Výcvik a činnost osádek obrněných vlaků

29 Mar Výcvik a činnost osádek obrněných vlaků

Jaroslav Špitálský

Co je obrněný vlak? Na to nám nejlépe odpoví dobová definice s lehkou nadsázkou: Obrněné vlaky jsou bojovým prostředkem, který se uplatní hlavně za údobí, kdy je nepřítel v pohybu. Svými vlastnostmi podobají se pohyblivé pevnůstce o velkém počtu stále pohotových palebných zdrojů. Vyznačují se velkou rychlostí 30 – 70 km/hod. Vozy bojové soupravy jsou opatřeny brněním chránícím osádku proti účinkům střel pěchotních zbraní malé ráže. Důležité části jsou chráněny brněním větší odolnosti. Atmosférické podmínky až na velké vánice, závěje a mlhu nemají vliv na jeho pohyb. Obrněných vlaků možno využíti i jako dopravních prostředků v bojovém prostoru a to buď k rychlému přesunu bojových jednotek (možno naložiti dvě pěší čety), nebo k zásobování vojska v prvních sledech. Na příhodném úseku fronty možno jich použíti jako pohyblivého dělostřelectva pro nepřímou střelbu. Činnost obrněného vlaku má příznivý vliv na ducha vlastních jednotek a demoralizuje nepřítele.

Jak obrněný vlak vypadal a z čeho se skládal? Každý obrněný vlak (OV) měl dvě vozové železniční soupravy – bojovou a ubytovací. Československá branná moc koncem třicátých let disponovala vozy k sestavení šesti bojových souprav a čtyřmi obrněnými lokomotivami. Část vozů obrněných vlaků pocházela z výzbroje rakousko-uherské armády a část byla vyrobena ve Škodových závodech. V případě aktivace obrněných vlaků měly dráhy za povinnost dodat veškerý potřebný materiál.

Ubytovací souprava:

kterou tvořily kryté železniční vozy řady „Ce“ a „Z“, upravené k pobytu osádky obrněného vlaku. Veškerý čas mimo výcvik či boj trávila osádka v ubytovací soupravě. Osobní vozy III. třídy řady „Ce“ sloužily jako kancelářský vůz a ubytovací vůz „gážistů“. Nákladní vozy řady „Z“ se užívaly k ubytování mužstva nebo v nich byla umístěna dílna, kuchyň či skladiště. Skladba vozů ubytovací soupravy měla vždy stejné pořadí a to: nepancéřovaná lokomotiva, kancelář, vůz pro gážisty, kuchyň, ubytovací vagóny mužstva, pak následovaly dílenský, muniční a skladištní vozy. Mužstvo se ubytovávalo dle svého speciálního zařazení v četách: četa kulometná, četa dělová s pomocným personálem, četa technická a pomocné družstvo. V každém ubytovacím voze bylo ubytováno šestnáct mužů. Velitelem ubytovacího vozu byl vždy nejstarší ubytovaný poddůstojník a další po něm byl jeho zástupcem.

Obr. Sestava ubytovací soupravy.

Úprava vozů řady „Z“: Pro ubytování mužstva byla po obou stranách vozu zhotovena lehátka (pryčny). Spodní lehátko se nacházelo 30 cm nad podlahou a druhé cca 100 cm nad ním. Na lehátkách byly položeny tři slamníky pro čtyři muže. Střed vozu zůstal volný, v zimě se zde umístila kamna. Dále v ubytovacím voze měly být upraveny oboje postraní dveře, které zůstaly otevřené na 90 cm. Na jedné straně se vzniklý otvor uzavřel prkennou stěnou s oknem o rozměrech cca 70×100 cm. Na druhé straně byl otvor opatřen vloženými dveřmi s oknem o rozměru 70×100 cm. Nástup a výstup do vozu osádce usnadňovaly dřevěné schůdky. Tato úprava vozů se prováděla až na zvláštní rozkaz. Kuchyňský vůz byl vybaven dvojicí stojatých kotlů a jednoho plátového sporáku. K další výbavě patřil kuchyňský stůl, kuchyňská výstroj a nářadí. Část vozu byla přehrazena prkennou stěnou, čímž se vytvořilo proviantní skladiště. V dílenském voze byly umístěny pracovní stoly pro jednotlivé řemeslníky. Stěny vozu se využily k zavěšení nářadí. Kovadlina a výheň kováře se při práci umisťovala vždy mimo vůz.

Povely:

Na povel: „Osádko prvého (kancelářského, dílenského, kuchyňského atd.) vozu! – K vozu – nastoupit!“ nastoupilo mužstvo ubytovací soupravy u toho vozu, ve kterém byli ubytováni nebo pracovali.

Na povel: „Nasednout!osádka ubytovací soupravy nastupovala do vozů po schůdkách střídavě, vždy jeden ze strany pravé a další ze strany levé. Poslední dva vojíni po nasednutí velitele vozu vytáhli schůdky a uložili je na určeném místě a zavřeli vstupní dveře či vstupní otvor.

Obr. Vnitřní zařízení ubytovacího vozu mužstva Obr.Dveře a okna ubytovací soupravy.
Obr. Zařízení vozu pro kuchyň.    Obr. Zařízení dílenského vozu.

 

 Obr. Vůz pro ubytování mužstva.

 

Obr. Kancelářský vůz.

Obr. Vůz pro ubytování gážistů.

 

 Obr. Dílenský vůz.

Obr. Souprava zámečnická a klempířská.

Obr. Souprava kovářská.

Obr. Souprava truhlářská.

Obr. Kuchyňský vůz.

Osádka obrněných vlaků:

K rotě obrněných vlaků bylo vybíráno mužstvo z řad pěchoty. Při výběru byla velmi důležitá fysická zdatnost, civilní povolání a školské vzdělání.

Pro příslušníky PÚV, tedy i OV se požadovala střední postava, silná kostra, bezvadné srdce a plíce. Tyto požadavky vycházely jednak z konstrukce bojových vozů, jednak špatné atmosféry ve vozech, zvláště za horkého počasí. Naopak v zimě vojáky trápil mráz, kdy stěny vozu a veškeré předměty pokrývala jinovatka. Další problém, stejně jako u všech obrněných vozidel, představoval špatný vzduch, při střelbě i přítomnost oxidu uhelnatého.

Dále se požadovala „občanská škola“ s ohledem na výcvik. Přednost měli řemeslníci zvláště pak kovopracovníci (zámečník, soustružník atd.).

Ačkoliv byly obrněné vlaky ve výzbroji naší armády od samého vzniku republiky a po celou dobu probíhal pravidelný výcvik osádek OV, je paradoxem, že „Cvičební řád pro obrněné vlaky“ vznikal až v letech 1934 až 1938, tento řád však vycházel z předchozích směrnic, řádů a zkušeností z bojového nasazení OV v letech 1918 až 1920.

 

Osádky OV byly cvičeny jak pro boj v bojové soupravě, tak i pro boj mimo bojovou soupravu v kulometných jednotkách. Pokud by osádka OV měla bojovat mimo bojovou soupravu, organizovala by se v kulometný oddíl o dvou četách a velitelský roj.

Složení osádky kulometného vozu velitelského:

  • velitel obrněného vlaku
  • velitel kulometného vozu
  • velitelé stran (jeden z nich byl zástupcem velitele vozu)
  • kulometní střelci (dle počtu kulometů)
  • pomocníci kulometních střelců (pro každou stranu jeden)
  • telefonista
  • radiotelegrafisté
  • radiomechanik
  • světlometčíci
  • průzkumná hlídka
  • vlakvedoucí
  • zdravotnický poddůstojník

Složení osádky zadního kulometného vozu:

  • velitel kulometného vozu
  • velitelé stran (jeden z nich byl zástupcem velitele vozu)
  • kulometní střelci (dle počtu kulometů)
  • pomocníci kulometních střelců (pro každou stranu jeden)
  • telefonista (mechanik)
  • zástupce úpravčího tratě (návěstník)
  • brzdař
  • sběrač raněných

Složení osádky dělového vozu:

  • velitel dělového vozu (zástupce velitele obrněného vlaku)
  • zástupce velitele dělového vozu
  • obsluhy děl ( pro každé dělo: dělovod, miřič, nabíječ, podavač a časovač)
  • kulometní střelci (dle počtu kulometů)
  • úpravčí tratě
  • telefonista
  • dělmistr
  • sběrač raněných

Složení osádky obrněné lokomotivy:

  • velitel (současně telefonista)
  • strojvedoucí
  • topič

Složení osádky obrněné motorové drezíny:

  • velitel (současně střelec)
  • kulometný střelec
  • dva řidiči

 Pokud by osádka OV měla bojovat mimo bojovou soupravu, organizovala by se v kulometný oddíl o dvou četách a velitelský roj. Osádka bojové soupravy se rozdělovala dle celkového počtu mužstva a zbraní. Pokud by OV neměl ztráty na osádce a materiálu, bylo by mužstvo rozděleno následovně:

Povinnosti členů osádky obrněného vlaku:

Velitel obrněného vlaku prováděl výcvik osádky, řídil boj celého vlaku (bojové i ubytovací soupravy). Odpovídal za bojovou schopnost celého obrněného vlaku. Staral se o materielní zabezpečení vlaku a osádky, tj. o zásobování pohonnými hmotami, střelivem, trhavinami, potravinami a vším ostatním materiálem. V boji velel bojové soupravě, dával návěstí k zahájení a ukončení palby. Před jízdou OV po trati, po které ještě nejel, studoval s velitelem lokomotivy, strojvedoucím a vlakvedoucím její spádové a směrové poměry.

