Josef Knop

05 Lis Josef Knop

Vladislav Severin

knop13a-0130. ledna 1909 se v Žamberku v Hluboké ulici narodil řezníku Štěpánu Knopovi a jeho manželce Hedvice, rozené Vodičkové, syn Josef (měl ještě další tři sourozence). Po ukončení základního vzdělání pokračoval studiem na Reálném gymnáziu v nedalekém Kostelci nad Orlicí, které ukončil maturitou v roce 1929 a již 1. 10. téhož roku nastoupil základní vojenskou službu u hraničářského praporu 3 ve Fryštátu, v rámci které absolvoval v Opavě školu důstojníků pěchoty v záloze. Následujícího roku, přesně 29. 7. 1930, byl v hodnosti četaře přijat ke studiu do Vojenské akademie v Hranicích, kam nastoupil k zahájení studia 30. 9. 1930. Po úspěšném absolvování byl slavnostně vyřazen 31. 7. 1932 v hodnosti poručíka a určen do svého nového působiště k hraničářskému praporu 9 do Rimavské Soboty jako velitel čety 2. roty.

V roce 1934 nastoupil půlroční službu u obrněného vlaku v Milovicích, na kterou pak navázal desetiměsíční dělostřelecký aplikační kurs v Olomouci. 1. 9. 1936 se stal velitelem čety doprovodných zbraní u svého praporu a přesně o měsíc později byl povýšen na nadporučíka.

Jeho vojenská služba byla hodnocena velmi dobře a Josef Knop byl pověřován dalšími velitelskými úkoly. A tak byl 7. 2. 1937 ustanoven velitelem kanonové čety praporu, když předtím v  Milovicích absolvoval kurs pro velitele kanonových čet s prospěchem velmi dobrým. Jeho služba v československé prvorepublikové armádě ale spěla ke konci, tak jak se blížil tragický osud celého Československa.

Po březnové okupaci v roce 1939 je Josef Knop 30. 6. 1939 propuštěn z branné moci a následujícím dnem je zařazen k výkonu služby u Ředitelství státních drah s místem zaměstnání na nádraží pouhých 7 km od Žamberka v Kyšperku (dnešním Letohradě).

Po vypuknutí války a pádu Polska hledal cestu za hranice, kde by mohl bojovat proti Němcům. Tak 15. 2. 1940 opustil ilegálně Protektorát a směřoval do Francie, kde se nyní naskýtala jediná možnost. Putoval přes Slovensko, Budapešť, Bělehrad, Soluň, Cařihrad, Bejrút, Marseille do Agde, kde se shromažďovala a cvičila naše zahraniční armáda.

Zde byl 4. 4. 1940 po několikaměsíčním putování přijat pod evidenčním číslem F 2741 do našeho vojska a zařazen ke 2. pěšímu pluku, kde byl ustanoven velitelem 8. (kulometné) roty 2. praporu, s kterým byl později odeslán na frontu. Zúčastnil se potupného ústupu francouzské armády před německými vojsky a při francouzském chaosu svým chladnokrevným a rozhodným jednáním uchránil životy většiny svých vojáků.

knop04a-02

Francie, Agde 1940, v čele jednotky npor. Josef Knop

Po pádu Francie se dostal s ustupujícím vojskem do přístavu v Séte, kde se 27. 6. 1940 ve skupině s divizní pěchotou, rotou KPÚV, štábem gen. Znamenáčka a štábem gen. Ingra nalodil na poslední loď Rod el Farag. Do Liverpoolu v Anglii dopluli 12. 7. 1940 a s ostatními československými dobrovolníky byl umístěn ve stanovém táboře našeho vojska v Cholmondeley Park. Zde se stali příslušníky nově vytvořené 1. čs. brigády ve Velké Británii. Josef Knop byl povýšen do hodnosti kapitána pěchoty, a to se zpětnou platností od 1. 5. 1940. Za boj ve Francii byl vyznamenán prvním Čs. válečným křížem.

Postupně se stal velitelem čety, roty, velitelem Školy důstojníků v záloze. Když 4. 5. 1941 začaly kursy padákového výcviku, absolvoval kpt. Josef Knop od 13. do 22. 7. 1941 historicky 5. běh, kdy v každém bylo průměrně 11 frekventantů. Dále 25. 9. – 24. 10. 1941 absolvoval kurs pro zvláštní úkoly, 25. 10 – 23. 11. 1941 byl účastníkem a zároveň i velícím důstojníkem 4. kursu na STS 25. a také 9. 10. – 20. 10. 1942 absolvoval zdokonalovací parakurs. Kpt. Josef Knop byl plně připravený pro plnění zvláštních úkolů a pro předávání svých zkušeností dalším adeptům.

knop13a-03

Anglie 1942, vpravo kpt. Josef Knop s nášivkou absolventa parakursu

knop17a-02

Anglie 1942, prezident Edvard Beneš při návštěvě naší jednotky podává ruku kpt. Josefu Knopovi.

knop12a-01

Anglie,Walton Hall, kpt. Josef Knop

V našich jednotkách v SSSR byl citelný nedostatek zkušených důstojníků. Ti byli doplňováni z našeho vojska ve Velké Británii. 11. 9. 1943 po nalodění v Liverpoolu ve skupině dalších důstojníků opustil škpt. Josef Knop (povýšen k 28. 10. 1943) břehy Albionu a přes Port Said, Jeruzalém, Teherán, Baku dorazili 12. 11. 1943 do Moskvy. Odtud nastoupil cestu ke své nové jednotce, ke které byl prezentován 24. 11. 1943.

