Automobilní veterinářská souprava vz.38

16 Lis Automobilní veterinářská souprava vz.38

Jaroslav Špitálský

obr. Prototyp automobilní veterinářské soupravy zkoušené na nákladním automobilu Praga L

Ve třicátých letech byla zahájena rozsáhlá motorizace československé armády. I tak armáda stále spoléhala na tisíce koní. Koně byli pro vojáky neocenitelnými pomocníky, o které muselo být postaráno v případě nemoci či úrazu. K odvozu raněných či nemocných koní sloužily „automobilní veterinářské soupravy“.

V červnu 1935 vypracovala pražská firma „Jaroslav Havlíček, továrna přístrojů a kovového zboží“ projekt modernizace „veterinářské ambulantní soupravy“. Do této doby se firma zabývala výrobou hasicích přístrojů, automatů na zboží, kartoték, kyslíkových dýchacích a oživovacích přístrojů nebo stavebními klempířskými pracemi. Úprava veterinářské ambulantní soupravy umožňovala transport tří stojících koní nebo dvou ležících.  Pozoruhodně byl řešen i systém nakládky nosítek pro koně.

Veterinářská ambulantní souprava měla být montována na libovolný nákladní automobil dodaný vojenskou správou. Cena vzorkové soupravy činila 14 200,- Kč. I když se zástupcům Vojenského technického a leteckého ústavu (VTLÚ) a Ministerstva národní obrany (MNO) zdála cena příliš vysoká, byla jedna souprava objednána. Objednávka byla spojena s tím, že si firma nebude činit jakýkoliv nároků na duševní vlastnictví této konstrukce a všechny příslušné výkresy budou dány vojenské správě k dispozici. Tato zkušební souprava měla být dodána nejpozději do 15. srpna 1935.

obr. Automobilní veterinářská souprava (Praga L) – listopad 1937

 

Technický popis:

Nakládací můstek se skládal ze tří hlavních dílů: z hlavního čela korby (1), výpomocného čela (2) a z „třetího dílu“ (3). Díly můstku (1) a (2) byly spojeny klouby (5) a (6), čímž se docílilo složení čela korby. Deska třetího dílu (3) se využívala jako přepážka v přední části karoserie k ochraně mužstva doprovázející koně. Můstek bylo možné opatřit zábradlím z trubek (9), upevněných na čtyřech sloupcích (10). V rozebraném stavu bylo možné trubky zábradlí využít pro další účely, jako např. instalací sloupků (10) do lůžka pro koně (11). Lůžko bylo možné přenášet, zdvihat, podpírat a upevňovat do postranic karoserie. Trubky (9) sloužily k podepření zavěšeného lůžka na plachtových obloucích (12) a také ke zhotovení převislého lešení ke zvedání koní.

Ke spuštění nakládacího můstky bylo zapotřebí nejméně čtyř mužů, jeden spouštěl zadní čelo (díly 1 a 2) pomocí navijáku a kladky, ostatní tři muži zajišťovali rozevření můstku a jeho zpevnění podpěrami. Pak byl instalován díl č.3.

Před nakládáním „pohyblivých“ koní, se na můstek položily rohože a nainstalovalo se zábradlí. Pak se koně opatrně vyvedli na korbu a následně uvázali za kroužky umístěné u podlahy. Tím se mělo zabránit jejich zranění o plachtové oblouky při prudkém vztyčení hlavy. Nepohybliví koně na lůžku byli zvedáni na korbu vozidla pomocí navijáku a soustavy kladek.

Vlastní lůžko bylo zhotoveno z pevné trubkové konstrukce a následně vypleteno popruhy takové pevnosti, aby se pod váhou koně nepronášely. Dále byla konstrukce přizpůsobena k instalaci podhlavníku zhotoveného z pevné plachtoviny naplněné mořskou travou. Pro snadnou manipulaci s lůžkem při nakládání, bylo možné ke spodku rámu lůžka připevnit čtyři „rejdovná“ kolečka, která se zajistila proti vypadnutí závlačkami.

Naložené lůžko bylo vytaženo na korbu pomocí navijáku, poté se lano provléklo kladkou zavěšenou na předním plachtovém oblouku, zvedlo se na jedné straně do takové výše, aby bylo možno vyjmout kolečka, na jejich místo se následně připevnil nosný sloupek. Pak se kladka převěsila na zadní plachtový oblouk, zvedla se druhá strana lůžka a na místo druhého páru koleček byl upevněn nosný sloupek.

Druhé lůžko po vtažení na korbu zůstalo umístěno na kolečkách a zajištěno proti nežádoucímu pohybu.

Rám lůžka se mohl také využít k vytvoření nosné konstrukce jeřábu pro zvedání ležících koní.

 obr. Úprava pro transport dvou ležících koní

 obr. Jeřáb pro zvedání ležících koní

obr. Nakládka koní – nákladní automobil Praga L

obr. Nakládka a uzavírání můstku prototypu automobilní veterinářské soupravy

 

Zjednodušená automobilní veterinářská souprava:

Zástupcům VTLÚ připadla konstrukce automobilní veterinářské soupravy složitá a příliš drahá. Proto došlo k výrobě „zjednodušené automobilní veterinářské soupravy“ zkoušené počátkem ledna 1938. MNO doporučilo montáž souprav na nákladní automobily Praga L „jakožto nejrozšířenější v celé oblasti státu“, případně na nákladní automobily Škoda 304 nebo Tatra 27.

