Tankařský výcvik

06 Čvc Tankařský výcvik

V roce 1937 odborný tisk uveřejnil dva články npor. pěch Ladislava Hrubeše nazvané Výcvik tankových jednotek a Střelecký výcvik tankových jednotek. Ve stejném roce byl v pozdější době uveřejněn úsměvný článek Řidiči – z trampot vojenského výcviku, a ačkoli je jako autor uveden Láďa Strnad, podle způsobu psaní je velmi pravděpodobné, že i za touto prací stojí Ladislav Hrubeš.

 

ŘIDIČI Z TRAMPOT VOJENSKÉHO VÝCVIKU Láďa Strnad        „Další otázka, Vocásku, řekněte nám, koho rozumíme pod názvem řidič?     „Pod názvem řidič rozumíme, pane poručíku, že, když eh – řidič je, když …………     „Žádné že když – a je když, nýbrž otázka zní přesně, kdo se nazývá řidičem motorového vozidla?“     „—————————————— „    „Nevíte? Tak nám to řekne vojín Vopička“       „Pane nadporučíku, řidič motorového vozidla je, když vojín bez hodnosti nebo s hodností sedne do vojenského vozidla osobního nebo nákladního za kruh zvaný volant a položí obě nohy na páky brzdy a plynu. Pak vyčká rozkazu instruktora „vpřed“, zmáčkne tlačítko starter, zařadí rychlost, šlápne na plyn a pak točí volantem podle toho, od kterého silničního příkopu ke kterému příkopu mu vojenské vozidlo jede, anebo podle toho, jak mu instruktor točí opačně volantem —- „      Po vyslechnutí této definice řidiče vojenského vozidla přikročíme k všeobecnému rozdělení vojenských řidičů.      „Vojenští řidiči se dělí, „Vocásku“, se dělí na … ?“      „ … na řidiče řádné s prospěchem dobrým a výborným a na řidiče neřádné neboli náhradní s prospěchem dostatečným, nedostatečným, žádným nebo prospěchem bezprospěšným, který byl vyjádřen chozením pěšky po přeložení do střeleckého kursu.“       A tak a podobně zněly by nám definice, kdybychom je opravdu na řidiče měli a stvořili, a tak a ne jinak by nám odpovídali frekventanti, posluchači, žáci všech možných automobilních kursů útočné vozby.      „Řidič je, když …“       Ale věřte mi, člověk se nemá přece uchýlit, když už jsme v tom rozdělování, k nějakému rozdělení – odstupňování druhů řidičů – a to řidičů vojenských, řidičů ze všech nejlepších, a to řidičů tanků a doprovodných různých automobilů, motocyklů, kol s pomocným motorem atd.       Ale už za jednoletou (aspoň) službu u automobilní zbraně na to sami přijdete a shledáte, že tu nějaké rozdělení musí být a že každý řidič patří do nějaké té škatulky, ohraničené jeho schopnostmi.    Tedy začneme.      Už v říjnu o nástupu nováčků dostanete seznam řidičů, pořízený výkonným rotmistrem, který se s tím třikrát zapotil a čtyřikrát přepisoval – a z toho poznáte, že máte k výběru přes 70 řidičů.  A to je stav, jak my říkáme – hrubý, nezpracovaný, neroztříděný, neboť hned v druhé polovici října začínají se brát první síta na řidiče, a to přezkušování praktického ježdění na nákladních vozech – a psychotechnické zkoušky.     Tak hned k tomu prvnímu.     „S čím jste jezdil v civilu, Králi?“     „Prosím, prosím, s hadimrškou u pana doktora Malce.“     „To mě nezajímá, u koho – a na více vozech už jste nejezdil?“     „To, prosím ne.“     A teď milého Krále posadíte na historickou pětitunu s tvrdými pneumatikami, která má čtyři schody ,než vylezete za volant, nahoře kolo jak na parníku „Primátor Dittrich“ a páky jako u jeřábu.    „tak tady je rychlost, jednička, dvojka, tři, čtyři, tamhle plyn a vpravo ta tyč je brzda … vpřed!“    „Prsk … prsk … a motor stojí.    „Prosím, prosím, pane nadporučíku, kde je startér …“    „Co startér? Kliku a natočit.“     A na to čekají staří řidiči – není větší švandy, než když „civilista“ nováček natáčí železného oře – pětitunu klikou. V dějinách automobilismu není znám případ, že by se to některému první měsíc na vojně podařilo. Točí, rve se, potí se a zase znovu – rozepne blůzu u krku – a pětituna ani neškytne.          A na to čeká „starý“ řidič. Seskočí mrštně s vozu vzadu (kde je co možná zabalen do kožichu a obdivován nováčky, kteří mrznou v plášti), odstrčí lehce řidiče, vezme kliku a hup – a motor běží, jako by se nic nestalo. Zdá se tedy, že jde asi o složitý případ, a nedivme se, že každý nováček věří, že vozy podobného druhu chytají jenom „na heslo“. A toto seznání „hesla“ stojí každého mnoho potu a snad i peněz, poněvadž jsem slyšel (nechci tvrdit), že i staří řidiči mají za každé natočení ustálenou taxu – 1 pivo nebo 10 zorek (cigaret). Nedivme se, že to „heslo“ tak rychle neprozradí.      Tak vidíte, že už jsou tu hned dva druhy řidičů: nováčkové, kasta privilegovaná, dohlížející, peníze a jiné úplatky beroucí, při tom volně hovořící s garážmistrem, postrachem to všech, kdo mají co dělat s benzinem.      Pak je další druh řidičů – a to jsou řidiči závodní a noblesní.      A zase otázka.     „S čím jste jezdil v civilu, Sedláčku?“     „Pane nadporučíku, hlásím s Mercedeskou, Chryslerem a naposledy se závodní Bugatkou …“     „Tak to vás dám rovnou do střeleckého kursu!“ – poněvadž, věřte mi, tento druh řidičů se nikdy nezapře – mnoho značek a žádný výkon. Prozatím se ještě nestalo, aby se řidič na Mercedesech anebo Rolls Royce a jiných přepychových vozech naučil jezdit s vojenským vozem. Nechci jim křivdit, snad umějí lépe se smát na děvčata – ale jsou mezi nimi také výjimky.      A teď přijdeme k další kapitole.     Už asi tak měsíc jezdíte, poznáváte své řidiče – teoretiky a hlavně praktiky, kteří jezdí bezvadně i za největšího láteření instruktora, klid je neopustí, ani když si sedne vedle nich velitel roty, anebo se na ně dívá velitel praporu.     „S čím jste jezdil v civilu?“     „Prosím, s velkopopovickým pivem …“     „Co? S pivem? Po tom se neptám, já chci vědět, s kterými vozy.“     „No, s pivovarskými …“     Ale po chvíli vojín Jirsa přece pochopil.      „S Tatrou nákladní a Ankou (rozuměj Praga AN).“     „No a tuhle pětitunu jste tam měli také?“     „Ano, měli, ale ve starém železe na dvoře.“      Ale ten Jirsa jezdil – to byla radost.     Za čtrnáct dní byl na všech nákladních vozech doma – a už jen dáti ho do kursu pro řidiče tanků.      A najednou – vojín Vopička, Vocásek … Jirsa neudělali psychotechnickou zkoušku a nejsou způsobilí k řízení vojenských vozů.      Tak tady to máme. Další rozdělení.      Řidiči, kteří udělali psychotechnické zkoušky – a ostatní, to už nejsou řidiči.  A nyní nejlepší řidič, jakého jste poznali v tomto kurse, nesmí býti vojenským řidičem.      „Jirso, pojďte sem, co jste to dělal v nemocnici, že jste neudělal psychotechnickou zkoušku?“      „Pane nadporučíku, to máte tak, pan aspirant, ten doktor, chtěl abychom malovali všelijaké čáry na papír, potom abychom počítali a kdo to byl Komenský a Palacký – a, a, nějaký Shackespeáre (takto vysloveno!).“        „A vy jste to nevěděl?“      „Ne, to jsem nevěděl, ale kdybych postavil pana doktora, aby vyčistil karburátor u Tatry, tak to taky znát nebude …“      „No, počkejte, Jirso, v tom je ještě něco jiného, vy jste neudělal ani zkoušku v odhadu vzdálenosti a vidění do hloubky – to je to, jak se tahají ty provázky.“      „Ty špagáty?? Hm, to je tak. Já to vlastně udělal nejlepší. Totiž Franta Kazimour, který je v nemocnici saniťákem a je z naší vesnice, mě řekl napřed, že hlavní věc je v tom, abych ten špagát pořádně natáhl, co umím nejvíc … a ostatně jsme se všichni vsadili o 10 vlast, že ten špagát přetrhnem … a já ho přetrhl. Pan aspirant dostal vztek, když se najednou všichni smáli a vyhodil mě.“      Tak mě to stálo dlouhé chození a telefonování, aby Jirsa mohl dělat tuto zkoušku dodatečně (ještě s vojínem Nosálkem) a aby se ocitli aspoň na konci řidičů s psychotechnickou zkouškou.      První při této zkoušce byl vojín Křikava, v civilu profesor matematiky; nyní konal ještě šestiměsíční vojenskou službu, měl povolen odklad.      Vojín Nosálek, který rovněž dlouho chodil „skládat“ psychotechnické zkoušky, patřil také do jednoho druhu řidičů – totiž do toho druhu, který nemá v civilu řidičský průkaz.      A zase: „S čím jste jezdil v civilu?“     „Se vším, co bylo v dílně, byl jsem zaměstnán v Auto service v N … (slyš tak, jak napsáno) a pan mistr řekl, že nemá peníze na vyhazování za řidičský průkaz, a jestli něco „nabourám“, že si to zaplatím všechno sám. Tak jsem jezdil plných pět let.“      A jezdil dobře! Se vším! Měl však ještě jednu vlastnost, poslyšte:      „Nosálku, dnes přijel v poledne Louda s Jawou (motocyklem) a nějak to nejde; zítra jedeme na cvičení a já si ji chci vzít sám, podívejte se odpoledne na ni, ale žádné zbytečné opravy!“  A Nosálek se na tu Jawu podíval. Vzal ji dozadu do dílny – a do večera ji rozebral a dal dohromady tak, jak byla celá.      Tak to jsou, jak vidíte, všichni řidiči a jejich druhy a tím bych končil svou úvahu.      Ale počkat – ! Ještě nemohu končit. Zapomněl bych totiž ještě na jeden druh řidičů – a to jsou profesoři a doktoři. To je opravdu kapitola sama pro sebe. Řekl jsem již, že jako první udělal psychotechnickou zkoušku vojín Křikava, takto v civilu profesor matematiky, fysiky, deskriptivy atd. A s jakým náskokem bodů přede všemi! Při čtení jeho nálezu o psychotechnických zkouškách museli jsme se všichni stydět, jací jsme nevzdělanci, co je vše zapotřebí umět a znát, než se člověk stane vojenským šoférem. Ten Křikava to bude asi „machr“. A byl! Věřte mi, to byl fenomén – ale za psacím stolem.  Poslyšte, jak to začalo.      První den jízdy automobilem. Kdo byl ve škarpě? Křikava!      Druhý den jízdy – kdo ulomil rychlostní páku? Křikava!      Další den jízdy – to už se psal protokol o bouračce –      A pak už přišel četař Volný s prosbou k raportu, abychom ho zprostili instruktorství v kurse – měl ve své skupině Křikavu.      Tak jsem se byl podívat na řidičské umění profesora Křikavy sám.      Když si sedl za volant – to ještě ušlo, to odpovídal slušně, prosím, rozkaz, pane nadporučíku, apod.  Ale jak zapjal motor, pojednou ztuhl, ztichl – a pln očekávání, než šlápne na plyn a stroj se rozjede – v pravém smyslu slova ztvrdl jako dubové dřevo. A dost! Pak už nechápal.        To jste mohli křičet (povely polohlasem vůbec nepůsobily) „vpravo!“ (on vlevo), vy „vlevo!“ (on vpravo). „Stát!“ kdepak stát, to „mašina“ skočila jako klokan, jak přidal plynu! A přitom se potil, až to kapalo na volant a s volantu teklo po řízení. Pak jste se už potil i vy i hoši nahoře v kurníku, jak je vozil od jedné strany ke druhé, vždy akorát decimetr od škarpy.      Tak jsme mu dali četaře Drápala jako osobního instruktora a slíbili jsme Drápalovi tři dny dovolené mimo nárok, jestli to dokáže, aby Křikava udělal řidičské zkoušky.      Drápal vykládal, instruoval, učil a Křikava poslouchal a tvrdl za volantem.      Až jednou měl zase bouračku – najel přes veškerý rázný zákrok četaře Drápala na jiný cvičný vůz. Celkem se toho mnoho nestalo, ale pro Drápala to mělo osudné následky.      Začalo to zcela nevinnou domluvou. „Podívejte se, Křikavo, té bouračce jste se mohl vyhnout – to si to musíte napřed vypočítat, jak pojedete, a pak se nemůže nic stát …“      „Tak vidíte, pane četaři, a já si to právě počítal, když nastala ta bouračka.“      „A jak jste to počítal?“     „Vy rozumíte trochu matematice, tak vám to večer přepočítám v učebně na tabuli. Tady jsou určité nesrovnalosti v úhlu dopadu a odrazu a to se musí objasnit!“      Jak to objasňovali, nevím, ale ukáže nám to nejlépe hlášení dozorčího důstojníka pluku:      „Večer ve 23.15 byli přistiženi v učebně poddůstojnické školy četař Drápal a vojín od I. roty tanků. Vojín Křikava měl popsané všechny tabule algebraickými vzorci a po zemi kreslil obrazce za pomoci hřídele od motoru Walter a táhla od plynu, kterého používal jako pravítka.      Četař Drápal spal natažen na lavici a chrápal jako ve stavu nepříčetném.      Když jsem oba vyslýchal, hlásil vojín Křikava, že si vysvětlovali úhel dopadu a odrazu.          Protože to pokládám za skryté zesměšňování dozorčího důstojníka a za pouhou výmluvu, že nebyli v té chvíli ještě ve světnici mužstva, prosím o přísné potrestání četaře Drápala a vojína Křikavy, který se zvláště označoval jako profesor.      Po prohlédnutí lékařem, který však u nich již nezjistil stav opilosti, poslal jsem je ve 24.30 do ubikací.“      Toto snad stačí k objasnění osudných následků.      A ještě něco. Profesor Křikava přece dosáhl řidičského průkazu, aspoň pro vozy osobní. Pak najednou, to už byl v civilu, jel se svým bratrem s krásným vozem Renault a chlubil se mu, čemu všemu se u útočné vozby naučil. A výsledek: jedna zraněná kráva, utržený předek selského vozu, bába otřes nervů a rozsekaný Renault. Soudní spor, útraty hradí Křikava bratr a Křikava profesor – řidičský průkaz ponechán.      A teď se zeptejte se mnou na konci jako na začátku:      „Další otázku, Vocásku – řekněte nám, koho rozumíme pod názvem řidič?“