Velitelé jednotlivých vozů odpovídali za vůz, osádku a materiál. Dle předpisů řídili službu ve voze. Každý velitel vozu musel být schopen převzít velení celého vlaku. Velitelé vozů se v boji starali o stálé spojení s velitelem vlaku, jejich povinnosti se nezměnily, ani když jejich stanoviště zaujal velitel vlaku.

Velitel předběžného vozu byl vždy poddůstojník – úpravčí trati. Jeho stanoviště se nacházelo v předním bojovém voze.

Povinnosti velitele dělového vozu: spolu s úpravčím trati odpovídal za bezpečnou jízdu obrněného vlaku dopředu a za spojení s obrněnou motorovou drezínou – pokud se pohybovala před obrněným vlakem. Hrozilo-li obrněnému vlaku nebezpečí vykolejení přerušením trati nebo překážkou, zastavil vlak záchrannou brzdou. Pokud nehrozilo nebezpečí z prodlení, dával jen návěstí k zastavení. K dalším povinnostem patřilo řízení prací při odstraňování překážek na trati, v boji řídil palbu dělového vozu.

Povinnosti velitele kulometného velitelského vozu: v boji řídil palbu velitelského vozu. Pokud by byl velitel OV v boji neschopen velení, zaujal by jeho místo do doby, dokud by velení nepřevzal zástupce velitele OV. V případě důležitého průzkumu mohl být pověřen velením průzkumné akce.

Povinnosti velitele zadního kulometného vozu: řídil kulometnou palbu, odpovídal za bezpečnou jízdu obrněného vlaku vzad a bděl nad bezpečností trati při jízdě vzad. Udržoval spojení mezi obrněným vlakem a obrněnou motorovou drezínou, pohybovala-li se za vlakem a předával veliteli drezíny rozkazy velitele vlaku. Hrozilo-li nebezpečí srážky či najetí na překážku zastavoval vlak pomocí ruční brzdy.

Povinnosti velitele lokomotivy: zodpovídal za správné udržování lokomotivy a její provozní schopnost. Dohlížel na strojvůdce a topiče. Musel znát obsluhu a řízení lokomotivy.

Povinnosti velitele obrněné motorové drezíny: odpovídal za bojovou a jízdní pohotovost drezíny, za jízdu drezíny po vlastní ose a za spojení s obrněným vlakem. V boji řídil pohyb drezíny (dle rozkazu velitele OV) a řídil palbu. V případě boje obsluhoval v drezíně jeden kulomet. Řídil nakládání a skládání drezíny z předběžného vozu.

Zástupci velitelů vozů: pokud převzali velení, plnili povinnosti stanovené pro velitele příslušného vozu. Kromě toho zástupce velitele dělového vozu řídil připojení předběžného vozu k bojové soupravě, dohlížel na přípravu dělového vozu k boji. Při střelbě dozíral na činnost podavače a časovače, staral se o plnění nádrží dýmotvornou látkou a podle rozkazu velitele vozu v boji obsluhoval zadýmovací zařízení. Zástupci velitelů kulometných vozů byli současně velitelé stran, dozírali na přípravu kulometných vozů k boji, kontrolovali stav zbraní, množství střeliva a ostatních potřeb v kulometném voze. Zástupce velitele zadního kulometného vozu obsluhoval zadýmovací zařízení.

Zbrojíř a dělmistr: při výkonu svých funkcí se řídili příslušnými předpisy. Zbrojíř se staral o evidenci a doplňování veškerého střeliva kromě dělového. Dělmistr se staral o doplňování a kontrolu dělového střeliva.

Obsluhy zbraní: k jejichž povinnosti patřila péče o zbraně a v boji obsluha těchto zbraní.

Vlakový personál: se po stránce železniční služby (dopravní a strojní) při výkonu svých funkcí řídil příslušnými železničními předpisy.

Strojvedoucí: obrněného vlaku měl na starost prohlídky všech vozidel obrněného vlaku. Pokud byla lokomotiva obrněného vlaku vypravena jako strojový vlak, nebo byla-li lokomotiva u bojové soupravy v čele, zodpovídal za umisťování návěstí na lokomotivě.

Topič: byl podřízen strojvedoucímu, kromě toho obstarával i mazání všech vozidel obrněného vlaku.

Vlakvedoucí: při normálních jízdách řídil jízdu bojové soupravy dle pokynů velitele obrněného vlaku. Při bojových jízdách řídil jízdu bojové soupravy velitel obrněného vlaku sám, vlakvedoucí byl jen pomocným orgánem, který dohlížel na ostatní vlakový personál (obsluha brzd, návěstní služba, atd.). Ve stanicích, které nebyly obsazeny železničním personálem, řídil posun obrněného vlaku a v kulometném velitelském voze vykonával funkci brzdaře.

Úpravčí tratě: byl současně velitelem předběžného vozu, měl na starost veškerý materiál a nářadí pro opravu trati. Před bojovou jízdou kontroloval správné nasazení a zajištění spřáhlové tyče. Na rozkaz velitele OV odpojoval předběžný vůz od soupravy a prováděl technický průzkum trati a železničních objektů. Dle pokynů velitele OV řídil práce na trati (opravy, odstraňování překážek, ničení trati, stavba překážek, atd.). Za bojové jízdy prohlížel trať před bojovou soupravou, aby včas zjistil přerušení trati nebo překážku. Při nebezpečí z prodlení mohl zastavit vlak pomocí záchranné brzdy.

Zástupce úpravčího trati: byl členem osádky zadního kulometného vozu. Při práci na trati pomáhal úpravčímu trati. Při bojových jízdách střežil trať s týmiž povinnostmi jako úpravčí trati před obrněným vlakem. Dále vykonával funkci brzdaře kulometného vozu a v neobsazených stanicích výhybkáře.

Brzdaři: vykonávali svojí činnost podle železničních předpisů a kromě toho měli na starost vnitřní osvětlení vozů a vnější umisťování návěstidel. Také vypomáhali topiči při mazání ložisek a pečovali o čistotu podvozků.

Řidiči obrněné motorové drezíny: odpovídali za její bojovou hotovost, řízení prováděli dle rozkazů velitele motorové obrněné drezíny. Jízdu mohli vykonat jen v přítomnosti velitele motorové obrněné drezíny. Prováděli nakládání a skládání drezíny z předběžného vozu za pomocí mužstva OV. Při převozu drezíny na předběžném voze, vždy jeden z řidičů musel být u drezíny přítomen. Dále prováděli přesuny drezíny z jedné koleje na druhou nebo přes přerušenou trať.

Radiotelegrafisté a radiomechanici: obsluhovali radiostanice a udržovali radioprovoz. Ručili za provozní schopnost radiostanice a za její úplnou výzbroj. Dle potřeby obsluhovali železniční telegrafní přístroje.

Telefonisté a telefonní mechanici: obsluhovali a udržovali telefonní přístroje a signalizační zařízení. Zřizovali spojení mezi jednotlivými vozy pomocí kabelů a návěstního provazce. Na rozkaz velitele obrněného vlaku stavěli telefonní vedení mimo obrněný vlak a obsluhovali k němu příslušné telefonní přístroje.

Světlometníci: obsluhovali světlomety a starali se o jim svěřený „světlometný“ matriál. Mohli být též použití jako signalisté či jako pozorovatelé mimo vlak.

Časový rozvrh výcviku:

Mužstvo roty obrněných vlaků provádělo pěší výcvik od nastoupení činné služby tj. od 1. října do 31. října.

Od 1. listopadu do 15. března probíhal speciální výcvik:

a) poddůstojníků v poddůstojnické škole zřízené pro celý útvar, v níž se cvičili poddůstojníci pro jednotky obrněných vlaků, obrněných automobilů a tanků. Program výcviku byl zpracován tak, aby se vyhovělo potřebě jednotlivých složek útočné vozby. Na příklad: konal-li se poddůstojnické škole výcvik automobilní pro příslušníky jednotek obrněných automobilů a tanků, neúčastnili se ho příslušníci obrněných vlaků, kteří místo toho prováděli výcvik železniční.

b) vojíni byli vysíláni do kursů pořádaných u jiných zbraní.

K železničnímu vojsku se odesílalo šest vojínů na výcvik strojvůdců a topičů, čtyři vojíni na výcvik vlakvedoucích, dva na výcvik „strážníků“ trati. Tyto kurzy trvaly čtyři měsíce. Kromě toho se odesílali ještě dva vojíni jako „trhači min“ na čtrnáctidenní výcvik.

