16 Lis Improvisované plynové masky pro koně
Jaroslav Špitálský
Během Světové války velmi často docházelo k použití chemických zbraní. Proti těmto novým bojovým prostředkům zpočátku neexistovala účinná ochrana. K likvidaci protivníka byly využívány především průmyslové škodliviny, v pozdější době nahrazené cíleně vyvinutými látkami jako například Tabun, Soman, Sarin a VX. Poměrně často docházelo i k použití chloru, který se přeléval po bojišti jako hustá mlha, vléval se do zákopů a leptal měkké sliznice, vnikal dýchacím ústrojím do těla, kde ničil respirační cesty. Dalším hojně používanou látkou se stal hořčičný plyn Yperit.
Použití bojových otravných látek si vyžádalo obrovské množství lidských životů. Mimo lidí, na bojišti umírali i zvířata. Nejen pro lidi, ale i pro zvířata se začaly vyvíjet ochranné prostředky, jako jsou plynotěsné holubníky, či ochranné masky pro psy a koně.
obr. Koně s ochrannými maskami na západní frontě
Ve třicátých letech vrchní velení čs. armády předpokládalo, že v příští válce bude hojně užito otravných bojových látek. Vývoj ochranných prostředků pro koně poněkud zaostal. Počátkem roku 1935 Vojenský chemický ústav pracoval na konstrukci „plynové masky pro koně“ podle německého vzoru. Ke studiu byl objednán i anglický vzor této masky.
V té době každý jezdecký pluk disponoval dvanácti improvisovanými plynovými maskami pro koně, jejichž konstrukce vycházela z masek užitých za Světové války. Improvisované masky sloužily pouze k výcviku, jejich počet byl nedostatečný. U každé čety, z důvodu efektivního výcviku, byly potřebné nejméně tři improvisované koňské masky, což je 45 masek pro pluk, aby se mužstvo mohlo rychleji střídat v jejich nasazování nejen klidným, nýbrž i živějším a plašším koním.
V případě improvisovaných masek pro koně, se na základě praktických zkušeností, názory týkající se ochrany proti plynům, jejich balení na sedlo a navlékání koni na hlavu značně rozcházely. Pro představu uvádím několik důvodů, které svědčí o nedostatečnosti tohoto ochranného prostředku:
- maska byla neustále naplněna senem (seno plnilo funkci filtru), v případě potřeby (chemického útoku) nebyla záruka na rychlé obstarání sena, takto naplněná maska tvořila obsáhlý neskladný vak, který byl nepraktický a těžko „balitelný“ na sedlo.
- kůň v masce dýchal těžko, jelikož vzduch obtížně prosakoval tkaninou.
- absence ochrany očí koně.
- „nauzděnému“ koni plnou uzdou se maska obtížně nasazovala.
- maska úplně nepřiléhala, plyn do ní vnikal, tudíž spolehlivě nechránila.
Při praktických zkouškách v roce 1933 u Jezdeckého pluku 1. „Jana Jiskry z Brandýsa“, byl kůň bez masky zaveden do slzotvorným plynem silně zamořené plynové komory. Zde stál klidně dvacet minut, pak se začal olizovat. Po vyvedení z plynové komory se klidně pásl a nejevil žádných abnormálních známek a ani na očích nebyly pozorovány zřejmé změny. Pak následovala další zkouška, kdy se do plynové komory zavedli dva koně, jeden s improvisovanou maskou a druhý bez masky. Asi po patnácti minutách jevili oba koně neklid, což bylo způsobeno zhoršeným dýcháním koně s maskou, který svou nervozitu zřejmě přenesl na druhého koně. Přesto oba koně pobyli v plynové komoře přes 30 minut. Při bližším ohledání bylo zjištěno, že koni byla příliš stažena páska improvisované masky přes nozdry a kůň se dusil.
Improvisovaná maska byla určena pro „oduzděné“ koně, dala se použít i pro „nauzděné“, ale v tomto případě nebylo možné koně ovládat otěžemi. Aby toto bylo možné, muselo by dojít k úpravě masky tak, že se v masce zhotovil výkroj pro otěže, ale tím by se snížila funkčnost masky samotné.
obr. Úprava masky pro otěže
Další zkouška spočívala v porovnání funkčnosti masky vyplněné navlhčeným a suchým senem. V obou případech byl výsledek ochrany koně stejný. Při zkouškách se však pracovalo výhradně se slzotvorným a naprosto neškodným plynem. Proto bylo navrženo, aby Vojenský chemický ústav vyzkoušel dosavadní improvisované koňské masky za použití dusivých i otravných plynů. S výjimkou Yperitu, před kterým neochránila koně žádná maska.