Rozložení automobilů v jednotlivých oblastech státu
oblast	Praga L	Škoda 304	Tatra 27
I. sbor	533	29	37
II. sbor	220	51	25
III. sbor	119	31	12
IV.sbor	83	53	25
V. sbor	13	3
VI. sbor	40	4	10
VII.sbor	41	10	1
Celkem	1039	181	110

Nejvhodnějšími byly nákladní automobily Praga L, ty však továrna Českomoravská – Kolben – Daněk nevyráběla pět let. Vhodné se zdály i automobily Škoda 304, mající rámovou konstrukci. Vozy Tatra 27 se měly použít, z důvodu odlišné konstrukce podvozku (nosná roura), jen v nejnutnějších případech.

Dne 14. ledna 1938 byl u podkovářského kursu v Praze – Karlíně přistaven k jízdním zkouškám nákladní automobil Tatra 27, na který byla namontována zjednodušená veterinářská souprava, dříve zkoušená na automobilu Praga L. U které oproti původní konstrukci odpadly tato části: levé lůžko, příslušné závěsy a objímky lůžka po levé straně karoserie, naviják, lano a vodící kladky lana, nástavné tyče zábradlí a sloupky zábradlí, ochranná prkna, přední a zadní oblouk.

Pro montáž a následné zkoušky byli přiděleni tři vojíni a jeden poddůstojník, kterým pomáhal řidič a spolujezdec. Během zkoušek v terénu, jim při povalení a spoutání koně, asistoval jeden poddůstojník – podkovář.

Přípravy k nakládce koní probíhaly poměrně dlouho, což bylo způsobeno nezapracovanou obsluhou, úpravou konstrukce jednotlivých dílů soupravy a také přidělením „neklidného koně, který byl velmi lechtivý, kopal a stále si lehal“.

Při nakládce koní byl můstek částečně překryt rohoží a částečně slámou, na které se kůň smekal. U neklidného koně se musel užít závěs „adaptovaný“ zabraňující tomu, aby kůň neklesal zádí až k zemi.

Bezprostředně po naložení koní vyrazil nákladní automobil na zkušební jízdu. Trasa vedla z Karlína přes Modřany, Zbraslav, Mníšek do Dobříše. Silnice do Zbraslavi byla značně rozbitá. Ze Zbraslavi měla státní silnice velmi dobrou vozovku místy pokrytou náledím.

V Dobříši se na soupravu natáhla plachta, absence předního oblouku způsobila, že plachta se opírala o uši a čelo koní.

Z Dobříše vyrazilo vozidlo do Lochovic, kde proběhly zkoušky vykládání koní a nakládání ležícího koně. Za účelem naložení ležícího koně se spoutal klidnější kůň na trávníku u silnice. Rozmoklý terén v místě nakládání nedovolil, aby byl nákladní automobil přistaven až k lůžku. Vzdálenost mezi automobilem a lůžkem byla cca 15 m. K nakládce bylo třeba šesti mužů. Čtyři stáli na korbě vozu a pomocí lonží táhli lůžko, jeden držel hlavu koně a jeden řídil pohyb lůžka na můstku.

obr. Svazování a ukládání koně na lůžko

Po ukončení zkoušek a naložení koní vydal se automobil z Lochovic, přes Hořovice, Cerhovice, Žebrák, Křivoklát, Lány do Prahy. Vozovka byla blátivá a místy silně zledovatělá s velkým stoupáním a příkrým klesáním. Automobil přijel do Prahy ve večerních hodinách. Kasárenský dvůr nebyl vůbec osvětlen, proto vykládka koní proběhla za tmy.

Výsledky zkoušek byly předány výzbrojní komisi. VTLÚ navrhl další úpravy např. opatřit nástupní můstek dřevěnými příčkami a lištami usnadňující nakládaní koní a najíždění lůžka, instalaci předního plachtového oblouku a atd. Po provedení a odzkoušení úprav byla 5. srpna 1938 zjednodušená automobilní veterinářská souprava zavedena do výzbroje pod označením „Automobilní veterinářská souprava vz. 38“.

Montáže veterinárních souprav na nákladní automobily se měly provádět přímo u útvarů. V případě nedostatku mužstva mohla být provedena montáž nejbližší civilní zámečnickou nebo kovářskou dílnou. Pro výcvikové účely MNO přidělovalo útvarům mající stavět veterinární ambulance karoserie z vyřazených aut, na kterých si mužstvo mohlo stavbu prakticky zkoušet.

Prameny:

VHA Praha

Poděkování:

Ing. Milanu Kolaříkovi, Ing. Janu Peleškovi a Martinu Říhovi