K strojnímu praporu se vysílali dva vojíni k výcviku ve světlometné službě na čtyři měsíce. K telegrafnímu vojsku byli vysláni do školy pro spojovací službu tři vojíni na radiotelegrafní výcvik, jeden vojín na výcvik radiomechaniků, dva vojíni na výcvik telefonistů. Tyto kursy trvaly čtyři měsíce.

Do divisní nemocnice 3 byl vyslán jeden vojín k výcviku zdravotního poddůstojníka na dobu tří měsíců.

Do posádkové nemocnice byl vyslán jeden vojín k výcviku sběrače raněných a nosiče obvazů na jeden měsíc.

Do divisní zbrojnice 3 byl vyslán jeden vojín na tříměsíční výcvik pomocníků zbrojířů.

Do divisní zbrojnice 4 byl vyslán jeden vojín k výcviku pomocníků děl. mistrů na dobu tří měsíců.

Po ukončení speciálního výcviku pokračoval výcvik u jednotlivých setnin, kde od 1. května začínal výcvik jednotek. Čas od 15. března do 4. května byl využit k převzetí materiálu mužstvem novým od mužstva odcházejícího do zálohy.

Výcvik v jednotkách byl zprvu pouze technický a pak taktický. Výcvik technický obsahoval nácvik souhry mezi jednotlivci osádky. Taktický výcvik užíval výcviku technického k řešení taktických úloh. Vyvrcholením výcviku nastalo během závěrečného cvičení, kde již obrněný vlak pracoval s jinými jednotkami.

Jak obrněný vlak vypadal a z čeho se skládal? Každý obrněný vlak (OV) měl dvě vozové železniční soupravy – bojovou a ubytovací.

Bojová souprava:

 Ta se skládala z předběžného vozu, dělového vozu, kulometných vozů a lokomotivy. Ke každé bojové soupravě měla náležet i jedna obrněná motorová drezína. Ve výzbroji naší branné moci se vyskytovala pouze v jediném exempláři. Vozy bojové soupravy se řadily ve stejném pořadí a to: předběžný, dělový, kulometný velitelský, obrněná lokomotiva a na konci vůz kulometný, za který se mohl umístit zadní „předběžný“ vůz. Výjimky však potvrzují pravidla, například OV č. 3 měl pouze jeden kulometný vůz. Cvičební řád předpokládal použití u jednoho OV i dvou dělových vozů či větší množství předběžných vozů. Také se plánovalo pro OV přidělení dvou obrněných motorových drezín.

Obr. Sestava bojové soupravy.

Technický popis obrněných vlaků

Československá branná moc disponovala pouze rotou obrněných vlaků, jako jedinou jednotkou svého druhu. Tato rota byla organizačně včleněna do praporu útočné vozby. Rota obrněných vlaků byla pro mírový výcvik vybavena jedním obrněným vlakem, skládajícím se z lokomotivy, dvou vozů kulometných, vozu dělového a předběžného. Dále z drezíny, motocyklu „s přívěsem“ a dvou jízdních kol. Krom toho měl cvičný vlak k dispozici vůz muniční a kuchyňský.

Obrněný vlak 1: se skládal z jednoho plošinového (předběžného) vozu, který byl šestimetrovou tuhou spojkou (spřáhlovou tyčí) připojen na vůz dělový. Úkolem tohoto vozu je zabezpečení vlaku při najetí na minu a krom toho byl na něm naložen správkový materiál pro opravy vrchní stavby (pražce, kolejnice atd.) a uhlí umístěné ve schránkách na spodku vozu. Hmotnost vozu činila 13 tun, rozvor 4,44 metru.

Dělový vůz byl konstruován na „spodku od vlečného vodojemu lokomotivy. Hmotnost 20 tun, rozvor 4,44 metru.

Kulometný vůz přední, byl současně velitelský. Hmotnost 18 tun, rozvor 3,63 metru.

Lokomotiva řady 310 – 412, maximální rychlost 45 km/h, tlak na osu vzhledem k brnění 14 tun, přetlak páry 10 atm., adhezní váha 45 tun, výkonnost v HP = 280, rozvor 2,80 metru. Hmotnost vyzbrojené lokomotivy 45 tun, brzda tlaková a ruční.

Kulometný vůz zadní, hmotnost 20 tun, rozvor 3,63 metru.

Celková hmotnost plně vyzbrojeného vlaku s osádkou činila 116,5 tuny. Akční rádius cca 10 hodin.

Pohonné hmoty: uhlí černé 9 tun, voda 10 m3, olej válcový 2 kg, olej strojní 6 kg. U všech vlaků bylo uhlí uloženo na lokomotivě a předběžném voze. U některých vozů ještě ve schránkách na spodku vozu. Voda byla v tendru 4 m3, v kotli 2 m3 a 4 m3 ve zvláštním reservoáru umístěném v zadním voze.

Osádka: dva důstojníci, jeden rotmistr účetní setniny, osm četařů, osm desátníků, dvanáct svobodníků a čtyřicet devět vojínů. Celkem 80 osob.

Výzbroj: kanon ráže 7.5 cm, jedenáct kulometů Š 7/24, šest podstavců pro kulomet Š, pět „třínožek pro kulomet Š. Kulomety byly zavěšeny v devíti „těžkých lafetkách zvlášť k tomu účelu konstruovaných, dva kulomety upevněny v kulových lafetách, jaké se používaly v obrněných automobilech OA vz. 27. Podstavce a třínožky sloužily pro použití kulometů mimo obrněný vlak při případném opuštění vlaku osádkou. Krom kulometů těžkých byl vlak vyzbrojen dvěma kulomety vz. 26 pro průzkumnou a útočnou hlídku. Mužstvo bylo vyzbrojeno dle funkcí buď puškou, nebo pistolí. Dále se ve výzbroji nacházely dvě osvětlovací pistole.

Střelivo: 210 granátů a 90 šrapnelů pro 7.5cm kanon, 132 ručních granátů, z nichž 72 mělo být v muničním voze. 87 000 nábojů pro kulomety, z nichž 40 000 by bylo v muničním voze. 1 740 nábojů pro pušky a 864 pro pistole.

Obrněný vlak 2: se skládal z jednoho vozu předběžného, dělového, kulometného předního, lokomotivy a kulometného zadního. Celková hmotnost plně vyzbrojeného vlaku s osádkou činila 132,5 tuny. Akční rádius cca 9 hodin.

Pohonné hmoty: jako u vlaku č. 1.

Osádka: dva důstojníci, jeden rotmistr účetní setniny, osm četařů, devět desátníků, dvanáct svobodníků a padesát vojínů. Celkem 82 osoby.

Výzbroj: dva kanony ráže 7.5 cm, jedenáct kulometů Š 7/24, devět podstavců pro kulomet Š, dvě třínožky pro kulomet Š. Kulomety byly použity na podstavcích, které volně stály na podlaze vozu. Pouze dva kulomety byly zavěšeny v „lehkých lafetkách. Dva kulomety vz. 26. Ostatní jako vlaku č. 1.

Střelivo: 420 granátů a 180 šrapnelů pro 7.5cm kanon, 138 ručních granátů. 95 000 nábojů pro kulomety, z nichž 40 000 by bylo v muničním voze. 1 740 nábojů pro pušky a 912 pro pistole.

Obrněný vlak 3: se skládal z jednoho vozu předběžného, dělového ten byl současně velitelským, lokomotivy a kulometného zadního. Celková hmotnost plně vyzbrojeného vlaku s osádkou činila 132,5 tuny. Akční rádius cca 9 hodin. Celková hmotnost plně vyzbrojeného vlaku s osádkou činila 116,7 tuny. Akční rádius cca 11 hodin.

Pohonné hmoty: jako u vlaku č. 1.

Osádka: dva důstojníci, jeden rotmistr účetní setniny, sedm četařů, osm desátníků, jedenáct svobodníků a čtyřicet pět vojínů. Celkem 74 osoby.

Výzbroj: kanon ráže 7.5 cm, osm kulometů Š 7/24, osm podstavců pro kulomet Š. Kulomety byly použity na podstavcích, které volně stály na podlaze vozu. Dva kulomety vz. 26. Ostatní jako vlaku č. 1.

Střelivo: pro dělo jako u vlaku č. 1, dále 123 ručních granátů. 75 000 nábojů pro kulomety, z nichž 40 000 by bylo v muničním voze. 1 710 nábojů pro pušky a 744 pro pistole.

Obrněný vlak č. 4 a 5: se skládal z jednoho vozu předběžného, dělového, kulometného předního, který byl zároveň velitelským, lokomotivy a kulometného zadního.

Lokomotiva řady 320.3, maximální rychlost 50 km/h, tlak na osu vzhledem k brnění 14 tun, přetlak páry 13 atm., adhezní váha 53 tun, výkonnost v HP = 350, rozvor 5,50 metru. Hmotnost vyzbrojené lokomotivy 57 tun, brzda „ssací“, „přestavná a ruční.

Celková hmotnost plně vyzbrojeného vlaku s osádkou činila 128 tuny. Akční rádius cca 11 hodin.

Pohonné hmoty: uhlí černé 10 tun, voda 11 m3, olej „válcový“ 2 kg, olej strojní 6 kg.

