Ostré polní střelby hraničářských pluků na Polní pěchotní střelnici Strašice v roce 1938

Martin Říha

Úvod

Bezesporu nejvíce využitým z hlavních zbraní československého těžkého opevnění (t. o.) se stal v roce 1938 kulomet vz. 37. Československé Zbrojovce a. s. v Brně se jich v požadované variantě s těžkou hlavní, držadlem „ÚV“ a tlumičem „O“ podařilo do konce září 1938 dodat hraničářským pluků celkem 1464 kusů. Ještě větším počtem dodávky těžkých kulometů překročily kulomety lehké do pomocných střílen a zvonů. Oba druhy kulometů se tak staly nepostradatelnou a mnohdy jedinou dodanou organickou výzbrojí pěchotních srubů.

Přesto, že se v některých úsecích – především pak v moravskoostravském, králickém a bratislavském podařilo téměř naplnit plánované počty pěchotních zbraní, ne vždy jich mohlo být využito předpokládaným způsobem. Především nedostatky technického rázu zásadně ovlivnily bojové možnosti osádek. Neúplné počty lafet, nedokončené filtroventilační rozvody v objektech, chybějící příslušenství zbraní i další zařízení a v neposlední řadě také počty dodaného střeliva působily hraničářům v některých úsecích obtíže, se kterými se bylo možné vyrovnat jen různými improvisacemi a houževnatostí obránců.

Střelecký výcvik hraničářských pluků

Dnes poněkud v pozapomnění však zůstává neméně důležitý faktor, který mohl ovlivnit možnosti těžkého opevnění při předpokládané obraně. Tím se stal zcela nepostradatelný výcvik se speciálními zbraněmi. Toho se shodou mnoha okolností podařilo nejlépe docílit pouze u nejstaršího Hraničářského pluku 4. U dalších pevnostních útvarů byl dlouhodobý výcvik více, či méně zdařilou improvisací a k plánovanému obrazu chyběl na počátku října 1938 tolik potřebný čas. Na rozdíl od kulometů vz. 26, které byly většině mužstva presenční služby známé již ze základního výcviku, v případě 4cm kanonů vz. 36 a kulometů vz. 37 se s nimi muži setkali poprvé až v objektech t. o. I proto byly rozdíly, a to také v rámci praporů jednotlivých pluků značně rozdílné. Zatímco některé útvary měly možnost cvičit s novými zbraněmi více než rok, jinde se s nimi seznamovali v průběhu posledních čtrnácti zářijových dní roku 1938. Ostatně, poslední dodávky kulometů vz. 37 byly uskutečněny do objektů úseku Hraničářského pluku 18 tři dny před mobilisací. Zvláště citelný byl v některých případech nedostatek zkušených instruktorů, kteří by mohli mužstvo cvičit.

Nutnost potřeby kvalitního výcviku si pochopitelně uvědomovalo i Ředitelství opevňovacích prací. To s předstihem již od jara roku 1937 zřizovalo ve Výcvikovém táboře (VT) v Brdech Kursy pro zvláštní účely (KPZÚ), jejichž hlavním cílem bylo dokonale obeznámit co největší počet důstojníků, rotmistrů a délesloužících poddůstojníků v použití zbraní i dalších zařízení těžkého opevnění tak, aby tito následně mohli úspěšně cvičit mužstvo presenční služby. Pro praktický výcvik v KPZÚ, který dosáhl v posledním období šestitýdenní délky, bylo využito zkušebního objektu „CE“ na dopadové ploše Jordán.

Od léta roku 1937 byly do úseků hraničářských pluků podle výrobních možností dodávány 4cm kanony vz. 36 i kulomety vz. 26 a vz. 35 (později nahrazené vz. 37) s lafetami. Bylo tak možno přistoupit k praktickému výcviku se zbraněmi v alespoň částečně dokončených objektech. Výcvik se dařilo dále zkvalitnit také naukami, technickými popisy, předpisy a směrnicemi, které vznikaly a byly dále doplňovány na základě zkušeností v KPZÚ.