 

 

VÝCVIK TANKOVÝCH JEDNOTEK

Npor. Ladislav Hrubeš

 

      Tankové jednotky, t. j. pluky, prapory a čety, které bojují jako celek, zdají se nezasvěcenci stejnorodým tělesem, v němž všichni příslušníci umějí jezdit s tankem a v něm bojovat. Pohled na celek, na masu zanechává vždy týž dojem, je tomu asi tak jako u leteckých pluků: tam by se také zdálo, že každý vojín je letcem. Ale není tomu tak ani u leteckých, ani u tankových jednotek; specialisace označená slovem „tankař“ neznamená nic jiného, než že nositel tohoto titulu je příslušníkem tankové jednotky.

     Uvnitř tankových jednotek rozeznáváme však už další specifikaci, mnohdy přesně vymezenou a ohraničenou předpisy. Není to ani jinak možné; každý musí pracovat především ve svém oboru co nejlépe, s největší racionalisací pohybu a času a s nejdůkladnějšími znalostmi. Moderní boj to chce; žádá na každém jednotlivci největší vypětí jeho sil, ty pak jsou vyšší mocí, velitelstvím, usměrňovány k jednomu cíli. Nepředstavujte si pod slovem „tanky“ jejich osádku jako jednoho vojína vedle druhého, stejně vycvičeného na stejném cvičišti a týmiž veliteli. Právě tak jako u námořnictva, kde také nestojí každý námořník u signálu na hlavním stožáru, nýbrž kde pod slovem námořník je skryto přemnoho rozličných funkcí na lodi, je tomu i u příslušníků tankových jednotek, ovšem ve formě zjednodušené. Tak tomu je konečně i u dělostřelectva, ženijního vojska a j.

     V základním pojetí se nám jeví výcvik u tankových jednotek, když máme na mysli jen mužstvo presenční služby, takto:

1. výcvik řidičů tanků a vozů u tankových trénů.
2. výcvik kulometných a dělových střelců.
3. výcvik spojovacího mužstva.
4. výcvik specialistů: mechaniků, elektromechaniků, dílenského personálu.
5. výcvik vyprošťovačů a pomocného personálu.

     Takto jsme si rozdělili výcvik jaksi podle druhu zaměstnání; namítnete však, že by řidič měl být vycvičen zároveň i ve střelbě a střelec v řízení tanku, neboť v boji bude všeho třeba. Osádka tří mužů je v tanku odkázána sama na sebe a je proto nutno, aby každý vojín ovládal aspoň zčásti i výcvik druhých dvou společníků. Tak tomu také jest: řidiči se mimo svůj hlavní výcvik v jízdě s tankem cvičí ve střelbě z kulometů a děl a střelci zase v řízení tanků. Při tom ovšem každý věnuje největší pozornost svému oboru.

     V rámci celkového výcviku a spolupráce tanků rozeznáváme pak ještě několikerý výcvik:

1. výcvik velitelů vozů.
2. výcvik velitelů poločet.
3. výcvik velitelů čet.
4. výcvik velitelů větších jednotek.

     Zároveň s tímto výcvikem velitelů provádíme postupně výcvik osádky vozu, výcvik poločety, výcvik čety a výcvik roty.

     Je to všechno zdlouhavý a trpělivosti vyžadující postup, který však je docela zajímavý, poněvadž je v tolika věcech pro každého nováčka úplně nový. Trpělivosti je třeba však pro stálé opakování, neboť v tom právě jest ona naše příslovečná vojenská důkladnost a na té hlavně závisí úspěch tankových jednotek. A netrvá to týden, měsíc, nýbrž celý rok. A po manévrech si ještě vzdychnete, že musíte tu svou četu nebo rotu ještě mnohému naučit a že i vám jako veliteli bylo mnoho věcí nových. Inu, u tanků se učíme den co den něčemu novému, staré opakujeme a učíme se jeden od druhého, mužstvo od velitele a mezi sebou navzájem. Nepodceňujme proto tradici ani ve výcviku specialisovaných zbraní; mnoho se sice napíše a je v předpise, ale ještě mnohem více je drobných věcí, které činí výcvik výcvikem, a ty musí být v „krvi“, v tradici jednotky. To lze říci zvláště o jednotkách tanků, kde vše závisí právě na úzké spolupráci a na pochopení.