Osádka: dva důstojníci, jeden rotmistr účetní setniny, osm četařů, jedenáct desátníků, čtrnáct svobodníků a padesát pět vojínů. Celkem 91 osob.

Výzbroj: dva kanony ráže 7.5 cm, dvacet kulometů Š 7/24, deset podstavců pro kulomet Š, deset třínožek pro kulomet Š. Kulomety zavěšeny v lafetách těžkých a kromě nich ještě dvě lafetky lehké. Dva kulomety vz. 26. Ostatní jako vlaku č. 1.

Střelivo: 420 granátů a 180 šrapnelů pro 7.5cm kanon, 165 ručních granátů. 123 000 nábojů pro kulomety, z nichž 40 000 by bylo v muničním voze. 1 800 nábojů pro pušky a 1080 pro pistole.

Obrněný vlak 6: – cvičný

 Muniční vozy:

 

 

 Způsob brnění:

Brnění vlaků nebylo jednotné vzhledem k jejich různému původu a nejednotné konstrukci. U obrněných vlaků 1, 2 a 3 brnění bylo dvojité vyplněné dubovými fošnami. Síla vnějšího pancíře činila 12 mm, vnitřního 7 mm, dubová výplň měla sílu 45 mm. Obrněné vlaky 4, 5, a 6 měly brnění jednoduché, jehož síla činila 11 mm. Motorová „dresina“ měla pancíř silný 8 mm.

 

Pořadový výcvik osádky OV:

Před zahájením cvičení, či nastoupením do vozů, se osádka OV seřadila v nástupovém tvaru.

Osádka dělového vozu:

Ačkoliv se ve výzbroji nacházely tři konstrukčně odlišné typy dělových vozů, nástupový tvar osádky byl vždy stejný jen s rozdílem počtu mužstva.

Obr. Nástupový tvar osádky dělového vozu Škoda.

Obr. Dělový vůz „Pancéřového vlaku I“ – 7-89499.

Obr. Dělový vůz „Pancéřového vlaku 3“ – Kn 141-172

Obr. Dělový vůz „Pancéřového vlaku 6“ – Ke 335 – 267

Osádka kulometného velitelského vozu:

Kulometné vozy pocházející z výzbroje rakousko-uherské armády (R-U) měly odlišně řešeny vstupy oproti kulometným vozům vyrobených ve Škodových závodech, tohoto důvodu byly odlišné i nástupové tvary mužstva.

Obr. Nástupový tvar osádky kulometného velitelského vozu (R-U).

Obr. Nástupový tvar osádky kulometného velitelského vozu (Škoda)

Osádka zadního kulometného vozu:

Nástupové tvary osádek zadních kulometných vozů se řídily stejnými pravidly jako při nástupu mužstva kulometných velitelských vozů.

Obr. Nástupový tvar osádky kulometného vozu zadního (R-U).

Obr. Nástupový tvar osádky kulometného vozu zadního (Škoda).

Obr. Kulometný vůz „Pancéřového vlaku I“ – Kn 150 – 003

Obr. Kulometný vůz „Pancéřového vlaku 2“.

Obr. Kulometný vůz „Pancéřového vlaku 3“ – Kn 149 – 902

Obr. Osádka nastoupena před zadním kulometným vozem Ik 314 – 850.

Osádka obrněné lokomotivy:

Všechny čtyři obrněné lokomotivy shodné konstrukce. V případě mobilizace musely dráhy dodat dvě lokomotivy, jejichž brnění bylo uloženo.

Obr. Nástupový tvar osádky lokomotivy.

Obr. Osádka OV č. 6 před lokomotivou a velitelským kulometným vozem. Vojáci mají na sobě cvičný ochranný oděv, přilbu vz. 32, bodáky vz.24 a prázdná pistolová pouzdra.

Povely:

Na povel: „Osádko dělového (kulometného) vozu (drezíny)! – K vozu – nastoupit!“ nastoupilo mužstvo v sevřený řad dle patřičného nástupového tvaru před vozy bojové soupravy OV.

Na povel: „Nasednout!“, provedli příslušníci jednotlivých vozů obrat na stranu, směrem k jim určenému vstupu do vozu a rychle nastoupili v pořadí, jak byli nastoupeni. Velitel vozu nastoupil jako poslední.

Osádka dělového vozu nastupovala v tomto pořadí: zástupce velitele vozu, úpravčí tratě, kulometný střelec, dělovod druhého děla, dělovod prvého děla atd., střídavě z pravé a levé strany, v pořadí jak byla osádka nastoupena. Při nastupování každá dvojice vojínů, která zrovna vstoupila do vozu, pomáhala následující dvojici tím, že je uchopila za paže a vtáhla do vozu.

Osádka kulometných vozů (velitelských i zadních) nastupovala, pokud byly vchody v obou čelních stěnách vozu, bez vzájemného pomáhání oběma vchody tak, že po obratu ke vstupu do vozu nastupovala polovina osádky patřičnými dvířky. U kulometných vozů Škoda byl vstup jen jeden, uprostřed boční stěny, proto nastupovalo mužstvo od středu střídavě vždy jeden ze strany pravé a další ze strany levé.

Obr. Momentky z nástupu do kulometného vozu.

Obr. Osádka v cvičném oděvu nastoupena před drezínou.

V bojových vozech po nasednutí každý muž zaujal své předepsané místo a polohu.

Rozmístění osádky po nasednutí:

Obr. Osádka dělového vozu.

Obr. Osádka velitelského kulometného vozu.

Obr. Osádka zadního kulometného vozu.

Obr. Osádka motorové drezíny.

Na povel „Volno!“ mohlo mužstvo zaujmout pohodlnější polohu, mohli mluvit a jíst. Své místo však nesměli opustit.

Na návěští: „Povel!“ zaujali členové osádky předepsanou polohu.

Osádky z vozů vystupovaly na povel „Doprava (doleva) – vystoupit!“. Po tomto povelu vystoupilo mužstvo rychle z vozu určenými výstupy v opačném pořadí než při nástupu a řadili se před vozy v nástupovém tvaru.

Přehlídka:

Bojové soupravy obrněných vlaků se velmi často účastnily slavnostních přehlídek. Před přehlídkou byla bojová souprava plně vyzbrojena. Dle předpisu musely být při přehlídce všechny výhledy uzavřeny.

Na povel „K slavnostnímu pochodu vpravo (vlevo)!“ byla dána všem zbraním v hlavním v udaném směru největší elevace. Na povel „Vpřed!“ vyjela bojová souprava rychlostí 10 km/hod. Pokud se přehlídky účastnila i motorová obrněná drezína, pak jela 100 metrů za bojovou soupravou. Jakmile bojová souprava minula přehlížejícího, dal velitel rozkaz k uvedení zbraní do „normální polohy“.

Výzbroj a technické prostředky obrněného vlaku.

Jednotlivé obrněné vozy byly vyzbrojeny děly a kulomety, nebo jen kulomety. Počet zbraní závisel na typu vozu. Děla byla zpravidla umístěna v otočných věžích. Kulomety se instalovaly buď na „zvláštní nosiče či podstavce“.

Nosič kulometu:

Obsluha: při míření uvolnil střelec náměr na nosiči kulometu tím, že levou rukou točil stavěcím šroubem náměrového šroubu. Jemné změny náměru prováděl při utaženém stavěcím šroubu náměrovým kolečkem. Odměr uvolnil tak, že pravou rukou nadzdvihl stavěcí odměrovou páčku.

 Obr. Nosič kulometu.

Výbušniny:

K provádění destrukčních prací byly ve vlaku vezeny výbušné látky, „rozněcovadla“ a „potřebné náčiní“. Tyto prostředky se ukládaly ve zvláštních truhlících v bojových vozech, rozbušky a bleskovice vždy na předběžném voze. Úpravčí trati a jeho zástupce měli u sebe veškeré náčiní k přípravě náloží.

Dýmotvorné prostředky:

Bojová souprava mohla být vybavena dýmotvorným zařízením, to se umisťovalo na prvním a posledním voze, aby bylo možné provádět zadýmování při jízdě na obě strany.

Ochranné prostředky proti bojovým otravným látkám:

Ochrana proti bojovým otravným látkám u obrněných vlaků byla individuální – plynové masky či dýchací přístroje. Některé prameny uvádí, že ve vozech měla být zřízena ochrana kolektivní, což zřejmě souvisí s vývojem obrněného „železničního vozu pro zvláštní účel“ z něhož se měl provádět rozstřik bojových otravných látek.

Pojítka:

Pro spojení velitele s nadřízeným velitelstvím, se spolupracujícími jednotkami či podřízenými orgány, se užívala tato pojítka: radiotelegrafie, telefon, telegraf, optické signalizační prostředky, holuby, motocykl a obrněná drezína.

K vnitřnímu spojení uvnitř bojové soupravy se užíval: telefon s bzučákem, zvláštní signalizační zařízení (světelné), houkačka nebo zvonek, zvukovod a parní píšťala.

Radiostanice se umisťovala ve velitelském voze. Velitel mohl používat také železniční telegrafní a telefonní síť. Dále byly ve vlaku vezeny polní telefonní přístroje s příslušným množstvím kabelu.

