben 1945
Brig. gen. A. Liška znovu žádá britské velení o uvolnění brigády a o její nasazení při osvobozování západních Čech, avšak neúspěšně
29. duben 1945
Gen. Liška intervenuje osobně u polního maršála Bernarda Lawa Montgomeryho pro uvolnění Čechoslováků od Dunkerque, ale opět neúspěšně.
30. duben 1945
Kombinovaný oddíl je v Německu poblíže hranic rodné vlasti. Pplk. Alois Sítek, velitel oddílu, obdržel povolení k přesunu do Chebu.
1. květen 1945
Asi v 10 hod dosáhl kombinovaný oddíl státní hranice. Pro identifikaci přesného místa hranice Československa byl vyslán napřed kpt. Kraus. Po malé slavnosti a vztyčení státní vlajky, kdy vojáci zpívají státní hymnu a málokdo se stydí za slzy, vydal se oddíl do Chebu.
8. květen 1945
Ustala bojová činnost u Dunkerku. Velitel obležené pevnosti, zarytý nacista viceadmirál Frisius, byl vyzván ke kapitulaci.
9. květen 1945
Viceadmirál Frisius podepsal na velitelství československé brigády kapitulaci Dunkerku.
12. a 13. květen 1945
Československá samostatná brigáda se vydává na Cestu do vlasti, do Československa.
18. květen 1945
Brigáda dorazila do Plzně.
30. května 1945
Brigáda projíždí slavnostní přehlídkou Prahu.
1. červen 1945
Přejmenování brigády na tankový sbor se stanovištěm ve Stříbrných Horách. Z každého tankového praporu vznikla brigáda, tzn. celkem čtyři tankové brigády.
27. září 1945
Oficiální předání 1. čs. tankového sboru československému velení při slavnostní přehlídce v Praze.