Škpt. Josef Knop pak vykonával řadu funkcí. Velitele poddůstojnické školy, padákového důstojníka u 2. čs. paradesantní brigády a od 11. 3. 1944 velitele Oddílu pro zvláštní úkoly (ZÚ), kde se školili vojáci pro činnost a boj v týlu nepřítele. MNO v Londýně, gen. Heliodor Píka a velení Oddílu ZÚ v Jefremově se snažili usměrnit výcvik a stabilizovat jeho hodnotu na úrovni sabotážního výcviku, jaký poskytovala čs. parašutistům ve Velké Británii SOE. Bohužel, v podmínkách SSSR to nebylo ani zdaleka možné.

knop22a-03

SSSR, Jefremovo, škp. Josef Knop jako velitel ZÚ. Tuto fotografii použil i do svého vojenského průkazu.

Později byl převelen k 1. čs. samostatné brigádě, kde se stal 1. 6. 1944 velitelem 2. praporu. Náčelníkem štábu praporu byl Oldřich Kvapil. Jejich přátelství a spolupráce se u brigády staly proslulými.

V této funkci škpt. Josef Knop prodělal těžké boje, na kterých se naše jednotky v SSSR podílely. Machnovka, „bezejmenná kóta 534“, Hyrowa hora, Dukla…

Svoje velitelské stanoviště měl vždy v blízkosti svých vojáků. Byl s nimi doslova v první linii. Patřil mezi oblíbené velitele. Přestože byl tvrdý a nesmlouvavý, byl spravedlivý, uznalý a o svoje vojáky pečoval, jak to jen bylo možné.

Dokázal i odmítnout splnění rozkazu, kterým by je poslal na jistou a zbytečnou smrt. Za to byl jediný trest – zastřelení. Uhájil svůj názor a uchránil životy vojáků. Za pravdu mu musel dát i velitel brigády Ludvík Svoboda.

První českoslovenští vojáci, kteří 6. října 1944 u Dukly vstoupili na území vlasti, byli právě průzkumníci z jednotky škpt. Josefa Knopa!

Tehdejší náčelník štábu 2. praporu Oldřich Kvapil ve své knize „Bouře v Karpatech“ na vstup do vlasti vzpomíná takto:

„Přímo na státní hranici se zastavil velitel praporu (škpt. Josef Knop, pozn.) se štábem. Shlukli jsme se kolem radisty četaře Bembily, který vylaďoval radiostanici. Po chvíli ohlásil veliteli praporu, že je připravena k vysílání.

Šestého října čtyřicátého čtvrtého roku časně ráno vyslal šťastný radista druhého praporu četař Bembilo první radiogram našeho praporu z prvních metrů svobodné půdy vlasti ve Svidnickém sedle Dukelského průsmyku. Velitel praporu hlásil veliteli brigády, že druhý prapor překročil státní hranici a pokračuje v postupu jižním směrem.

Mnozí vojáci smekli, mnozí se sklonili, aby políbili, nebo aspoň pohladili rodnou zem.

…Velitel praporu, muž, který vynikal nad ostatní chladnokrevností v nejtěžších situacích, který neznal bázeň, měl vlhké oči. Bez řečí nám všem potřásl rukou. Slova nebyla nutná.“

Mnohokrát stál se samopalem v ruce v čele svých vojáků a vedl je do boje. O urputnosti bojů svědčí i to, že v listopadu 1944 ze třech praporů 1. čs. brigády zůstal v boji jen jediný pěší útvar složený ze zbytků oněch jednotek, kterému se říkalo „bojová skupina Knop“.

Účastnil se dalších těžkých bojů na našem území, což se velmi podepsalo na jeho zdraví, protože nebyl čas na doléčení zápalu plic a dalších frontových nemocí. 1. 2. 1945 byl určen zástupcem velitele 1. čs. samostatné brigády a 23. 2. 1945 následně zástupcem velitele 3. čs. samostatné brigády. Pro svoje znalosti a zkušenosti z války byl 20. 4. 1945 nyní již major Josef Knop přidělen k Ministerstvu národní obrany k čs. vládě do Košic.