Optické signalizační prostředky: OV byl vybaven světlometem, signálními svítilnami, praporky a raketami. Velitel obrněného vlaku používal optických signalizačních prostředků a praporků k předávání povelů obrněné motorové drezíně. Například: povel „Pozor!“ – červený praporek kolmo vtyčený, „V před!“ – pohybování kolmo vztyčeným červeným praporkem nahoru a dolů, „V zad!“ – kroužení červeným praporkem ve vodorovné rovině, „Přijeďte na 10 metrů k vlaku!“ – pohybování kolmo vztyčeným žlutým praporkem nahoru a dolů, „Zvětšete vzdálenost na 100 metrů!“ – mávání žlutým praporkem příčně k podélné ose vozu, „Porucha“ – kolmo vztyčen žlutý praporek.

Raket bylo užíváno dle smluveného klíče.

 

K předávání rozkazů uvnitř bojové soupravy byly v některých vozech instalovány „spojovací přístroje vz.D-30“, jejichž součástí byl telefon s bzučákem, světelné signalizační zařízení a houkačka. Pokud nebyl tento přístroj osazen, užívalo se telefonní zařízení a elektrické zvonky.

Velitel obrněného vlaku dával pomocí „zvláštního signálního zařízení“ (světelného) veliteli lokomotivy povely pro řízení pohybu bojové soupravy tím způsobem, že se v signální skříňce osvětloval příslušný povel (vpřed, vzad, zrychlit jízdu, zmírnit jízdu a stát). Tyto signální skříňky měly být ve všech vozech bojové soupravy, osvětlení příslušného povelu bylo doprovázeno zvukovou signalizací houkačky, která upozornila na příchozí světelný povel. Pokud bylo světelné zařízení v poruše, předávaly se povely pomocí signální houkačky či zvonky.

K přímé komunikaci velitele obrněného vlaku s veliteli jednotlivých bojových vozů sloužily telefony. Telefonní vedení bylo průběžné, takže všichni velitelé vozů byli obeznámeni s rozkazy pro jednotlivé vozy a lokomotivu.

V případě poruchy telefonního či signalizačního zařízení se základní povely předávaly signální houkačkou, zvonky či parní píšťalou.

Pozor!

Vpřed!                ▬

Vzad                   ▪ ▪

Zrychlit jízdu      ▬ ▪ ▪

Zmírnit jízdu!     ▪ (opakováno v delších přestávkách)

Stát!                    ▪▪▪▪▪▪▪▪▪

Pro hlášení poruchy motorové obrněné drezíny byl stanoven signál  ▪ ▪ ▪ ▬ ▬ ▬ ▪ ▪ ▪

Povel „Pozor!“ se dával před každým uvedením soupravy do pohybu. Parní píšťalou, svítilnami a praporky se dávaly i signály, stanovené předpisem státních drah – „Návěstní předpisy XXII.“.

Parní píšťala se uváděla v činnost pomocí návěstního provazce velitelem obrněného vlaku, nebo některým z velitelů vozů, či úpravčím tratě a jeho zástupcem.

Každý vůz bojové soupravy měl svojí volací značku. Znak se vysílal houkačkou nebo telefonním bzučákem:

kulometný vůz velitelský : ▬ ▪ ▬ (K)

dělový vůz:                            ▪ ▬ ▬ ▪ (P)

kulometný vůz zadní:          ▬ ▬ ▪ ▪ (Z)

lokomotiva:                           ▪ ▬ ▪ ▪  (L)

oběžník:                     ▪ ▪ ▪ ▬ ▪ ▪ ▪ ▬ ▪ ▪ ▪ ▬

 

V případě poruchy telefonů užíval velitel obrněného vlaku zvukovodu ke spojení s veliteli bojových vozů, jehož potrubí procházelo celou bojovou soupravou a v každém voze bylo vyústěno odbočným potrubím zakončeným „mušlí“ pro mluvení.

Obr. Upevnění antény na velitelském voze.

Materiál a nářadí:

Každý obrněný vlak byl vybaven potřebným materiálem a nářadím k úpravě tratě a železničních objektů. Materiál a nářadí se ukládalo na předběžný vůz a do schránek v bojových vozech.

Bojový výcvik.

V boji úspěch obrněného vlaku závisel na rychlém a překvapivém útoku. Z důvodu překvapení bylo nutné utajit přesun OV do vyčkávacího stanoviště, jakož i přesun do „východiště pro nájezd“. Jízda do vyčkávacího stanoviště se prováděla převážně v noci. Ve východišti bylo nutné obrněný vlak skrýt před pozemním a pokud možno i před leteckým pozorováním.

Zdar každé akce OV závisel na dostatku zpráv o nepříteli. Proto měl každý OV spolupracovat pomocí radiostanice s letectvem a ke každému OV měl být v boji přidělen pozorovací letoun, který by informoval o situaci v okolí tratě, zejména o nepřátelských obrněných vlacích, útočných vozidlech a zbraních proti útočné vozbě. Absenci pozorovacího letounu suplovaly průzkumné hlídky, složené z členů osádky OV. Tyto hlídky by udržovaly styk i s okolními jednotkami.

V rámci bojového výcviku byl teoreticky i prakticky cvičen průzkum, útočný, obraný boj a obrana proti letadlům.

Další výcvik byl zaměřen na zastírání. Bojové soupravy OV byly opatřeny zastíracím nátěrem. Ve třicátých letech bylo kamuflážní schéma u všech obrněných kolejových vozidel tvořeno kombinací zelené, hnědé, okrové, černé a šedé barvy, přičemž hnědá a černá barva rozdělovala povrch vozidla na jednotlivá pole, zatímco ostatní tři barvy je vyplňovaly. Střechy vozů byly s největší pravděpodobností šedé a na nich namalovány koleje s pražci. Při přesunech ve dne se měly bojové vozy zastřít plachtami, aby nebylo možné rozpoznat, že se jedná o bojový vlak.

Při bojové činnosti bylo možné na krátkou dobu použít zadýmovacího zařízení. Umělý dým znemožnil by nepříteli pozorování soupravy a umožnil bojové soupravě uniknout mířené palbě nepřátelských zbraní. Umělý dým se měl použít i při vysazení jednotlivců či celých skupin z obrněného vlaku v místech ostřelovaných nepřítelem nebo při různých pracích na trati (zřizování překážek, ničení či opravách trati atd.)

Obr. Na střeše zadního kulometného vozu jsou dobře vidět namalované koleje, na velitelském kulometném voze je patrné uchycení antény radiostanice.

Kulometný výcvik osádky obrněného vlaku v obsluze kulometů v bojové soupravě:

Úplný kulometný výcvik prodělali všichni „kulometníci“ osádky obrněného vlaku. Ostatní mužstvo (dělostřelci, železniční, spojovací a ostatní personál) podstoupili výcvik jen v rozsahu potřebném pro nouzovou obsluhu kulometu. Každý střelec z kulometu měl bezpečně znát uložení střeliva ve voze, zařízení pro umístění kulometu a ovládání zbraně.

Kulomety v bojových vozech byly umístěny na kulometných podstavcích (trojnožka), každý u své střílny, při čemž byly podstavce v nízké poloze. Ústí hlavní směřovalo dopředu ve směru jízdy (k předběžnému vozu). U každé střílny se nacházela polička pro šestnáct schránek se střelivem, takže u každého kulometu bylo 4 000 nábojů. Na horní ploše poličky se nacházela i schránka se záložními součástkami a vodojem. V každém voze nad dveřmi byl umístěn větší vodojem, ve kterém byla stálá zásoba vody. Ta se měla při každé příležitosti doplňovat. V bojové poloze byly kulomety umístěny na podstavcích či ve „speciálních nosičích“.

Kulomet se umisťoval do střílny na povel: „K boji připravit!“. Po tomto povelu otevřel střelec střílnu a upravil polohu podstavce či nosiče tak, aby bylo možné kulomet umístit do bojové polohy. Následně dal střelec zbrani maximální elevaci a připravil vedle kulometu uzavřenou schránku s náboji. Po té zaujal polohu ke střelbě a hlásil: „N-tý kulomet ve střílně“.  Vyjmutí kulometu se provedlo na rozkaz: „Odzbrojit!“.

V uzavřených bojových vozech byla špatná viditelnost. Střelci museli zvládat rozebírání, skládání, nabíjení, vybíjení kulometu a odstraňování poruch úplně po paměti. Proto se výcvik nejprve prováděl v otevřeném voze, pak v kulometném voze a na konec i s plynovou maskou v ochranné poloze (na obličeji). Při střelbě z obrněných vozů se střelci zpočátku dopouštěli chyb. Bylo to způsobeno tím, že seděli v temném prostředí, a mířili přes zářez hledí, na které bylo špatně vidět. Přičemž muška byla osvětlena. Střelcům se zdálo, že míří „muškou rovnou“, zatím však mířil „muškou jemnou“.