 

VÝCVIK ŘIDIČŮ TANKŮ

     Předesílám, že tento výcvik je jen pro nováčky bohem předurčené, kteří nalezli milost před odvodní komisí, která je na základě řidičské prakse a vůdčího listu zařadila k slavné zbrani tankařské. A je to slavná zbraň, věřte, že má snad nejlepší předvojenskou výchovu, neboť její příslušníci se od svého 14. roku zabývají motorem, řízením a správkařinou u té neb oné správkárny aut; umění automobilistické je jim vštěpováno do hlavy i pádnými prostředky; čím důkladněji, tím lépe pro nás, tankařské instruktory.

     Díky všem našim dobrým mistrům a tovaryšům tohoto černého řemesla, kteří k nám posílají svůj vychovaný dorost! A ještě jeden druh řidičů s radostí přijímáme; to nejsou žádní řidiči nějakých luxusních dvanáctiválců, nýbrž pivovarští řidiči od poctivých Tater nebo Pragovek, kteří častokrát spravují den co den svá vozidla na silnicích našeho idylického venkova. Čím více se v civilu řidič „naspravoval“, tím raději ho vidíme na vojně za volantem; ten má nejlepší pro nás předvojenskou výchovu.

 

 

     Kázni, obratům, pozdravu naučíme nováčka snadno, ale těžko se mu vpraví do rukou a hlavy prakse a vědomosti o motoru. Na to je potřebí dlouhého času; říkáme tedy, že rádi vítáme praktiky od „mašiny“. A proto se nedivte, že nováčkovi hned při prvním jeho zasednutí k řízení vojenského automobilu (t. j. asi po 6 nedělích, když už má za sebou základní výcvik s puškou) dokážeme, že vůbec jezdit neumí. Totiž, abychom si rozuměli, míním jízdu po vojensku.

     Páni řidiči, jen se neusmívejte, to není lehké a trvá to dlouho, než se i starý praktik naučí vojenskému řízení. V civilu se každý také otáčel na procházce vlevo, vpravo, čelem vzad a dělal, kdy se mu chtělo – jistě však dobře víte, jak to dlouho trvá na vojně, než se správně naučí jen „čelem vzad!“. I chodit se učí nováček na vojně hezky dlouho, a přece předtím také už chodil dvacet let.

     Nedivte se proto; jízda s jakýmkoliv motorem je velmi složitá věc a vyžaduje velké prakse, když chceme jezdit pravidelně a dobře; na vojně jsou pro to podrobná pravidla, předpisy, které tento výcvik usměrňují a vedou nejúčelnějšími cestami; je to práce mnoha odborníků; do tohoto rámce se pak vpravuje nováček, který bude jednou řídit drahý vojenský vůz – státní majetek.

     Ale každý řidič v civilu nemusí být ještě řidičem na vojně, v tom mají hlavní slovo – lékaři. Tři dni trvají psychotechnické zkoušky vojenských řidičů; při nich se klade hlavní důraz na inteligenci, dobrý zrak, sluch a reflexi pohybů; a nakonec se leckomu dokáže, že je slepý k barvám, neslyší, je zbrklý, a když se ho zeptáte, s čím jezdil v civilu, tak se dozvíte, že jezdil tři léta v Praze s taxametrem. Jsou takové případy a k tomu dosti časté. Nepředstavujte si však, že se nováček po psychotechnických zkouškách ihned posadí za páky řízení v tanku. Na to ještě musí chvíli čekat.

     Nejdříve projde nováček dlouhou praksí v řízení nákladních vozů, které jezdí maximální rychlostí asi 15 km za hodinu. Na těch se učí „řadit“ nahoru jedničku, dvojku, trojku, čtyřku a zase znovu; pak dolů 4, 3, 2, 1, stop! A zas nahoru, dolů, nahoru, dolů, do nekonečna, až do té vojenské přesnosti a vybroušenosti.

 

 

     To vše se dělá pod dozorem trpělivého instruktora. Pak se dostane nováček na vozy rychlejší.

 Mezitím se seznamuje i s přípravou vozů k jízdě, t. j. dolévá vodu, benzin, olej, čistí vůz, a to k velké radosti starých řidičů, kterým je vždy několik nováčků přiděleno. To se potom „stará vojna“ má dobře: zamazat si čistě vypranou kombinézu“ lezením pod vůz, kde kape olej s ochranného plechu, není žádná radost.

     A pak dobrý vojenský vůz „chytá“ jen na přesné výkony a natočení; není tedy divu, že se noví řidiči učí celé hodiny po budíčku před odjezdem „natočit“ motory v garáži. Věřte, není při tom nikdy zima. Proto se asi ve vojenských garážích netopí.

 

     

I když jen nosíte vodu do chladičů, zadýcháte se dostatečně.

     Ale to všechno stále nic není pro nováčky, to je pro ně hračka, poněvadž to dělají rukama. Nejtěžší a nejnamáhavější práce teprve přijde – a to je „autoučebna“ neboli „škola“ o motoru a jízdě. To je úplný hlavolam; všechny součástky nutno znát; třeba vědět, jak pracují, proč jsou namontovány, proč mažeme tím olejem, a ne jiným. A nakonec jízdní a vojenské předpisy.

 

 

     Toto všecko trvá 2 – 3 měsíce.

     Pak teprve se posadí nováček, tvrdou školou začátků vojenského řízení dobře vycvičený, k pákám řízení tanku. Ale zase to není tak prosté; nejdříve je třeba mnoha výkladů a učení o tanku; dokonale rozumět mechanismu je účelem celého počátečního výcviku, v němž hlavní částí je popis a rozbor součástí tanků. Snadno se stane, že se tank anebo jeho součást rozebere za půl hodiny, ale dohromady se dává tři dni. Proto je nutno předejít všechny neobratnosti a maléry. V boji nemá mechanismus selhat; a selže-li, nesmí se voják babrat s opravou dvě hodiny. Jde o jeho život a život jeho kamarádů, jde o úspěch podniku, jde i o drahý materiál. Voják svou práci musí umět dokonale.

 

 

     K tomu musí znát a ovládat mnoho nástrojů a jiných věcí, které vám tady ani nebudu vyjmenovávat. Nedivte se proto, že my vždy s radostí vítáme řidiče, který už dovede těchto předmětů používat, neboť většinu z nich mezi klíči u Bugatky nenajde.

      Zároveň je nováček upozorňován na všecky známé poruchy, které se u tanku a motoru nejčastěji vyskytují.

