Renault 10 CV type MH ve výzbroji čs. branné moci

14 Říj Renault 10 CV type MH ve výzbroji čs. branné moci

Jaroslav Špitálský

Obr. Automobil Renault N II-612 fotografovaný během závěrečného cvičení v roce 1925 nedaleko kopce Raná vezoucí gen. Jana Syrového, gen. Eugena Mittelhausera a gen. Henri Gourauda

 

V roce 1924 dělostřelecký a zbrojní odbor MNO vypsal soutěž na osobní automobil pro potřebu „velitelství a pomocný personál jednotek motorisovaného dělostřelectva“, jež by byl schopen pohybu i v terénu. Vojenský technický ústav bedlivě sledoval zahraniční konstrukce vozidel majících schopnost pohybu v terénu. V této době francouzské automobilky představily zajímavé konstrukce strojů, které splňovaly veškeré požadavky. Prvním z nich byla konstrukce kolopásového automobilu Citroën-Kégresse a druhou se stala konstrukce automobilky Renault mající šestikolový podvozek, z nichž zadní čtyři kola byla hnací. Z důvodu odzkoušení a případného zavedení do výzbroje bylo na MNO rozhodnuto o zakoupení čtyř Citroënů-Kégresse a dvou Renaultů 10 CV type MN, které k jízdně-technickým zkouškám převzal Prapor útočné vozby (PÚV).

Počátkem roku 1924 je nejprve zakoupen „speciální automobil Renault“, kterému bylo přiděleno policejní číslo N II-609. Tento vůz je ve dnech 19. až 27. dubna představen veřejnosti na pražském výstavišti při mezinárodní automobilní výstavě, jež byla uspořádaná pod záštitou presidenta republiky. Prapor útočné vozby zde představil dělový tank Renault, tříosý osobní automobil Renault a obrněný automobil PA-II, který byl zapůjčen ve Škodových závodech v Plzni. Obrněná vozidla byla z Milovic dopravena po železnici na Praha – Bubny – horní nádraží. Speciální automobil Renault řidiči převezli po vlastní ose. Vozidla doprovázeli dva řidiči, kteří zůstali v Praze po celou dobu výstavy.

Vzhledem k tomu, že Renault byl určen pro potřeby dělostřelectva, tak po několikaměsíčních náročných zkouškách je předán dělostřelcům. Stalo se tak ve čtvrtek 9. dubna 1925, kdy npor. Václav Kabeš dopravil vůz po vlastní ose do Brandýsa nad Labem, kde jej předal Dělostřeleckému pluku č. 51. Následně je automobil na krátkou dobu převezen k Automobilnímu oddílu dělostřelectva do Čtyř Dvorů, kde jej ve středu 6. května 1925 převzal důstojník PÚV kpt. Hoffmann s tím, že automobil bude předán opět do stavu Praporu útočné vozby. Ve středu 3. června je speciálnímu automobilu Renault v Milovicích přiděleno i tzv. kmenové číslo 50.

Druhý speciální automobil Renault 10 CV je komisionálně převzat v úterý 7. července 1925 u pražské firmy Horák a Hlava. Vůz je také určen pro milovické tankaře a tak jej ještě téhož dne po vlastní ose z Prahy do Milovic dopravil kpt. Hoffmann. V pátek 21. srpna je tomuto automobilu přiděleno policejní číslo N II- 612 současně s kmenovým číslem 51.

Speciální automobily jak Citroën-Kégresse, tak i oba Renaulty se směly užívat k jízdám jen se souhlasem Ministerstva národní obrany, což dokládá důvěrný rozkaz PÚV ze dne 16. ledna 1926. V pátek 11. června 1926 rtm. Josef Štipčák obdržel pověření k zhotovení fotografických snímků speciálních a obrněných vozidel, mezi něž spadaly i oba Renaulty.

Od začátku roku 1926 stály oba automobily bez využití v garáži PÚV, změna nastala až 26. července 1926, kdy byla uspořádaná cvičná jízda gážistů a důstojníků PÚV spojená s prohlídkou Škodových závodů v Plzni. Náhradní rota přistavila osobní automobil Breack a nákladní automobil Praga R. Rota obrněných automobilů školní podvozek PA a speciální automobil Renault.  Kolona vozů z Milovic do Plzně vyrazila v půl čtvrté ráno. Automobil Breack řídil pplk. Valenta, Renault N II-612 mjr. Hranáč, podvozek PA npor. Čáni a Pragu R rtm. Adam. Během cesty se v řízení podvozku PA museli vystřídat všichni gážisté, kteří již v minulosti jeli s podvozkem nebo s obrněným automobilem PA. Druhý Renault se vydal na cestu až ve dnech 10. až 12. srpna 1926, kdy se konala exkurse gážistů PÚV do Zbrojovky v Brně a automobilní továrny Tatra v Kopřivnici. Náhradní rota přistavila osobní automobil Breack, Rota obrněných automobilů školní podvozek PA a speciální automobil Renault N II-609. Kolona vyrazila v půl šesté ráno z Milovic do Kolína, kde byly automobily naloženy na železniční vagony a po železnici převezeny do Brna. Po prohlídce zbrojovky v Zábrdovicích vyrazila kolona po vlastní ose do Kopřivnice. Z Kopřivnice pak vlakem do Kolína a odtud po vlastní ose do Milovic. Potom až do konce rok byly oba vozy odstaveny v garáži.