Na povel: „K palbě!“ umístil střelec kulomet do vodorovné polohy, upevnil jej a nabil. Během výcviku bylo nutné docílit souhry mezi velitelem a střelci patřičné strany vozu. Dle stran se označovali členové osádky a zbraně. Uvnitř bojového prostoru byla strana pravá označena na vnitřní stěně vozidla červeným pruhem, který se táhl přes celou délku stěny. Strana levá byla bez označení. Pro snadné řízení palby a přidělování úloh byly jednotlivé kulomety očíslovány v pořadí od jedné. Přitom na straně pravé se nacházely kulomety číslované sudými čísly a na straně levé lichými. Pořadí se počítalo odpředu vlaku. Povel velitele strany přesně určil, pro kterou zbraň či zbraně strany povel platí. Na příklad: „Druhý kulomet – k palbě!“, „Pravá strana – palbu zastavit – náboj skryj!“ nebo „Pravá strana – odzbrojit!“. Důležitá byla i souhra mezi velitelem vozu a veliteli stran, proto byla tomuto výcviku věnována značná pozornost.

Na funkci samostatných kulometných střelců obrněné motorové drezíny, dělového vozu a zadního kulometného vozu byli určováni střelci spolehliví a velmi dobře vycvičení. Tito střelci měli střílet ze svých zbraní samostatně. Velitelé příslušných vozů jim jen určovali cíl a nařídili pouze zahájení a ukončení palby.

 Obr. Improvizovaný obrněný vlak sloužící k výcviku kulometných střelců.

Výcvik u děl v bojové soupravě:

Obsluhu děla tvořil: dělovod, miřič, nabíječ, podavač a časovač.

Dělovod odpovídal za pohotovost děla a za palebnou kázeň obsluhy. Také pozoroval práci u děla, aby mohl odstranit všechny závady, které hlásil veliteli vozu. Opakoval povely pro střelbu. Nastavoval délku na kvadrantu. Pomáhal otáčet věž do hrubého směru a obsluhoval vypínačku volného chodu věže. Dozíral na činnost miřiče. Velel odpálení děla. Dbal na to, aby střelbou nebyly ohroženy vlastní jednotky. Na rozkaz velitele vozu, řídil v určitých případech samostatně palbu z děla.

Miřič vykonával funkci zástupce dělovoda, zaměřoval dělo, obsluhoval odměrové a náměrové řididlo a odpaloval kanon.

Nabíječ obsluhoval závěr, nabíjel dělo, po každém výstřelu kontroloval čistotu hlavně, pomáhal otáčet věží a kontroloval zákluz.

Podavač odkukloval střely, připravoval náplň, podával nabíječi střely a nábojky, pomáhal časovači při časování a předával povely velitele vozu do věže.

Časovač byl zástupcem miřiče, časoval a odjišťoval střely.

 

Obr. Čištění hlavně vytěrákem.

 

Základní postavení obsluhy děla ve věži:

Dělovod stál vlevo od děla u pozorovací štěrbiny dělové věže, miřič stál opřen ve vidlici opěry na levé straně děla. Nabíječ se nacházel vpravo od děla, bokem ke směru jízdy. Podavač seděl ve vstupu do dělové věže levým bokem ke směru jízdy a časovač klečel u stěny střední části vozu.

Na povel: „K boji připravit!“ dělovod uvolnil výhled pro miřiče a pomáhal miřiči přezkoušet otáčivost věže. Miřič přezkoušel chod náměrového a odměrového řididla a přesvědčil se, zdali jsou miřidla v pořádku. Pokud byla miřidla ještě uložena v truhlíku, nasadil je na dělo. Nabíječ odstranil náustník a vytěrákem protřel hlaveň. Pak odstranil povlak ze závěru a zavěsil jej spolu s náustníkem na stěnu ve střední části vozu. Dále pak přezkoušel chod závěru a namazal vodící lišty kolébky. Následně prohlédl vnitřek hlavně a z držáku sejmul nabiják, který si zastrčil za opasek. Podavač připravil truhlík granátů. Časovač vyjmul ze skříňky odkuklovače a časovací kolíček. Jeden odkuklovač dal podavači, druhý si ponechal. Časovací kolíček si zavěsil na krk. Pak obsluha zaujala základní postavení. Některé úkony při povelu „K boji připravit!“ se musely provést zvenku dělového vozu (sejmutí náustníku a protření hlavně), proto se tento povel vydával ještě před povelem k nasednutí do vozu.

Příprava k boji se rušila povelem: „Odzbrojit!“.  Na tento povel dělovod uzavřel výhled pro miřiče. Miřič uvedl dělo do směru, pak demontoval a uložil miřidla do patřičného truhlíku. Nabíječ nasunul povlak na závěr děla, odložil nabiják a po povelu k vystoupení z vozu nasadil na hlaveň náustník. Podavač uložil truhlíky s municí. Časovač uložil odkuklovače a časovací klíč. Pak obsluha děla zaujala základní postavení.

Jednotlivé povely velitele vozu opakovali podavači a tím je tlumočili do prostorů otáčivých věží. Rovněž podavači tlumočili všechna hlášení dělovodů veliteli vozu. Velitel dělového vozu řídil palbu obou děl sám jen při soustředěné palbě. Příklad povelu: „Strana …….! – Křoví na svahu, vlevo 30, níže 20, rojnice! – Prvé od pravého okraje ke středu – druhé od středu k levému okraji! – G. šrapnely! – Časuj …….. !  – Dálka ……. !“  Stranu velel velitel dle odměrové stupnice velitelské věže.

Obr. Odměrové stupnice v dělovém voze.

Jakmile dělovod prvého i druhého děla nahlásil: „Prvé (druhé) dělo hotovo!“, dal velitel povel k vypálení: „Prvé!“ nebo „Druhé!“, na to dal dělovod miřiči povel: „Pal!“. Pokud velitel prováděl nepřímou palbu s oběma děly na jeden cíl, musel vzít v úvahu rozestup děl, který činil pět metrů. Jestliže měla děla plnit rozdílné střelecké úkoly, určil velitel vozu cíle a palbu řídili dělovodové. Rozkaz velitele vozu (příklad): „Prvé! Strana ……..! – Pěchota! –  G. šrapnely! – Náplň ……! Časuj …….! Dálku …….! – Druhé!  Strana ……..! Osamělý strom! – Vlevo 15 – níže 10! – Kulomet! – G. šrapnely! – Časuj …….! Dálku …….! – Palba dělovodů!“. Pokud během palby dělovodů chtěl velitel vozu řídit palbu obou děl na jeden cíl, velel: „Děla na můj povel! Nabitá vypálit – palbu stav!“ nebo „Děla na můj povel! Palbu stav!“. Pak dal příslušný povel pro nový střelecký úkol. Jestliže během palby dělovodů chtěl velitel řídit palbu jednoho děla sám, velel: „Prvé (druhé) na můj povel! Nabitá vypálit – palbu stav!“ nebo „Prvé (druhé) na můj povel! Palbu stav!“ a řídil palbu tohoto děla novými povely. Nebyl-li dán povel: „Nabitá vypálit!“ a při povelu: „Palbu stav!“ bylo dělo (děla) nabito, vypálila se až při plnění nového střeleckého úkolu nabitá rána bez ohledu na nově velené střelivo. Teprve další rána byla vypálena střelivem s nově velenými prvky.

Pokud během činnosti obrněného vlaku mělo jedno či obě děla střežit určitý úsek, velitel vozu velel: „Prvé! – Strana 2600 až 3600! – Střežit!“. Na tento povel otáčela obsluha volnou věží a daný úsek pozorovala. Dělo přitom bylo nabito nárazovým granátem. Objevil-li se v pozorovaném úseku cíl, zahájil a řídil palbu dělovod samostatně. Teprve druhá rána byla vypálena potřebným střelivem.

Po skončení střelby z děl, velel velitel vozu k uvedení děl do hlavního směru: „Hlavní směr!“. Na tento povel obsluha uvedla dělo do hlavního směru. Velitel obrněného vlaku často určoval cíle pro palbu děl a pořadí jejich ostřelování. Při určování směru bylo třeba si uvědomit, že rozestup mezi pozorovací vížkou velitele obrněného vlaku a velitele dělového vozu je zhruba 10 m.

 Obr. Rozestup mezi stanovišti velitelů vozů.

Po ukončení střelby mohl dát velitel dělového vozu povel: “Pohov!“, načež obsluha mohla zaujmout u děla volný postoj nebo dokončila započaté práce. Na povel velitele dělového vozu: „Rozchod!“, si mohla obsluha děla sednout, nesměla však opustit prostor věže.