     Konečně sedí nováček v tanku; vedle něho zkušený instruktor, obyčejně déle sloužící řidič, desátník anebo četař (pro zvláštní výcvik pak je důstojník).

     Začíná se výcvikem v používání nejnižších rychlostí a ve vedení tanku, ovšem na cvičišti, kde je hodně prostoru, aby se nic nepoškodilo. Pak se učí řidič obratům s tankem, vpravo, vlevo, celý obrat.

     To už je těžší, poněvadž řidič musí dávat pozor na kolejové pásy, aby mu nevyběhly, neboli, jak my říkáme, aby pás se „nesvlékl“. Při tom musí opatrně „řadit“ – měnit rychlosti.

     Když už vojáci znají dobře vést a otáčet tank a měnit rychlosti, mohou už na silnice, na větší rychlosti, t. j. asi 10 – 15 km v hodině, aby zvykli v jízdě na silnici a vyhýbání s tankem.

     V této době stále ještě nelze říci, že řidič umí jezdit s tankem. To hlavní teprve přijde. Kdybych měl tankový výcvik srovnat s výcvikem leteckým, řekl bych, že to, co dosud nováček umí, je výcvik v normálním létání a že teprve nyní přijde akrobacie.

     V dalším, pokračovacím výcviku cvičíme odvahu řidičovu a chladnokrevné i rozumové zacházení s tankem ve všech situacích.

     Nejdříve dojde na stoupání a klesání – zprvu malé a krátké, později dlouhé a prudké. A k tomu už je třeba odvahy a dobrého výcviku, máme-li vyjet na vysoký železniční násep a zase s něho dobře sjeti dolů. Představte si, že máte hlavu zvrácenou úplně nazad, když jedete nahoru, a že se díváte jen do nebe. Dolů je to ještě horší; při tom držíte v ruce páky od 100 metrických centů. Když vám končí svah příkopem, je to problém ještě těžší.

 

     Platí zásada, která se musí při stoupání do svahu stůj co stůj dodržovat (i při sjíždění se musí na ni dát pozor): do svahu musí s tankem najíždět kolmo vzhůru. Čím prudší svah, tím je důležitější, abych jel přesně po spádnici, t. j. kolmo na vrstevnice. Jinak se mně váha přenese na jeden kolejový pás, tank se sesune a může lehce vyběhnout z kolejí, nejčastěji na spodním páse. Vysune-li se tank na svahu z kolejí, je s ním pro další akci konec, neboť vyžaduje to nesmírné námahy a opatrnosti dostat oněch 10 tun dobře zase dolů.

     Není to lehká věc, aby řidič udržel kolmý směr, neboť vše záleží na citu řidiče, jaký vkládá do řízení. Stačí neopatrně přitáhnout směrovou páku jednoho pásu, a hned jste vychýleni ze směru a tank už nesrovnáte.

     Táž zásada – kolmo najíždět – platí také při přejíždění přes překážky.

     Kolmo na překážku! Neboť pojedu-li šikmo, vysune se mi pás (sesmekne se s nosných koleček a s vozíků a tank „si sedne na břicho“)!

 

    Jede-li řidič v terénu, musí být stále připraven na změnu rychlosti, hlavně dolů – t. j. okamžitě vůz přibrzdit a dát plynule nižší rychlost.

     Pravíme plynule, poněvadž trhavé řadění nebo zastavení znamená častokrát smyk kolejových pásů.

     Musí tedy řidič bedlivě pozorovat terén a odhadovat „těžkost“ překážky, směr jejího průběhu a její velikost; často je lépe, když je to možné, překážce se vyhnouti, než ji zvolna překonávat. Je-li překážkou zákop, zmírníme rychlost asi na 4 km za hodinu, pak zvolna přejedeme přední stěnu zákopu, až si přední část pásů sedne na protější stěnu zákopu.

 

 

     Jakmile to řidič zpozoruje, přidá „plynu“ (zvýší počet otáček motoru), tím zvýší rychlost, pásy se zachytnou o protější stěnu, tank vyjede a přenese se přes zákop.

 

      A tu přijde důležitá věc, aby totiž tank po zvednutí za zákopem prudce sebou neuhodil na zem, nýbrž aby se měkce a lehce převážil“. Řidič musí přidat plynu, aby tank vyjel na překážku, ale musí mít tolik citu, aby v rozhodný okamžik, kdy tank je na nejvyšším bodě, tank přibrzdil a velmi zvolna jej nechal dopadnout.

 Jezdíte-li s některým řidičem, který má cit pro jízdu v terénu, ani nepozorujete, že jste překonali překážku – a zkuste to s nováčkem; věřte mi, že vám bude pak klobouk na hlavě malý. Jak nacvičujeme toto převážení tanku? Docela snadno. Postavíme-li rampu na stoupání, která příkře končí – a každý si dobře rozmyslí, aby tank „přetáhl“ a prudce s ním dopadl. Právě tu se pozná dobrý řidič tanku podle toho, jak jemně a v pravý okamžik umí tank (10 tun!) zvážit v rovnováze a jak lehce mu dá dopadnout.

 

 

     Když tak trochu uvažujeme o výcviku v jízdě tankem, přicházíme k názoru, že se jízdě v terénu nedá naučit za měsíc; to není automobilní škola ani civilní zkoušky řidičské. Tu je třeba poctivost, dlouhé prakse a jemného citu; jediná špatná a bezohledná jízda s tankem znamená rozbíti drahý stroj a zranit osádku. Proto teprve dlouhý a trpělivý výcvik v každém terénu dělá z nováčka řidiče tanku.

    Musíme se ještě zmínit o přejíždění přes drátěné překážky a o jich drcení. Celkem je to záležitost dosti malá; najede se do překážek, dvakrát se v nich tank otočí a průlom pro celou rotu pěchoty je hotov.

     Později – ač ne často – se cvičí při různých příležitostech porážení stromů. Je to dosti lehké; zasunete nejnižší rychlost, několikrát „drcnete“ do stromu a strom se skácí; je však dobře koruně stromu se vyhnout, neboť lehce by na ní mohl tank uváznout. Totéž se dělá i se zdí, pancíř je pak docela příjemná ochrana proti cihlám.

     V pozdějším výcviku učíme řidiče nejen pozorovat terén, ale i pozorovat velitele čety a ostatní vozy, a pomáhati tak veliteli tanku, který střílí, aby mohl udržet spojení mezi vozy. A to je v boji nejhlavnější.