Zároveň s tím však vyvstala potřeba výcviku střeleckého, který měl být vždy jistým způsobem vyvrcholením praktického výcviku. Ostré polní střelby pak měly být dle pečlivě sestaveného plánu součástí široce pojatého programu, který zahrnoval také vybudování školních a průpravných střelnic v blízkosti posádek hraničářských pluků. Již v roce 1937 hledalo ŘOP vhodné prostory, kde by bylo možné uskutečnit ostré polní střelby ze specielních zbraní. Z obavy, že při zkouškách účinků polního dělostřelectva na opevnění bude vážně poškozen, nebo zničen zkušební objekt „CE“, bylo rozhodnuto vystavět na Polní pěchotní střelnici (PPS) Žárovice ve VT u Vyškova, krom jiného i maketu pěchotního srubu. I zde se však jednalo o prozatímní řešení do doby, než bude vybudována zvláštní střelnice pro pevnostní útvary, kterou ŘOP po úvahách projektovalo v prostoru Jeseníku. Z důvodu finanční úspory proto nebyl Žárovicích vybudován standardní pěchotní srub, ale tři samostatné „objekty“, které měly pro ten účel nahrazovat střelecké místnosti a stanoviště velitele. Objekty se do léta 1938 podařilo dokončit, vybavit potřebným zařízením a žárovická střelnice se tak stala jedním ze dvou míst, kde byly v onom roce uskutečněny ostré polní střelby z pevnostních zbraní. Příprava výstavby dalších střelnic předpokládala jejich využití počínaje rokem 1939 a k uskutečnění nikdy nedošlo.

 Improvizované využití Polní pěchotní střelnice Strašice

V následujícím textu se zaměříme na ostré polní střelby, které vykonaly Hraničářské pluky 4 a 19 na Polní pěchotní střelnici ve Strašicích, vybudované na území VT v Brdech. Ty se staly námětem střeleckých ukázek pro akci „Kulomety v Náchodě“ a my zde proto budeme sledovat především střelby z kulometů vz. 26 a vz. 37.

Strašické ostré polní střelby se výrazně odlišovaly od žárovických především zvolenou improvisací uchycení zbraní. Současně s výstavbou dočasné střelnice v Žárovicích mělo ŘOP opodstatněnou obavu, že ta nebude postačovat kapacitně pro všechny hraničářské útvary, jejichž počet se zvyšoval úměrně stavu dokončení jednotlivých úseků. Proto svou pozornost důstojníci zaměřili na další vhodné prostory, v prvé řadě pak na území VT v Brdech. Zkušebního objektu „CE“ na Jordánu, který oproti předpokladu bez větší úhony přestál postřelování polním dělostřelectvem v roce 1937, nebylo možné využít především z důvodu, že v cílových plochách nebylo k disposici plnohodnotné terčové zařízení. Veškeré cíle zde byly pouze improvisovány při zkušebních střelbách a pro potřeby Kursu pro zvláštní účely, chybělo nutné spojení, úkryty pro cílné a pozorovatele a další zařízení. Dopadová plocha „Jordán“ byla také notně využívána pro ostré polní střelby dělostřelectva a přítomnost hraničářů by zde dělostřelce výrazně omezovala. Vhodné řešení se však přesto na území VT v Brdech nalézalo jen o několik kilometrů dále.

Již v roce 1936 totiž byla zadána výstavba dvou betonových podkladů pro 4cm kanony vz. 36 na území PPS Strašice, vyhrazeném dříve pro střelbu kanonů proti útočné vozbě. Společně s tím byly rozšířeny stávající úzkorozchodné dráhy pro „tankové terče“, vozíky se siluetou tanku Renault FT. Na betonovém podkladu byl kanon uchycen v ocelovém rámu, který pro ten účel dodala Akciová společnost, dříve Škodovy závody v Plzni. Do roku 1937 ve Strašicích probíhaly s kanony různé druhy zkušebních střeleb a proto nepřekvapí, že při volbě vhodné improvisované střelnice pro pevnostní útvary padla volba právě na tuto část.