Výcvik průzkumné hlídky:

Průzkumná hlídka obrněného vlaku byla cvičena tak, aby úplně samostatně prováděla taktické a technické úkoly. Velitelé těchto hlídek byli zvláště schopní poddůstojníci, kteří vynikali odvahou, duchapřítomností, rozhodností, taktickými vědomostmi a bystrým postřehem. Průzkumná hlídka se skládala z jednoho poddůstojníka a pěti vojínů, byla vyzbrojena kulometem vz.26. Ostatní členové hlídky měli pušky vz.24. Každý z mužů nesl 60 nábojů v „brašně na náboje“ a dva ruční granáty. Dále pět plných zásobníků pro kulomet vz.26. Speciální výstroj hlídky tvořil: dalekohled, kompas, píšťalka, univerzální měřítko, elektrická (bateriová) svítilna, osvětlovací pistole s náboji, hodinky, kapesní nůž, specielní mapa, blok na hlášení, pouzdro s kreslícími potřebami a pojítka – praporky – dle potřeby. Každý z členů hlídky musel být schopen nahradit velitele v případě nouze, z tohoto důvodu všichni muži museli přesně znát úkol. Průzkumné hlídce byly dávány taktické úkoly jako například: průzkum nejbližšího okolí trati, pozorování z pozorovatelen blízkých trati, ochrana a zajištění důležitých míst, ochrana při různých technických prací jednotlivců vysazených z bojové soupravy, navázání styku a spojení s nejbližšími vlastními jednotkami, předávání hlášení a zpráv, odstraňování překážek na trati, ničení trati a objektů a zřizování překážek na trati. Při práci na trati byl k průzkumné hlídce přidělen i úpravčí trati či jeho zástupce, který po technické stránce měl řídit práci.

Železniční výcvik:

Základní výcvik mužstva OV určeného k železniční službě (průvodčí vlaků, strojvedoucí, topiči a řidiči motorové obrněné drezíny) se konal v dopravní škole železničního pluku v Pardubicích. Další výcvik se prováděl na vlečné dráze v Milovicích dle „Ustanovení pro výcvik roty obrněných vlaků v železniční službě“.

Spojovací výcvik:

Spojovací výcvik u roty obrněných vlaků se dělil na výcvik: radiotelegrafistů, radiomechaniků a telefonních mechaniků, telefonistů a telegrafistů. Výcvik zpočátku probíhal ve spojovací škole telegrafního vojska a následně u roty obrněných vlaků. Při výběru vojínů pro výcvik ve spojovací službě bylo přihlíženo k povolání v občanském životě. Vojíni při výcviku museli zvládnout obsluhu a udržování spojovacích prostředků OV i stavbu polního telefonního vedení mimo vlak. Kromě toho bylo mužstvo cvičeno v obsluze, udržování a ošetřování železničních telegrafů a telefonů i ostatních železničních spojovacích zařízení.

Světlometný výcvik:

Základní výcvik mužstva určeného k obsluze světlometů se konal ve „zvláštním kusu světlometném“ u světlometné rot 6. žen. pluku. Po návratu z tohoto kurzu bylo mužstvo cvičeno v obsluze, udržování a ošetřování světlometů v OV. Světlomet byl součástí výstroje velitelského vozu. Při denních akcích bojové soupravy byl uložen v bedně po levé straně vozu. Před noční akcí byl na rozkaz velitele obrněného vlaku vyjmut z bedny a postaven na podstavec do věže velitelského vozu.

Obr. Výkres světlometu obrněného vlaku.

V některých případech, bylo-li třeba během jízdy osvětlovat trať před bojovou soupravou, mohl být světlomet na rozkaz velitele obrněného vlaku umístěn ve věži prvního nebo posledního vozu bojové soupravy. Normální postavení vlastního světlometu, bylo vždy reflektorem vzad (od nepřítele). Otáčení světlometu, rozsvěcení a zhasínání prováděl světlometník na povel velitele obrněného vlaku. Reflektor se nařizoval do potřebného směru podle odměrové stupnice velitelské věže. Příklad povelu pro osvětlení v jednom směru: „Světlomet směr 4800! – Světlo!“. Na tento povel světlometník otočil světlomet do veleného směru a rozsvítil. Pro potřebnou opravu stranovou či výškovou velitel velel: „Světlomet vlevo (vpravo)!“ nebo „Světlomet nahoru (dolů)!“. Na tyto povely světlometník otáčel nebo skláněl reflektor. Chtěl-li velitel otáčení či naklánění zastavit, velel: „Stát!“.  Na povel: „Tma!“ světlometník zhasnul a otočil světlomet do normálního postavení. Bylo-li třeba osvětlovat určitý úsek, velitel velel: „Světlomet směr 4800 až 5600! – Oslnit!“. Na tento povel postavil světlometník světlomet do směru 4800, rozsvítil a otáčel světlometem až do směru 5600, pak se vrátil do směru 4800 a celý úsek přejel ještě dvakrát. Pak světlo zhasnul a otočil jej dozadu. Podezřelá místa se osvětlovala vždy několikrát za sebou v nepravidelných časových intervalech.

Obr. „Pancéřový vlak 2“, na velitelském voze je dobře patrný světlomet.

 

Zákopnický výcvik:

Zákopnickým výcvikem muselo projít veškeré mužstvo obrněných vlaků. Tento výcvik byl rozdělen na tři části: výcvik v opravě menších tratových objektů, výcvik v opravě železničního svršku a v mechanickém ničení trati, výcvik v používání trhavin a v kladení překážek.

Zajištění bojové soupravy předběžným vozem:

Poměrně zajímavým úkonem byla manipulace osádky s předběžným vozem. Při normálních přesunech byl předběžný vůz „svěšen“ s dělovým vozem „šroubovkou“. Při zabezpečení bojové soupravy předběžným vozem velitel obrněného vlaku velel: „Předběžným vozem – zajistit!“. Provedení rozkazu bylo následovné: velitel dělového vozu vydal povel: „Osádko dělového vozu! – Předběžným vozem – zajistit!“, načež nastoupila obsluha prvého děla na pravou stranu předběžného vozu (to je na stranu, kde byla uložena spřáhlová tyč), obsluha druhého děla nastoupila na stranu levou, pak se mužstvo rameny opřelo o vůz. Mezitím podavači obou děl vylezli na předběžný vůz. Úpravčí tratě se postavil mezi dělový a předběžný vůz a rozvěsil „šroubovku“. Potom odkrokoval od nárazníku dělového vozu osm kroků, obrátil se čelem k předběžnému vozu a vzpažil jednu ruku.

Obr. Nastoupení osádky dělového vozu u předběžného vozu.

Pak následoval povel velitele dělového vozu: „Vpřed – Rázem!“, po té se mužstvo opřelo a tlačilo vůz tak dlouho, dokud úpravčí trati nepřipažil a nezavelel: „Stát!“. Po zastavení provedla obsluha druhého děla čelem vzad a přešla na stranu spřáhlové tyče, kde obě obsluhy učinili obrat k spřáhlové tyči. Podavači zatím vyšroubovali svorníky z ok spřáhlové tyče a vysunuli závlačky z vidlic. Po zastavení vozu předali svorníky dělovodům. Na povel velitele vozu: „Spřáhlovou tyč uchopit!“, muži uchopili tyč ze strany (podavači jen za zajišťovací řetězy) a na další povel: „Vzhůru rázem!“ vyzdvihli všichni tyč z vidlic. Vojíni stojící vedle vozu se otočili pravými rameny k tyči a položili si ji na pravé rameno. Na povel: „Vchod!“, vykročili směrem k dělovému vozu a vstoupili do mezery mezi dělový a předběžný vůz. Spřáhlovou tyč pak zvolna spustili z ramen, tak aby se zaklesla do háku dělového vozu. Dělovod druhého děla zasunul svorník a zašrouboval matici. Protože vzdálenost předběžného vozu nebyla přesná, bylo nutno předběžný vůz buď přitlačit, nebo odtlačit. To provedla obsluha druhého děla, která po zavěšení tyče na hák dělového vozu se postavila k předběžnému vozu a podle pokynů velitele vůz přitlačila nebo odtlačila. Jakmile byla dosažena potřebná vzdálenost a tyč byla zavěšena na hák předběžného vozu, dělovod prvého děla zasunul svorník a zašrouboval matici. Oba podavači, kteří sestoupili z předběžného vozu, provlékli na obou koncích tyče zajišťovací řetězy okem „šroubovky“ a zajistili „šroubovku“ pomocí řetězových příček. Následně se velitel přesvědčil o správném zavěšení a zajištění spřáhlové tyče. Pokud bylo vše v pořádku, nechal mužstvo nastoupit u dělového vozu.

Odpojení předběžného vozu probíhalo obráceným způsobem s nepatrně odlišnými povely. Podobný výcvik prováděla i osádka zadního kulometného vozu, kdy povely a činnost byly velmi podobné.

 Obr. Nastoupení osádky zadního kulometného vozu u předběžného vozu.

 Obr. Bojová souprava obrněného vlaku č.3 s předběžným vozem připojeným spřáhlovou tyčí.

Pořadový výcvik osádky drezíny.

Československá branná moc disponovala jedinou motorovou obrněnou drezínou T18, vyrobenou závody Tatra.

Obr. Nástupový tvar osádky motorové obrněné drezíny.

Povely.

Na povel: „Osádko drezíny! – K vozu – nastoupit!“ nastoupilo mužstvo v sevřený řad dle patřičného nástupového tvaru.

Na povel: „Nasednout!“ osádka motorové drezíny nasedala obdobným způsobem jako osádky kulometných vozů.

Obr. Osádka motorové drezíny.

Zvláštní posuny obrněné motorové drezíny.