 K tomu účelu se uzavrou všecky otvory v tanku, vyjma průzory a štěrbiny, které jsou v tanku pro bojové pozorování. Od toho okamžiku je jízda s tankem opravdu uměním, které se dá získat jenom dobrým výcvikem. 2 – 4 mm široké a 6 cm dlouhé štěrbiny, které řidiči zbývají na pozorování, vyžadují dobrého odhadu v terénu a klidu při pozorování. Jen žádnou nervositu!

     S počátku je řidič „slepý“, ale zvykem a častou denní jízdou stane se mu pozorování úzkou štěrbinou věcí celkem lehkou. Řidič pak zvolna zvyšuje rychlost v terénu, až dosáhne průměru, který odpovídá konstrukci vozu.

 

Z TERÉNU TAKTO VYPADAJÍCÍHO VIDÍ ŘIDIČ PRŮZOREM JEN JEHO ČÁST (SVĚTLÝ OBDÉLNÍK)

 

     Nakonec vám chceme dát několik otázek. Chcete vycvičit řidiče tanku za měsíc? Za tři měsíce? Když jste si přečetli tento článek, bude se vám to asi zdát těžké, ba velmi těžké.

     Můžete povolat kteréhokoliv řidiče, aby vám pomohl dělat instruktora pro jízdu v tanku?

     Pravděpodobně to bude těžká věc; k výcviku na instruktora bude třeba nejméně 2 let dobrého výcviku a stálé prakse. A co by asi potřeboval velitel tankové jednotky, aby mohl vésti se zdarem jen řidičský výcvik pro tanky?

     Na tyto otázky máme, my tankaři, jednu odpověď: chceme výkonné a spolehlivé tankové jednotky, je třeba si zabezpečit dobrý velitelský sbor, dobré instruktory a umožnit klidný, každodenní poctivý výcvik. Na to všecko je třeba času a prostředků.

     Za měsíc nepostaví tankové ani jiné mechanisované jednotky žádný stát na světě; proto se nebojíme, že neudržíme krok s cizinou.

 

 

STŘELECKÝ VÝCVIK TANKOVÝCH JEDNOTEK

Npor. Ladislav Hrubeš

 

     Nejdříve se musím zmíniti o umístění zbraní a jejich uložení ve věži nebo stěnách tanku. O účelnosti a způsobu vyzbrojení píšeme jinde.

     Kdo vůbec první o tanku začal přemýšlet a kdo ho opravdu po prvé začal studovat a prakticky užívat, byli Angličané. Sir Churchill to líčí ve své „Světové krisi 1914 – 18“; zde se dá lehce poznati, že ministr námořnictví byl více než zpraven o postupu zbrojení v tomto směru a že toho znal více než většina odpovědných a vedoucích osobností od zbraní pozemních.

     Zde jsme jaksi u počátku zrození celé té myšlenky ozbrojených „pozemních křižníků“ (později se mluví o útočném dělostřelectvu).

     Myšlenka „pozemního obrněného loďstva“ s jeho mohutnou palebnou silou, lehkou ovladatelností za pomoci motorů, dobře chráněných silnými pancíři, byla jistě myšlenkou základní; přes to se zdá, že to byl obrněný automobil, který po svých úspěších u Antverp a v Syrii mohl vésti k myšlence obrněných zbraní, pohybujících se přes všechny překážky. Ostatně víme, že to byla osádka oddílů obrněných automobilů, která tvořila první osádku tanků, a že jim při výcviku vydatně pomáhali – námořníci. Tedy dvě složky, které výcvikově, jak se zdá, se k sobě nehodí, neboť voda a země jsou docela rozdílné živly, které už od pradávna byly ve vojsku dokonale rozlišeny a které byly na sobě úplně nezávislé. Admirál si pravidelně dělal dokonce něco jiného, než zamýšlel velitel pozemní armády – doklady o tom v dějinách nejsou ani starší než 20 let.

     A co je spojilo právě v Anglii, zemi konservatismu a absolutní nadvlády námořnictva, co spojilo armádu pozemní s námořnictvem? Byl to právě ideál pozemního loďstva, při čemž pozemní armáda dodala ze své zkušenosti na zemi způsob velení a techniku pohybu a námořnictvo stavbu věží a střelbu. Každý dělal to, v čem se dobře vyznal a co mu bylo příbuzné způsobem výcviku. A zde jsme právě u kořene střeleckého výcviku v tanku; už od počátku jevila se potřeba střelby podle způsobu námořního; t. j. za pohybu a na pohyblivé cíle. A tomu také musilo odpovídat technické umístění zbraní tanku a způsob výcviku střelců.

    O obojím si něco povíme.

 

ULOŽENÍ ZBRANÍ V TANKU

     Naznačili jsme již, že způsob pancéřování a stavby tanku byl s počátku jaksi přenesen ze zkušeností ze stavby námořních obrněnců, a tak hned u prvních tanků setkáváme se s věžemi po stranách velkých typů „Mark I. – V.“.

     O otáčivé věži se ještě vážně nepřemýšlelo, poněvadž se nedala dobře konstruktivně do velkých tanků uložit, a pak způsob palby pouze jedné strany tanku zdál se dostatečný při velkém počtu zbraní (6 kulometů, 2 děla) v prvních typech tanků. Věž, otáčivá o celých 360^°, jevila se až teprve později nutností, kdy tank byl ozbrojen malým počtem zbraní, třeba jen jedinou, a potřeboval bojovat na všechny strany; tedy nebojoval vždy jednou stranou (palbou z boku), ale palbou vpřed ve směru pohybu tanku, která se ukázala býti nejpřesnější a nejvíce morálně působící.

     Nyní si všimneme složení zbraně v tanku. Vezměme si hned tanky z doby válečné. Jsou to sice tanky patřící dnes už daleké historii, avšak základní prvky umístění zbraní nedoznaly u nich doposud velikých změn, zatím co vývoj po stránce ovladatelnosti tanků a po stránce motorické skočil dopředu o celé období.

     Hned od počátku šel vývoj uložení zbraní ve věži a ve stěně tanku dvěma směry. Je to jednak uložení čepové, podobné Kardanovu závěsu, jednak uložení kulové, kde pohyblivá koule jest vsazena do lůžka, které jest namontované do výřezu v pancíři.

     Tyto dva způsoby osvětlí nám dobře obrazy č. 1 a 2.

 

OBR. 1.

 

OBR. 2. POHLED S BOKU

 

OBR. 2. POHLED SHORA.