Ostatně pro předpokládané střelby z kulometů zde již bylo možné využít z části již vybudovaných úkrytů, terčového zařízení i potřebného spojení a pozorovatelen stávající pěchotní střelnice. Nespornou výhodou byla i možnost využít pro ubytování stávajících budov ve Strašicích.

Při sestavování rozpočtu finančních požadavků na rok 1938 s ostrými střelbami ve Strašicích nebylo počítáno, proto důstojníci na ŘOP zvolili a 23. dubna schválili nejlacinější variantu. Pro 4cm kanon vz. 36 byl k disposici ocelový rám, který bylo nařízeno osadit do vzdálenějšího betonového podkladu č. II zbraní ev. č. 108 (původně zamýšlenou pro objekt K-Bg-S 12a „U rybníčka“ tvrze Horka, který však v té době byl teprve ve výstavbě). Pro střelby kulometů byla zvolena nejvýhodnější varianta, usazení do dřevěných podstavců. Zatímco pro kulomet vz. 26 (v opevnění vedený pod krycí značkou „N“) sestavila improvisovaný dřevěný podstavec správa střelnice, podstavec se střílnou pro dvojkulomet – dva kulomety vz. 37 v lafetě kulometní M/CE vz. 37 (zbraň „M“) – dodala Čs. Zbrojovka v Brně a lafetu č. 73 dočasně zbrojováci poskytli ještě před instalací do jednoho z pěchotních srubů v bratislavském úseku. Veškeré náklady za materiál, který byl spotřebován na terče a podstavce vyčíslila správa střelnice na 30.678.40 Kč. Pro prvé střelby, naplánované na počátek května 1938 byly ve Strašicích k disposici tři dráhy pro tankové terče a dvě střelecké linky pro kulomety.

Přípravy ostrých polních střeleb

Hraničářské pluky 4 a 19 obdržely na konci dubna podrobnější disposice pro ostré střelby. Prvořadým úkolem zůstávalo nadále zajištění bojové pohotovosti opevnění. Proto měla velitelství pluků rozdělit veškeré mužstvo, přicházející svým zařazením v úvahu pro střelby, do tří směn. Každá z nich měla být sestavena od všech praporů pluku, přičemž nejméně vycvičené mužstvo (z objektů, kam byly zbraně dodány nejpozději) mělo být určeno do směny poslední. Pro každou směnu pak bylo vyhrazeno na střelnici asi 10 půldnů. Cvičné střelivo kanonu bylo střílejícímu útvaru dodáno správou střelnice, 7,92 mm ostré náboje vz. 34, těžké a lehké kulomety si měly útvary přivézt s sebou, od každého vždy po 4 kusech.

Abychom lépe pochopili záměry ŘOP při střeleckém výcviku na pozemní cíle, uveďme si schema několika tzv. střeleckých čísel, která měli hraničáři odstřílet ze zbraní „N“ a „M“. Umožní nám to také lépe si představit nejvíce pravděpodobné situace, se kterými se podle zdání a zkušeností ŘOP mohli střelci kulometů v případném boji setkat.

Ostré střelby ze zbraní „N“ bychom mohli rozdělit do dvou skupin. Prvou byly střelby „ze zvonové sřílny“ Pro tu byla vyhrazena dvě střelecká čísla. Prvé na skupinu šesti čelně nekrytě ležících figur ve vzdálenosti 200 m, druhé na tytéž figury, ovšem v dálce 150 m. Je nasnadě, že se jedná o nácvik střelby na nepřítele, přibližujícího se k překážkám srubu.