Dalším problémem se stalo užití masky v mrazu, kdy se předpokládalo, že vlivem srážejících se par, které kůň vydechuje, navlhne plátno masky a následně zamrzne, což znemožní koni dýchání.
V roce 1933 nebyly k dispozici rozměrnější filtry, které by mohly být do improvisovaných masek instalovány. Proto vznikl návrh na vyzkoušení následujícího zařízení – do masky byla upevněna krabička s otvory, opatřená občerstvující hmotou (menthol), tím se mělo zlepšit dýchání a zároveň dojít k neutralizaci do masky vniklého plynu. Krabička měla zároveň sloužit jako ochrana, kdy měla zamezit kousání koně do vnitřního obalu pláště masky a také zamezit „vchlipování“ masky do nozder koně při vdechnutí.
obr. Krabička s mentholem ke zlepšení funkce masky
Dalším problémem, který bylo třeba řešit, se stala otázka ochrany očí. Zde si dovolím citovat: „Ač žádný stát nezavádí ochranu očí koňských, bude záhodno otázkou touto se zabývati. Jest málo států, které vydaly statistiku raněných a oslepených koní bojovým plynem. Jisto však jest, že procento oslepených koní bylo značné, vzhledem k tomu, že by bylo pozdě zabývati se touto otázkou až dle smutných poznatků příští plynové války, proto je třeba připojiti ke koňské masce brýle, což nemůže býti pro jejich jednoduchost nákladné.“
obr. Náčrt úplné, zlepšené, improvizované koňské masky
Na základě praktických zkoušek, zaslaly návrhy na zlepšení improvisovaných koňských masek i další jezdecké pluky, například Jezdecký pluk 4., Jezdecký pluk 9. „Knížete Václava Svatého“ a Jezdeckého pluku 9., kde mimo samotné úpravy masky bylo řešeno i její uložení. Důraz byl kladen na to, aby maska byla rychle při ruce a zároveň uložena proti nepříznivému počasí ve zvláštním plátěném pouzdře. U koní jezdeckých se osvědčilo připevnění pouzdra masky na levou jezdeckou torbu na napaječi, protože pouzdro s maskou bylo k torbě připevněno samostatně pomocí zápinky, nepřekáželo při používání napaječe, ani při otevření torby.
Na rozkaz „plyn“ si měl každý jezdec nejprve nasadit vlastní masku, pak odepnout řemen vedený napříč přes pouzdro koňské masky, následně rozepnout zápinky brašny, vyjmout masku a „nasadit ji zručně a přiléhavě koni na hlavu“.
obr. Uložení brašny pro improvisovanou koňskou masku
U nosných koní bylo na nosném sedle několik vhodných míst, na kterých bylo možné pouzdro s maskou připevnit, avšak problematika nebyla v té době řešena.
U koní tažných, mělo být pouzdro připevněno u kočího ve voze a to tak, aby měl masku „po ruce, ne někde v kozlíkové bedně neb mezi nákladem. Snad na dřevěné konstrukci vozu v boku od kočího“.
Na převozných kuchyních měly být obě pouzdra s maskami připevněna rovněž na kozlíku kočího.
V závěru zprávy bylo navrženo namísto senové náplně, kterou nelze v masce pořádně zafixovat, protože když se „sešine“ stranou a kůň dýchá jen přes dvě pytloviny, použít jiných materiálů. Například hrubou vatu, cupaninu, zkrátka látky, které je možné prošít, které dlouho drží vlhkost, koni protivně nepáchnou a lze je vyprat.
Vývoj ochranných masek pro koně pokračoval až do hořkého konce roku 1938, konstrukcí se zabývaly nejen velké firmy mající zkušenosti s výrobou masek pro armádu a civilní obyvatelstvo, ale dokonce i jednotlivci. O tom svědčí plynová maska na koně, kterou zkonstruoval Rudolf Berg z Prahy v roce 1931. Maska byla chráněná patentem (patentový spis č. 44586), oproti improvisovaným maskám chránila celou hlavu koně, včetně očí a uší. Dokonce se podařilo vyřešit i připevnění otěží pro ovládání koně s nasazenou maskou.
obr. Plynová maska pro koně, jejíž konstruktérem byl Rudolf Berg
Na druhou stranu velmi jednoduchá konstrukce chráněná patentem č. 70703, vznikla v jedné z největších továren na ochranné prostředky Chema v roce 1937. Z mého laického pohledu se koňská plynová maska podobá improvisovaným maskám a její konstrukce nerespektuje požadavky ochrany stanovené již v roce 1933.
obr. Koňská plynová maska firmy Chema