 

     Obraz č. 1 ukazuje nám závěs čepový, v němž zbraň jest vsazena do ocelové clony, která má  po straně čepy (a) pro pohyb svislý (náměr): pohyb vodorovný, t. j. zamíření zbraně do směru a tím vzetí odměru, byl obstarán samotnou otáčivou věží. Schematicky znázorněno, jest zbraň položena do kloubu, jehož čepy svislé obstarávají vodorovný pohyb zbraně a čepy vodorovné svislý pohyb; mnohdy, a to hlavně u děl, jest dáván odměr samotnou věží.

     Kulové uložení zbraně jest docela jednoduché, jak už ukazuje obr. č. 2. zbraň jest vložena do ocelové koule a dokonale v ní upevněna.

     Takto zmontovaná zbraň s koulí vloží se do lůžka koule ve výřezu pancíře a přiložením příklopu lůžka a jeho přišroubováním se koule upevní, aby nevypadla. Vůle, která vznikne mezi koulí a lůžkem, dovoluje libovolné namíření zbraně do kteréhokoli směru.

     V celku lze říci, že zbraň je v tanku umístěna tak, že je mechanicky uchopena v jednom místě, kdežto druhé zachycení obstarává sám střelec. Je tedy střelba z tanku podobna více střelbě s volnou zbraní než se zbraní upevněnou, jak tomu bývá u zbraní pozemních, na př. u těžkého kulometu Š vz. 24 (a všech těžkých kulometů), kdy zbraň jest upevněna dvěma body, a to vpředu obrtlíkem nebo čepy pro odměr a náměr (A) a vzadu za podavačem kulovým čepem nebo jiným zařízením pro pevné vedení zbraně.

      Tedy v tanku jest uspokojivě vyřešeno u většiny zbraní uchopení zbraně v bodu A, a to buď kulovým, nebo čepovým závěsem, kdežto uchopení v bodu B obstarává většinou střelec sám. Jsou sice konstrukce, umožňující odměr a náměr různým zařízením odměrových a náměrových řididel, ale tím se zmenšuje rychlost zamíření a nutná pohyblivost zbraně při jízdě tanku, jež jest nutná pro sledování cíle.

     Ráz střelby volnou zbraní, jak už jsme se prve zmínili, nám takto vynikne a pochopíme lépe těžkosti spojené s výcvikem ve střelbě se zbraní tanku.

     Je třeba něčím nahraditi druhý bod upevnění zbraně tím zlepšiti vedení; používáme k tomu ramenní opěry nebo pažby (obr. č. 1 bod 1), která je takto nutností, bez níž by při pohyblivosti zbraně v kloubovém nebo kulovém zachycení nebyla přesná a účinná střelba možná.

     Z technických podrobností bude nás ještě zajímati zaměřovač. Ten se v poslední době ustálil na zaměřovacím dalekohledu (obr. č. 1 bod 6), který jest většinou vroubkovaný s křížem uprostřed.      V mnohém podobá se tento zaměřovač dalekohledu loveckému, i svým poměrem zvětšení (1 ¼ – 1 ½ ) a zorným polem, které nepřesahuje 20 – 30^°.

     Zaměřovač jest umístěn tak, aby střelec, opírající se do ramenní opěry, měl pravé oko právě ve výši zaměřovače; přitisknutím na pryžové chránítko dostane střelec stálý poměr oka k zamíření.

 

VÝCVIK STŘELCŮ

      Řekněme si upřímně: kdybychom chtěli jednou dělati předvojenskou výchovu pro střelce tanků, nebyla by nikde lepší než u hajných a lesníků, dokonce snad i sedláků z obcí, kde nemají dosud pronajatu obecní honitbu. Tam bychom poslali mladé muže s loveckou puškou a střílej! A tyto muže bychom pak cvičili ve střelbě z tanku; kdybychom však chtěli ještě někoho přibrati, byli by to pytláci; není lepších střelců nad ně. Uvidíme proč.

     Střelba z tanku a k tomu z tanku jedoucího je i pro zkušeného střelce velmi těžká; z celého pásu nábojů vystřílených na cíl má jen několik zásahů, na prstech jedné ruky dalo by se to spočítat. Jsou různé příčiny, ale hlavní vada jest v tom, že střílíme ze zbraně volné a za neustálého pohybu tanku.

     Jak vypadá jízda v tanku?

     Je to neustálý pohyb nahoru a dolů v rovině svislé; to by ještě nebylo tak zlé, ale v rozrytém terénu je to i jízda kolébavá, podobající se houpavému pohybu, který jest přerušen často prudkými nárazy překážek. Představte si, že střelec stojí v tanku a zamíří na cíl; tu se mu cíl začne pohybovat a unikat tak, jak rychle se vychyluje tank. Musí proto střelec neustále sledovati cíl a v určitou dobu spustit.

     Připustíme-li, že cílem proti nám jedoucím bude rovněž tank, který se též pohybuje, bude se nám zdáti střelba na kličkujícího zajíce tím nejlehčím, co se vůbec ve střelbě dá pro přípravu střelců tanku učinit.

     Tak ideálních podmínek přípravy střelecké však nikdy nebudeme mít, proto musíme si sami vytvořit přibližné podmínky na speciálních strojích, které nám zaručí aspoň dobrou průpravu pro těžkou střelbu z jedoucího tanku. Častokráte se mluvilo o tom, když střelba z jedoucího tanku vůbec neuspokojovala, že je nemožné míti úspěch při střelbě z jedoucího tanku a uváděly se též historické příklady, jako na př. z bojů o Varšavu v sovětsko – polské válce:

    Nehledaly se však příčiny, proč střelba z jedoucího tanku, tak selhala. Dnes je už nám však jasno, že bez poctivé, propracované a dlouhodobé průpravy nebude mít nikdy střelba z jedoucího tanku žádanou hodnotu.

      Stříleti z tanku, který by se zastavil při každé ráně, znamená ztratiti to, co u moderních tanků dává jim právě jejich vysokou bojovou hodnotu, a to je rychlost.

     Střelba ze zastaveného tanku bude střelbou výjimečnou. Je to mnohem snadnější střelba než z jedoucího tanku, kdežto my musíme hledět dosáhnouti dokonalosti za nejtěžších podmínek.