Druhou skupinou byly sřelby „z pomocné střílny“. Nejobtížnější zde bylo „Číslo 7“, při kterém měl střelec s nasazenou přílbou zasáhnout v dálce 800 m 11 čelně běžících a 10 čelně ležících nekrytých figur. V dalším čísle to bylo již 12 čelně běžících figur ve vzdálenosti 500 m a při poslední střelbě opět 12 čelně nekrytých ležících figur v dálce 300 m. Všechna čísla odpovídají situaci, při které se protivník přibližuje k překážkám srubu z týlu.

Výrazně náročnější „čísla“ očekávala střelce dvojkulometů, zbraně „M“. Jak je patrné z níže uvedeného, vzdálenosti odpovídají ve většině průměrné vzdálenosti mezi dvěma pěchotními sruby, případně vzdálenější části překážkového intervalu mezi nimi. Také z použitých „bočných“ siluet terčových figur lze jasně odvodit že jsou obrazem základních taktických představ o obraně těžkého opevnění, a sic bočné střelby ve schematu tzv. křížové palby sousedních srubů do řad útočníka.

„Prvým“ bylo Číslo 7, při kterém střelec v úplném cvičebním ústroji bez přílby a torby měl zasáhnout 30 ranami v dávkách 24 bočně ležících a 24 bočně běžících figur umístěných čelně proti zbrani v pásmu o šíři 50 m a vzdálenosti 600–800 m. Číslo 7 bylo v podstatě obrazem základní situace při obraně pásma těžkého opevnění, t. j. útoku nepřítele na sousední pěchotní srub.

Další bylo „Číslo 8“ kdy s nasazenou maskou musel v průběhu 1 minuty opět 30 náboji střelbou dávkami zasáhnout 24 bočně běžících figur umístěných čelně proti zbrani v pásmu o šíři 30 m a vzdálenosti 400–600 m s jejich nadpoloviční většinou v dálce do 500 m. Zde je vhodné zdůraznit, že právě střelbě a všeobecně výcviku s plynovými maskami byla věnována důsledná pozornost. Obsluhy zbraní ve střeleckých místnostech pěchotních srubů měly mít v případě hotovosti, nebo poplachu své masky neustále poblíž pro případ boje tak, aby byly zajištěny palebné úkoly v případě nepřátelského útoku BCHL. V mnoha případech chyběly (nebo nebyly zapojeny) potřebné filtry, byť i k částečně již funkčním filtroventilačním rozvodům v objektech a předpokládaná kolektivní ochrana celé osádky objektu proto nebyla možná. Zde pak byla osobní ochrana jednotlivce zcela nezbytnou výbavou, stejně jako pro zamezení ztrát tam, kde již filtry byly zapojeny a počítalo se s možností technického výpadku. Ve velkém množství srubů však chyběla funkční ventilace zcela a vyvstávala tak i další hrozba, kdy se mohly obsluhy zbraní přiotrávit CO², unikajícím při absenci přetlaku od zbraní do interieru srubů (nehledě opět k možnosti selhání již funkčních rozvodů). Proto měli mít muži u zbraní k disposici v budoucnu k maskám také filtry proti CO². Jejich vývoj v září 1938 finišoval a nepodařilo se je dodat, ale i tak je zřejmé že plynové masky a střelby s nimi pro hraničářské útvary rozhodně nebyly zanedbatelné.

Výrazně náročnějším bylo „Číslo 9“ při kterém střelec za 1,5 min 2 dávkami o celkové dotaci 50 nábojů musel zasáhnout celkem 22 figur bočné běžících a 3 figury bočně ležící umístěné do 5 různorodých skupin ve vzdálenosti 600–800 m šikmo na výstřelnou. Úkol byl o to složitější, že střílející musel zasáhnout 2 skupiny nejprve pravým a 3 skupiny levým kulometem. Toto číslo přesně vystihuje základní podstatu předpokládané střelby zbraně „M“, kdy měl střelec ke střelbě v zásadě využívat pouze jednoho těžkého kulometu, zatímco druhý zůstával nabit a připraven k palbě pro případ výměny schránek se střelivem, nebo závady na zbrani. Střelby oběma kulomety současně se mělo využívat pouze ve zcela výjimečných případech.