Válka skončila a Josef Knop byl 13. 5. 1945 přidělen na štáb Velitelství 3. oblasti v Brně a hned 25. 5. 1945 byl povýšen do hodnosti podplukovníka. Jako perspektivní důstojník byl vybrán ke studiu na Vysoké škole válečné v Praze, kam nastoupil do 3. ročníku 15. 10. 1945, a k datu 1. 10. 1945 byl povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu. K dovršení tohoto úspěšného období se 15. 12. oženil s Ludmilou, shodou okolností i za svobodna Knopovou, která na něho čekala celou válku v jejich společném rodišti – Žamberku.

Josefa Knopa zlobilo válkou poznamenané zdraví a tak musel 9. 7. 1946 nastoupit do vojenské nemocnice v Praze. Po vyléčení se stal 16. 8. 1946 přednostou 1. oddělení na štábu Velitelství 2. oblasti v Táboře. Jeho vojenská kariéra se velmi slibně rozbíhala.

V roce 1947 se začala dostavovat únava i stesk po rodině, která bydlela v dalekém Žamberku a kde se mu také mezitím narodila dcerka Yvona. Podal si žádost k převelení do vojenské posádky domů do Žamberka a tím se vlastně vzdal své kariéry. Skutečně zde 1. 10. 1947 nastoupil na funkci velitele pěšího praporu 42, i když na tuto funkci byla systemizována pouze hodnost majora.

Roku 1949 se stal, jako stovky dalších čestných důstojníků, obětí známých komunistických procesů, na kterých se také, bohužel, podíleli i někteří jeho bývalí spolubojovníci z východní fronty, které nový režim vynesl do jejich všemocných pozic. 1. 4. 1949 byl poslán na zvláštní dovolenou a 23. 7. 1949 byl zatčen. Při výsleších byl mučen i jinak trýzněn.

Komunistický Státní soud v Praze ve vykonstruovaném procesu 14. 12. 1949 odsoudil ve skupině dalších lidí plk.gšt. Josefa Knopa za protistátní činnost k trestu odnětí svobody na doživotí.

Čas plyne. Josef Knop, degradovaný na vojína, je přemisťován z jedné věznice do druhé. Jako ostatní političtí vězni je i on častým cílem brutálního chování bachařů. Protože jeho smysl pro spravedlnost a pro čest mu nedovolila být netečným k utrpení druhých a dokázal i fyzicky zasáhnout, zvláště když cílem týrání byl nemocný nebo starý vězeň. Tím si svoje podmínky vždy zásadně zhoršil.

Po dlouhých letech věznění mu byl trest doživotí změněn na 25 let.

Válečný hrdina, nositel vysokých československých a spojeneckých vyznamenání, opustil vězení na amnestii prezidenta republiky 9. 5. 1962. Musel vykonávat pouze podřadnou práci. Jinde pro něho nebylo místo.

Na svobodě pobyl necelé čtyři roky, když na nedoléčené nemoci z války, ale hlavně následky věznění, zemřel v nemocnici v Ústí nad Orlicí 1. 4. 1966 ve věku pouhých 57 let.

V roce 1968, když dozrála doba, byla jeho rodinou podána žádost o rehabilitaci. Takto dopadl i případ Josefa Knopa.

Po listopadu 1989 již definitivně nastala doba, kdy se vážně začalo s rehabilitacemi pracovat. Tak se 25. dubna 1991 Josef Knop, In memoriam, opět stal plukovníkem generálního štábu. Byl mu propůjčen Řád Milána Rastislava Štefánika III. třídy a ještě v tom samém roce byl povýšen do hodnosti generálmajora In memoriam.

Cesta právní rehabilitace byla konečně úspěšně ukončena. Cesta morální rehabilitace se završila 23. dubna 2005, v roce 60. výročí vítězného konce 2. světové války, kdy mu rodné město Žamberk připravilo důstojnou oslavu. Byla odhalena jeho pamětní deska na náměstí, které již dříve bylo po něm pojmenováno a do rukou jeho dcery Yvony bylo předáno udělené čestné občanství města Žamberka – generálmajora In memoriam Josefa Knopa.

Dne 11. 11. 2009 mu byl udělen za výjimečné zásluhy o obranu republiky Kříž obrany státu ministra obrany ČR.

 

Vyznamenání generálmajora In memoriam Josefa Knopa

5x udělený „Československý válečný kříž 1939“

Stříbrná Československá vojenská medaile „Za zásluhy“ – 1. třída

„Československá vojenská pamětní medaile“ se štítky Francie, V. Británie, SSSR

Stříbrná medaile Československého vojenského řádu „Za svobodu“

„Řád Slovenského národního povstání II. třídy“

Sovětský „Řád Suvorova III. stupně“(číslo 12 601)

Francouzský válečný kříž „La Croix de la Guerre 1939“ s bronzovou hvězdou

Francouzský válečný kříž „La Croix de la Guerre“ pro mimofrancouzská bojiště

Rumunský řád „Ordinul Coroana Romaniei eu Spade in Gradul de Ofiter eu Panglica de Virtute Militara“

Polský stříbrný kříž řádu „Virtuti Militari“ V. stupně

Řád Milána Rastislava Štefánika III. třídy in memoriam

Kříž obrany státu ministra obrany České republiky