21 Led Barium – Žamberk 16.1.2016
V sobotu 16. ledna 2016 jsme se jako každým rokem sešli v Žamberku v osadě Polsko, abychom připomněli památku tragického konce jedné z nejjúspěšnějších paraskupin vyslaných za 2.světové války z Velké Británie do protektorátu – paraskupiny Barium. Pietní akt se za přítomnosti přestavitelů měst a obcí, zástupců různých sdružení a klubů a také armády ČR, uskutečnil ve 14 hodin před domem rodiny Žabkových, kde byli přesně před 71 lety odhaleni Gestapem Josef Šandera s Josefem Žižkou – „Velký“ a „Malý“ Josef. Připomněli jsme si i hrdinskou činnost rodiny Žabků, kteří jim poskytovali azyl nedbaje vlastního nebezpečí. Pietní akt zahájil proslovem starosta Žamberka Jiří Dytrt, následovaný našim členem a žamberským historikem Vladislavem Severinem, který podrobně přiblížil rozsah činnosti a osud paraskupiny. Poté také krátce zavzpomínala paní Věra Nývltová , rozená Vachková, dcera nacisty zavražděného Václava Vachka, jednoho ze nejbližších spolupracovníků Bária. Následovalo položení věnců a zazněla Slovenská a Česká státní hymna doprovázená čestnou salvou.
Pietní akt v Žamberku je vždy důstojnou připomínkou odboje a i díky vstřícnosti města se sem rádi vracíme.
Historie paraskupiny:
Vladislav Severin
 |
 |
 |
| Josef Šandera | Josef Žižka | Tomáš Býček |
Skupina ve složení: nadporučík dělostřelectva Josef Šandera – velitel skupiny, četař aspirant Josef Žižka – radiotelegrafista a četař pěchoty Tomáš Býček – pomocník, vyslaná londýnským ústředím na území okupované vlasti a vybavená vysílačkou s krycím jménem MARTA, seskočila z letounu Halifax s polskou posádkou u obce Vysoká nad Labem v noci z 3. na 4. dubna 1944. Jejím úkolem bylo získávání a odesílání zpravodajských informací do Londýna a organizování příprav ozbrojeného povstání.
Po selhání několika záchytných adres v okolí Holic, zakopali zpravodajský materiál s vysílačkami a po domluvě se rozešli. Josef Žižka se pěšky vydal do Potštejna, kde doufal ve využití kontaktů z předválečné doby na českobratrské faře a Josef Šandera s Tomášem Býčkem se zase vydali do Hradce Králové na další záchytnou adresu k Františku Klabanovi. Ten byl ale již ve vězení a tak jeho syn Slavomír zařídil kontakt na Františka Němce, který Šanderu s Býčkem pro první chvíle ubytoval v boudě na své zelinářské zahradě.
Mezitím Josef Žižka došel do Potštejna na faru, kde již kvůli dřívějšímu zatčení nebyl kazatel Reichl, kterého znal, ale Gustav Zvěřina. Ten se na Žižku také upamatoval a nechal jej zde přespat. Následující den odešel na nový kontakt do Častolovic k Jaroslavu Vilímkovi, který jej dovedl do Slemena k Ferdinandu Rohlenovi. Toto místo se pak stalo jedním z velmi důležitých v historii BARIA.
Prvotní zachycení bylo dramatickým okamžikem každé skupiny. Při neúspěchu to ve většině případů znamenalo rychlý a tragický konec.
Členové skupiny se opět sešli a mohli zahájit činnost, pro kterou zde byli vysazeni. A tak již 19. dubna 1944 z bytu Františka Lokajíčka v Rychnově nad Kněžnou bylo úspěšně navázáno pomocí vysílačky MARTA spojení s londýnskou centrálou. Odtud Josef Žižka vysílal až do 12. června 1944, kdy se vysílačka z bezpečnostních důvodů přemístila na jedno z dalších míst. Do té doby radiotelegrafista hlavně přebýval u Rohlenových a Frošových. Zajížděl také za Šanderou a Býčkem, kteří byli v Hradci Králové, a oni za ním.
Rohlenovi, Frošovi a Lokajíčkovi měli rozhodující zásluhu na tom, že v prvotním rozhodujícím období bylo spojení se zahraničím úspěšně navázáno.
Organizační centrum BARIA bylo v Hradci Králové, kde členové skupiny využívali úkrytu u několika rodin. Například u Viléma Mičaníka, Bedřicha Marka, Jana Lánského a dalších. Hlavně pak v rodině Vachkových našel Josef Šandera nejen bezpečné zázemí pro svoji práci, ale přímo v osobě Václava Vachka, strojmistra z železničního depa v Hradci Králové, člověka, který mu pomáhal nejen získávat zpravodajské informace a dodávat je vytvořeným systémem kurýrů k vysílání do Londýna, ale i aktivně spolupracoval při vytváření odbojové organizace a přípravě povstání.
Činnost skupiny se velmi úspěšně rozvíjela. Podařilo se jí podchytit několik civilních odbojových organizací (včetně R3 – Rady tří) a také vojenskou Obranu národu. Oblast severovýchodních Čech se tak díky nezdolné činnosti Josefa Šandery dostala pod jednotné, nově vytvořené vedení s velitelskými kádry, které bylo londýnským ústředím odsouhlaseno.
Bohužel, v noci z 2. na 3. října 1944 v Hradci Králové začala zatýkací akce hradeckého a pražského gestapa. Byl to výsledek činnosti konfidentů, hlavně Gustava Žida, který se dostal až k samotným členům BARIA. Mezi prvními zatčenými byl i Václav Vachek. Organizace dostala citelný zásah. Josefu Šanderovi, přezdívanému „Velký Josef“, Josefu Žižkovi, přezdívanému „Malý Josef“ a Tomáši Býčkovi se podařilo ze smyčky gestapa vyklouznout. Václav Vachek byl při výslechu na hradeckém gestapu ubit k smrti.