Závěrečným bylo „Číslo 10“ při kterém bylo nutno pouze podle mapy lafety dávkou 30 ran zasáhnout do 2 min od nabití kulometu 11 figur bočně běžících a 13 figur bočně ležících, umístěných čelně k směru střelby ve 4 skupinách do vzdálenosti 500–600 m v pásmu širokém 100 m šachovnicově. Při střelbách podle tohoto programu měl být dán základ správným návykům k předpokládáné palbě za snížené viditelnosti (v horských podmínkách ji způsobovaly časté mlhy, deště a sněžení), nebo tmy. Zároveň se předpokládalo úmyslné zadýmení terénu nepřítelem.

Nedokončené střelby v květnu 1938

Po dvou týdnech urychlených příprav byl na PPS Strašice za nezbytného dozoru i ostrahy 6. a 7. května 1938 smontován rám a v něm 4cm kanon vz. 36, i oba podstavce pro kulomety. Dne 8. května přijela první část mužů Hraničářského pluku 4 a již následujícího dne započala s ostrými střelbami. Ve vyhrazených 4 dnech při 10–12 hodin trvajících střelbách ze všech tří zbraní současně odstřílely obsluhy z kanonu po 3 číslech, ze zbraně „N“ po 5 a ze zbraně „M“ po 4 číslech střeleckých programů. V průměru trvalo odstřílení jednoho čísla jedním mužem i s ukázáním zásahů 10–12 minut. Prvé ostré střelby byly zároveň pečlivě sledovány důstojníky ŘOP. Po celou dobu jim byl přítomen škpt. pěch. František Markalous, velitel Kursu pro zvláštní účely a důstojník bezesporu s největšími zkušenostmi při praktickém výcviku v opevnění, 11. května 1938 do Strašic přijel také přednosta I. oddělení ŘOP plk. gšt. Hynek Štěpánský.

Již po prvých čtyřech dnech však bylo všem zřejmé, že dosavadní počet střelišt je nedostačující pro značný počet předpokládaného mužstva. Proto důstojníci ŘOP po dohodě telefonicky vyzvali znovu Čs. Zbrojovku, aby dodala další rám střílny, tentokrát pro zbraň „D“. Potřebnou lafetu odeslal náchodský Strážní prapor V a celý komplet byl k disposici 18. května, odkdy jej v nově improvisovaném dřevěném podstavci mohly využít stále ještě střílející další směny mužstva Hraničářského pluku 4. Stejně tak bylo od tohoto dne k disposici další střelecké stanoviště pro podstavec zbraně „N“. Velitelství střelnice pro další dvě zbraně vybudovalo střelecké linky.

Ze získaných poznatků při prvních střelbách došlo také ke změně v odesílání mužstva, které mělo být napříště odesláno vždy ve dvou směnách, při čemž pro každou byly vyhrazeny tři dny střelby.

Na ostré polní střelby Hraničářského pluku 4 se dochovalo několik vzpomínek. Vojín Antonín Strakoš od 6. roty na ně po létech vzpomínal takto: „Nejdříve nám byla předvedena ukázková střelba z obou zbraní a pak následovaly vlastní střelby. První jsem střílel z dvojkulometu. Výsledky střelby se posuzovaly podle zásahů ve figurínách, na které se střílelo. Následovala střelba z kanonu. První část byla střelba na čelně jedoucí tank pěti ranami. Splňující norma byly tři zásahy. Kdo by dosáhl výtečných výsledků, měl být povýšen. Mě se skutečně podařilo tank zasáhnout všemi pěti ranami. On to problém nebyl, jednalo se o výtečnou zbraň. Stačilo správně odhadnout vzdálenost a rána musela jít do černého. Tím byla první část hotova. Ale v noci byl vyhlášen poplach. Po nástupu jsme se dozvěděli, že byla vyhlášena částečná mobilisace, a my se okamžitě vraceli zpět do Hlučína, odkud pěšky na pevnosti.