Obr. Speciální automobil Renault N II-609, fotografovaný 11. června 1926 rtm. Štipčákem

 

Obr. Speciální automobil Renault N II-612, fotografován 11. června 1926 rtm. Štipčákem

 

Ani v počátečních měsících roku 1927 se Renaulty nijak nevyužívaly. Zatěžkávací zkouška pro automobil N II-612 přišla až ve dnech 27. a 28. července, kdy se konaly testy šestikolových automobilů Tatra, během kterých se měly porovnat výkony s šestikolovým automobilem Renault a speciálním automobilem Citroen- Kegresse. Ve středu 27. července vozidla vyjela z Milovic do Vrchlabí, dále do Špindlerova mlýna, odtud přes Mísečky na Labskou boudu a zpět do Vrchlabí. Druhý den automobily „pokračovaly po zkušební cestě traktorů MT“ na Luční boudu a zpět do Vrchlabí, odtud zpět do Milovic. Rota obrněných automobilů každé vozidlo vybavila 300 litry benzinu, 30 litry oleje, zvedákem, podkládací fošnou z obrněných automobilů typu PA, lopatou a dvěma krumpáči. Na průběh zkoušek dohlížel kpt. Němec.

Obr. Automobily útočné vozby v roce 1927 před odjezdem do Krkonoš na jízdně-technické zkoušky

Obr. Automobil N II-609 fotografovaný během závěrečného cvičení v roce 1928

 

Rok 1928 byl poměrně klidný a oba automobily se použily jen při závěrečném cvičení, kdy byly přiděleny četám pancéřových automobilů PA-II. Změna nastala až v roce následujícím, kdy stav Renaultu N II-612 se zdá nevyhovujícím a proto je 5. srpna 1929 zařazen do seznamu přebytečného materiálu Praporu útočné vozby. Ve středu 19. září II. odbor MNO navrhl, aby byl tento automobil navržen ke zrušení a u PÚV nadále sloužil jako školní pomůcka. O čtyři dny později se k návrhu kladně vyjádřil i Vojenský technický ústav, který o podvozek automobilu Renault neměl zájem. V pondělí 5. listopadu velitel PÚV plk. Valenta odeslal na MNO žádost o zrušení vozu s odůvodněním, že automobil sloužil k jízdně-technickým jízdám především v terénu, během kterých najel 2932 km, přičemž vůz „neustále měl problémy s mazáním a často docházelo k poškození kardanového hřídele mezi druhou a třetí nápravou“. Z těchto důvodů byl N II-612 v letech 1926 a 1927 několikrát opravován. V březnu 1928 proběhla tzv. celková oprava, při níž byl renovován motor a vyměněna všechna ložiska. II. odbor MNO ve středu 13. listopadu 1929 přikázal odstrojit karoserii a schválil přestavbu automobilu učební pomůcku. Druhý Renault je v poměrně dobrém stavu, ale ani o něj PÚV nemá již zájem a tak je nakonec rozhodnuto, že oba vozy budou přesunuty k Automobilnímu oddílu dělostřelectva do Čtyř Dvorů. Dělostřelci automobilu N II-609 věnují péči. Stroj prošel rekonstrukcí, během níž je přestavěn na nákladní (dodávkový) automobil. V pátek 31. ledna 1930 technická správa Automobilního oddílu dělostřelectva žádá II. odbor MNO, aby zprostředkoval otypování vozu, které by umožnilo jízdu po veřejných komunikacích. Dne 10. března 1930 odpověděl II. odbor MNO tak, že na základě nařízení ministra vnitra v dohodě s ministerstvem obchodu, ministerstvem financí ze dne 28. dubna 1910, § – 21, které je uvedeno v „Předpisech a pokynech pro řidiče vojenských automobilů“ není nutné nové „otypování“ provádět. Tudíž bylo možné automobil používat i na veřejných komunikacích. Druhý Renault N II-612 sloužil ve Čtyřech Dvorech k praktickému výcviku budoucích řidičů. O tom, do kdy byl tento automobil používán, se nepodařilo dohledat žádné informace. V případě vozu N II-609 se podařilo zjistit, že figuroval v seznamech motorových vozidel ještě v roce 1937 a dá se předpokládat, že byl pojízdný i v následujících měsících.

Obr. N II-609 fotografován v roce 1930 již jako nákladní automobil

 

 

Poděkování autora za rady a pomoc náleží především Jindřichu Buncovi, Martinu Říhovi, Radomíru Zavadilovi a Jiřímu Tintěrovi.

 

Prameny:

VHA Praha

Sbírka Difrologického klubu

Kronika PÚV

Jaroslav Špitálský – Kronika Velitelství zvláštních bojových útvarů 1918 – 1922

Jaroslav Špitálský – rukopis Kronika Praporu útočné vozby 1922 – 1933

 

Foto:

VHU, VHA a sbírka Difrologického klubu