      Celkem rozdělujeme výcvik ve střelbě z tanku na 3 části:

1. Základní výcvik střelecký.
2. Průpravná střelba za použití speciálních pomůcek.
3. Ostrá střelba ze stojícího a jedoucího tanku.
4. V základním výcviku hledíme dáti střelci první střelecké poučky a počáteční výcvik v ostré střelbě. Vycházíme od toho, že střelec nezná vůbec nic, a proto to také tak začíná. První zbraň, kterou vezme nováček do ruky, jest puška. Trvá to přes měsíc, než jde nováček na první ostrou střelbu; a to ještě střílí na velmi blízkou vzdálenost, aby se „trefil“. Terč je veliký asi jako půlka vrat od dvora a v něm jest kotouč o velikosti 20 cm. Střílí se „seskupení“ – ostatně to ani není žádná pořádná střelba. Mezi mužstvem se říká, že prý je to otloukání ramene.

    Pak to pomalu pokračuje až do vzdálenosti 300 až 400 m, kde se počítají zásahy v desetikruhovém terči za těžších podmínek.

     Mezitím se seznamuje střelec s kulometem. To už je těžší, co do váhy, znalostí i střelby.

     Proto první střelbu střílí nováček na vzdálenost jenom 50 m a za pomoci instruktorů. A zase to pokračuje až do dálky 600 m, kdy už střílí úplně sám a také si „prohýří“ prémie, které dostane za dobrou střelbu.

     Tak to trvá asi 2 – 3 měsíce; střelec získává na jistotě a zručnosti, neboť všechny střelby střílí volným kulometem, buď se země, nebo z tanku, který stojí na střelišti. Jsou to tak hezké vzpomínky na velké plochy polních střelnic, kdy mužstvo, které už odstřílelo, hřeje se společně s řidiči (starý ročník) od stojících a vychladlých tanků někde vzadu u ohně a zpívá si; vojna není ani v tomto mraze a plískanici tak špatná; vždycky najdeme v ní kus poesie, třeba i v nekonečnosti střelnic a řehtání kulometů.

2. Průpravná střelba za použití speciálních pomůcek podobá se zprvu zábavě. Ale později je to perný oříšek.

    Nejdříve střílí střelec z pušky (malorážky nebo vzduchovky) na malé střelnici nebo na střelnici mužstva na cíl, který jest pevný. Puška jest upevněna na podpoře, se kterou instruktor pohybuje nahoru a dolů (svisle kývající podpora). Střelec snaží se zachytiti cíl a vystřeliti; jest ovšem samozřejmé, že nejdříve pohybuje instruktor podporou pušky zvolna, ba velmi zvolna, později zrychluje pohyb až do nepravidelných výkyvů.

     Současně s tímto zaměřováním a střílením probírá se i zaměřování kulometem a menším dělem.

    Při dobrých výsledcích postoupí střelec do dalšího stupně průpravy, a t. j. houpající závěs, který se dá otáčeti současně do stran; poloměr houpání není větší než 1 až 1 ½ m. Zde rovněž musí střelec prodělati dlouhou dobu zaměřování, pak střelby na malé vzdálenosti.

     Při těchto cvičeních jest podroben střelec stálé kontrole, aby se nedopustil žádné hrubé chyby, než je připuštěn k dalším střelbám.

3. Střelba ze stojícího a jedoucího tanku. Střelec už v průpravném výcviku střílel ze stojícího tanku na malé vzdálenosti; nyní prodloužíme tyto vzdálenosti na 500 – 800 m při střelbě z kulometů a přibéřeme vzdálenosti do 500 m pro střelbu z děla. Tato vzdálenost jest základní dálkou pro výcvik u děla, později se postupně prodlouží až do dálky 1000 m.

    Po úspěšném odstřílení několika čísel programu střelby ze stojícího vozu přikročíme ke střelbě z jedoucího tanku. Nemusíme podotýkati, že tato střelba vykonává se na polních střelnicích o ploše mnoha desítek km².

     Při těchto střelbách jede tank řízený řidičem nejdříve velmi zvolna a po rovné půdě neb cestě; tato střelba většinou svým dobrým výsledkem (není vůbec výkyvu tanku) dodá důvěry ve střelecké umění střelce; ale pak se podmínky stěžují, zvětší se vzdálenosti, střelci nasadí se plynová maska a katastrofa jest hotová. Cílní běhají od cíle k cíli bezradně a s resignací více méně zoufalou ukazují „hodiny“. Kde nic není, ani čert neukáže.

     Pak se začíná znova od lehčích čísel a pokračuje se zase dále; až jednoho dne je střelec při jízdě přes překážky víc ve vzduchu než na zemi a při tom mu bude na konci střelby ukazovati cílný tolik zásahů, že mu ani obě ruce nebudou stačit k počítání.

     Tenkrát mu začneme říkat kulometný střelec tanku.

     A u děla? To je podobné; tankové dělo jest vlastně větší puška, má ramenní opěru, samočinně se nabíjí a střílí ještě přesněji; postup výcviku je tedy shodný s postupem výcviku u pušky a kulometu, poněvadž se varujeme všech zbytečných teorií. Neboť vždy jde o střelbu přímou.

     Až se jednou sud, který představoval nepřátelský tank, rozlétne po prkýnkách do povětří, zaleskne se střelci zlatý odznak dělového střelce tanku na pravé kapse blůzy a v tobolce mu zašustí dvacetikoruna.

     Jsou střelci, kteří mají i dva odznaky, ale jak jsme již na začátku řekli, zdá se nám, že to byli v civilu aspoň pytláci, protože se k předvojenské výchově v tomto směru neradi přiznávají.

     V závěru chceme zdůrazniti, že výcvik ve střelbě z tanku, tak jak jej kladou požadavky moderního boje, je těžký, každodenně se opakující a zvolna prohlubující postup cvičení v průpravě a ve střelbě samé. Vyžaduje to času a práce, někdy i trpělivosti, která se zdá nekonečnou; přes to však výsledek se dostaví. Cvičení dělá mistra – a to platí právě nejvíce u střelby.

     Všechny způsoby nácviku střelby, které jsme zde uvedli, nejsou přímo cvičeny v tomto pořadu a provedení, ale rámec střeleckého výcviku jest vždy u nás zachováván.

     Přes to, že některé tankové jednotky cizích armád jsou cvičeny pomůckami, které se nám zdají vojenským přepychem, myslíme, že stará sláva Žižkových vozů a jeho „kusů“ by znovu ožila jednou pod rukama našich hochů. Je radost se na ně podívat; krev se přece nedá zapřít.

 

     „JSEM VSKUTKU ZVĚDAV, JAK Z TĚHLE VOZŮ UDĚLAJÍ POŘÁDNOU HRADBU“