Strašické střelby Hraničářského pluku 4 přerušilo večer 20. května 1938 vyhlášení „ostrahy hranic“ („O“). Útvary pluku, které byly zařazeny do sestavy zajištění hranic, musely co nejdříve splnit své povinnosti a při neúplných mírových stavech bylo třeba každé volné ruky. Střelnice tak na několik týdnů osiřela a zatímco zde probíhalo pouze střežení, hraničáři pokračovali s výcvikem ve svých srubech. Docela „ostrouhal“ Hraničářský pluk 19, jehož polní ostré střelby předpokládalo ŘOP v období 2.–19. června 1938. Také „devatenáctí“ byli zařazeni v plánu „ZH“ a proto vyhlášením „O“ museli nechtíc přípravy odložit.

Červnové návraty do Strašic

Současně s vidinou konce „ostrahy hranic“ začaly opět přípravy s pokračováním ostrých polních střeleb. Nařízením ŘOP bylo rozhodnuto, aby do Strašic nejprve přicestovaly směny Hraničářského pluku 19 a teprve po nich se na střelnici vrátily k  dokončení programu a pokračování Hraničářský pluk 4. S obnovenou přípravou začli „devatenáctí“ před 8. červnem. Tehdy byla při setkání velitelů rot u velitelství praporů vydána podrobná nařízení pro organisaci stran zajištění proviantu i výměny mužstva v objektech. V následujících dnech instruktoři ještě více zintenzívnili výcvik se zbraněmi, velitelé srubů byli krom jiného poučeni o chování se na střelnici v průběhu střelby a zachování pořádku při transportu, mužstvu znovu zdůrazněna nutnost zachování vojenského tajemství s poukazem na důsledky vojenské zrady. Odpoledne 13. června byly při shromáždění velitelů prodebatovány další detaily. Půlnocí v hraničním úseku skončila „O“ a ostrým střelbám tak prakticky již nic nebránilo.

Velitelem pluku byl jako řídící střeleb na střelnici určen velitel zvláštního útvaru „A“ (tvrze Adam) pplk. pěch. Antonín Kostrhún, kterého po tu dobu zastupoval velitel dělostřelectva tvrze mjr. děl. Bedřich Pustejovský. Pravděpodobně první muži odjíždějící na střelbu do Brd, opouštěli těchonínská kasárna již v 3.30 hod dne 15. června 1938.

I tentokrát se střílejícímu mužstvu vryly do paměti především střelby ze 4cm kanonu vz. 36 a po létech pamětníci vypovídali především o nich, zatímco střelby z kulometů zůstaly odsouzeny téměř k zapomnění. Přesto zde zmíníme zcela odlišné vzpomínky dvou hraničářů, shodou okolností ze sousedních srubů 3. roty Hraničářského pluku 19. Bývalý čet. František Zítko z osádky pěchotního srubu K-S 37 „Na Rozhledně“ na střelby vzpomínal takto: „Koncem června 1938 jsme odjeli na střelnici v brdských lesích, kde jsme absolvovali ostré střelby z pevnostních zbraní a jako rota jsme dosáhli vynikajících výsledků. Vzpomínám si, že tehdy kromě osádek sloužících právě na objektech, zůstalo v Těchoníně z naší roty asi 15 lidí, takže jsme se v Brdech vystřídali úplně všichni.“ Naopak voj. Bohuslav Pohl ze sousedního pěchotního srubu K-S 38 „U Křížku“ měl na střelby zcela opačnou vzpomínku: „Nevím jaké platilo pravidlo při určování toho, kdo pojede na střelnici a kdo zůstane „doma“, ale nakonec se to seběhlo tak, že jsem na ostré střelby nikdy neodjel. Byl jsem tak jeden z mála, kdo z našeho objektu střelbu z protitankového kanonu a dvojkulometu neabsolvoval. Pochopitelně, že jsem si vše ve střeleckých místnostech okoukal a osahal, ale zkrátka jsem si, jak se říká, „nedal ani ránu.“ Zcela jasně zde vystupuje onen neúprosný čas, kterého bylo v roce 1938 zoufale málo. A i když vyhlášení „ostrahy“ v květnu výrazně zlepšilo výcvik ve srubech na straně jedné, ubralo také několik týdnů z ostrých střeleb na straně druhé. Ani u jediného hraničářského pluku se tak nepodařilo do října 1938 vykonat ostrou polní střelbu všeho mužstva.

