Rota Nazdar | Škola útočné vozby v Bovingtonu

05 Lis Škola útočné vozby v Bovingtonu

Posted at 10:22h Odborné historické články by Dušan Klavík

Jaroslav Špitálský

V meziválečném období se českoslovenští důstojníci poměrně často účastnili vojenských cvičení ve Velké Británii. V květnu 1938 malá skupinka našich důstojníků navštívila „školu obrněných vozidel v Bovingtonu“.

Tábor v Bovington založilo britské ministerstvo války v roce 1916 jako školící zařízení pro osádky tanků. Po ukončení Velké války se tanky vrátili z francouzských bojišť zpět do Bovingtonu, valná část obrněných vozidel následně skončila ve „šrotu“. Nicméně, malé množství nejméně poškozených vozidel zde zůstalo zachováno. V roce 1923 spisovatel Rudyard Kipling navštívil Bovington a doporučil zde zřízení muzea. Muzeum vzniklo, dle tvrzení našich důstojníků se vněm nacházely „všechny typy tanků od r. 1915 a vzpomínky na jednotlivé bitvy tankového sboru ve světové válce“.

Angličané pro československou misi připravili cvičení, kterému předcházela prohlídka střelnice, jejíž dopadová plocha se nacházela v příkrém travnatém svahu. Střely přeletěvší hřeben padaly přímo do moře. Samotné cvičení bylo rozděleno do dvou částí. V první části byla předvedena mohutnost palby při útoku čety středních tanků a „poločety malých tanků“ na dělostřeleckou baterii. Tankové jednotky útočily v úhlu 30°. „Malé“ tanky kryté terénní vlnou neustále pálily na dělostřeleckou baterii ze vzdálenosti 600 metrů. Četa středních tanků vyrazila proti baterii z druhé strany ze vzdálenosti cca 900 metrů a během postupu neustále pálila na baterii, které na pomoc přispěchala pěchota. Střední tanky za jízdy přenesly palbu i na pěchotu. Po třech minutách baterie „zasypána deštěm střel“ nemohla být schopna jakékoli činnosti. Druhá část cvičení neměla pevný scénář. „Vlastní“ četa tanků za postupu vyrazila na „nepřátelské“ tanky. Vlastní tanky během postupu zahájily palbu, po chvíli se dostaly za „terénní kryt“, následně povyjely na protisvah jen tolik, aby měly výstřel. Pak pálily tak dlouho, až měly nepřátelské tanky „plné zásahy a postupně shořely“. Boj trval 4 až 5 minut. Poté část tanků vyrazila k dalšímu postupu, zatímco zbytek zůstal v krytu. Nepřátelské zbraně ostřelovaly postupující tanky. Proto zbylé tanky v krytu zahájily palbu kouřovými granáty, aby vytvořily kouřovou clonu k ochraně postupujících obrněnců. K odražení postupujících tanků nasadil nepřítel nové tanky doprovázené pěchotou. Při tomto cvičení nebyly osádkám obrněných vozidel cíle předem známy. Poměrně přesná střelba útočných vozů byla vedena na vzdálenost 600 až 900 metrů.

Po praktické ukázce následovala prohlídka učiliště, které se nacházelo v „jednoduchých dřevěných barácích“. Naši důstojníci hodnotili výcvikové středisko následovně: „V Anglii vůbec někdy překvapuje velká šetrnost a „improvisace“. V jedné části učiliště byl stanový tábor. Anglický voják je zvyklý spát pod stanem skoro celý rok. Stany ovšem mají dřevěné podlahy a téměř nikdy tu nemrzne. Učiliště pozůstává z dřevěných baráků, ve vyučovacích místnostech se ani za chladného počasí netopí.“

První kroky delegace zavítaly do budovy, ve které se nacházela místnost, v níž byly na podstavcích umístěny kulomety a kanony. Tyto zbraně sloužily k technickému a střeleckému výcviku.

obr. Kanon určený ke střeleckému výcviku.

Pak následovala prohlídka další budovy, která byla kruhová o průměru cca 10 metrů. Na stěnách byly namalovány „krajiny všech rázů a barev a v nich tanky v různé velikosti, jak se jeví na různé vzdálenosti“. Uprostřed místnosti stál „na kloubovém čepu trenažór“, jehož vnitřní část odpovídala bojovému prostoru tanku. „Trenažór“ bylo možné „vykláněti a nakláněti“ a tím imitovat pohyb jedoucího bojového vozidla. Což dále umocňovalo zařízení tvořící „hlomoz“, které napodobovalo zvuk jedoucího obrněného vozu. K znázornění výstřelu kanonu sloužila pistole střílející slepými náboji. Samotný zásah označil „světelný kulomet“ jež po stisknutí spouště osvětlil v namalované krajině bod dopadu střely. Nad trenažérem byl umístěn i projekční přístroj, kterým instruktor vrhal na různá místa v krajině světelné skvrny znázorňující nepřátelskou palbu. Žák musel na tyto zahájit co nejdříve palbu.

obr. „Trenažór“ sloužící k výcviku zaměřování a ovládání tankového kanonu.

V jiné budově se nacházela střelnice, ve které byly trenažéry pro cvičnou kulometnou střelbu, jejichž pohyb připomínal „lodi na rozbouřeném moři“. Jako cíle zde byly tanky s podélným, příčným či šikmým pohybem, jež se ovládaly elektricky. Dále „z písku vykukovaly protitankové zbraně, které mohl instruktor střídavě zapínat“. V zadní části střelničky byly jako cíle umístěny „větrníky“.

Poslední budova, kterou si delegace prohlédla, sloužila k výcviku v řízení tanků. Zde se nacházely tanková „chasis“, které se otáčely kolem příčné osy. Instruktor sedící vedle žáka mohl vzduchovými pumpami naklánět celé „chasis“ dopředu a dozadu, jako když tank projíždí nerovným terénem. Tahem motoru se překonával tlak vzduchu. Žák musel měnit rychlost v závislosti na poloze „chasis“ a tahu motoru. Tento „předvýcvik“ byl mnohem levnější než výcvik ve skutečných tancích.

obr. „Chasis“ pro výcvik řidičů

Od příchodu nováčků do učiliště základní výcvik trval 27 týdnů a byl rozdělen následovně: pět týdnů „výcvik vojáka“ (náš pěší), sedm týdnů výcvik základní, šest týdnů výcvik řidičský, šest týdnů výcvik střelecký a tři týdny „polishing“ což se tehdy překládalo jako vypolírování neboli údržba. Před zahájením výcviku byli žáci rozděleni do skupin po sedmi až osmi mužích. V každé skupině si dále instruktor rozdělil žáky na nejlepší, střední a „tvrdé“. Pak se vytvořily skupiny nové, aby se v nich soustředili žáci stejné „hodnoty“. Zásada výuky byla taková, že se žáci učili jen a jen na modelech a „nic na papíře“. Učiliště z tohoto důvodu nakupovalo havarované vozy, které byly rozřezávány a používalo se jich jako výukových modelů.

obr. První den nováčků ve škole obrněných vozidel v Bovingtonu.

Dle názoru československých důstojníků byl hlavní rozdíl oproti našim kasárnám v tom, že v Bovingtonu se nacházelo více hřišť na tenis, golf dále zde bylo více tělocvičen a proti důstojnické jídelně se nacházela „ohromná“ louka s překážkami pro závody ve skoku a běhu.