Neméně zajímavou záležitostí byla manipulace s obrněnou motorovou drezínou. Při přesunech obrněného vlaku se obrněná motorová drezína převážela na předběžném voze. Rozkaz k naložení či složení drezíny dával velitel obrněného vlaku (OV). Nakládání a skládání řídil důstojník určený velitelem OV. Mimo něj bylo k naložení a složení třeba dvou poddůstojníků a osmnácti vojínů. Pro zřízení nakládací rampy bylo třeba: šestnácti pražců, dvou kolejnic – nejméně desetimetrových, dvou dubových klínů s šířkou a výškou kolejnice, které byly spojené železnou tyčí (na šíři rozchodu kolejí) a tří „rozchodových“ spojek.

Obr. Výkres nakládací rampy.

Před nakládáním motorové obrněné drezíny rozdělil důstojník přidělené mužstvo na dvě skupiny po jednom poddůstojníku a devíti vojínech. Každé skupině určil stranu u předběžného vozu. Na povel: „K zřízení rampy – nastoupit!“, nastoupili obě skupiny po stranách předběžného vozu a řidiči obrněné motorové drezíny přitlačili drezínu asi 15 metrů k předběžnému vozu. Pak nastoupili mezi předběžný vůz a další vůz bojové soupravy.

Obr. Nástup před započetím příprav k nakládce.

Na povel: „Rampu – zřídit!“, vykročili oba velitelé ze zástupu, pravý tři kroky, levý pět kroků, pak se zastavili, učinili obrat ke koleji a označili odkrokovanou vzdálenost. Na to poslední vojín z každého zástupu vystoupil na předběžný vůz a podával svému zástupu jednotlivé pražce. Odzadu jednotlivé dvojice každého zástupu uchopili a odnesli pražec na místo budoucí rampy. První dvojice z pravé strany položila pražec napříč kolejí, na místě označeném velitelem pravého zástupu. První dvojice z levé strany udělala totéž na místě označeném velitelem levého zástupu. Další dvě dvojice položili, každá na své straně, pražec napříč přes první dva pražce. Ve střídavém kladení pražců se pokračovalo, až byla vystavěna první část roštu o pěti vrstvách. Pak byla stavěna druhá část roštu o třech vrstvách. Velitelé skupin dohlíželi, aby vrstvy byly rovnoměrně uloženy a rošt se neviklal. Když byl rošt postaven, nastoupily obě skupiny na jim určenou stranu předběžného vozu a každá skupina uchopila jednu kolejnici pro stavbu rampy. Kolejnice pak byly posunovány směrem k rampě, až jejich přední konec spočinul na hlavě kolejnice železniční trati. Druhý konec zůstal opřen o okraj předběžného vozu a přečníval asi ještě o 150 cm. Pak se obě kolejnice spojily na třech místech „rozchodkovými“ spojkami. Před kolejnice, tam kde se stýkaly s tratí, byly položeny dubové klíny. Mezitím co byla stavěna rampa, řidiči drezíny rozvěsili „šroubovku“ mezi předběžným vozem a bojovou soupravou. Následně oko „šroubovky“ vyhodili na plošinu předběžného vozu a zavěsili na něj jeden hák kladkostroje, který byl vezen na předběžném voze. Druhý hák kladkostroje byl přetažen přes rampu a zavěšen do tažného oka drezíny, která byla přisunuta těsně k rampě. Potom mužstvo levé strany nastoupilo ke konci tažného lana kladkostroje, uchopilo jej a napnulo. Skupina pravé strany nastoupila po obou stranách drezíny a připravila se k tlačení drezíny. Jeden z řidičů nastoupil do drezíny, aby obsluhoval její brzdy. Za drezínou na každé straně byl připraven jeden vojín s podložkou, aby posouváním podložky za drezínou zabraňoval jejímu zpětnému pohybu. Na povel řídicího důstojníka: „Táhnout!“, mužstvo levé strany začalo tahat za lano a mužstvo pravé strany tlačilo drezínu. To trvalo tak dlouho, dokud se drezína po kolejích rampy nevysunula tak vysoko, až bylo její těžiště nad předním okrajem plošiny předběžného vozu. V tom okamžiku velel velitel: „Stát!“. Mužstvo přestalo táhnout a tlačit. Řidič drezíny vozidlo zabrzdil. Mužstvo u lana je drželo napnuté. Mužstvo tlačící nastoupilo u zadních rampových kolejnic a zdvihlo je do vodorovné polohy.

 Obr. Nakládka obrněné motorové drezíny.

Potom řidič odbrzdil drezínu a ta byla pomocí kladkostroje posunuta až k přednímu konci rampových kolejnic. Na to vystoupili první čtyři vojíni ze skupiny táhnoucí za lano na plošinový vůz, kde prodloužili rampové kolejnice pomocnými kolejničkami uloženými na obrněné motorové drezíně a přetlačili drezínu na pomocné kolejničky, tak aby byla ve středu ložné plochy předběžného vozu. Pak ji řidiči zabrzdili a zaklínovali. Jakmile byla drezína přesunuta z rampových kolejnic na pomocné kolejničky, mužstvo držící rampové koleje je spustilo do původní polohy. Následně je rozložilo a uložilo na předběžný vůz. Ostatní mužstvo mezitím začalo rozebírat pražcový rošt a pražce ukládat na předběžný vůz. Po té byl předběžný vůz připojen k bojové soupravě. Po zajištění drezíny řidiči uložili kladkostroj na své místo.

Skládání drezíny z předběžného vozu probíhalo obdobně jako nakládka.

Přemístění obrněné motorové drezíny na opačnou stranu bojové soupravy:

Přesunutí obrněné motorové drezíny (dále jen drezíny) na opačnou stranu bojové soupravy bylo možné provést nejsnáze v železniční stanici objetím OV po druhé koleji. Na jednokolejné trati nebo v místech, kde nebylo objetí možné, se drezína musela odstavit mimo trať, aby umožnila projetí bojové soupravy a následně pak byla postavena na trať za bojovou soupravu.

Odstranění drezíny z koleje se provádělo za pomoci zvláštní točny a pomocných kolejniček z výstroje drezíny. Nejlepším místem pro odstranění drezíny z kolejí a její zpětné nasazení byl železniční přejezd. Zde se nemusely pomocné kolejničky podkládat do úrovně kolejí trati.

 Obr. Výkres zdvihacího a otočného zařízení.

Přemístění drezíny mimo trať: po vystoupení osádky z drezíny střelec s druhým řidičem sundali můstek s točnou, který byl zavěšen na čelné stěně drezíny a zasunuli jej pod drezínu tak, aby vybrání v lůžku točny bylo přesně proti čepu zdvihacího ústrojí drezíny. Můstek byl uložen příčně přes koleje trati. První řidič se postavil ke klice zdvíhacího ústrojí. Otáčením kliky následně drezínu zdvihl tak vysoko, že okolky kol byly nad hlavou kolejnic. Po zdvižení střelec a oba řidiči otočili drezínu o 90o. Následně střelec s druhým řidičem sundali dvě po stranách uložené pomocné kolejničky, které zasunuli pod kola drezíny. První řidič klikou zdvihacího ústrojí pak spustil drezínu na kolejničky. Tím se uvolnil můstek točny. Mezitím střelec s druhým řidičem položili druhý pár pomocných kolejniček. První řidič nasedl do drezíny, aby obsluhoval brzdy. Po odbrzdění přetlačil střelec s druhým řidičem drezínu na druhý pár pomocných kolejniček. První řidič drezínu zabrzdil. Když byla drezína přemístěna mimo trať a byl odklizen můstek spolu s prvním párem pomocných kolejniček, aby mohl obrněný vlak popojet vzad či vpřed. Poté následovalo umístění drezíny zpět na koleje.

Obr. Manipulace s drezínou pomocí zdvihacího zařízení a pomocných kolejniček, drezína nese provizorní kamufláž z dvacátých let.

Přesun drezíny přes porušené místo na trati: drezínu mimo železniční trať bylo možné přesouvat po vlastních pomocných kolejničkách. Při takovémto přesunu, se pomocné kolejničky postupně předkládaly a drezína byla posunována z jednoho páru na druhý. Pomocné kolejničky se vzájemně spojovaly spojovacími háčky. Tohoto způsobu přesunu se mělo převážně užívat v místech přerušené železniční trati. Přesuny byly prováděny osádkou drezíny a vždy je řídil velitel drezíny.

Děkuji Vladimíru Francevovi, Martinu Říhovi a Jiřímu Tintěrovi za pomoc.

Foto: Archiv Difrologického klubu, sbírka R.Speychala a autora.

Prameny:

Archiv Difrologického klubu

VÚA Praha

Vladimír Francev – Československé tanky, obrněná auta, obrněné vlaky a drezíny 1918 – 1939

Vladimír Francev – Československá obrněná vozidla 1918 – 1948

Poznámky:

1) MNO čj. 1088-I/1.odděl.1930

2) MNO čj. 4246 dův.I/1.odděl.1934, MNO čj. 13634 dův. I/1.odděl.1937, MNO čj. 7560 dův. I/1.odděl.1937, MNO čj. 3833 dův I/7.odděl.1938