Po té, co absolvovala ostré střelby část mužstva Hraničářského pluku 19, vrátili se na strašickou střelnici opět muži od Hraničářského pluku 4. U miřidel 4cm kanonu vz. 36 opět stanul i voj. Antonín Strakoš. „Chyběla mi střelba číslo II (pozn. aut.: správně označení střelby je Číslo III: 2 tanky s rychlostí pohybu 5–10 km/hod ve vzdálenosti 800–400 m), to byla střelba na dva tanky jedoucí vlevo i vpravo a střelba do jedoucích tanků v lesním průseku. Na každý tank jsem měl tři výstřely. Střílel jsem hned zrána jako první a to byla moje smůla. První tank jsem zneškodnil, ale když jsem vytáčel kanon vpravo na druhý tank, zjistil jsem při nastavování vzdálenosti, že přes dalekohled nevidím. První výstřely způsobily na chladné hlavni páru a ta mi zamlžila dalekohled. Než přítomný zbrojíř závadu odstranil, byl tank mimo střelbu.“ Právě tato vzpomínka je neklamným dokladem největší slabiny 4cm kanonu vz. 36, ke které docházelo při většině ostrých střeleb (na PPS Žárovice podle hlášení škpt. Markalouse dokonce po každé ráně), totiž zamlžení krycího sklíčka záměrného dalekohledu. Přes snahu ŘOP se tento nepříjemný nedostatek nepodařilo nikdy odstranit.

Zatímco voj. Strakošovi závada znemožnila dosáhnout lepšího výsledku, při des. Josefu Stejskalovi z osádky pěchotního srubu O-S 6 stálo více štěstí: „V červenci jsme po částech odjeli na ostré střelby do Brd. Tam jsem si vystřílel další odznak, takže jsem vlastnil 1. třídu z pušky vz. 24, 1. třídu z kulometu vz. 24 a 2. třídu z kanonu. Tím bych měl mít každý den v kasárnách do půlnoci hodin volno, ale na pevnosti to neplatilo.

Po návratu se předpokládalo také udělení patřičných střeleckých odznaků pro střelce z kulometů, ke jmenování střelců z kanonu u Hraničářského pluku 4 nedošlo, přesto alespoň Hospodářská správa za velmi dobré výsledky při střelbách vyplatila mužstvu finanční odměny. Nejlepší čtyři poddůstojníci (nepřekvapí, že pocházeli od 1. roty která měla specielní zbraně nejdéle ze všech hraničářských útvarů) obdrželi na konci října 1938 každý po 8,00 Kč, ostatní podle dosažených výsledků od 0,50 do 6,00 Kč. V té době však již byla odměna pouhou vzpomínkou na předešlé měsíce, neboť pluk na počátku října evakuoval objekty těžkého opevnění a s nimi i zbraně.

Ostré polní střelby pevnostních útvarů na PPS Strašice byly ukončeny v období kolem 20. července 1938. Krátce po té odeslalo velitelství střelnice Čs. Zbrojovce zapůjčené rámy střílen a podstavec, a pevnostním útvarům veškeré lafety. Další čas, vyhrazený pro ostrou střelbu byl předpokládán až na podzim téhož roku a v září také skutečně došlo na postupné přípravy, ale pro nastalé změny k uskutečnění již nikdy nedošlo.