Josef Šandera požádal pplk. Rudolfa Gaksche, člena Obrany národa z Rychnova nad Kněžnou, o pomoc při hledání místa, kam by se mohli i s vysílačkou přemístit. Mezitím Tomáš Býček odjel na Turnovsko, kde chtěl najít pro skupinu nové útočiště. V důsledku dalších událostí se již nikdy s Velkým a Malým Josefem nesešel a válku přežil u partyzánů.
Nové útočiště se tedy podařilo najít dalšímu členu Obrany národa škpt. Františku Markalousovi ze Žamberka. A tak 6. října 1944 v pozdních večerních hodinách přijíždí na žamberské náměstí nákladní automobil, na kterém v doprovodu por. Josefa Hýbla – Brodeckého je i Josef Šandera s vysílačkou MARTA. Díky statečnosti Rudolfa Žabky, jeho manželky Boženy a syna Ladislava v Žamberku-Polsku našel Velký Josef a o dva dny později i Malý Josef svoje bezpečné útočiště. Již 9. října 1944 odtud vysílačka MARTA odeslala další depeši.
Činnost zbývajících dvou členů skupiny pokračovala na novém místě neztenčenou silou. Byly typovány další plochy pro shoz zbraní a shromažďovány další zpravodajské informace pro odeslání vysílačkou. Nadále probíhalo zatýkání gestapem, ale Žamberka se nedotýkalo.
Vedení odbojové organizace se sídlem v Žamberku začalo hledat kontakty na jiné organizace v Praze. Tam ale pracovalo velké množství konfidentů gestapa a bylo jen otázkou času, kdy se o skupině parašutistů z Anglie s vysílačkou dozvědí. Tak se stalo, že v polovině prosince 1944 do Žamberka se skutečnými odbojáři přijel i konfident Vítězslav Lepařík, sám bývalý parašutista, který Šanderu znal. Podařilo se mu s ním ještě ten den u Žabkových setkat. K jeho dobru je nutno podotknout, že po návratu do Prahy oznámil, že parašutisty nenašel. Když se chtěl později od gestapa odpoutat, v neopatrnosti se zmínil i o BARIU. Byl ihned podroben výslechu a donucen dovést gestapo k jejich úkrytu.
16. ledna 1945 v ranních hodinách obklíčila asi třicetičlenná skupina gestapáků dům Žabkových. Když uviděl Josef Šandera bezvýchodnost situace, střelil se pistolí do hlavy. Němci ale parašutisty chtěli dostat živé. V opačném případě vyhrožovali, že všechny domy v okolí vypálí. Josef Žižka se vzdal, ale již 18. ledna 1945 se ve vězení v Praze oběsil, aby jej Němci nemohli použít k rádiové protihře. Šandera při výstřelu nezemřel. Když to gestapáci zjistili, nechali jej převézt do nemocnice v Hradci Králové, kde byl operován. Zemřel pod falešným jménem František Drbola v nemocnici 9. března 1945, aniž cokoliv Němcům prozradil.
Rudolf Žabka s manželkou byli po výsleších v Hradci Králové převezeni do Malé pevnosti v Terezíně, odkud se již živí neměli vrátit, ale štěstí je neopustilo. Syn Ladislav při zmatcích s odvozem postřeleného Josefa Šandery uprchl a skrýval se až do konce války.
Tak skončila paraskupina BARIUM, jejíž činnost byla v Londýně velmi ceněna a dosaženými výsledky patřila mezi nejúspěšnější skupiny, které k nám kdy byly z Anglie vyslány. K vysazení byla dokonce připravena další skupina KAVKA (MORTAR), která na činnost BARIA měla navázat.
Ještě o dopadení:
V domě manželů Žabkových v Žamberku byli 16. ledna 1945 ráno zadrženi dva členové výsadku Barium – Josef Šandera a Josef Žižka. Zatčeni byli i Žabkovi, utéci se podařilo pouze jejich synovi Ladislavovi, jenž se až do konce války ukrýval u známých. Během zatýkání se Josef Šandera postřelil pistolí do spánku, byl okamžitě převezen do nemocnice v Hradci Králové, kde byl léčen pod jménem František Drbola. Zemřel až 9. března 1945 na zánět mozkových blan. Existuje několik variant jeho smrti. Ta nejčastější a zřejmě nejpravděpodobnější je ta, že si záměrně infikoval ránu, aby z něj gestapo nemohlo dostat žádné infomace. Méně pravděpodobná je varianta „přirozeného nakažení“ a ještě méně se k realitě blíží ta, hovořící o usmrcení Josefa Šandery některým z lékařů, kteří tak chránili další odbojáře.
Josef Žižka se ve věznici na pražské Pankráci 18. ledna 1945 oběsil, aby nemohl být zneužit v rádiové protihře.
Žabkovi byli brutálně vyslýcháni a nakonec 1. března 1945 odvezeni do Terezína, kde se dočkali osvobození.
Osud Rudolfa Žabky měl po válce tragické pokračování. 14. prosince 1949 jej komunisté odsoudili ve skupině 14 lidí (např. plk gšt. Josef Knop, pplk. Petr Duda a další) na 15 let vězení, z nichž si odseděl jedenáct. Kromě jiného v lágru v Jáchymově, kde těžil uran.
Události spojené s Bariem připomíná deska odhalená krátce po válce, smutný osud Rudolfa Žabky menší deska, která přibyla po roce 1989.
Převzato z : Protektorátem po stopách parašutistů