Výsledky ostrých polních střeleb

Bohužel archivní dokumenty, které by nám poskytly přehledné statistiky a výsledky ostrých polních střeleb všech hraničářských útvarů se nedochovaly. Přesto lze konstatovat, že úroveň výcviku a tím i střeleb byla značně odlišná. Rozdíl způsobily především nedostatky, kterým se hraničáři nemohli vyhnout i při sebelepší snaze a vůli. Hlavním činitelem zde byla pochopitelně různá doba, ve které byly v objektech těžkého opevnění zbraně dodány. Druhým byly početní stavy osádek, které ve většině případů při sníženém stavu a nepřetržité strážní službě neposkytovaly více prostoru pro potřebný výcvik. Ten omezovaly také různé dodavatelské práce civilních firem v objektech, v letním období pak dovolené mužstva i důstojníků, kteří byli v mnoha případech také jedinými instruktory. Naopak výcviku velmi prospělo vyhlášení „ostrahy hranic“ v květnu 1938, kdy třítýdenního stavu bylo instensivně využito právě k výcviku se zbraněmi.

Z dochovaných údajů je patrné, že nejlépe co se týče střeleckého výcviku absolvovala ostré polní střelby část mužů nejstarších praporů Hraničářského pluku 4 právě na strašické střelnici. Není ostatně divu, protože měli zbraně pro výcvik k disposici v objektech přes více než tři čtvrtě roku. Ze 4cm kanonu vz. 36 dosahovali v průměru 75–100 % zásahů v terčích, zatímco muži Hraničářského pluku 6 a Hraničářského praporu 50 dosáhli nejvýše na 41 %. Na počátku srpna 1938, kdy v Žárovicích absolvovali ostré střelby však s kanony měli nacvičeno při nejlepším pouhé čtyři měsíce. Obdobně na tom jistě bylo také mužstvo Hraničářského pluku 19. Je pak nasnadě, že v případě útvarů vzniklých v letním období, případně až v září 1938 o nějakých hlubších znalostech a schopnostech nelze téměř hovořit. Co se týče výsledku střeleb s kulomety, kterým je věnován tento příspěvek, jsou archivní údaje ještě skoupější. Při střelbě Hraničářského pluku 6 a Hraničářského praporu 50 ze zbraní „M“ dosáhli střelci ve většině 11–23 % zásahů. I zde měli ovšem k disposici pro částečně ucelený výcvik jen několik měsíců.

Závěrem

Záměrem tohoto příspěvku bylo čtenáři nastínit úskalí jednoho z mnoha aspektů výcviku osádek těžkého opevnění v roce 1938. Na území bývalé PPS Strašice dnes lze nalézt jen pozůstatky podkladů pro 4cm kanony vz. 36 a terenní zářezy, připomínající nám vedení tras terčových drážek. Vše ostatní vzalo za své s časem, který od roku 1938 neúprosně odvál většinu vzpomínek na výcvik hraničářských pluků nejen v Brdech.

Byť byla kvalita osádek těžkého opevnění s ohledem na časovou tíseň mnohdy velmi odlišná, nadšení, zdravé sebevědomí a důvěra ve zbraně zůstaly vryty mnohým hraničářům v paměti navždy a my bychom totéž neměli zapomínat.

Poděkování za poskytnutou pomoc i cenné rady patří především panu: Mgr. Ivanu Urminskému, Jaroslavu Špitálskému, Lukáši Mikulincovi, Janu Malouškovi a panu Ponožkovi

Prameny

Vojenský historický archiv Praha – fondy:
Ředitelství opevňovacích prací 1935–1939
Hraničářské pluky 4, 6, 19
Moravský zemský archiv Brno – fond:
Československá Zbrojovka a. s., Brno
Zapomenutí hraničáři, E. Stehlík, M. Vaňourek, Mohelnice 2002